Poprvé se studentkou - soutěžní

Učím téměř 20 let. Jsem vysoký, hubený a trpělivý. Opravdu jsem trpělivý. Celou svou kariéru jsem na jedné průmyslovce. Učím informatiku. Díky tomu, že jde o technickou školu, spadá do toho i nějaké to programování a požadavky na ty počítače jsou trošku větší, než někde na gymplu. S tím ale obvykle nemívá většina studentů problémy a více či méně se s tím úspěšně popasují. Před pár lety ale kraj napadlo, že když sloučí více škol dohromady, ušetří za vedení i učitele a tak k nám připojili hotelovku. Kluci byli podle řeči nadšení, do té doby se mohli vzrušovat kromě učitelek tak v průměru nad třemi děvčaty, které na celé škole potkávali. Z počátku měla každá škola svou budovu a jen my, učitelé, jsme přebíhali ve vedrech i v mrazech z budovy na budovu jako, no jako paka. Po čase však budovy propojily a protože v blízkosti byla ještě zdravotní škola, tak v rámci úspor postavili další propojovací krček a udělali z toho takový komplex.
Kluci byli nadšení, my učitelé již méně. Ne že by mi nějak vadilo pozorovat holky v minisukních na hodinách za počítači, ale možná to jen s nimi neumím. Už po prvním sloučení nám pan ředitel kladl na srdce, že ty požadavky na ně nejsou tak vysoké a tak je třeba naučit je jen základ. To dá rozum, nebudu cukrářku učit programovat, pomyslel jsem si tenkrát na poradě. Vypracovaly se nějaké učební plány a já marně přemýšlel, jak natáhnout výuku tak, abych je za celý půl rok naučil pouze základní teorii, jako co je monitor, co je myš, co je hardware a co software, jak zapnout PC, přihlásit se, vytvořit složku a zase ji smazat, přesunout nebo překopírovat do ní soubor a PC zase vypnout. I s technickými obory jsem na to měl 2 hodiny týdně. Jenže ty kluky za tu dobu kromě již zmíněného, což všichni z nich umí, naučím celý Word a začínáme Excel.
Bylo to tragické. U maturitního oboru Cestovní ruch jsem tempo tak nějak zvládal držet a opravdu je za půl rok naučil jen to, co požadoval plán a to ještě ne kdo ví jak bravurně. Zdravotnickým oborům to šlo přibližně stejně špatně, ale takové cukrářky, o nich se mi i zdálo. Byly jsme ve skluzu. Za půl rok jsem všechny nenaučil se ani na poprvé přihlásit. Opravdu každý týden alespoň jedna z nich zapomněla heslo ke svému účtu na PC. Po každé hodině se našel někdo, kdo se neodhlásil. Vytvořit složku v pololetní nedokázala třetina třídy. A vysvětlil jsem jim to minimálně čtyřikrát. Když jsem v teorii poprvé řekl slovíčko software, některá z nich vykřikla soft porno a potom byl slyšet jen několikaminutový smích. Od té doby jsem si velmi hlídal, abych používal je počeštěné slovíčko program. Zoufale jsem si opakoval slova pana ředitele, že máme snížit nároky. No jo, ale i ta cukrářka musí být schopná aspoň používat tabulku v Excelu, kde si bude zapisovat objednávky. A to jsem si dal za cíl, že je sem za ty dva roky musím dokopat.
Ale zpět k tomu mému profesnímu selhání. Byl to první rok, co jsem učil všechny tři školy. Cestovní ruch jsem měl již třetím rokem a dostal jsem druhačky, které měly informatiku prvním rokem. Tempo se mi dařilo držet. Byl jsem tolerantní. V pololetí mi nikdo nepropadal, ale musel jsem dát tři čtverky. Druhé pololetí bylo horší. Probírali jsme právě Word. Ale jen základy, v podstatě šlo o to, aby si dokázaly vytvořit životopis a napsat nějaký ten dopis. Blížil se konec roku a už hrozilo 5 čtverek a jedna celkem jednoznačná nedostatečná. Ta ale byla marná, studentka se jmenovala Denisa. Na pohled pěkná vysoká hnědovláska, ale absolutně netechnický typ. Na internetu dokonce měla založený foto profil, že je amatérská modelka. Jsem přesvědčený, že jí ten profil někdo musel udělal, ona by to nedokázala. Focení jí šlo, dokonce tam měla i nějaké povedené akty.
