Zahraniční zájezd. V hotelu.

8.1.2019 Autor: Leo_Sacher 2 komentáře

Nejistým krokem, s bušícím srdcem, suchem v krku se zvolna blížím dlouhou hotelovou chodbou k apartmá, ve kterém na mě čeká Martina. Moje dávná masturbační fantazie, která po letech zčistajasna fyzicky vstoupila do mého života. Míjím hotelové pokoje. Před každým mohu nakrátko slyšet, co se děje uvnitř. Všichni účastníci srazu mají za sebou dlouhou cestu, některé páry se sešly až zde a tak se každý snaží využít čas, aby ještě před zahájením společného programu stihl uvolnit přetlak a nervozitu v soukromí. Zmocňují se mě střídavě vlny nadšení, že Martí je opravdová, že se moje dávná tajná láska stává skutečností, a návaly váhání, nejistoty a strachu, že surová realita pokazí ten krásný obraz, který jsem si před lety před sebou vymaloval. Dobrá, utěšuji se nakonec. Jestliže se skutečnost nepřiblíží snu, sen mi zůstane. Jestliže se ale skutečnosti vzdám, nikdy si to neodpustím. Takto posílen v odhodlání zaklepu na dveře našeho apratmá, několik sekund vyčkám a poté vklouznu dovnitř.

Zavřu za sebou a zamknu. Krátká předsíň a pootevřené dveře do její ložnice, spoře osvětlené nepřímým zdrojem světla. Na chvíli se zastavím, sbírám odvahu a přesvědčuji zbytečně své srdce, že není nutné pokoušet se mi teď protrhnout košili. Vcházím do místnosti, kde tuším svou tajnou lásku.

Zastavuji za dveřmi. Rychle se rozhlédnu. Martina stojí u toaletního stolku zády ke mně. V krátkých těsně přiléhavých temně červených šatech, které těsně obepínají její postavu. Hlavou mi probleskne myšlenka na ty džíny a tričko, ve kterých přijela. Vlasy má vyčesány a ozdobeny pruhem látky ze stejného materiálu a totožné barvy. Na nohou lodičky, rovněž temně červené. Přibližuji se k ní, ona stojí bez hnutí. Zastavuji se těsně za ní. Cítím vůni jejích vlasů. A strašlivou trému. Otačí se ke mně. Beru její ruce do svých, zvedám si je k ústům a líbám je.

Najednou se mi zahledí zpříma do očí a řekne: “Rozhodla jsem se, že jsem se stala tvou paní. Patříš mi. Budeš mě ve všem poslouchat. Budeš se o mě starat. Budeš dělat všechno, co ti nařídím, a nebudeš dělat nic, co ti nedovolím. Můžu s tebou dělat, cokoli budu chtít. Ty můžeš protestovat jediným způsobem. Odejít ode mne a už mě nikdy nevidět. Chci tvou svobodu za to, že ti dovolím být se mnou.”

Nastalo ticho. Ona se mi stále dívá do očí. Mé rty jsou přitisknuty k hřbetu jedné z jejích rukou, které stále držím ve svých dlaních.
Přemýšlím o tom, co řekla. No, moc mi to nepřemýšlí. Ale nevidím v tom žádný zádrhel. Asi není připravena smlouvat. Brzda tam je.
“To je míň, než jsem byl ochoten platit. Souhlasím,” odpovídám nakonec.
“Chci ale muže. Nechci hadr na podlahu. Budeš přede mnou stát, nebudeš se přede mnou plazit. Chci tě ovládat hrdého a sebevědomého. Podléháš a patříš mi proto, že já jsem silná, ne proto, že bys ty byl slabý.”

Pomalu přestávám vidět tu mladou rozpustilou dívku, překvapenou situací, že se jí někdo nechá ovládnout, dívku, která moc neví, co si s tím počít, a tak jen zkouší, kam až může zajít a co si může dovolit. Tu dívku, která si jenom hraje. Kdykoli s tím může přestat a najít si docela jinou zábavu. Přestávám vidět hvězdičku svých vlhkých nocí. Svou hračku, kterou jsem za tmy vytahoval ze skrýše a těšíl se z ní takové, jakou jsem jí určil být. Vidím před sebou mladou ženu, rozhodnou a rozhodnutou, autentickou, samostatnou a sebevědomou. Ženu, kterou bych si vysnít asi ani nedokázal. Rozhodně ne tenkrát.

