Ghetto

31. 3. 2019 sexuh

Po gymnáziu jsem šla studovat sociologii na vysokou školu do Bratislavy. Školou jsem tak nějak zdárně procházela a poměrně brzy jsem si vybírala téma své bakalářské práce. Po krátkých úvahách jsem začala psát na téma „Začleňování nepřizpůsobivých občanů do běžného života“. Nezdálo se to být těžké, na internetu bylo mnoho článků na toto téma, poměrně hodně knih o tom bylo napsané, mohla jsem čerpat i z již napsaných prací a na internetu bylo několik dokumentů.
A právě poslední zmíněná forma se mi stala osudnou. Našla jsem video, kde nějaká slečna taky píšící práci na vysoké škole zavítala s kamerou do jednoho ghetta na východě Slovenska, kde nafotila zajímavé fotky, ve své práci uvedla i názory místních na tuto problematiku a tak nějak to vypadalo užitečně. Když mohla ona, můžu taky, pomyslela jsem si a vyrazila vlakem do Košic a pak pěšky až na známé sídliště Luník IX. Samozřejmě jsem měla strach, ale uklidňovala jsem se, že jsme přeci civilizovaní lidé, že i zvířata na člověka jen tam bez důvodu neútočí a nějakými dalšími nesmysly. To, že se blížím na ono sídliště, bylo vidět na první pohled. Míjela jsem zjevně již nevyužívané a z poloviny rozkradené autobusové zastávky, vraky aut a když jsem přišla k prvním ruinám, kde bydleli lidé, byla jsem v cíli své cesty. To bych ale nebyla já, nafotit okraj a vytratit se. Cestou už jsem slyšela hlášky typu „Ukaž kozy!“, „Pojď si zašukat!“, „Ukaž piču!“ a nějaké další, kterým jsem nerozuměla. Vše bylo s asi všem dobře známým přízvukem.
Stála jsem mezi zdmi paneláků. Jeden z nich vypadal prázdný, ostatní byly třeba místy bez oken nebo okapů, ale lidé v nich byli. Bylo v nich plno lidí. Všichni mě pozorovali. Připadala jsem si, jako kdybych přišla do pralesa a potkala domorodce, kteří nikdy neviděli bělošku. Kolem mě pobíhaly vesele děti v otrhaném oblečení a něco zpívali. Slovensky to nebylo, nerozuměla jsem jim. „Co chcete, pani?,“ uslyšela jsem za sebou od jedné maminky jednoho dítěte v mém okolí. „Chci o vás napsat bakalářskou práci, můžu mít pár otázek?,“ zeptala jsem se. Paní se na mě škaredě podívala, otočila se a zamrčela: „Běžte pryč, paní.“ To mě ale neodradilo, vytáhla jsem z kabelky čokoládu a zkusila něco dostat ze zbylých dětí. Ulomila jsem řádek, který jsem jednomu chlapci podávala s otázkou: „Chodíš tady někde do školy?“ Čokoládu mi vytrhl z ruky a odpověděl: „Piču děvko.“ Bylo mu tak 11 roků. Jak jsem tam tak dřepěla, druhé dítě mě pláclo přes zadek. Vstala jsem a důrazně řekla: „To se nedělá.“ Nechtěla jsem vyvolávat žádný konflikt . „Kundo,“ řekl a utekl. Třetí kluk vy z ruky sebral celý zbytek čokolády a s celou partou se vytratil. „Spratci,“ řekla jsem si pro sebe a pokračovala po cestě plné střepů hlouběji do zástavby. Bylo horko, určitě přes třicet stupňů. Na zemi si hrály nahé děti. Mohlo jim být kolem čtyř let. Seděli na těch střepech na rozehřátých zbytcích asfaltu a hrály si s PET lahví a pomocí střepů do ní vyřezávaly otvory. Když jsem si je vyfotila, vyběhl na mě jejich otec. „Kurva, co to děláš ty děvko!? Ty si fotíš moje děcka? Naval prachy!“ začal na mě křičet. Klidně jsem mu vysvětlovala, o co mi jde. Brzy mi došlo, že asi nikdo z nich neví, co je bakalářská práce. Je otázkou, zda někdo ví, co je to maturita. Protože mi chtěl vzít foťák, dala jsem mu 10 EUR, co jsem měla v kapse. Pak něco pokřikoval a když mě rukama od sebe odstrčil, pochopila jsem, že ani tady se rozhovoru nedočkám a šla jsem o dům dál.