Nechápu to, tak před těmi patnácti lety se mi stávalo i u kluků, že neuměli třeba uložit soubor, ale tak za posledních pět let se mi to nestalo. Snad všechny školy začaly nějakým způsobem žáky nutit, aby nějaký ten projekt udělaly na počítači a tím si osvojily alespoň základy. Denisa asi chodila na nějakou hodně starou základku. Člověk by si řekl, že na to ta holka prostě nemá, dobře, není ani první a ani poslední, kdo šel na maturitní obor a nedal to, může zkusit učební. Jenže po učitelské poradě jsem zjistil, že je velmi šikovná, zejména na jazyky. Hrozí jí jediná trojka a to z matematiky. No a ta nedostatečná ode mě. Ale i matikářka se za ni velmi přimlouvala, má ji totiž i ze zeměpisu a ten jí jde báječně. Přemlouvali mě všichni, hlavně její třídní, angličtinářka, z ní byla přímo nadšená a chtěla ji příští rok poslal někde na jazykovou olympiádu a přeci jí nezkazím život a tak dále. Já se ale opravdu snažil. Hned další hodinu jsem ji vyvolat k tabuli a schválně jsem nezadal zbytku třídy jinou práci. Přišla v topu s velkým výstřihem a opravdu minisukní. Byla naboso, bylo horko Bez ohledu na to, jestli je nahá nebo v lyžařském oblečení, byl jsem rozhodnutý jí pokud možno tu čtyřku dát. První jsem po ní chtěl, aby vytvořila složku. Celá třída na projektoru viděla, co dělá. Opravdu všichni jí napovídali, že má kliknout pravým. Já to slyšel, ale urputně jsem se díval z okna a dělal, že nic. Byly to velmi dlouhé dvě minuty a když jsem se otočil zpět k tabuli, nevytvořila ji. Orosil jsem se, za tohle jsem jí chtěl dát čtverku a dostatečnou na vysvědčení, jenže co jednoduššího? Dlouze jsem se na ni díval. Ve tváři měla velmi smutný výraz a mě to neskutečně šrotovalo v hlavě, co s ní. „Tak třeba zkus přejmenovat nějaký soubor,“ zkusil jsem a znovu se zahleděl z okna. Přemýšlel jsem, že bych si třeba odskočil a spolužačky by to za ni určitě udělaly, jenže to už by bylo moc. Nic, dokonce ani neklikla pravým na ten soubor. Zkusil jsem ještě několik teoretickým otázek. Ani netypovala. S další nedostatečnou jsem ji posadil a doučil dvouhodinovku.
