Bisexuální otrok zkušeného páru X.

2. 2. 2019 rektor

X. Kapitola
Chodila jsem tehdy celé dny jako tělo bez duše, nikoho nezdravila, nechtěla s nikým mluvit a občas vyšla mezi lidi i dost neupravená a neučesaná, jen tak v domácím. Prostě mi to bylo všechno jedno a byla jsem většinu času tak nějak mimo tělo. Povinnosti jsem plnila jen ty nejnutnější a automaticky, nevšímavě k okolí.
A tak jsem jednou při nákupech, chvíli po Novém roce, v jednom velkém supermarketu naprosto sestřelila manželský pár, který zrovna něco vášnivě rozebíral v oddělení oblečení a v ruce při tom oba drželi kávu. Já se vyřítila z vedlejší uličky a vůbec o nich nevěděla. Probral mě až náraz a jejich hlasité klení. A i když jsem narazila do pána v nejlepších letech, v první chvíli jsem si myslela, že jsem snad narazila do zdi. Skončila jsem na zemi já, neznámá žena a všichni okolo politi kávou. Hrozně moc jsem se jim omlouvala a snažila se je očistit, ale tím jsem to jen zhoršovala.
„A dost! Nechte toho, copak nevidíte, že je to jen horší, káčo jedna nepozorná!“ utnul mé snažení neznámý muž rázným až panovačným hlasem. Zvedla jsem hlavu a co nejpokorněji se znovu omlouvala, že jsem je neviděla a že jim škodu samozřejmě uhradím a ať se na mě nezlobí.
Neznámý muž mi nevěnoval ani kousek pozornosti, jen se věnoval své ženě, zvedl ji ze země a konstatoval, že takto tady chodit nemůže a ať se jde schovat do kabinky vedle nás, že jí něco přinese. Ona si mě změřila velmi pohrdavým pohledem a odešla. On se na mě ani pořádně nedíval, jen na mě houkl, ať se taky zvedám a zapluji za jeho ženou také. Dodnes nevím proč, ale poslechla jsem v tu chvíli okamžitě a naprosto bez odmlouvání. Když jsem za námi zatáhla závěs, žena už byla jen v podprsence a tu se snažila očistit, ale káva ze sněhově bílé podprsenky suchou cestou moc otřít nešla.
„Káčo jedna zbrklá, to jsi nemohla koukat kolem sebe, tohle je úplně nové prádlo od Luise Vittona a jestli to nepůjde vyprat, nejraději bych tě seřezala.“ hudrovala vážně dost naštvaným hlasem žena. Byla jsem asi rudá až za ušima, když se na mě otočila a pokračovala. „Tak už to taky sundej, vždyť to máš přes celý hrudník, v tomhle nemůžeš do toho mrazu venku.“ naprosto nekompromisně rozhodla za mě.
Vůbec jsem se nebránila a naprosto automaticky sundala triko i tílko a najednou tam stála do půli těla nahá. Tak nějak automaticky jsem zkřížila ruce přes prsa a znovu se poníženě omlouvala. Neznámá žena si mě s evidentním zájmem prohlížela a celou dobu mlčela. Ta doba se mi tehdy zdála snad nekonečná. Pak se ke mně otočila záda a velmi důrazným a velitelským hlasem povídá „Rozepni a sundej mi podprsenku ať se tam dozadu nemusím natahovat sama, stejně je to tvoje vina, že tady musím být a takhle vypadám.“ „A… ano paní“ vypadlo ze mě tak nějak automaticky a začala jsem jí rozepínat. Celou tu dobu mě velmi bedlivě pozorovala v zrcadle, ale ani pohybem mi to neulehčila. Když jsem jí podprsenku podávala, lehce se poodhrnula levá strana závěsu a do kabinky se vsunula ruka s podprsenkou, halenkou a tričkem. „Vyzkoušejte to, jestli vám to oběma je“ a ruka zase po odebrání ramínek zmizela. Velikostně i vzhledově to vše padlo jak ulité mě i neznámé ženě. Když jsme pak obě vyšly z kabinky, muž si nás prohlédl a povídá „Dobře, vypadá to, že to oběma sedne, na zaplacení těch věcí asi peníze nemáš, viď?“ obrátil se na mě s otázkou. Jen jsem mírně zavrtěla hlavou a sklopila oči. „Dobře, já to dnes dojdu za tebe zaplatit a ty zatím dáš údaje a kontakty na sebe mé ženě – jméno, adresu a telefonní číslo, zítra se s tebou spojíme a domluvíme se na náhradu škod. Musíme už jít, takže teď už to tu nemáme čas řešit. Je ti to dost jasné?“ jeho hlas zněl tak panovačně, rozkazovačně a bez možnosti odporu, že jsem jen poslušně vše odkývala a on s úsměvem odešel. Jeho žena si vše zapsala do telefonu a pak jsme společně odešly k pokladnám.