Taky tady byly všudypřítomné děti. Hlídali je tak možná patnáctiletí kluci. Hlídání to asi nejde nazvat, ale byli u nich. „Co čumíš?,“ řekli mi jednohlasně. Pozdravila jsem je a požádala o pár odpovědí. „Ukaž kozy, pak se budeme bavit,“ dal mi jeden z nich ultimátum. „První otázky, pak třeba něco bude,“ navrhla jsem a kluci překvapivě dál nesmlouvali a souhlasili. „Chodíte do školy?,“ zeptala jsem se. „Školu tu máme, ale moc tam nechodíme,“ řekli stručně. „Ukážete mi, kde bydlíte?,“ zkusila jsem odvážně. Nic neřekli a šli do jedné barabizny. Šla jsem tedy za nimi. Na chodbách byl nepořádek, místy zábradlí chybělo a tam, kde náhodou nějaké bylo, neměla jsem odvahu se ho dotknout. Vyšli jsme do třetího patra, kde byly čtyři byty. Jeden z nich neměl ani dveře, nejspíš tam nikdo nebydlí. Vedlejší dveře kluci odemkli a byla jsem u nich doma. Překvapivě to nebylo až tak strašné, jak by se zdálo. Kluci se hned za dveřmi vyzuli a napomenuli mě, že se mám zout taky. Nechala jsem tedy boty u dveří a naboso pokračovala za nimi. Neustále jsem se dívala pod nohy, kam šlapu. Bylo tam překvapivě čisto. Omítka se sice loupala a na zdi byly praskliny, to byly však jediné nedostatky. Okna byla stará, ale ne vybitá. Nejspíš už nešly otevírat. Byl to jednopokojový byt. V kuchyni měli plynovou bombu na vaření, elektřina přes hromadu prodlužovaček asi fungovala. Na podlaze měli koberce. V obýváku byla i satelitní TV, anténa byla uvnitř v bytě. Ptala jsem se, proč. Prý by ji jinak ukradli a tak, když se chtějí dívat na televizi, otevřou okno. Vida, jde otevírat. Jinak všichni spali právě v obývacím pokoji, na podlaze byly tři matrace, na kterých spí pět lidí. Jejich matka, oni a dva sourozenci. „Co otec?,“ zeptala jsem se. „Někde se kurví,“ řekl jeden z nich. Zarazilo mě to a tak jsem se dál tázala: „Jak jste na to přišli?“ „Máma říkala. A ukaž ty kozy!,“ řekl druhý z nich. Moc se mi nechtělo, ale zradit je jsem nechtěla, bála jsem se nějakým starších kamarádů. „Nikomu to ale neřeknete, platí?,“ ujistila jsem se. „Jasné, ukaž cecky!,“ řekl. Podívala jsem se na druhého chlapce a ten kývl hlavou, že nic neřekne. Rozhlédla jsem se po bytě, byli jsme tam opravdu sami. Chytila jsem tílko a vyhrnula ho i s podprsenkou ke krku. Kluci mi okamžitě prsa silně zmáčkli. Udělala jsem krok zpět, stáhla tričko a dodala: „Sahat jsem vám nedovolila. A dohodu jsem dodržela, teď vy, kolik znáte lidí, kteří se odsud odstěhovali?“ Dívali se na sebe a krčily rameny. Pochopila jsem, že asi nikoho. Je to tady společenská propast. Kluky jsem ještě chvilku zpovídala, jak se jim tam líbí, co chtějí dělat v budoucnosti a jestli mají kamarády. Překvapivě se jim tam docela líbí, neznají nic jiného. I když v televizi museli vidět svět. Nevím. Do budoucna chtějí šukat a mít dobré příspěvky od státu. A kamarádů mají spoustu. Zamyslela jsem se, co jim nabídnout, aby byli ochotní odejít. „A co byste řekli na toto. Odstěhovat se do Bratislavy, bydlet v bytě, mít auto, mít dobrou práci. Co vy na to? Nebylo by to lepší?,“ zkusila jsem. „Strýc Fero měl auto,“ řekl jeden z nich. „A nebylo to fajn?,“ svitla mi chvilku naděje. Té mě chlapec brzy zbavil větou: „Na píču to bylo, měl to nějaké pochcané a nejezdilo to.