Láska má mnoho podob

„Přitul se ke mně,“ řekla rozněžněle a on se přitulil.
Usmála se, uchopila jeho levou ruku a položila ji na svá ňadra. Nyní se usmál i on a pevně se k ní přitiskl, jako by to mělo být naposledy. Leželi v tom harmonickém objetí ne jako dvě, ale jako jedno tělo. Jedna duše. Jako by takto chtěli setrvat navždy. A pokud by v tento okamžik zemřeli, byla by to ta nejkrásnější smrt, jaká může člověka potkat. Pokud by je někdo sledoval, viděl by výjev té nejčistší lásky. 
Pokud by je však sledoval někdo opravdu pozorný, neušlo by mu pár detailů, které celý tento harmonický výjev narušovaly. Třeba jeho do krve rozdrásaná záda, otlaky od provazů na jejich rukou, nohou, ba i ňadrech a stále zřetelněji viditelně nabíhající modřiny na její sametové, pevné, ale přísným výpraskem téměř do masa rozšlehané prdelky. Pozornému pozorovateli by zajisté také neušly detaily v podobě důtek, bičíků, kožených oděvů a třeba ani to, že celá tato láskyplná scéna se neodehrávala v soukromí útulné manželské postele, nýbrž na kamenné podlaze temné mučírny, kde se ještě před chvíli odehrával výjev jako z …

„Klekni.“
Neuposlechla.
„Řekl jsem ti, klekni!“ pravil pevným, silným, ale naprosto chladným hlasem.
Neuposlechla podruhé. Ne ze vzdoru, nýbrž protože věděla, co bude následovat. Chtěla to, co bude následovat. Vyžadovala to. Dychtila po tom.
Tenký bičík zasvištěl vzduchem, zaznělo štiplavé plácnutí a zazněl její tlumený jek. První rána dopadla na její sametovou zadnici. 
„Naposledy ti říkám klekni. Jinak to nebude jen jedno švihnutí.“
Zaváhala, protože stále cítila tu pálivou bolest, která pomalu přecházela ve slastné teplo, rozlévající se kolem místa výprasku. Tentokrát však uposlechla a klekla.
„A teď na všechny čtyři.“
Opět uposlechla. Když klečela na všech čtyřech, bičík zasvištěl vzduchem podruhé. Nečekala to. Sykla.
„To jen abys věděla, kdo je tady pánem. A teď se omluv za svou neposlušnost.“
„Ne!“ řekla razantně a odhodlaně. Chtěla to říct, protože se těšila na to, co přijde.
Trochu se však přepočítala. Bičík totiž začal vzduchem svištět v rychlém a pravidelném tempu. Během krátké chvíle udeřil snad pětkrát. A vůbec ji nešetřil. Chtěla před ním utéct, ale obojek s nepříliš dlouhým řetězem a spoutané ruce jí to nedovolili.
„Omlouvám se. Prosím o odpuštění,“ vyjekla se slzami v očích.
Bičík zasvištěl ještě třikrát a pak se zastavil.
„Ještě jednou se mi vzpříčíš a nevyjdeš z toho tak lehce.“
„Ano.“
„A teď se postav a mazej k pranýři.“
Pomalu a neohrabaně se zvedla, jak jen jí to svázané ruce dovolovaly. Chtěla si pohladit sešlehanou prdel, ale nešlo to.
„K pranýři, řekl jsem!“ zaznělo chladným hromovým hlasem. 

Pomalu přešla v potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo pouze pár starých tlustých voskových svící z jedné strany na druhou. Přesně tam, co ji její pán poslal. K pranýři. Zastavila se, on k ní přistoupil a rozvázal jí ruce. Odklopil horní část pranýře a řekl: „Hlavu, ruce, dovnitř. Hned.“
Uposlechla. Další výprask na stále bolící zadnici by asi nevydržela, ale ještě neměla dost a záchranné slovo bylo to poslední, co by zrovna teď chtěla říct. Proto poslechla.
Během chvíle zaklapla západka a ona byla bezvládně uvězněna v jednom z nejstarších mučících nástrojů. Byla celá nedočkavá, co přijde.
Nic. Nic se nedělo. Minutu, dvě, tři.
„Můj pane?“
„Kdo ti dovolil promluvit?“
„Omlouvám  se. Nevěděla jsem, zda jsi neodešel.“
„Zase mluvíš. Taková lehkovážnost zasluhuje přísný trest.“
Ta slova byla na jednu stranu přesně to, co chtěla slyšet, na stranu druhou, nebyla si po předchozím výprasku jistá, zda je skutečně chtěla slyšet. 
Ve vteřině se v temné místnosti rozeznělo plácnutí širokého prkna o její úchvatnou zadničku. Rána to byla tak impozantní, až se jí na chvíli zatemnělo před očima. Po plácnutí druhém se jí naopak před očima rozsvítily hvězdičky.
„Prosím dost. Omlouvám se.“
„Zase mluvíš. Jsi nepoučitelná. Pověz mi, co s tebou.“
„Cokoli. Jen ne další výprask, můj pane.“
Přestal. Přešel na kraji místnosti, kde na hácích visely nejrůznější pomůcky. Vybral tu nejúčinnější. Roubík.

