Nevinně, kapitola druhá

(Odkazy na všechny kapitoly najdete po napsání a vydání na mém profilu)

"Moc se omlouvám, tohle se mi většinou nestává, asi proto, že moc nepiju a když už, tak s mírou."
"Vůbec se neomlouvejte, naštěstí tam za chvíli budeme."
"Nevím, co tomu řekne maminka, vypadám, jako když jsem se válel na zemi po té rvačce, z pusy mi nevane svěží dech a sotva se známe, už jsme spolu byli na Policii."
(směje se) (já už raději ne) "To vím naprosto přesně, co řekne: ukažte, já vám to vyperu." a jemně mě pohladí po zátylku, snad aby mě uklidnila.

Jít v sobotu vpodvečer na pohotovost do nemocnice asi nebyl nejlepší nápad, všude spousta lidí, naštěstí si bylo kam sednout, 2 hodiny vestoje bych asi úplně nedal. Konečně se dostávám na řadu.

"Jste tu sám, nebo tady se slečnou?" otáže se mile, přesto už malinko unaveně sestřička střední postavy a středního věku, vlasy smotané do drdolu, snad aby nebudila moc velkou pozornost.
"Jsme tu spolu" (zase mě předběhla hmm)

Pojďte dál, doktor se na vás podívá...
Tak co se Vám stalo?
"Přepadl mě v obchodním domě nějakej chlap, zjevně nebyl při smyslech, šla jsem právě z kina a nebýt tady Tomáše, tak bych asi neměla jen roztržené punčochy."
Doktor to jen lakonicky přejde a zaryje se mi očima do obličeje, zjevně vypadám, že jsem dopadl hůř.
"Dostal jsem trubkou do hlavy" (Lucka se jen malinko začervená a dojde jí, že ta otázka byla na mě)
Doktor mě pečlivě prohmatá, vyzkouší mé reflexy, včetně toho, jak koulím očima a zjišťuje, jak se cítím.
"Trochu jsem zvracel, ale už mi je líp, zejtra si vezmu v práci volno."
"No normálně bychom si vás tu měli nechat 24 hodin na pozorování, nicméně dobrá zpráva je, že jste neupadl do bezvědomí, máte hlavu jak kámen naštěstí" praví lékař trošku vítězoslávně
"Máte... ani nestačí doříct větu - "Já se o něj postarám, maminka je sestřička"
No pokud je to takhle, dám vám nějaké prášky na ty bolesti, budete minimálně 2 až 3 dny v klidu, odpočívat, nenamáhat se (neodpustí si úsměv). Pokud se to ještě během večera nezhorší, tak ho nemusíte ani budit, nicméně pokud by se cokoliv stalo, okamžitě volejte záchranku. No a jak říkáte, pokud je maminka sestřička, tak nemám žádné pochybnosti.

Opouštíme nemocnici a jedeme tramvají směrem Hradčany. Zvoní telefon
"Neboj mami, jsme na cestě a za půl hodinky jsme doma" (to mi asi jediné uvízlo v hlavě během hovoru).
"Já se moc omlouvám Tome, já tě s sebou beru domů a ani jsem se tě nestačila zeptat, jestli na tebe doma nečeká manželka nebo partnerka, cítím se teď trapně, co by tomu řekla?
"Tak to tě uklidním Lucko, doma mě nečeká ani manželka ani partnerka, žiju sám." Malinko znervózní "A maminka pracuje v nemocnici, nebo někde v ordinaci" (pokud jsem ji chtěl tou otázkou uklidnit, tak se zjevně nepovedlo.)
"Maminka pracuje jako učitelka ve školce, nechtěla jsem tě tam nechat samotného." Teď už je viditelně v rozpacích z mé reakce.
Já se jen usměju a vrátím jí pohlazení po zátylku, "To jsi udělala moc dobře, umřel bych tam hlady" A jemně jí stisknu ruku. Mám pocit, že se jí najednou zrychluje tep.
"Jééé tady budeme vystupovat"