“ „A proč bych makal, když nemusím?,“ položil očekávanou otázku ten druhý. „Koukáte se někdy na televizi?,“ začala jsem. Kývli hlavou, že ano. Pokračovala jsem: „No a vám se nelíbí ty krásné ulice a byty, ve kterých ty lidi žijí?“ „Ty jsi kunda, ty byty jsou jen kulisy. Chápeš? Já byl s mamou v Košicích a tam to vypadá stejně pěkně,“ nedal se kluk. Usmála jsem se a nedala se taky: „To nejsou kulisy, to jsou normální pěkné byty, pěkná města a čtvrtě.“ Kluci se se mnou už ale nebavili a začali mě vyprovázet z bytu. Sotva jsem si nazula zpět sandálky, tlačili mě ven z domu. Pokračovala jsem tedy dál za neustálého pokřikování, na které už jsem byla otupělá.
Sídliště jsem přešla a dorazila jsem k poli plném odpadků. Stále jsem fotila a obloukem se chystala vrátit zpět a snad ještě někoho vyzpovídat. U jednoho z poloviny opuštěného domu stál hlouček asi pěti hochů, mohli mít okolo osmnácti. Kouřili a gestikulovali na mě, abych jim šla udělat orál. Nevšímala jsem si jich a mírně zrychlila. „Počkej kotě,“ řekl jeden z nich a stoupnul si mi do cesty. „Co chceš?,“ kurážně jsem řekla. „Pojď si zašukat. Mám ho pořádného,“ vychvaloval se. „Ne,“ důrazně jsem řekla a udělala krok do strany, abych ho obešla. On udělal to samé, takže jsem stála zase před ním. Vytáhl ho z kalhot a řekl: „Vyhul mi ho ty děvko.“ „Ne, dej mi pokoj,“ řekla jsem a pokusila se udělat stejný úhybný manévr, který opět nevyšel. „Ukaž piču!,“ řekl a začal ke mně natahovat ruku. Ohnala jsem se. Mezitím mě kluci obstoupili dokola, nebylo úniku. „Pusťte mě, prosím,“ tiše jsem pronesla. Byla jsem vyděšená, jako malá holka, co se dívala na horor a chce se jí čůrat. Nikdo v okolí nebyl. „Ale já chci šukat,“ řekl ten, co mi ukázal ptáka. „Se mnou ne,“ oponovala jsem dál. „My s tebou budeme šukat, záleží na tobě, jestli dobrovolně nebo ne,“ řekl. Pak bylo ticho, srdce mi tlouklo jako nikdy před tím. Přála jsem si mít raději okamžitý infarkt. Začala jsem se okolo rozhlížet. Nebyl tam vůbec nikdo. V jinak přeplněném sídlišti. Došlo mi, proč mě ta paní říkala, ať sem nechodím. Došlo mi, že tohle nedopadne dobře. Začala jsem mít pocit, že omdlím. Potila jsem se ještě víc, než doposud. Má kolena mě téměř nechtěla nést. Z toto všeho mě vyrušila velice svižná a přesně mířící ruka mezi můj zadek a mé kraťasy. Než jsem se stihla otočit, držel mě pevně za kalhotky. Se slovy „čumte kokoti, co mám“ plnou silou zatáhl nahoru. Prvně jsem zařvala bolestí, pak jsem zůstala ječet a doufat, že mi někdo přijde na pomoc. Roztrhl mi tanga. Měla jsem pocit, že mám nohy ještě delší, než obvykle, že mě musel rozříznout. V ten moment byly v mých očích slzy. Pak jsem dostala facku. Nevím od koho, jen se mi hlava otočila na stranu a na tváři jsem začala cítit štiplavou bolest, která zesilovala. To ale nebylo nic oproti zářezu. Pak to šlo velmi rychle. Začala jsem všude kolem sebe kopat a máchat rukama. Párkrát jsem se do někoho i strefila, ale nijak jim to nevadilo. Ruky mi