Moje nemesis Veronika

10.5.2019 Autor: obedient 4 komentáře

Vždy jsem toužil, aby do mé "výchovy" byl zapojený někdo další. Bylo to v mé hlavě od samého začátku. Madam to věděla, ale nikdy to nějak nekomentovala. Maximálně si mne občas dobírala, jestli si uvědomuji, že se někdy vysněná přání mohou změnit v noční můru. A vždy se u toho zasmála.

Až jednou mne překvapila sdělením, že se možná dočkám. Že se jí ozvala sympatická dívka mého věku, s podobnými zájmy a preferencemi v BDSM a že se jí jeví jako velmi sympatická a domnívá se, že její zapojení by na mne mohlo mít pozitivní vliv. Byl jsem překvapen. Přiznám se, že jsem tohle svoje přání už pomalu vzdal. Konečně. Na Madam bylo vidět, jak je pobavená mít zjevným nadšením.

"Vidím, že úplně hoříš nadšením. To je pěkné. Ale uvědomuješ si, že je to mladá dáma s vlastním rozumem a vlastními preferencemi, a že to není nástroj pro tvé fantazie? Uvědomujš si, že se to může od tvých představ lišit?"

Uvědomoval jsem si to, ale mé nadšení to nikterak nesnížilo.

Na Madam bylo vidět, že je potěšená tím, že jsme se téhle nové výzvy nezalekl.

"Dobře, už jsem se s ní dvakrát viděla. Dojem na mne udělala velmi dobrý, takže domluvím schůzku ve třech, abych tě jí mohla představit. Už jsem jí o tobě povídala a vypadá, že se nemůže dočkat, až tě pozná. Ale dopředu tě upozorňuji, že ač bude pod mým dohledem jako ty a je i stejně stará, tak nebudete v rovnocenném postavení. Bylo by to vůči ní i vůči tobě nefér. Vždyť víš, že dívky mají před vámi mladíky pár let náskok a krom toho, ty mne neustále přesvědčuješ svým chováním, že spíš než mladý gentleman jsi stále chlapec. Ostatně ne nadarmo se říká, že v každém muži je kus malého chlapce."

A svůj monolg zakončila jejím typickým úsměvem.

O pár dnů později proběhla schůzka. Venku, na neutrální uzemí, v oblíbené kavárně Madam. Ona v elegantních letních šatech a klobouku, já samozřejmě jako poslušný chlapec klasicky v kratkých kalhotech, košili s motýlkem a vestičce. Styděl jsme se, že mne tak uvidí hned na poprvé, ale Madam měla jasno, a nějaký neutrální "civil" nepřicházel v úvahu. Navíc dodala, že dotyčná chodí velmi pěkně stylově oblékaná, a že nám to bude jistě slušet.

Byl jsem zvědavý jak bude vypadat. Madam mi nic neprozradila a má fantazie pracovala naplno.

Realita byla snad lepší než moje očekávání. V kavárně na nás čekala usmívající drobnější pihatá divka. Zrzavé vlasy měla stylově spletené do dvou copánků, na nose měla velké brýle se silnější obroučkou, které ji slušely. Osobně bych jí tipnul asi o pár let méně než petadvacet, ale dle Madam jsme oba byli stejně staří. Na sobě měla dívčí letní šaty s bílým límečkem a na nohou moc pěkné červené lodičky. Usmívala. Při představení mi automaticky nabídla ruku na políbení a mírně sklopila zrak. Políbil jsem jí ručku a ucítil její parfém. Byl jsem omámen a Madam to zjevně zaregistrovala. Usmívala se a bylo na ní vidět, že se baví.

Moje vysněná "spolutrpitelka" se představila jako Veronika. I přes její drobnou postavu, stylový oděv a úpravu ve stylu slušně vychované dívenky, která každou neděli pravidelně chodí do kostela, rozhodně nepůsobila nějak výrazně submisivně. Spíš působila dojmem někoho, kdo si tohle všechno užívá, ale zároveň je v ní něco zlomyslné bestie. Musím se přiznat, že mne tenhle kontrast od první chvíle vzrušoval.

