Červené lodičky

17.4.2019 Autor: doklina 11 komentářů

"Zastavte se na sekretariát, máte tu balíček, díky J. :-)"
Hledím na mail, který mi od sekretářky přistál ve firemní poště.
Balíček? Divím se v duchu. Nic jsem přece neobjednávala?
Nevydržím čekat do polední pauzy, letím pro něj hned, div se ve dveřích nesrazím s kolegou.
" Pardóóón.... "omlouvám se a snažím se co nejdřív zmizet. Vím, jak si nás vždy dobírají, asi na ně leze jaro. I když oni to jaro mají pernamentně celý rok.
" Kam letíte? Já jsem přece tady? "snaží se být mladý ajťák vtipný.
" Touží po mě sekretářka, "stihnu mu ještě mezi dveřmi rychle odpovědět. To, co za mnou volá, už raději ani nevnímám nebo bych se červenala ještě na cestě zpátky.
... Balíček není nijak velký ani těžký. Krabice zabalená, bez popisu, v přírodním papíře. Ten styl se mi líbí, je vidět že kdo balíček poslal si dal patřičně záležet. Kontroluji ho několikrát, prohlížím, hledám alespoň malou indicii o odesílateli, ale sekretářka mě ujistí, že je opravdu pro mě.
"Nějaký dárek?" snaží se zjistit, co v krabici mám.
"Ano, měla jsem narozeniny," odpovím ji okamžitě, nevěřím, že by si pamatovala, že je ve skutečnosti mám až na podzim a mizim z ředitelny.
Tenhle balíček ale nemůžu otevřít v kanceláři, holky by se zbytečně moc vyptávaly a chtěly nahlédnout dovnitř. Zamířím na záchod. Jsem tam sama a mám dost soukromí si dárek prohlédnout.
Rozlepím balicí papír a vytahuji bílou krabici s víkem. Srdce mi tluče jako o závod, kdyby šel teď někdo kolem musel by ho slyšet snad i přes ty zavřené dveře.
"Co?" divím se nahlas a beru do ruky jednu z červených lodiček. Pomalu mi dochází, kdo mi je poslal a snažím se v krabici najít nějaký vzkaz proč . Na černých strečových šatech, co jsou hned pod lodičkami, leží vizitka.
"Theresian hotel & spa, reserve 19.00"
Tak proto se mě včera tak oklikou ptal, jestli dnes budu déle v práci? Na tento podnik jsme se dívali společně, hned jak ho otevřeli. Pravda, samotná bych si tam sednout nešla, tohle chce patřičnou noblesu a příležitost.
Tenkrát před 15 ti lety jsme seděli v parku na lavičce, bavili se o všem co nás napadlo, já v ruce nervózně točila šňůrku od klíčů a trapně se styděla za svou čerstvě ustřiženou ofinu skoro až u kořínků.
Potěšilo mě, že i po těch letech nezapomněl na datum našeho prvního setkání. Jen jsme s věkem patřičně upravili místo večeře, kterou si vždy společně dáme.
Schovám vše zpátky do krabice a než mi dnes skončí pracovní doba, ji neustále kontroluji pod stolem. Těším se.
...