k tělu připoutali asi opaskem. Začali ze mě servávat tílko. Šlo to překvapivě snadno, brzy jsem cítila jen zbytky. Něco mi narvaly do pusy. Byla to nějaká látka, možná to tričko. Strhly ze mě kabelku. Chytli mě za prsa a velmi prudce švihli do stran. Podprsenka se mezi košíčky roztrhla. Bylo mi špatně, začínala jsem se dávit tou látkou, kterou mi neustále zasouvali hlouběji do úst, zatímco jsem se ji jazykem snažila vyplivnout. Bez rozepnutí mi strhly i kraťase, zbytek kalhotek roztrhly. Boty jsem v souboji už dávno ztratila. Velice silně mi mačkaly prsa. Bolelo to, ale už jsem nevěděla, co bolí víc. Snažili se mi dostat prsy do kundičky. I když jsem se snažila mít kolena co nejpevněji u sebe, moc mi to nepomohlo. Poměrně snadno mi roztáhly nohy a začali cpát prsty do rozkroku. Hrozně to bolelo, rvali tam asi tři kluci nejspíš každý dva prsty. Na tohle jsem neměla. Stále jsem byla tou hadrou umlčená. Pak mě některý z nich chytl za vlasy a začal někam táhnout. Táhl mě dozadu, takže jsem prvně spadla na záda. Nepolevoval a tak mě bolest donutila vstát a poslouchat. Snažila jsem se stát na místě a bolest vydržet. Jenže nějaký druhý mě chytil za břicho, nazvedl a odnesl. Ruce jsem měla stále pevně svázané. Zpozorovala jsem, že jsme v jednom z těch domů. Nesli mě do patra. Myslím, že do čtvrtého. Konečně se mi podařilo vyplivnout tu látku a začala jsem řvát, jak nejsilněji jsem uměla. Bylo to na nic. Zkusila jsem tedy pištět. Nemyslela jsem si, že by je to odradilo, ale zoufalost mě k tomu přivedla. Dostala jsem další facku. Po té jsem cítila v puse krev, asi jsem si kousla do jazyku nebo do dásně. Pak jsem jen brečela. V nějaké místnosti mě hodil na zem. Uhodila jsem se do hlavy, to mi ale nijak nebránilo v plnění základního lidského instinktu – přežít. Pokusila jsem se rychle vstát a utéct. Do místnosti vedly jediné dveře, které byly zatarasené. Chtěla jsem vyskočit z okna. Když jsem uviděla tu víšku, už jsem měla koleno na zbytcích po parapetu. Kluci mě okamžitě strhly zpět. Všimla jsem si, že je jich tu víc. Postupně obstoupili místnost. Byla jsem na zemi. Jeden z chlapů si mi sedl na prsa, abych se moc nehýbala. Další dva mi chytli nohy a roztáhly. Myslela jsem, že mi je vykloubí. Příšerně to bolelo. Já už jen brečela a potahovala. Všude po těle jsem cítila různé oděrky. Bylo jasné, co přijde. Pětkrát mě silně plácnul přes roztaženou kundičku a pak ho do mě zasunul. Ostatní začali skandovat. On přirážel do jejich rytmu a zrychloval. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, seděl na mě poměrně těžký borec. V ten moment mi bylo všechno jedno, jen se nadechnout. Snažila jsem se ho ze sebe nějak shodit. Nakonec povolil a já se pořádně nadechla. Začal si ho nade mnou honit. Už jsem byla zase plně při vědomí a plnou silou se snažila dát nohy k sobě. Nebyla šance, seděli mi na nich dva chlapi. Týpek, co mě šukal, se mezitím do mě udělal. Dá se říct, že jsem to poznala jen z reakce okolí. Vstal a další do mě hned cpal prsty a pak dalšího ptáka. V zápětí mi ten sedící na mě postříkal obličej. Bylo to to nejodpornější, co