Jediná noc

3. 5. 2019 mozna-mozna-ne

Generál Verien a jeho pobočníci jeli pustou krajinou k majestátní, břečťanem porostlé budově na kopci. K potemnělému nebi stoupal dým z hořících domů a zoufalý křik umírajících. Notumské vojsko pod Verienovým vedením drtivě porazilo vojsko Melamarského císařství. Byla to důležitá bitva, která notumským otevřela cestu k Tarminasu, melamarskému hlavnímu městu. Přesto v něm zanechávala lítost. Ačkoli se díky svému výjimečnému talentu už jako mladý šlechtic dostal do tak vysoké hodnosti, nebyl ještě tak otrlý a otupělý, aby v něm krajina po bitvě nevzbuzovala temné myšlenky. Když poslouchal smích a žerty svých pobočníků, nevěděl, zda se má stydět za svou slabost nebo je pokárat za jejich bezcitnost.
Když dorazili k zámku a projeli branou, čekala je před ním mladá, ani ne dvacetiletá dívka, obklopená zástupem služebnictva. Byla útlé postavy, měla na sobě světlešedé hedvábné šaty. Když se zadíval do jejích šedých očí, měl pocit, že mu pronikají až do duše. Její světlé, téměř bílé vlasy byly spleteny do neuvěřitelně složitého, tajuplného účesu plného ozdobných jehlic. V Notumu mu podobné účesy, na císařském dvoře velmi oblíbené, vždycky připadaly směšné, ale tady a teď, do vlasů melamarské šlechtičny z odlehlého venkovského sídla ve válkou stižené zemi, se překvapivě hodil.
„Paní hraběnko, podle smlouvy o příměří mám být ubytován na vašem zámku,“ oslovil ji generál melamarsky.
„Já vím, pane generále, poslové našeho štábu mi už dali vědět,“ odpověděla mu dokonalou notumštinou beze stopy přízvuku. „Srdečně vás vítám. Jak dlouho se zdržíte?“
„Pouze jedinou noc,“ odpověděl generál – ze setrvačnosti stále melamarsky. „Hned zítra ráno odjíždíme,“ přešel do notumštiny.
Hraběnka na něho pohlédla – zdálo se mu, že s jakousi lítostí. „Dobře. S ubytováním budete spokojen. Doufám, že se mnou také povečeříte, pane generále.“
Uložila služebnictvu, aby připravili pobočníkům oběd v jiné místnosti, a generála uvedla do jídelny osvětlené svíčkami a vyzdobené portréty předků.
„Je zvláštní, že zde v tak těžké době žijete sama.“
„Můj manžel bojuje na jižní frontě. Ale to jistě víte,“ usmála se. „Neviděli jsme se už osm měsíců,“ dodala posmutněle. Verien si dosah těch slov příliš neuvědomoval – nebyl ženatý, a ačkoli o milenky nikdy neměl nouzi, představa, že by si u některé z nich po osmi měsících od posledního setkání vůbec ještě pamatoval jméno, mu byla značně vzdálená.
Služka přinesla večeři – pečené kuře. Naporcovala je a dala generálovi vybrat, které části chce. Pak promíchala omáčku z ostrého koření, medu a zázvoru, část dala generálovi a část hraběnce. „Tak máte jistotu, že to není otrávené,“ usmála se hraběnka.
„Abych řekl pravdu, madam, právě jsem na to myslel. Je to poprvé, co se setkávám s takovou pohostinností u nepřátelské šlechtičny, dokonce u manželky nepřátelského důstojníka,“ řekl Verien, zatímco jim služka nalévala bílé víno – do dvou pohárů, z nichž si jeden mohl vybrat generál a druhý hraběnka. „Jistě chápete, že mi to připadá trochu zvláštní…“
„To samozřejmě chápu,“ odpověděla hraběnka, když služka odešla. „Víte, já pocházím z Notumu, z rodu Indil.“ Indil byl jeden z nejstarších notumských šlechtických rodů, úzce spřízněný s notumskou císařskou rodinou. „Sem jsem se přivdala, když byly naše země ještě v míru a měly dobré vztahy. Jistě tedy rozumíte, jaký ve mně tato válka zanechává zmatek. Mám stát na straně svého manžela, nebo na straně své vlasti, proti které on sám bojuje? Mám být dobrá notumská šlechtična věrná své milované zemi, nebo dobrá manželka věrná svému muži? Neumíte si představit, jak těžká volba to je.“
Zadívala se mu do očí. Verien nevěděl, co odpovědět. „Tak proto mluvíte tak dobře notumsky,“ řekl nakonec. Pak si teprve uvědomil dvojsmysl skrytý ve slově „věrná“, které hraběnka použila.