Po hodině, až všichni odešli, jsem si šel sednout k sobě do kabinetu. Slyším ťukání. „Dále,“ odpovím. Pomalu se otevřou dveře a v nich Denisa. „Můžu, pane učiteli?,“ zeptala se a já jí pokynul, ať vstoupí. Bylo mi jasné, o co jí jde. Jde lobovat za tu dostatečnou. Alespoň nějakou snahu mohu ocenit. „Já jsem se přišla zeptat, jestli by s tou pětkou nešlo něco udělat. „ÍKáTéčko“ je jediný předmět, kde propadám. Já se ale snažím, mě to prostě nejde, jen potřebuji tu čtverku,“ začala Denisa žadonit. „Promiň, ale já tě zkoušel z toho nejjednoduššího, co mě napadlo. Opravdu jsem ti chtěl vyhovět, kdybys mi odpověděla aspoň na jednu jedinou otázku. Celá třída ti napovídala, slyšel jsem je a nechal to tak. Proč jsi to neřešila dřív? Nezkusila sehnat nějaké doučování nebo nějaký kamarád by ti to třeba vysvětlil. Co o těch počítačích víš? Já se tě na to příště zeptám?,“ řekl jsem doufajíc, že ví aspoň něco. Bylo ticho. Bylo dlouhé ticho. Díval jsem se jí do očí, ona hleděla do země. Bylo mi jí líto, ale co s ní? Mlčky došla k pohovce, zula se a sedla si na ni. Nohy pokrčila v kolenách a chodidla dala vedle sebe. Zadívala se mi do očí, já ji stále pozoroval. „Prosím,“ řekla dlouze a já pokrčil rameny. „Pane učiteli, co vám to udělá. Já udělám cokoliv,“ pokračovala. „Deniso, celá třída viděla, že jsi neudělala nic. Jak bych vysvětlil, že máš najednou čtverku?,“ pokračoval jsem čím dál tím víc zoufaleji. „Prosím,“ stále opakovala. Pomalu dávala kolena od sebe a stále opakovala: „Prosím.“ Jednu nohu už měla na zemi a druhou stále na válendě. Krásně jsem jí viděl pod sukni. Neměla kalhotky. Až teď jsem zpozoroval, že nemá ani podprsenku. Pochopil jsem to její „udělám cokoliv“. „Prosím,“ stále se tichounce opakovalo a začala na mě mrkat. Několikrát se kousla do rtu. V tom uslyším zaklepání, než cokoliv řeknu, někdo bere za kliku a otevírá dveře se slovy: „Tak co Pepo, jdeme na oběd?“ Je to skoro plešatý kolega s plnovousem, kouknu na monitor a už je opravdu čas oběda. Denisa vrátí prudce kolena k sobě a pomalu dává nohy na zem, aby tam skoro neležela. Už to, že se zula, je, řekněme nestandardní. „Půjdu napřed,“ řekne kolega a lišácky se pod vousy usměje na ně, pak na Denisu a pak zase zavře dveře. Trochu naštvaně se na ni otočím , ta už má zase kolena od sebe a hladí si prso. „Já zamknu, jo Pepo?,“ řekne, vstane, jde ke dveřím a zamkne. Pak jde pomalu po špičkách ke mně. „Deniso, zaprvé mi vykej a za druhé pro tebe nejsem…,“ začnu jí autoritativně vyčítat přesně do okamžiku, než ke mně přijde a dá mi ruku na pusu. „Dobře, jestli to tak máte rád, budu vám říkat pane učiteli, jo? Jsem zlobivá, že pane učiteli?,“ řekla a tím mi úplně vyrazila dech. Oddělala ruku z mých úst a já nic neříkal. Obkročmo si mi sedla na jednu nohu a začala mě hladit po vlasech. „Já mám přítelkyni,“ řekl jsem. „Já vás nežádám o ruku, pane učitel. A můžu být vaše milenka,“ řekla a rukou mi zajela do rozkroku. Musela cítit mou bouli. Pořád na mě mrkala jako nějaká panenka. Rukou jsem ji taky pohladil po vlasech a skončil na zádech. Naklonila se ke mně a strčila mi jazyk do pusy. Dlouho jsme se líbali. Ruku měla v mém rozkroku. Tou druhou navedla mou ruku ze svých zad pod své tílko. Měla krásně pevné trojky. Příjemně voněla. Když se naše rty vzdálily od sebe, tílko si svlékla, klekla si a začala mi rozepínat kalhoty. Nejdříve můj opasek, pak knoflík a nakonec zip. Vstal jsem a kalhoty mi stáhla ke kotníkům. Okamžitě chytila i trenýrky a i ty byly hned dole. Nazvedla košili, kterou jsem