“Půjdeme dolů za ostatními. Ale nejdřív mě přezuješ. Také se víc obléknu, dole je zima.”
Sedá si do křesla.
Když se chvíli nic neděje, ledabyle pohodí hlavou směrem k nejbližší stěně.Podívám se tam také. Vidím věšák, na něm černá kožená bunda. Na zemi pak černé kozačky a na nich položené černé kožené rukavice.

Za pět minut má Martina bundu, boty i rukavice na sobě a společně scházíme do suterénu hotelu. Jde dva kroky přede mnou. Já z ní nespouštím oči. Ta černá kůže tvoři s červení jejích šatů úchvatnou kombinaci. Zírám na ni a připadám si, jako bych se propadal naznak do temných hlubin vesmíru a jediné, co u toho cítím, je její přitomnost. Martina při chůzi hypnoticky pohupuje boky shora mazlivě orámované okrajem černé kožené bundy. Mohu na tom detailu oči nechat.

V suterénu je výrazně chladněji než nahoře. V dlouhé klenuté chodbě hoří obrovské svíce. Podlaha tu kamenná a chladná. Zdi jsou z neomítnutého kameniva a zčernalých trámů.

Přicházíme k otevřeným dveřím. Před nimi stojí zavalitý muž přísného vzezření v koženém outfitu, který toho na něm moc nezakrývá. Za sebou má otevřenou šatní skříň. Beze slova podává Martině krátký kožený bič. Ta ho od něj rovněž beze slova ale také bez zaváhání přijímá a stáčí si ho přeložený do pravé ruky. Vcházíme do prostorné místnosti s vyvýšeným a osvětleným pódiem uprostřed. U stěn jsou rozmístěny nízké stolky a křesla v nahodilých sestavách, tu po dvou, tu po třech kusech ve skupině. Některá křesla jsou obsazena dámami, jejichž partneři buď sedí v křeslech vedle nich, stojí za nimi, klečí vedle či leží u jejich nohou. Může tu být velmi zhruba kolem dvaceti párů. Zatím se vytvořily jen asi dvě větší skupiny, většina párů zůstává osamocena. Má Paní si přisedává ke stolku, u něhož již sedí v křesle dáma v nejlepších letech se starším partnerem, který ledabyle postává za ní. Ona má na sobě černý kožený kostým, on bílé kalhoty a červenou košili. Sotva se s nimi dáme do řeči, na pódiu se něco začíná dít.

Světla v sále potěmněla, reflektory mířící na malé pódium v jeho středu naopak zvýšily výkon. V průsečíku kuželů jejich světel se právě nachází do půl těla svlečený muž klečící na všech čtyřech. Přichází k němu žena, v ruce má stejný bič, jaký u vchodu obdržela Martina. Zastavuje se na krok od něho. Pohledy přítomných se obracejí k nim, hovor v místnosti postupně slábne až úplně utichne. Žena na pódiu chvíli stojí bez hnutí, pak se znenadání rozmáchne a silně uhodí klečícího muže přes nahá záda. Ten se prohne v pase, několikrát prudce hodí hlavou a vydere z úst krátké hlasité zasyknutí. Žena ho s bičem v ruce obchází dokola, a jakmile on zaujme původní pozici, dá mu další silnou ránu. Muž se pod ní mírně zapotácí a bolestivě vyjekne. Koutkem oka zaznamenám, jak si Martina zkoumavě prohlédla bič ve své ruce a ihned poté věnovala krátký pohled mně. Snad si i olízla rty.

Trestaný muž právě přestal zvládat potlačovat svou bolest. Jeho záda jsou pokryta úzkými rudnoucími pruhy. Jeho dáma ho bičuje bez slitování, dává do jednotlivých ran všechnu svou sílu. Mohutně se napřehuje, stoupá si na špicky a mírně se zaklání, pak rukou švihne vpřed pomáhajíc si pohybem horní poloviny těla i boků, a těsně před dopadem biče na záda svého partnera vždy prudce strhne zápěstí své trestající ruky směrem k sobě, čímž výrazně zvýší účinek nástroje a tím i mužovu bolest.

Můj pohled se střetne s Martininým. Oba dva bychom chtěli být právě teď na pódiu místo těch dvou, Ona tázavě přizvedne hlavu, já bez zaváhání přikývnu. Zvedáme se.

Dáma na pódiu odchází v doprovodu svého poněkud poničeného partnera právě ve chvíli, kdy na pódium vystupuji já s Martinou.

Konečně, říkám si v duch. “Konečně,” říká Martina nahlas.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Lipaci2
11.1.2019 05:07
Super, chceme pokračování
Pod_vami
11.1.2019 04:01
Nádherně vystavená expozice. Těším se na další díl.