„Ano, proto…“
Pak mluvili hlavně o generálových dosavadních úspěších a o tom, co je v Notumu nového. Za jiných okolností by ji generál podezíral z vyzvědačství, ale hraběnčin zájem se zdál skutečný, spontánní a přirozený. Ve své rodné zemi od svatby nebyla a všechny zprávy za posledních osm měsíců měla jen přes válečnou linii.
„Je mi líto, že ráno odjedete,“ řekla, když dojedli. „Nyní mě, prosím, omluvte. Dobrou noc.“
Verien dopíjel víno a prohlížel si staré obrazy na stěnách. Pak si uvědomil, že cítí vzrušení. Velmi silné vzrušení. Je možné, aby bylo způsobeno jen pouhou přítomností té tajuplné ženy, nebo mělo jiný důvod? Když odešla, služka mu nalila ještě sklenici vína a pak jej odvedla do ložnice pro hosty.
„Kdybyste něco potřeboval, pane generále, stačí zazvonit,“ řekla mu a zářivě se na něho usmála.
Verien se rozhlédl z okna. Z jeho komnaty byl výhled na celé bitevní pole, kde stále ještě hořely některé domy. Jak se ta služka může tak zářivě usmívat, když její zemí právě prošla bitva? Třeba moji vojáci právě dnes vypálili chalupu jejích rodičů, zabili jejího chlapce…? V tom úsměvu bylo něco tak zlověstného…
Svlékl se a ulehl do postele. Jeho vzrušení bylo čím dál nesnesitelnější. Přejel si po ztopořeném mužství rukou. Věřil hraběnce, že do jídla nenechala přidat žádný jed – napadlo ho však, že tam mohla přidat afrodiziaka. V životě necítil takový chtíč! Chtěla ho ta podivná žena vyprovokovat, aby ji navštívil? Nebo si má zavolat služku, která se s ním určitě ráda vyspí? Pohlédl na zvonek na přivolávání služebnictva, který byl připraven na nočním stolku. Anebo… Není to nakonec jen léčka, nemá se raději obejít bez žáru ženského klína a uspokojit se sám? Začal se dráždit a zvažoval výhody a nevýhody všech alternativ.
Po chvíli ho z jeho úvah vytrhlo jemné zaklepání. Vstal, ovinul si kolem boků prostěradlo a šel otevřít. Byla to hraběnka. Stála v temné chodbě v bělostném nočním oděvu, na hlavě stále týž složitý účes s ozdobnými jehlicemi. Příprava podobných účesů trvala celé hodiny, někdy i dny. Dámy, které je nosily, musely spát – a milovat se – vsedě, aby si je nepoškodily.
„Smím dál?“ zeptala se.
Verien beze slova poodstoupil od dveří a pak je za hraběnkou zavřel. Hraběnka rozsvítila svíčku na nočním stolku. Přistoupila k němu a zadívala se mu do očí.
„Jsem si jistá, že muž jako vy nechce bitvu, v níž tak slavně zvítězil… v níž jsme my tak slavně zvítězili, protože Notum je i moje vlast… oslavit pouhou večeří… Hrdina a vítěz, jako jste vy, chce určitě něco víc… A nechce trávit noc s pouhou markytánkou nebo služkou… Že vítěz a zachránce vlasti si zaslouží něco lepšího…“
Nepolíbila ho – šlechta v Notumu se nelíbala, tento výraz lásky náležel pouze nižším společenským vrstvám. Poklekla před ním a sňala mu prostěradlo z klína. Objala jeho stehna, zezadu mu v dlani jemně sevřela varlata a lačně vzala do úst jeho tvrdý žalud, jako by to bylo vzácné ovoce, které už dlouho toužila ochutnat. Když se poprvé seznámila s hebkostí jeho žaludu, přejela několikrát jazykem po spodní straně jeho údu. Hrot jejího horkého jazyka pak začal tančit jako plamen ohně kolem uzdičky, ale generálovo mužství se sotva dalo rozpálit ještě více.
Generál sténal. Nedokázal myslet, nedokázal uvažovat, nedokázal vnímat nic než její doteky. Zapomněl na vše.
Vzala jeho tvrdé mužství do úst. Napřed jen mělce, za manželovy nepřítomnosti její ústa odvykla dráždění, ale po několika pokusech dokázala generálovo mužství přijmout celé. Varlata mu přitom stále jemně svírala v dlaních – kdyby je stiskla jen o trochu víc, bylo by to bolestivé, ale umně se držela přesně na hraně příjemnosti.
Její doteky byly tak… jiné. Žádná žena ho nikdy tak nelaskala, ani šlechtična, která do něho byla zamilovaná, ani kurtizána znalá umění vzbudit a vystupňovat mužskou vášeň. Ale nedokázal by vystihnout, v čem přesně její jinakost tkvěla.