"Dáme si ještě skleničku?" ptá se mě Marek po večeři. Sleduje jak protáčím prázdnou mezi prsty. Vůbec netuší, že nemám v hlavně myšlenky na víno, i když to už mi do ní malinko stouplo.
"Kati?" chytne mě za ruku.
"Ano?" trhnu s sebou, jako by mě probral ze snu, vůbec netuším, že na mě mluvil.
"Sluší ti to," skoro zašeptá. Okamžitě cítím, jak mi začínají hořet tváře. Moc dobře ví, že nemám ráda, když mě takto přivádí do rozpaků.
"Ale ne," snažím se to hned zamluvit a odvést řeč úplně jinam.
"Opravdu ..." odmlčí se na chvilku Marek. "Musím si teď ještě odskočit, omluv mě."
Jen se za ním otočím když si to zamíří rovnou k baru, koukám mu na zadek, který se mu přes vypasované kalhoty hezky rýsuje.
Líbí se mi… i po těch letech... Moc.
"Smím prosit?" natáhne ke mě ruku, když se vrátí. Díváme se na sebe teď asi trošku hloupě, mě hlavou běží otázka proč teď a tady, když vlastně vůbec nehraje hudba a Marek se bojí odmítnutí?
"Kati?" vybídne mě znovu, teď už trochu důrazněji.
"Vždyť nehraje hudba?" divím se. "Nemůžeme přece jen tak tančit bez hudby?"
"To proto, že nikdo netančí.... Tak pojď.... Prosím," usmívá se na mě a já se chytnu nabízené ruky, kterou Marek pořád drží nataženou proti mě.
Pevně ji sevře, možná se ještě trošku bojí, že bych mu utekla. Druhou mě chytne v pase.
A opravdu, po malé chvíli začíná hrát hudba. Pohupujeme se v rytmu, díváme jeden druhému do očí a víme, že toho co mezi sebou máme, si stále vážíme.
Tančíme snad na tři písničky po sobě, když Marka poprosím, jestli si půjdeme na chvíli sednout ke stolu, přece jen nejsem zvyklá tak dlouho stát na podpatcích a nohy mě začínají bolet.
"Mám lepší nápad... Všimla sis u vchodu těch druhých dveří?" mrkne na mě šibalsky Marek až mu zřetelně kolem očí naskočí vějířky, ty od smíchu. Děsně mu to takhle sluší, strniště na tváři a tmavá košile. Ani dnes nesundal dřevěné korálky z krku, které jsem mu dala loni v létě na lodi.
Na chvíli se zasním, když se mi vybaví vzpomínky na loňskou dovolenou. Na Jonáše, na to střapaté kuře Klárku a naše malé holčičí dobrodružství. Až mě píchne dole v podbříšku.
"Pojď," vede mě směrem k recepci.
"Vstup spa?" čtu nahlas. "Nemáme přece plavky?"
"Tohle je privátní wellness, tady je ani potřebovat nebudeme," uklidní mě opět Marek. My dva se fakt vzájemně doplňujeme.
...

