Sexuální magie 01

Mýtina poblíž pohraniční Kamencové tvrze.
Lesem se obratně plížil Makos. Sirotek, který se nejlépe cítil v přírodě, kde vyrostl u místního lesáka a jeho ženy. Ujali se ho před dvaceti zimami hned po smrti jeho matky při porodu. Teď sledoval dvojici milenců, kteří mířili na skrytý palouček v lese, kde se scházeli v utajení před zraky ostatních obyvatel. A měli k tomu pádný důvod. Vztah Brigy, vdané dcery starosty a Perena, ženatého velitele zdejší posádky gardistů neměl šanci na přežití. Co na tom, že její manžel byl hulvát, násilník a opilec a žena velitele fanatická vyznavačka víry v boha světla a jeho archanděly. Tělesný styk podle ní byl nečistý a dal se přetrpět jen za cenu dlouhých očistných motliteb při zplození potomků. Ne všichni věřící v nového boha světla byli tak ortodoxně zaměřeni.
Makos byl samotář a kvůli svému koktání tuze nesmělý na seznámení s nějakou dívkou. Zato byl velmi schopný ve šmírování. Na tyhle dva narazil shodou okolností před týdnem, když obcházel na kraji lesa nastražené pasti. Od té doby, když mohl, se stále motal okolo starostova domu. Dnes se konečně dočkal. Briga vyrazila s košíkem k lesu a tam už ukrytý čekal Peren. Drželi se za ruce a spěchali lesem až na skrytou mýtinku.
Sotva Briga stihla z košíku vyndat deku a rozložit jí, už se ocitla povalená na zádech nedočkavým Perenem. Zatímco jeho ruce zápolily se šněrováním živůtku, tak jejich ústa se k sobě hladově přimkla. Konečně vyklouzlo ven jedno ňadro. Peren se na něho vrhl jako hladové mimino. Rukou škubal s rozhalenou látkou a osvobodil i druhé. Mazlil se s oběma a střídavě cumlal tuhnoucí bradavky.
Makos rozvázal tkanice u kalhot a vylovil z nich žilnaté péro. Opřený o strom si ho honil a pozorně sledoval, jak Peren přiklekl k Brize a ona mu kouřila tuhý ohon. Rukou kmitala tam a zpět a jazykem olizovala fialový žalud. Makos opatrně udělal několik krůčků po obvodu mýtiny, aby získal lepší výhled. Jenže milenci spěchali, aby si nikdo nevšiml jejich zmizení a rychle měnili pozice.
Briga klečela na všech čtyřech a Peren právě zasouval stojící bodák mezi její nohy. Rychle kýval boky a rukama se natahoval po houpajících kozách. Makos mohl sledovat jen chlupatý Perenův zadek a kymácející se varlata, která narážela při prudkých přírazech do ženského klína, skrytého Makosovu chtivému pohledu. Rozmrzele se opět pomalu přesouval a stále si mastil péro. Peren několikrát plácnul pištící milenku po zadku a lehl si na deku. Briga si ho osedlala. S rukou prostrčenou mezi nohama nahmátla mokrý ohon a zkušeně si ho navedla do kundičky. Zprudka dosedla, až Peren vyhekl a zavrtěla zadnicí. Naklonila se vpřed a poskytla Perenovi ke hraní napružené jahůdky svých prsou. Nadzvedávala zadek a klouzala po celé délce ohonu.
Spokojený Makos měl konečně krásný výhled na Brigu a zrychlil svojí honičku. Ani si nevšiml, že se na tuto denní dobu podivně setmělo. Zavřel oči a stříkal své husté sperma na kmen stromu. To už i Peren došel na vrchol. Povalil Brigu na deku a chystal se pokropit bujné poprsí. Jenže v tom se ještě víc zatmělo, mýtinou zaduněl dutý hrom a šlehl záblesk sinalého světla. Vyděšený Makos se choulil v křoví a s hrůzou sledoval podivný vír v místě, kde předtím byla milující se dvojice. Zůstalo jen prázdné místo a tráva v kruhu byla podivně šedá a zetlelá. Oba milenci během záblesku zmizeli beze stopy.
Makos letěl do městečka jako šílený. Zburcoval nejen starostův dům a překotně všem vyprávěl o zmizení Brigy. Raději pomlčel o Perenovi, o tom co předcházelo zmizení a proč i on sám, se nalézal na mýtině. Lidé z okolí přilákaní jeho křikem a nářkem starostky si ustrašeně šeptali a modlili se ke svým bohům. Nebylo to první zmizení ve městě, ale poprvé se stal někdo očitým svědkem.