A musím říci, že můj odhad byl správný. O našich společných prvníh krůčcích napíši někdy jindy. Když se přeneseme v čase o pár měsíců dál je tu vzpomínka, která Veroniku ilustruje lépe než jakýkoliv popis. A připomínka toho, jak měla Madam na úplném počátku pravdu. Někdy se člověku přání splní víc než by si nakonec přál.

...

Domů jsem se vrátil pozdě odpoledne. Těšil jsem se na to, jak si konečně užiji něco odpočinku. Když jsem vstoupil do kuchyně, všiml jsem si, jak na stole leží bílá obálka. Bílá obálka s dokonalým rukopisem Madam. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že je na ní moje jméno. Vylekal jsem se. Co to má znamenat? Roztřesenými prsty jsem ji uchopil a otevřel.

Proč mi Madam tímto způsobem píše? Čeho špatného jsem se mohl dopustit?

Vystrašeně jsem začal číst…

Drahý Jane,

Tímto ti nařizuji, abys byl přesně v 19:00 přítomný v trestném pokoji. Budeš oblečený ve svém chlapeckém trestném oděvu. Ve skříni nalezneš růžovou stuhu.

Sundáš si své krátké chlapecké kalhoty i spodní prádlo a úhledně je složíš na židli v rohu místnosti.

Vezmeš onu růžovou stuhu a pevně si ji uvážeš do pěkné mašličky kolem tvého zamčeného přirození, které se dopustilo toho nechutného a urážejícího vypuzení semene.

Klekneš si do rohu místnosti před židli se složenými kalhoty a prádlem. Ruce si dáš vzorně za hlavu a v téhle pozici budeš poslušně čekat na můj příchod. Varuji tě, abys nezvyšoval přísnost svého trestu tím, že se budeš během čekání různě kroutit nebo se nebudeš přesně řídit mými instrukcemi. Trest, který tě čeká, bude už tak přísný sám o sobě.

Tvá Guvernantka

Zděsil jsem se. Vůbec ničemu z toho jsem nerozuměl. Vždyť během svého pobytu u Madam během našich společných letních víkendů s Veronikou jsem se už pěkně dlouho nedopustil čehokoliv nedovoleného, co by se týkalo mého přirození. Nesahal jsem si na něj. Vzorně jsem snášel své trvalé uzamčení. Ani jednou jsem nezašpinil své prádlo, pyžamo nebo snad své povlečení. Poluci jsem neměl už hodně dlouho. Navíc každé ráno mne přísně kontrolovala moje nemesis Veronika, kterou Madam pověřila dohledem, když nebyla doma přítomna. Ostřížím zrakem vždy překontrolovala, zda nikde není ani sebemenší flíček. Sama tak ráda vždy Madam informovala o jakémkoliv prohřešku. Tím více takového, který by se týkal mých genitálií. Madam ji za to dovolovala být přítomna u všech mých trestů, a když s ní byla spokojená, tak se i do trestání přímo zapojit. Veronika to milovala. To s jakou rozkoší a jak přísně a s jakým potěšením se mých trestů ujímala. A to jak ji vždy Madam chválila. Jenže po několika úvodních týdnech od jejího zapojení se, kdy jsem byl nekompromisně trestán nejen bitím, ale i způsoby, o kterých jsem doposud neměl ani tušení, jsem se dostal do stavu, kdy jsem opravdu sekal latinu. Vzorně si plnil své povinnosti, dodržoval nařízený režim a nedopustil se ničeho, co by Madam mohlo rozlobit. A nutno dodat, že to Veroniku začínalo přivádět k nepříčetnosti. Navenek se usmívala, chovala se tak, že byla tou vzornou dívkou, kterou Madam má tak ráda. Ale v soukromí mi dělala různé drobné naschvály, abych se dopustil nějakého prohřešku, a ona jej mohla nahlásit. Ale už několik týdnů jsem všem těmto nástrahám úspěšně unikal.