Shlédl na ni, ale viděl jen její složitý účes plný ozdobných jehlic. Napadlo ho, jak dlouho asi musela hraběnka trpět v rukou kadeřnic, než toto umělecké dílo vzniklo. A jak je marnivá, když se nechává tak pečlivě a zdobně česat i na osamělém venkovském sídle. A jak se ten komplikovaný účes k té mimořádné ženě hodí, a jak jí sluší.
A pak mu sladké vlny vzrušení zaplavily mysl… Hraběnka přerušila dráždění v posledním okamžiku před vyvrcholením. Vstala, usmála se na zmateného generála a zavedla ho k posteli.
Jedním pohybem se svlékla. Generál si lehnul na záda, nahá hraběnka se posadila vedle něho a začala laskat jeho svalnaté tělo. Pohladila ho po jizvě na rameni. Viděl jí v očích, že chce znát příběh té jizvy – ve skutečnosti byl mnohem prozaičtější, než si hraběnka představovala –, ale vyprávění mohlo počkat. Pak ho pohladila po hrudi, jemně mu stiskla bradavky. Pak začala jemně hladit jeho stehna… a teprve nakonec její bloudící ruka sevřela jeho mužství, jako by to byl jílec meče.
„Myslím, že jsem si vybrala,“ pošeptala svírajíc jeho úd v dlani. „Budu věrnou notumskou šlechtičnou.“ Usmála se a nasedla na něj – tento způsob milování byl u notumských šlechtičen díky jejich účesům obvyklý a v Notumu se mu říkalo právě „po šlechticku“.
Její horké, téměř panensky úzké a lačné lůno ho v sobě pohltilo. Sklonila se nad něj a opřela se dlaněmi o jeho hruď. Zadívala se mu do očí, její pohled byl až děsivě přímý. Začala pohybovat pánví. Generál jemně položil ruce na její bělostná stehna, aby jí nebránil v pohybech, a díval se a její drobná ňadra, protože její pohled nemohl snést. Hraběnka pak oči zavřela, zaklonila hlavu a začala sténat. Její vzdechy, napřed slabé, se postupně zrychlovaly a prohlubovaly.
Čas a prostor pominul, už neexistovalo nebe a země, existovala jen postel, v níž leželi, a štíhlé tělo, které se nad ním vzpínalo. Už neexistoval bytí, existovala jen jejich společná vášeň. Byli jediní dva lidé na světě, jejich žár plápolal a rozmáhal se a už se pomalu, pomaličku blížila chvíle, kdy je společně pohltí ta nepopsatelná a neporovnatelná slastná propast… Nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale vnímal tu děsivě krásnou neodvratnost blížícího se vyvrcholení. Její ruce na jeho hrudi těžkly a těžkly, jak se její jízda více a více měnila v trysk.
Cítil, jak hraběnka sňala pravou ruku z jeho hrudi a položila si ji ke své sněhobílé šíji. Jako jezdkyně, která jede tryskem krajinou vášně a která přesně pohybuje pánví tak, aby milenci ponořenému hluboko v jejím klíně připravila nejvyšší rozkoš…
A pak se všechno rozpadlo v zářivé, sladké a nepopsatelné explozi.
Velmi pomalu se probouzel ze sladkých mdlob. Teprve po chvíli opět začal nabývat ponětí o světě. Vlastně ne o světě, jen o ní. Vnímal vlahý žár jejího lůna, které pohlcovalo jeho mužství, vnímal hebkost její pleti, které se dotýkal, vnímal její zrychlený dech.
Neotvíral oči – kdyby jeho zemdlelá mysl pojala ještě více vjemů, zešílel by – a vychutnával si tu nádhernou chvíli.
Pak ucítil prudké bodnutí na hrudi.
A pak už nic.
Oči už nikdy neotevřel.
Nahá hraběnka ladným pohybem sesedla z jeho nehybného těla. Tenkou dýku s melamarským znakem na jílci, tak jemnou, že ji mohla skrýt jako ozdobnou jehlici do účesu, nechala zabodnutou v generálově srdci.
Za deset minut ujížděla nocí na vraném koni do kláštera Qualmejských kněžek. Obě válčící strany uznávaly, že v jejich klášterech platí právo azylu, proto si byla jistá, že tam ji nikdo obtěžovat nebude.
***
Válka se táhla ještě devět měsíců, ale Notumské císařství ji prohrálo. Talentovaný generál Verien se ukázal být nenahraditelný. Oficiální verze, zvěčněná posléze mnoha hrdinskými písněmi, pravila, že utrpěl při vítězné bitvě smrtelné zranění, statečně je ale skrýval a nenechal se ošetřit, aby své vojáky nedemoralizoval, a teprve později v noci na ně zemřel.
V posledním dni války se hraběnce v klášteře Qualmejských kněžek narodil syn. Její manžel se jí nikdy nezeptal, jak je to možné, když byl celých sedmnáct měsíců mimo domov.