„Zítra odpoledne po druhé hodině ti pošleme zprávu, kdy ti zavoláme a pak se domluvíme dál. A ať tě ani nenapadne nezvednout nám telefon nebo neodpovědět na zprávu!“ zněl v tu chvíli mužův hlas opravdu velmi hrozivě a přesvědčivě. „A…ano pane, spolehněte se a já se opravdu moc omlouvám, já Vás opravdu neviděla a moc mě to mrzí“ draly se mi do očí slzy. „Tak zítra, a to tričko máš samozřejmě u poklady již zaplaceno, takže zítra, měj se.“ povídá muž, vezme se se ženou za ruce a lhostejně ode mě odcházejí, aniž by mi věnovali jakýkoliv další pohled.
Stála jsem tam jak opařená, neschopná slova, celá jsem se chvěla a hrozně, hrozně chtěla být už doma, schovaná a v bezpečí. Večer před spaním jsem si pak celou tu scénu v hlavě přehrávala dokola a dokola, až jsem nevydržela a při vzpomínání na krásná prsa a svlékání té krásné neznámé ženy, jsem si to musela hned dvakrát udělat.
Celý následující den jsem byla ještě více nesvá, stále se mi honilo hlavou, kolik po mě můžou asi chtít, jak a čím to vlastně zaplatím, když mi moc peněz nezbývá. Vlastně ani nemám co jim dát. Přepadalo mě chvíli zoufalství a pak zase naděje, že po mě možná nic chtít nebudou, protože oni vypadají, že to řešit nemusí a já jsem jen malá, bezvýznamná navíc chudá a studující holka. Do všech těch zmatených nálad a úvah mě pak ve dvě hodiny pípl telefon a já málem úlekem nadskočila. Instrukce byly krátké a jasné, mám si najít soukromí, kde budu moci telefonovat a co nejdříve jim poslat čas, kdy budu připravena. Byla jsem připravena téměř okamžitě, protože jsem byla sama doma. Odepsala jsem jim, že mohu klidně hned a jsem sama doma. Za několik desítek vteřin se můj telefon ozval znovu.
„Dobrý den“ pozdravila jsem je. „Ahoj Anežko“ přešel muž najednou do tykání, „probrali jsme se ženou tvůj včerejší incident a škodu, kterou jsi nám způsobila budeme samozřejmě chtít uhradit. Prádlo se od kávy nedá vyprat, i když jsme to zkoušeli hned po návratu domů, je na něm znatelná skvrna. Cena všeho včetně tvého trička je přes tři a půl tisíce korun“ hlas muže na druhém konci telefonu se na chvíli odmlčel a mě se do očí nahrnuly slzy, „Já, já ale tolik peněz nemám, vzdychla jsem do telefonu. A ani nevím, jak je mám rychle sehnat.“ brečela jsem najednou do telefonu jako želva. „Pak bychom pro tebe měli návrh. Mohla by sis to u nás odpracovat, prací je tady u nás víc než dost. Dnes je čtvrtek, čtrnáctého, to už něco máme, ale jak jsi na tom zítra odpoledne, po třetí hodině?“ hlas muže přešel od důrazného odměřeného, do čistě manažerského, neutrálního a plánovacího tónu.