jsem kdy zažila. Měla jsem to v oku, nemohla jsem si to z něj nijak utřít. Slzy to však brzy vypláchly. Z nějakého důvodu jsem začala rezignovat. Vzdala jsem obranu a jen brečela a vzlykala. To už se tam dole střídal čtvrtý a různě po těle se jich udělalo asi více. Dole to začalo silně bolet. Zatnula jsem zuby a znovu úplně maximální silou zabrala. Nešlo to. Bylo to příšerné. Bolest bych označila jako nesnesitelnou, jenže ona zesilovala. V určitém okamžiku jako by ustupovala a pak se vrátila. Všude možně jsem cítila ztékající teplou sračku a nemohla jsem nic. Horší to být nemůže, myslela jsem si. Mýlila sem se. Jeden z těch borců začal něco pokřikovat. Nerozuměla jsem mu, ale brzy jsem pochopila. Otočili mě hlavou k podlaze a roztáhli mi půlky. Museli mi je natrhnout, cítila jsem takovou hrozně pichlavou bolest. Já už vlastně ani nevěděla, co mě bolí víc a co vůbec. Do stáhnutého análu mi začali cpát prsty. Zprvu to tak nebolelo, nedokázali se tam dostat, pak se jim to ale nějak zdařilo. Všechny svaly jsem měla zatnuté. Ani nevím proč, tak nějak jsem to dělala. Už zcela bez špetky sebekontroly jsem řvala plnou silou bolestí, do toho se nadechovala, vzlykala a brečela. Pode mnou už byla ze slz loužička. Když přede mě přišel zase jeden z nich si ho vyhonit a měl ho celého krvavého, bylo mi jasné, co se děje. V ten moment ho už do mého zadku vrážel první z nich. Několikrát plivnul a narval ho do mě. Podařilo se mi ohlídnout. Když jsem viděla beton nasáklý krví, vyšlo ze mě několik zvratek. Pak si chvíli nic nepamatuji, musela jsem ztratit vědomí.
Když jsem se probudila, byla jsem tam sama. Jenže sen to nebyl, to mi připomněla nesnesitelná bolest tam dole. Nějaké oděrky , krev v puse a zvratky mi byly lhostejné. Pomalu a opatrně jsem se schoulila do klubíčka a dlouho brečela. Nedokázala jsem nijak uvažovat. Nepřemýšlela jsem nad ničím. Jen silná tupá bolest mi připomínala, že stále žiji. Po dlouhé době jsem se rozhlédla po místnosti. Byla jsem tam opravdu sama. Něco jsem měla na čele. Otřela jsem si ho rukou. Bylo to asi sperma, co mi stékalo z vlasů. Nejsem si jistá, bylo to trochu červené, ale zdroj krve jsem neřešila. Podívala jsem se tam dole. Na betonu bylo hodně krve. Opatrně jsem si sáhla dole, ale ruku jsem pod silnou bolestí brzy vrátila pod hlavu. Byla celá krvavá, jako bych ji namočila do rudé barvy. Podařilo se mi posadit se. Na ruce jsem měla drobné oděrky, to samé nohy a břicho. Z boku břicha mi pozvolna tekla krev. Vypadalo to jako říznutí nožem. Přibližně 6 cm. Seděla jsem v kaluži krve a mrdky a pomalu si začala uvědomovat, co se stalo. Znovu jsem měla slzy v očích a znovu jsem vzlykala. Snažila jsem se utišit, aby mě neslyšeli. Rukou jsem si držela pusu, pak jsem měla celý obličej od krve. Začala jsem přemýšlet, jak se odsud dostanu. Ukradli mi peníze, mobil, kabelku, nemám žádné oblečení a vypadám jako prase na porážce. Klekla jsem si. Kaluž pod mnou se stále zvětšovala, krvácela jsem slabím proudem. Bylo to dost plynulé. Když jsem se chtěla postavit, podlomily se mi kolena. Bála jsem se volat o pomoc. Začala