měl na sobě a olízla mého stojícího ptáka. Chytla mě za zadek a přitáhla k sobě, aby si to strčila snad až do krku. To ještě několikrát zopakovala. Pak jsem si znovu sedl na židli, ona si svlékla sukni a obkročmo si šla sednout na můj klín, čurákem do své kundičky. „Počkej, nemáš kondom?,“ zastavil jsem ji. „Ale nebojte pane učiteli, já beru prášky a vy mě snad nenakazíte, ne?,“ řekla Denisa. „No dobře, ale…,“ nestihl jsem dokončit větu a už mi zase držela pusu a v ten moment jsem byl v ní. Úplně jsem přestal uvažovat racionálně, bylo mi vše jedno, myslel jsem jen na ni. Denisa začala vrtět pánví jako divá, občas se trochu nazvedla, aby si zase mohla sednout. To netrvalo dlouho, já to před ní dlouho nedělal, navíc její pevné prsa a krásné bradavky jsem měl před očima. Taky mě tížil čas, za chvíli se vrátí kolegyně do kabinetu. Denisa mi tiše sténala do ucha, nemělo to chybu. Ona, ten adrenalin, všechno. Její vlasy jsem cítil na rameni. Najednou jsem byl strašně rád, že je takové jelito. Napadlo mě, jestli jsem první takový nezodpovědný na této škole nebo je nás víc. Nemohl jsem to vydržet, nechtěl jsem se udělat do ní, ale Denisa měla zavřené oči a přirážela s takovou vervou, že jsem se z ní nedostal včas a celou dávku do ní napumpoval. Brzy jí to došlo a znovu mě začala hladit po vlasech a líbat. Ještě chvilku sebou vrtěla, pak toho nechala a jen v klidu seděla. „Líbilo se ti to? Pardon, vám?,“ zeptala se Denisa. „Tvoje třídní měla pravdu, jdi moc šikovná. Ale tohle se nesmí nikdo dozvědět, to mi musíš slíbit.,“ odpověděl jsem jí na to. „Vy ale pane učiteli víte, co za to chci,“ řekla. „Příští hodinu ti dám písemný test, ten mi odevzdáš a na konci hodiny v učebně počkáš a na druhý papír ti nadiktuji výsledky, jo?,“ navrhl jsem. Denisa se usmála, dala mi poslední pusu a pomalu se začala zvedat. Mě už vadnul. Roztáhla nohy a dala pod sebe dlaň. Semeno z ní brzo začalo vytékat. Já rychle vytáhl ze šuplíku papírové kapesníky a podal jí je. Poděkovala a nechala to vytéct do nich. Trošku si ještě utřela kundičku a oblékla si ty dva kousky oblečení. „Musím si dát sprchu,“ řekla si pro sebe a zamířila ke dveřím. „Tak na shledanou, pane učiteli,“ řekla a jako správná zlobivá holčička se na mě usmála. „Ahoj,“ vydechl jsem. Než otevřela dveře, stihl jsem se obléknout. Ještě že tak, hned, jak otevřela, stála tam už kolegyně s klíči v ruce. Musela slyšet, jak Denisa odemkla. Jen se na nic udiveně podívala, pozdravili se a zeptala se mě: „Ty držíš dietu nebo co, že nejsi na obědě?“. „Ale, něco jsme ještě řešili, už jdu,“ řekl jsem, vstal a dřív, než Denisa zavřela dveře, chytl jsem za kliku a vyšel z kabinetu na chodbu. Ona šla přede mnou. Když jsem zavíral dveře, uviděl jsem na podlaze kapku. Zadíval jsem se na schodiště na Denisu a zrovna jí z pod sukně ukápla další. Takto si značkovala cestu až do sprch.
Další hodinu jsem ji posadil dál od zbytku třídy a dal jí zadání a prázdný papír. Po dvaceti minutách jsem vše sebral a ona pokračovala ve výuce. Když hodina končila, řekl jsem jí, ať zůstane. Naštěstí šli všichni na oběd, takže nikoho nenapadlo tam čekat s ní. Vrátila mi prázdný papír, který jen podepsala. Nadiktoval jsem jí první dvě odpovědi, oznámkoval trojkou a slíbil na konci roku čtverku. „Děkuji, ale myslela jsem, že jsem byla výborná, ne dobrá,“ řekla a odešla.
Denisa nakonec druhák dala, teď je ve třeťáku, na pololetí měla z informatiky zaslouženou čtverku, uvidíme, jak jí půjde druhé pololetí. Ale napadlo mě ji známkovat trochu přísněji.