„Ano mám po škole volno a ráda si vše odpracuji, děkuji Vám moc“ ani nevím proč se mi vlastně v tu chvíli tak hrozně ulevilo. „Dobře budeme tě zítra čekat ve tři hodiny u nás, do zprávy ti za chvíli zašleme adresu. A buď na místě včas, opravdu nemáme rádi nedochvilnost“ vrátil se opět mužův hlas do velitelské roviny. „A…ano spolehněte se na mě, budu tam přesně, a ještě jednou děkuji mnohokrát.“ Pak muž bez rozloučení zavěsil. Za chvíli se mi na displeji rozsvítila zpráva s adresou.
Po hodně dlouhé době jsem se už od rána sama sobě věnovala, vyholila, načesala, namalovala. Zbytek dne ve škole se pak tak nějak podivně vlekl, ale když se blížila třetí hodina, zachvacovala mě opět najednou úzkostná panika, jestli to všechno stihnu, co po mě asi budou chtít a co tam budu dělat. Nakonec jsem celá nervózní stála pár minut před třetí hodinou u dveří. S úderem třetí hodiny jsem stiskla zvonek a srdce jsem v tu chvíli měla až v krku.
Dveře mi otevřela ona neznámá žena, byla oblečena do opravdu skvěle padnoucího krémového kostýmku se bílou halenkou, beze slova mi pokynula abych šla dál. „Dobrý den“ snažila jsem se zbavit té strašné nervozity alespoň naučenou frází. Moc mi to ale nepomohlo, žádná diskuze se nekonala, ani náznak úsměvu, paní jen posunkem ruky poděkovala „Tady si odlož kabát a boty a pojď za mnou“ udělila mi pokyny a vedla mě po odložení věcí dále do bytu. Celý byt vypadal zařízen velmi moderně a nově a když jme vstoupily do obývacího pokoje, paní se posadila vedle muže na pohovku a já zůstala trochu bezradně stát uprostřed místnosti. Paní se mě prohlížela a evidentně se bavila a kochala rozpaky a panikou, která mě v tu chvíli zachvacovala.
Nastala několikavteřinová pauza, kdy jsem měla v hlavě snad všechny možné šílené nápady. Pak ticho prolomil hlas muže. „Posaď se tady naproti nám, včera jsme ti řekli, kolik stálo tvé bláznivé a nezodpovědné chování. Máš tedy na zaplacení škody?“ po této otázce, pronesené klidným, ale přísným hlasem se na mě pozorně podíval. „Nemám, vlastně skoro nic nemám“ řekla jsem po pravdě a cítila se ještě víc provinile. „To jsme si chtěli ověřit, jestli se od včerejška nic nezměnilo. Takže nezměnilo, že?“ položil si otázku spíš sám pro sebe, a aniž čekal na mou reakci pokračoval „ Budeš tedy souhlasit si škodu u nás odpracovat? Co vlastně vše umíš?“ zaměřil pohled přímo na mě. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří a hrdlo se mi stáhlo, že jsem ze sebe dostala jen pár slov. „Ano pane, chci“ šeptla jsem polohlasně, musela jsem se nadechnout abych mohla pokračovat. „Umím domácí práce, prát, žehlit zvládnu určitě taky i umýt okna. Budu opravdu dělat, co bude potřeba, opravdu“ vysypala jsem ze sebe na jedno nadechnutí.
„Dobře, tyto práce samozřejmě jsou možné, ale na to už tu máme naši rodinnou a dlouholetou hospodyni, jsme s ní spokojeni a nemáme důvod ji kvůli tobě měnit. Takže naše podmínky jsou následující. Budeš po celý týden od dnešního dne do pátku příštího týdne, každý den odpoledne od 16 do 21 hodin k dispozici pro pomoc a doprovod mé ženě, budeš ji provázet, kamkoliv ona půjde a budeš se starat o její pohodlí. Když bude chtít jídlo nebo pití, přineseš jí ho, když se bude chtít převléknout nebo obléknout pomůžeš jí. Budeš jejím doprovodem a komornou. Po týdnu bude tvůj dluh vůči nám smazán. Je ti to jasné a souhlasíš s podmínkami?“ obrátil se na mě neznámý muž.