„Tak konečně budeš jednat, starosto?“ zvolal vousatý hromotluk v kožené zástěře a s obrovským kladivem v rukách.
„Nerozdmýchávej další hádky, Katesi!“ obořil se na muže starosta. „Zvlášť ne v této těžké chvíli.“
„Tuhle chvíli jsme si mohli odpustit, kdybys jednal už dříve,“ nedal se odbýt kovář Kates. „Ale to se předtím ztratila jen děvečka, tovaryš, místní coura, nějaký opilec a pár dalších chudáků. To se panstva netýkalo že?“
Starosta jen stěží ovládl svůj hněv. Věděl, že kovář má pravdu, ale nechtěl to dále probírat veřejně. Radši se rozhodl zorganizovat pátrací výpravu: „Svolejte gardisty a vyrazíme do lesa. Ty nás tam zavedeš,“ nařídil Makosovi. „Kde je vůbec velitel hlídky? Když je potřeba, tak se někde fláká,“ rozčiloval se.

O několik týdnů později.
„Buď pozdravena, sestro. Kam tě nesou nohy?“ zabasoval jezdec na mohutném koni, když dojel na úroveň kráčející ženy v dlouhém řeholním rouchu.
Zvedla k němu hlavu a zkoumavě si prohlédla rytířovu ostře řezanou tvář s hranatou bradou, nádherně zdobenou zbroj se spoustou drobných tepaných ornamentů a ušlechtilého bojového oře. Tvář jí však stále skrýval stín velké kápě. „Dobrý den i tobě, rytíři. Jak jistě vidíš, cesta vede jen jedním směrem, proto nejspíš míříme oba do Kamencové tvrze. Mám tam jistou záležitost z pověření naší matky představené.“
„Hohó, také tam mám nějakou záležitost na práci. Mohu ti tedy nabídnout svezení po zbytek cesty?“ pronesl nabídku jezdec, který se marně snažil spatřit ženin obličej. Celé její hnědé oblečení bylo vyšívané spoustou jemných výšivek temně rudými nitěmi. Dokola se mezi nimi proplétal jeden symbol, který rytíři připomínal spojené číslice 6 a 9.
„Myslíš, že se sluší, aby žena cestovala v sedle s mužem?“ zeptala se příjemným melodickým hlasem.
„Pokud nemůžeš jet se mnou v sedle, tak půjdu pěšky a ty si chvíli odpočiň na koni.“
„Jsi neodbytný. Dobrá tedy, pojedeme oba. Alespoň dorazíme před setměním,“ uzavřela debatu.
Rytíř vyhákl nohu ze třmenu, sklonil se a nabídl jí pravici, aby se mohla vyhoupnout na koně za něho. Kupodivu ho neuchopila dlaní za dlaň, jak očekával, ale válečnickým způsobem za zápěstí. Pružně se vyhoupla za něj a chytila se jeho zbroje okolo pasu. Usadila se ženským způsobem, s oběma nohama k jednomu boku koně. Cvičené jezdcovo ucho zachytilo slabé zavrzání lehké kožené zbroje ukryté pod klášterním hábitem. Ta žena hraje svojí hru a bude třeba si dát pozor, blesklo mu hlavou.
„Můžeme vyrazit,“ pobídla zamyšleného rytíře. „Už se těším na teplé jídlo a měkkou postel.“

Dorazili k hradbám tvrze. Dva gardisté s halapartnami znuděně sledovali procházející lidi ven i do města. Před branou sestra sesedla a kráčela vedle koně dál po svých. Směrem od rynku se ozývala velká vřava a rytíř nasměroval svého oře rovnou tam. Stojící lidé shromáždění okolo kašny se hádali a překřikovali. U kašny stál starosta a snažil se utišit dav, což se mu moc nedařilo.
„Ticho!“ ozvalo se mohutné, autoritativní zvolání.
Všichni utichli a otočili se po hlase. Obrovitý jezdec v černé zbroji na bojovém koni si okamžitě zjednal respekt a dav napjatě vyčkával.
„Kdo jsi, že se tu rozkřikuješ?“ otázal se drze starosta, vědom si svého postavení.
„Jsem Ramtor, pověřenec a vykonavatel vůle našeho knížete Lakrona Vlka. Přijíždím do zdejšího kraje na kontrolu situace. Prý se tu dějí podivné události, které je třeba vyšetřit,“ oznámil jezdec své poslání.