Zatímco jsem uvažoval, co se asi muselo stát a co vedlo Madam k napsání tohoto dopisu, nevšiml jsem si, že do kuchyně vstoupila Veronika.

„Vypadáš pěkně zmateně Honzíčku…“ pronesla svým oblíbeným ironickým tonem a větu zakončila svým oblíbeným úšklebkem.

„Promiňte slečno Veroniko…“

Musel jsem ji - ačkoli byla sama také pod výchovným dohledem Madam - vykat a oslovovat ji „slečno“.

„…nevšiml jsem si, že jste přišla domů.“

A okamžitě zaujal pozici, jakou jsem měl od Madam nařízenou, pokaždé když sestřenka vstoupila do místnosti. Ruce za záda, sklopit zrak a stát v pozoru.

Stála u dveří, oblečená do elegantních modrých šatů s bílými puntíky, bílý límeček měla přísně zapnutý, vlasy stažené do drdolu a na nohou její oblíbené temně modré lodičky na vyšším podpatku. Zvědavě si mne prohlížela a ostřížím zrakem kontrolovala, zda je vše jak má být.

Byl jsem oblečen přesně tak, jak mi včera večer Madam určila. Krátké chlapecké černé kalhoty sotva do poloviny stehen, modrošedé podkolenky – vzorně natažené až kousek pod kolena – bílá košile doplněná vzorně uvázaným tmavě modrým motýlkem a modrošedá károvaná vesta. Na nohou vyleštěné polobotky.

Nervózně jsem klopil zrak a za zády schovával dopis. Naivně jsem doufal, že si toho nevšimne.

„Co to schováváš za zády? No? Okamžitě mi to podej!“

Veronika si toho všimnula okamžitě.

Poslušně, ale nepříliš ochotně jsem jí dopis podal.

„Ale… ale… ale… To se podívejme. Kdo by to řekl. Ty jsi, ale pěkně zlobivý kluk…“

Pronesla opět svým typickým ironickým tonem. Namísto jejího oblíbeného úšklebku se jí však obličej rozjasnil a vykouzlila nefalšovaný úsměv.

Něco je špatně. Uvědomil jsem si. Ale co? Vůbec to nedává smysl.

„Můj milý Honzíku, ty jsi tak nedůvtipný hloupý kluk, až bych brečela. Teda brečela… spíš se smála.“



„Opravdu jsi byl tak naivní a myslel si, že dopustím, abys nebyl několik týdnů trestaný? Abych neviděla, jak tě Madam bije? Jak musíš dlouhé minuty klečet v nepohodlných pozicích na hrachu nebo struhadle? Jak tě Madam trestá kopřivami? Jak ti do tvých směšných genitálií vtírá pálivou mast? Opravdu jsi si myslel, že dovolím, abych se nemohla nijak zapojit? Abych neměla nic ze svého potěšení? Abych se nemohla chlubit před kamarádkami, co mi Madam všechno dovolí? To jak tě mohu dlouho bít rákoskou až ti na zadku naskakují tučná fialová jelita? Na to, jak tě mohu bít i přes toho tvého směšného čuráčka? Na to jak kvičíš, když tě biji přes tvé kulky? Ach, ty jsi tak naivní a hloupý kluk. Vůbec o mně nic nevíš a netušíš, s kým máš tu čest.“

Byl jsem jak opařený. Chtěl jsem brečet, ale nemohl jsem jí dopřát tak opojný pocit naprostého vítězství. Ona však pokračovala.