Zakloním hlavu přes okraj výřivky a kapičky vody dopadají i tak na moji tvář. Vlasy jsem smotala do drdolu, protože v culíku bych je měla mokré během pár vteřin,takhle je to pohodlnější.
Marek mi masíruje bolavé nožky, občas nad hladinu vykouknou rudě nalakovné nehty.
Tohle je prostě dokonalé.
"Kati?..."
"Hmmm?"
"Chci tě... Teď a tady. Bez ptaní, bez vysvětlování," přitáhne si mě k sobě a políbí. Chutná mokře a nenasytně. Nedočkavě?
Během chvilky mě otočí zády k sobě a znovu opře o kraj vířivky, tentokrát ale obráceně. Pohladí mě po ramenou,pomalu, najednou vůbec nespěchá. Jen přivřu oči, hlavu nakloním na stranu a... Nenechá mě čekat a okamžitě lačně políbí to místečko za uchem. Jen o pár vteřin později si mě vezme. Rukou ještě sáhne po drdolu vlasů a malinko mi tak zakloní hlavu. Přirazí a pak ještě jednou a znovu a... Cítím jak mě po pár tazích pouští.
"Proč?" otáčím se na něj.
"Chci tě támhle," ukáže na místo, které je překryté bílým prostěradlem. Vypadá to jako malý gauč nebo možná i postel.
Moc se mi z teplých bublinek nechce, ale taky jsem zvědavá, co má Marek za lubem.
"Kati, obuj si ty lodičky, dělají ti krásné nožky," nařídí mi Marek.
"Ale nejsou moc pohodlné, vůbec nejsem zvyklá," snažím se vyhnout toho, abych své unavené nohy nacpala zase do těch pro mě nepohodlných, botů.
"Budeš muset víc trénovat. Notak." podává mi je Marek, když se ze sebe snažím utřít poslední kapky vody.
V očích má chtíč. Tak moc.
"A teď si tě ještě dozdobím,drahá," vidím, jak si mě Marek mlsně a spokojeně prohlíží. Dám si patřičně záležet, protože chodit jen tak v lodičkách, to je úplně jiné kafe.
"Opři se o ten gauč, Kati," vůbec nevím, co má v plánu. Ale tahle nejistota mě svým způsobem vzrušuje.
Každopádně ten pocit studu nebo co to vlastně je, se mi jen tak zahnat nepodaří. Marek mi rukou přejede po nahých zádech a předkloní mě. Takže tam teď klečím s vyšpuleným zadkem jen v těch červených botkách.
Marek mě hladí po obou půlkách zadku a nedovolí mi se otočit. Nevím vůbec co má v plánu a probouzí to ve mě nový zvláštní pocit. Dělá si teď se mnou co chce, vůbec se neptá na můj názor a přesto musí naprosto přesně vědět, co se odehrává ve mě, jak teď bojuji s pocity, že nevím a nemám situaci pod kontrolou.
"Uaaaaa," vzdechnu, když mi Marek olízne dírku prdelky. Tohle mám ráda a on to ví, proto si dává tak patřičně záležet. Věnuje se mi takhle dlouho, až si myslím, že mě chce už přehoupnout přes hranu, na které teď hodně balancuji.
"Drž," najednou přestane a já cítím, jak mi záda tiskne ještě víc dolů ke gauči. Nemám teď nejmenší šanci se otočit, donutí mě poslechnout a čekat. Čekat jako malá holka na hanbě co bude.
Ucítím chladný kov, který krouží kolem mého zadečku. I když se asi snažil ho trochu v dlani zahřát, vím naprosto přesně, co teď udělá. Malinko na něj zatlačí a prdelka ho poušťí dál, moc dobře si ji předtím připravil,až v ní skončí úplně celý. Jen modrý kamínek svítí jako ozdoba.
Pořád mě pevně tiskne k podložce, ale už jen sleduje, šperk mám celý v zadečku.
"Hotovo!" pomůže mi se zvednout. "Projdi se, prosím."
Ví vůbec, jak se teď cítím? Jen oblečená do lodiček a ozdoby? Chtěla bych ruce zkřížit a někam se schovat, můj krok je opatrný, nejistý, mé pocity jsou najednou úplně dětinské.
Prostě si mě podvolil.
Pozná to na mě a vidím, jak s tím sám bojuje. Tohle je pro nás oba úplně něco nového.
"Pojď ke mě, Kati," natáhne ke mě ruku, sám se pohodlně usadil na gauč. Ani neví, jak moc ráda se teď k němu přitisknu, schovám do náruče, jako ta malá holka.
Opřu se zády o Marka, okamžitě mě omotá rukama, jsou pevné a horké. Voní mi k vlasům a já se mu choulím v náručí.
" Miluji tě," šeptá mi do nich a líbá na ucho.
Cítím, jak se uklidňuji, jak jsem u něj v bezpečí a že je vše přesně jak má být. Žádný stud, žádné ponížení, už jsem to zase já. Už je to zase Marek. Můj Marek.
"Myslíš, že nám to vydrží dalších 15 let?" neodpustí si po chvilce.
"Pokud se vzájemně nezničíme, tak tu určitá šance je," odpovím mu pohotově a oba se začneme smát.
Atmosféra je najednou opět uvolněná a po tom chvilkovém napětí jako mávnutím proutku ani památka.

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

prostatik
28.4.2019 05:40
Krásné... ;-))
HighHeels
22.4.2019 13:32
jj :-)
doklina
22.4.2019 10:29
@HighHeels nebo máme chlapy s podobnou fantazií *159*
HighHeels
22.4.2019 09:57
Napsáno čtivě, jen by mě zajímalo, komu to ten můj chlap zase vyprávěl. :-)
Prdlous2
21.4.2019 13:07
Hodně dobré.
doklina
19.4.2019 10:27
isaac_11 cekala jsem, kdo bude prvni *1* vsimla jsem si toho, az jsem odeslala je schvaleni 🙈
isaac_11
19.4.2019 08:17
Moc pěkné :-). Jen výry jste asi v té vířivce nelovili... ;-)
Michal030
Michal030 VIP
19.4.2019 05:36
Nádherná příhoda.
kaann
19.4.2019 03:27
Poutavé
modelar
19.4.2019 01:32
Hezký začátek .....