„Ztrácí se tu lidi,“ vykřikl jeden z gardistů v davu. „Starý zbabělý Vlk si pelichá zalezlý ve svém pelechu a úúúú…,“ zabědoval vykřikující gardista.
Vzduchem se cosi lesklého mihlo a trefilo ho to do helmy. Zpoza koně vystoupila drobná postava v klášterním rouchu. Udělala několik kroků vpřed a shrnula si kápi. V zapadajícím slunci se třpytivě zaleskly její vlasy. Byly oslnivě bílé a zdálo se, že jednotlivé prameny září jako naleštěné stříbro. Nějaká stará žebračka padla na kolena, vztáhla ruce směrem k ženě a v nábožném vytržení drmolila: „Stříbrná paní. Stříbrná dáma.“ Lidé si však stařeny nejenže nevšímali, ale jak se před sestrou bázlivě rozestupovali, tak ji srazili do prachu ulice. Jeptiška rázně kráčela směrem k trefenému vojákovi.
„Podej mi moji dýku!“ nařídila mu panovačně mrazivým hlasem. „A buď rád, že jsem se nerozhodla tě rovnou zabít, za urážku majestátu.“
Voják se poslušně sehnul a sáhl po ležící dýce. Když chtěl uchopit jílec do ruky, tak poděšeně ucukl. Znovu opatrně nahmátl a nevěřil vlastním očím. Zdánlivě obyčejný jílec se mu měnil před očima do podoby mužského penisu.
„Já čekám!“ pobídla ho netrpělivě žena. Nakonec vzal štítivě dýku za lesklou čepel a předal majitelce. „A teď mi zmiz z očí, než si to rozmyslím,“ odehnala ho tónem, který nepřipouštěl diskuzi.

Vojenská čtvrť.
Zatímco černý jezdec jednal s představiteli města a záhadná jeptiška zjišťovala situaci mezi lidmi, sešli se v knajpě U tambora na žejdlík piva gardisté, kteří nebyli ve službě.
„To tý mrše nedaruju,“ chvástal se potrefený rebel s pivní pěnou na kníru. „Najdu si jí a ukážu jí, jak u nás krotíme divoký klisničky.“
„Radši bych se postavil s holejma rukama tomu jezdci, než jít v plnej zbroji proti tej stříbrovlasej ženštině, Borine“ pronesl klidně postarší veterán, ošlehaný mnoha roky služby. Mezi gardisty byl uznávaný, a proto se k němu všichni obrátili se zvědavými pohledy.
„Co to je za lidi, Nirome?“ zeptal se jeden z vojáků.
„Všimli ste si jeho zbroje? Celá černá se spoustou tepanejch zdobení. Hodně složitá a hlavně drahá práce. A na všem má symboly co voznačujou, že patří ke gardě Rytířů smrti,“ rozpovídal se Nirom.
„Co sou zač, tydle rytíři po smrti?“ uchechtl se pohrdavě Borin.
„Po smrti budeš leda ty, jestli ho budeš brát na lehkou váhu,“ usadil ho veterán. „Sou to stroje na zabíjení. Díky výcviku dokážou přežít tam, kde padnou stovky jinejch. Kdysi dávno sem viděl dva v bitvě proti nemrtvým. Při obraně horskýho průsmyku stáli jako zeď, o kterou se zastavila horda lamasu.“ Žíznivě se napil a pokračoval: „Sami zastavili postupující nápor tam, kde předtím neuspěly tři oddíly. Ty shnilý potvory jim žalostně vřískali pod nohama, když je porcovali těma obrovskýma šaršounama.“
„Tak proč by ses radši postavil proti němu, než proti tý modlářce?“ chtěla vědět místní děvka sedící na klíně jednomu z vojáků, který jí bezostyšně rukama osahával pod oblečením. Kde jsou vojáci, tam jsou i lehké holky.
„Protože proti němu bych měl alespoň šanci odříkat modlitbu k uším Velkýho bijce, než bych zemřel. Jestli si někdo z vás myslí, že vona pod tím hábitem skrývá krajkový hadříky nebo se po večerech jen modlívá, tak jste na omylu. Nevím kdo to je, k jakému chrámu patří a ani co tu hledá, ale je nebezpečnější než zmije v posteli,“ dokončil povídání Nirom, zvedl se a hodil na stůl drobnou minci za pivo.