jsem uvažovat o sebevraždě. Skočím z toho okna a bude to. Má cenu žít? Jsem zneužitá, poskvrněná, jak bych s tímhle mohla dál žít? Znovu jsem se pokusila postavit a znovu neúspěšně. Ne, chcípnu tady jako krysa v kanále. Nikdo mi nepomůže, nikdo mě tu nenajde. Zbude ze mě jen kaluž krve a zbytky mrdky. Z tohoto pesimistického uvažování mě vytrhla vzpomínka na mé rodiče a mého přítele. To jim nemůžu udělat, řekla jsem si a po čtyřech pomalu vyrazila ven z místnosti. Neměla jsem tušení, jak se odsud dostat, zůstat tady jsem ale nechtěla. Nechávala jsem za sebou krvavou stopu. Dostat se ze schodů bylo náročné. Nebylo tam zábradlí a jediná chyba mohla způsobit můj pád dolů. Držela jsem se tedy u zdi. Opadaná omítka i jiný nepořádek se na mě lepil jako písek na mokrou kůži. Nedokázala jsem si sednout na zadek, sjížděla jsem nějak po boku. Nejednou jsem ty schody prostě sjela a způsobila si další bolest a další oděrky. Po ukrutné době jsem se ocitla v přízemí. Měla jsem strach vyplazit se ven. Žádný zadní východ jsem neviděla a tak chtě nechtě jsem se dostala před dům. Zase se mi rozbušilo srdce, jestli tam budou ti kluci, je po mě. Bylo tak překvapivě prázdno. Přes celé sídliště nepůjdu, to bych nezvládla. Rozhodla jsem se tedy plazit skrz pole na druhou stranu. Byl tam nízký porost a v dáli jsem viděla silnici. Po několika krocích jsem si musel lehnout a odpočinout. Stále jsem se nedokázala postavit. Původně jsem myslela, že je to z šoku, ale asi s tím kolenem něco mám. Pár desítek metrů ode mě na silnici projíždělo auto. Dokázala jsem natáhnout ruku a mávat na řidiče. Nic, asi si mě nevšiml. Doplazila jsem se až na silnici. Ležela jsem tak jako přejetá srna. Asfalt začal nasakovat mou krev a já opět myslela na konec. Stačí, aby mě někdo přejel a je to. Ale už jsem tak daleko. Slyším zvuk motoru. Ani se neohlížím a mám strach. Auto zastavuje a vybývá žena s mužem. Něco mi říkají, nedokážu je vnímat ani odpovědět. Snaží se mě otočit na záda, zařvu bolestí. Neustále brečím. Je až neuvěřitelné, jak dlouho dokáži brečet. Nakonec přijíždí sanitka a nakládají mě. Dál si nic nepamatuji.
Vzbudím se v nemocnici. V prvních momentech nemám ponětí, kde jsem. Začíná mi to docházet. Začínají se mi vracet vzpomínky. Zhluboka se nadechnu a začnu řvát. Chci si sednout, ale něco mě drží. Určitě ti kluci. Chci se jim vytrhnout. Bolí to, ale osvobozuji se. Pak přiběhnout dvě sestry a doktor, leží na mě a drží mě na posteli. Jako ti kluci, něco mi udělají. Já už nechci. Už ne. Prosím. Ne! Prosím, už ne. Píchnou mi injekci. Přestávám se bránit. Zapomněla jsem, proč. Dívám se na ně, oni na mě. Nevím, kdo jsou. Nevím, kde jsem. Usínám.
Když se probudím, jsem zase v nemocnici. Stojí u mě sestra a podává mi nějaký prášek, který polknu. Nevím, proč tady jsem. Prostě tu jsem. Je mi to jedno. Jím nějaké tabletky. Jím jídlo a pak zase prášky. Pak spím. Jsem doma. Stále jím preparáty z lékárny a dívám se na televizi. Nerozumím tomu, co v ní dávají. Lidé tam mluví, ale nedává mi to smysl. Co vlastně dává smysl?

Povídka je napsaná na motivy skutečné události.