Byla jsem jeho požadavkem velmi překvapena a udivena. Vlastně to neznělo jako nic složitého, letělo mi hlavou, to bych měla zvládnout, to není přeci problém. „Ano pane, souhlasím a myslím, že to zvládnu.“ byla moje najednou velmi sebevědomá odpověď.
„Dobře, to máme hotové“ poprvé se malinko usmál muž. „Budeš nás celou dobu u nás oslovovat Pane a Paní, tady jsme připravili smlouvu na tvou práci a tvé povinnosti, přečti si to a pak podepiš, na smlouvě pak máš naše příjmení, abys věděla, pro koho pracuješ“ a pak mi podal muž připravené vytištěné dokumenty. Prošla jsem smlouvu a rychle jsem smlouvu podepsala, sice jsem tomu moc nerozuměla, jen mě překvapila detailní specifikace oblečení, které bylo pro mou práci ve smlouvě popsáno.
Zarazilo mě to a s otázkou jsem zvedla pohled na Paní. „Ano požaduji abys byla takto oblečena, nechci abys mi ve společnosti dělala ostudu, je to pro tebe nějaký problém?“ zeptala se mě Paní. „Ne Paní, jen většinu těch věcí vůbec nemám“ špitla jsem a byla opět rudá až za ušima. „Hm, to jsem si myslela, tak to půjdeme zítra nakoupit, sejdeme se v 16 hodin na náměstí. Počítej s tím.“ povídá Paní. „Ano Paní, děkuji“ vyšlo ze mě naprosto automaticky. Až jsem se divila, jak to je možné, ale hrozně se mi ze všeho potily ruce, jak mě oba skenovali pohledem. „Jdu se převléknout, pojď se mnou“ zvedla se najednou Paní z pohovky. Šla jsem tedy pomalu za ní a evidentně jsme mířily do ložnice. Paní se postavila před zrcadlo a začal mi udílet pokyny „Vlevo je skříň, vezmi tam ramínka na kostým, halenku a punčochy, vedle na háčku je pak župan, tak ten vezmi také.“ Vyrazila jsem tedy ke skříni a donesla požadované věci a župan pověsila na háček hned vedle zrcadla. Čekala jsem až mi Paní podá kostýmek. Jak jsem se pletla. „Jak dlouho budu čekat, než mi laskavě začneš pomáhat z kostýmku?“ ozval se rozzlobený hlas Paní. „Omlouvám se Paní“ špitla jsem a začala pomalu rozepínat blůzku kostým, pověsila ho na ramínko a začala rozepínat halenku, jak jsem se občas lehce dotkla prsou Paní, chvěly se mi ruce ještě více. Halenku jsem pak také pověsila na háček a sklonila se k zipu sukně, šlo to trošku ztuha a stále více a více pomalu. Paní byla evidentně nervózní z toho, jak mi vše jde pomalu. A já zase byla čím dál víc nervóznější, protože jsem vůbec netušila, co bude následovat. Pomalu jsem se obrátila na Paní a netušila co dál. „Samozřejmě, svlékni mi punčochy, to ti musím všechno vysvětlovat a připomínat, to jsi tak neschopná, nebo co?“ byla na mě Paní stále nepříjemnější. Sklonila jsem se tedy k pasu Paní a začala pomalu rolovat levou punčochu a když jsem došla až k zemi pak i pravou. Měla jsem ruce jen několik centimetrů od jejího klína, a i když jsem se snažila na nic nemyslet, nedalo mi to, bylo to prostě silnější než já.