„Moc mluvíš,“ pronesl nezúčastněně.
Přistoupil k ní, vložil jí roubík do úst a zapnul přezku koženého pásku. Nadzvedl jí hlavu, podíval se do jejich hlubokých, slzami rozmazaných očí a viděl v nich zračící se beznaděj. Usmál se.
Pak ji obešel a pomalu začal rozepínat její kožený korzet. Nespěchal. Dával si záležet. Trvalo to pár minut, náramně si to užíval a už tam stála celá nahá, jen v podvazcích a kalhotkách. Opět přešel ke stěně s vybavením. Vybral si dvě šestimilimetrová konopná lana a přistoupil k ní. Začal ji ovinovat její přírodní čtyřky. Žádné jemné omotávky, ale opravdu těsný a bolestivý úvaz, který už měl za ty roky velmi dobře nacvičen. Uvázal levou a konec lana přivázal k levé noze pranýře. Když uvázal druhou kozičku, konec provazu opět přivázal k noze pranýře. Tentokráte pravé. Tak, aby se ona mohla hýbat jen s obtížemi a v žádném případě bezbolestně.
Přes roubík šlo slyšet jen její mumlání. To neměl rád. Obešel pranýř, roubík jí sundal, podíval se jí do očí, vtiskl jí násilně francouzský polibek a opět zamířil ke stěně s pomůckami.

„Děkuji, můj pane.“ 
Jen otočil hlavu a pronesl: „Ty se opravdu nepoučíš. Zase jsi promluvila bez svolení.“
Vzal do ruky kožené důtky s roztřepenými copánky, z nichž některé měly na konci kuličky, přistoupil k ní zezadu, jemně důtkami pohladil její nohy od podkolení jamky přes stehno po fialový zadeček a přesně tam čekala první ránu. 
Zmýlila se. Důtky ji švihly přes bedra. A znovu, znovu. Jekala. Už se neostýchala. Jekala nahlas. Slzy se jí draly do očí. Křičela, plakala, prosila, ale on nepřestával. Pravou rukou ji bičoval a levou ji začal hladit v rozkroku. Kalhotky byly prosáklé viskózní tekutinou. Dráždil přes ně klitoris, pysky a přitom jí stále bičoval záda. Snoubila se v ní bolest se vzrušením, slastí a zvláštní nepopsatelnou rozkoší.
Následovalo to, co přijít muselo. Bičování ustalo. Kalhotky byly hrubě strhnuty a on se ve chvilce nořil do rozpáleného měkkého štěstí, které se pod vší tou bolestí a vzrušením naskýtalo uvnitř jejího lůna. Oba je to naplňovalo zvláštní satisfakcí. Po chvilce přestal. Odvázal jí briskně prsa, uvolnil ji z pranýře, otočil ji k sobě čelem, usmál se a řekl: „Teď už si mě můžeš vzít, má DRAČICE.“
Na tohle slovo tak toužebně čekala celou tu dobu a sama nechtěla být tou, kdo jej vysloví. Zaryla své dlouhé nehty do jeho zad, dravě se k němu přitiskla a začala ho dlouze líbat. To co následovalo, byl výjev jako z …

Stále leželi v milostném propletenci v bláznivém opojení na studené podlaze mučírny.
„Miluji tě, srdíčko,“ řekla něžně.
„I já miluji tebe, koblížku,“ odpověděl.
Usmáli se na sebe, políbili se a užívali si tu nádhernou chvilku souznění, kdy patřili jeden druhému a ve kterou, kdyby zemřeli, byla by to ta nejkrásnější smrt na světě.