„Jestlipak víš, co je nejvíc podobné tomu, co ti vždy vyteče z toho tvého čuráčka?“

Samozřejmě, že jsem věděl, ale byl jsme natolik konsternovaný situací, že jsem se nevzmohl ani na slovo…

„Nevíš. Protože jsi úplně hloupý.“

Byl jsem rudý studem.

„A víš aspoň z čeho je tvořeno to, co z tebe vždy vyteče? Schválně říkám vyteče, protože z opravdových mužů, kteří za něco stojí, to nevyteče, ale vystříkne…“

Pokračovala v mém ponižování, aniž by mi dal šanci na odpověď.

„Proteiny ty oslíku. Je to plné proteinů. A víš, v čem je plno proteinů a co je tomu tak hodně podobné?“



„Samozřejmě, nevíš. Přitom je to tak prosté. Bílek. Obyčejný vaječný bílek.“

Vnímám jen její smích.

„Pamatuješ si, jak jsem ti ráno řekla, abys na mne počkal před domem, než jsme odešli do města?“

„… ano. Říkala jste, že jste něco z tašky nechala ve svém pokoji. Tuším nějaký studijní projekt.“

Výbuch Veroničina smíchu.

„Studijní projekt. Ha… ha… ha… Byl to projekt. Ale ne studijní, ale takový velmi speciální. Můj vlastní speciální projekt.“

A další výbuch jejího zlomyslného smíchu.

„Vrátila jsem se do kuchyně. Z lednice si vzala jedno vajíčko, rozbila ho a do skleničky dala bílek. Potom vzala stříkačku, natáhla do ní bílek a šla do tvého pokoje. A tam jsem můj milý, velmi pečlivě ze stříkačky dala něco bílku na tvé kalhoty od pyžama a na povlečení i prostěradlo. Bílku… tedy v tu chvíli to už nebyl bílek, ale tvé nechutné semeno. Neponechala jsem nic náhodě. Dala jsem si záležet, aby toho bylo opravdu hodně a bylo jasné, že to nebyla jen pouhá poluce, ale že jsi tomu musel sám nějak aktivně pomoc. Ty jeden zlobivý kluku, ono to teď vypadá, že jsi se naučil si to nějak udělat, i když jsi zamčený. No fuj. To bude Madam opravdu, ale opravdu hodně rozčílená.“

Myslel jsem si, že se mi to všechno jen zdá a já se z téhle noční můry musím probudit. Ale Veronika pokračovala.

„Dál už to bylo snadné. Vše jsem telefonem vyfotila a obratem poslala Madam. Zavolala mi během pár vteřin zpět. Měl jsi ji slyšet. Byla tak rozčílená. Měla spoustu otázek a řekla mi, že mám vše nechat tak jak to je, že se přijede sama podívat. A potom mi hrozně moc poděkovala a pochválila mne. A slíbila mi, že to jakým způsobem tě potrestá, jsem ještě neviděla, a že mi dovolí, abych se zapojila. Rozumíš? Zase se budu moci zapojit. A tentokrát tě prý čeká takový trest, že nemáš vůbec představu. A víš, jak moc se na to těším? A jak moc se těším na to, až to zítra budu moci vyprávět kamarádkám? Jak moc mi budou zase závidět. Ach, já jsem tak moc ráda, že jsi tady. Myslím, že nás čeká ještě spousta nezapomenutelných zážitků!“

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

feminka
14.5.2019 03:18
Trochu moc drsné, tedy ,ale i čtivé *400**277*.
Trichophilia
12.5.2019 13:48
Gratuluji, zadařilo se
obedient
12.5.2019 12:32
@111bacule Děkuji. Tak ona literární adaptace reálného zážitku bývá vždy poněkud "vyšperkovaná", aby to mělo trochu víc spád a lépe se to četlo. Jinak samozřejmě reálný podklad byl zcela konsensuální k pobavení všech zúčastěných. :)
111bacule
12.5.2019 12:17
Ahoj,
Dobre napsane ,musim pochvalit.
Trochu moc drsne tedy ,ale ctive.