„No dýku má vopravdu ňákou vočarovanou,“ zabručel Borin při vzpomínce na odporný zážitek.

Kupecká čtvrť.
Ramtor a jeptiška se ubytovali v hostinci U medvěda v měšťanské části města. Honosná třípatrová kamenná budova měla ve dvoře velkou stáj pro povozy a koně hostů a hlavně z kuchyně se linula libá vůně. Museli se spokojit s pokoji v prvním patře určenými méně bohatým hostům a služebnictvu hostů, protože hostinec byl skoro celý obsazený před nadcházející slavností letního slunovratu. Sice byly pokoje menší, ale útulné. Nikoho jiného zde neznali, a proto si v šenku k večeři sedli k jednomu stolu. Místností zněly veselé tóny loutny a zpěv kudrnatého barda, který se snažil vydělat na večeři a nocleh. Doufal, že by třeba mohl okouzlit některou z přítomných dam natolik, aby mu postel nabídla a nemusel utrácet stříbrné nebo nocovat na seně.
„Tvé jméno a poslání jsem slyšela na rynku. Já se jmenuji Dagina a zdá se, že můj úkol je stejný jako tvůj,“ oslovila rytíře, než jim šenkýřka donesla jídlo. „Možná by bylo prospěšnější spolupracovat.“
„Pro koho pracuješ? Kdo tě sem vyslal a proč?“ byl zvědavý rytíř.
„Jak jsem už říkala, vyslala mě naše matka představená. Jsem z chrámu Sesterstva hojnosti z údolí Bobřího háje a mým úkolem je odhalit pravdu o mizejících lidech.“
„To jsi urazila dlouhou cestu. Tuhle zemi znám a o tvém údolí jsem nikdy neslyšel.
„Ani se nedivím. Nevypadáš jako jedna ze sester,“ utrousila drobný vtípek, na který se rytíř jen kysele zašklebil. „Je to zapadlá a přísně střežená část u Trpasličích hor na dalekém jihu. Náš řád tam nikoho nevítaného nevpustí.“
„A proč se váš řád zabývá mizením lidí stovky mil od vašeho sídla? Jak jste se o tom vůbec dozvěděly?“
„Nejsme obyčejný řád jeptišek a máme své způsoby, jak zjistit co řád zajímá,“ odbyla ho vyhýbavě.
„Jo to máš pravdu. Obyčejné jeptišky necestují se zbrojí pod kutnou a netrefují křiklouny dýkou na třicet kroků,“ zasmál se pobaveně Ramtor a potěšil ho překvapený pohled Daginy. „Všimla sis té stařeny na rynku? Vypadala, jako kdyby spatřila bohyni.“
„Nikdy jsem jí neviděla. Asi si mě s někým spletla,“ odpověděla bez zájmu a hladově se zakousla do právě přineseného pečeného masa.
„Spletla? Moc ženských s takovými vlasy po kraji asi neběhá,“ nahlodával její tvrzení.
Sestra se kabonila a usilovně žvýkala pečínku, jen aby nemusela dál pokračovat v nepříjemném tématu. Ke stolu se přimotal bard a pozpěvoval refrén tklivé balady. S hlubokou úklonou poděkoval za měďáky a přesunul se k dalšímu stolu. Ramtor se už nevracel k nedokončenému hovoru, ale byla to pro něj další záhada čekající na odhalení.

Lesní mýtina místo zmizení Brigy a Perena.
Další den vyrazili s Makosem na jediné místo, kde někdo zmizel a byl u toho svědek. Po tolika dnech ani nedoufali, že na místě něco najdou. Ale potřebovali se od něčeho odrazit. Ani po uběhlé době se mrtvá tráva v širokém kruhu nevzpamatovala.
„Ten kluk nám něco tají,“ vrčel nespokojeně Ramtor. „Asi ho trošku zmáčknu.“
„Myslím, že se něčeho bojí. Než na něj udeříš, nech mě s ním chvilku o samotě. Zkusím to po svém.“
„Dobrá, budu tu kousek. Když tak zavolej a hned jsem u tebe.“
„Vážně si myslíš, že bych mohla potřebovat tvojí pomoc?“ ušklíbla se Dagina. Rytíř jen pokrčil rameny, otočil se a odešel kus po cestě.

„Hele Makosi, jmenuješ se tak viď? Musíme si promluvit,“ spustila řeholnice.