Cítila jsem opět po hrozně dlouhé době vůni ženského klína a ruce se mi chvěly a při pohybu jsem naprosto bezděčně zavadila o lem kalhotek Paní. Neodvažovala jsem se zvednout oči a snažila se co nejrychleji svou práci dokončit. Když jsem pak obě punčochy pověsila na ramínko, zvedla jsem se a pohled Paní směřoval přímo na mě. „Pokračuj“ zněl její jednoduchý a důrazný příkaz. Byla jsem určitě více něž celá rudá a v mém vlastním klíně bylo neskutečně vlhko. „Panebože, já se zblázním, do čeho jsem se to namočila“ mluvila jsem sama k sobě, když jsem vzala do rukou háčky její podprsenky. Rozepnutí mi šlo lehce a jednoduše, pak jsem opatrně shrnula ramínka a oba košíčky vklouzly do mých dlaní. Snažila jsem se nesklouznout pohledem na prsa Paní, ale nedalo mi to, musela jsem si je prohlédnout, byly krásně velké, plné a od pohledu pevné a po uvolnění podprsenky téměř nepoklesly. Tak nějak automaticky jsem si při tom pohledu olízla suché rty. Když jsem pak opatrně zvedla oči, pohled Paní mě evidentně celou tu dobu velmi pozorně sledoval a viditelně jí mé reakce neunikly. Měla jsem v krku knedlík a jakékoliv větší polknutí bylo nemyslitelné. V klíně mi už přímo tekla řeka a dech mi lítal jako zběsilý.
Paní stála nehnutě a já kouskem oka zachytila jemný náznak úsměvu na její tváři. Už mi zbývaly jen její červené krajkové kalhotky. Rozhodla jsem se, zhluboka se nadechla poklekla na kolena. Prsty obou rukou jsem opatrně zaklesla za jejich lem a jak jsem jela s nimi dolů odhalil se mi krásně klenutý a vyholený pahorek. Byl krásně sevřený s jen lehce vykukujícími malými pysky. Když jsem se dostala na úroveň boků, Paní se malinko rozkročila, a tak mi zbývající pohyb dolů už šel přeci jen lépe. Nakonec z nich pak vystoupila jednou i druhou nohou. Položila jsem kalhotky na zem, vzala župan a oblékla jej Paní. „Výborně, a příště ať ti to tak dlouho netrvá“ řekla Paní, už přeci jen mírnějším a klidnějším hlasem. „Teď pojď za mnou, podáš mi pak osušku a podržíš mi župan“ svlékla jsem tedy Paní před sprchovým koutem, než vešla dovnitř. Já jsem pak přes průhledné sklo mohla pozorovat, jak se sprchuje. Snažila jsem se nedívat, ale nakonec jsem hltala každý její pohyb a po velmi dlouhé době opět zatoužila věnovat se uspokojování ženy. Paní mezitím vypnula vodu a pootevřela dveře sprchového koutu „Podej mi ručník a připrav mi ten župan“ vytrhla mě Paní z mých erotických snů a představ. Rychle jsem jí podala ručník a v obou rukou držela župan, aby si jej mohla obléknout. Pak jsem ji následovala zpět do pokoje.
V pokoji jsem jí pak musela obléct do bílého krajkového prádla, podvazků, a nakonec jí také pomoci do krásných letních šatů. Asistovala jsem jí také při líčení a když jsme se vrátily zpět do obývacího pokoje měla jsem tváře neuvěřitelně rozpálené a v klíně hotovou potopu. Bylo chvíli před osmou hodinou, kdy mě Paní propustila s tím, že zítra se nakonec sejdeme na náměstí již ve 14 hodin. Dál se mi už pak nikdo nevěnoval, chtěla jsem se rozloučit, ale Paní jen mávla rukou, že už jako mám jít a věnovala se velmi důvěrně svému muži. Když jsem pak přišla domů, měla jsem z toho všeho tak zamotanou hlavu, že jsem si to musela opět dvakrát udělat jen jsem myslela na to, jak jsem se o Paní starala při svlékání a pak v koupelně.