Vystrašený kluk sestru kradmo pozoroval a byl v její přítomnosti nervózní stejně tak, jako vždy, když měl hovořit s mladou ženou.
„Ty jsi viděl víc, než říkáš. Co si tu dělal?“ udeřila na něj.
„J-já nic v-v-víc ne-vím. Vše-všechno sem u-u-už řekl,“ vedl si svou s pohledem zabodnutým do země.
„Ty si je tu šmíroval viď? Scházeli se tu a mysleli si, že jsou tu sami,“ tepala sestra Makose a během řeči přistoupila až k němu. Sáhla mu na rameno, ale hned ucukla rukou. „Ty si panic?“ ujelo jí překvapeně.
„N-no jo,“ přikývl zahanbeně.
„Jsi úplně nabitý životní energií, toho by se dalo využít,“ zamyslela se nahlas. „Když mi všechno po pravdě řekneš, tak pro tebe něco udělám.“
„A-a-a co?“ odvážil se zvednout zrak, ale hned uhnul před pohledem jejích ledově šedých očí.
„Svlékni si halenu,“ vyzvala ho a postavila se za něho. „Stůj a neotáčej se,“ nařídila mu.
Stydlivě se svlékl, poslušně stál a hleděl před sebe. Na zádech ucítil dotek jejího prstu a zvláštní chladivý pocit v místech kudy prstem projížděla. Okamžik se nic nedělo. Potom slyšel jen zašustění látky, cinkání spon, vrznutí kožených řemínků a žuchnutí něčeho na zem. Náhle se mu na záda přitisklo její horké tělo a ruce ho objali jako svěrák. Poděšeně se pokusil vytrhnout, ale Dagina měla ve svých šlachovitých pažích překvapivě velkou sílu.
„Přestaň se cukat!“ nařídila mu. „A teď vyprávěj. A tentokrát nic nevynechej.“
Pomalu mu přejížděla rukama po svalnatém těle a Makos se zdráhavě rozpovídal. Vyprávěl a vyprávěl a postupně se uvolňoval. Užíval si dosud nepoznané doteky a něžné hlazení. Byl jako v transu a slova se z něj valila jako voda z protržené hráze. A nejen slova, ale i mocná vlna té nejčistší magie. Dagina věděla, že mladík bude později úplně vyčerpaný, ale po náročné cestě nepřátelským územím si potřebovala doplnit svůj magický rezervoár. Ve zdejším kraji žádné zřídlo necítila, proto brala Makose jako znamení přízně své bohyně.
Hroty prsou přitisknutá k mladíkovým zádům kroužila rukama po jeho hrudníku v naučených rituálních pohybech. Bradavky měla propíchnuté kovovými amulety. Ty zpočátku Makose studily v místě dotyku. Opřela se tváří o jeho rameno a skrze magické ozdoby vstřebávala uvolňovanou magii. Sjížděla rukama níž a níž, až se dostala ke kalhotám. Jednou rukou vklouzla pod lem a nahmatala tuhnoucí úd. Druhou poslepu zápolila s tkanicí. Mezitím Makos skončil své povídání a vzdorující tkaloun rozvázal. Nyní ucítil přitisknuté horké ženské tělo i na svém zadku. Jeho péro pod péčí hbitých rukou zmohutnělo a ztvrdlo jako kámen. Dagina sevřela ocas do obou rukou a rychle pumpovala. Vzrušený Makos sténal rozkoší a vibrovaly mu všechny svaly v těle. Nebyl schopný žádné reakce. Jen omámeně sledoval kmitající ruce a objevující se žalud. Byl vzrušením naběhlý a fialový. Z otvůrku prýštila mazlavá tekutina, kterou Dagina zručně roztírala při honění ohonu. S hlasitým hekáním došel Makos vrcholu a stříkal své sperma silnými stahy do okolní trávy. Na zádech ho pálily kněžčiny šperky, ale on to sotva vnímal.
S posledním výstřikem zavrávoral a nebýt kněžčina objetí, tak by bezvládně padl k zemi. Musela mu pomoci obléknout a podpírat ho při chůzi.
„Proboha, cos to s ním provedla?“ zděsil se Ramtor, když se vynořili z keřů.
„Nic mu není, jen se bude muset dobře najíst a pořádně vyspat,“ uklidňovala ho.
Mladík vrávoral jako mátoha, ale ve tváři měl blažený výraz. Naštěstí se zanedlouho trošku vzpamatoval a zbytek cesty při návratu zvládl ujít sám, i když krok měl značně nejistý.