Nevinně, kapitola třetí

16. 5. 2019 AllWhatYouuNeed

(Odkazy na všechny kapitoly najdete po napsání a vydání na mém profilu)

Jdeme mlčky večerní Prahou, Lucka vede a protože už je zima, moc se neloudáme. Jsme v oblasti malých vilek a klidných ulic, víc momentálně asi nevnímám a s mou orientací po Praze nemá význam se ani namáhat. Najednou Lucka zastaví a loví něco v kabelce. Stojíme před malým baráčkem s udržovanou zahrádkou a ve vzduchu je cítit omamná vůně lip, bylinek a čerstvě posekané trávy. Nejistě kráčím za Luckou po chodníku, a jelikož v cizích prostředích bývám vždy nervózní, snažím si rychle složit obrázek o tom, jaká rodina tu asi bydlí.

Než se mi to všechno začne rovnat v potlučené hlavě, kdosi před námi pootevře dveře a obejme vřelým objetím Lucku dřív, než ze sebe stačí vyslovit pozdrav.
"Ahoj mami, vidíš že jsem v pořádku..." (cítím lehkou rezignaci v hlase)
Přede mnou stojí zrzavá dáma v sukni, věkově tak kolem 45-let a pevně mi svírá ruku v dlani
"Vy musíte být Tomáš, pojďte dál" První, co mi probleskne hlavou (no moc podobné si nejsou).
"Rád vás poznávám"

Zuju se v útulné předsíni a do nosu mě praští silná vůně vývaru, bylinek a čistoty.
"Udělala jsem rychle česnečku, ta vás hned zahřeje, ani sem se Lucky nezeptala, jestli jí jíte?"
Lucka tentokrát nic neříká a podívá se rychle na mě.
"To je v pořádku, já mám moc rád dobré jídlo a jím téměř vše" (a přihodím úsměv)
"Musíte mi všechno vyprávět" Rychle si mě změří pohledem od hlavy až k patě.
"Sundejte si to oblečení, já vám to vyperu" Okamžitě po sobě hodíme s Luckou pohledem a spiklenecky se na sebe usmějeme.
Vypadám zjevně rozpačitě... Pardon, přinesu vám něco po manželovi...
"Ne mami, nemusíš, já mu dám něco ze skříně, Milanovi to snad vadit nebude."

V duchu si řeknu jen hmmm a za chvíli se ocitám v poměrně velkém pokoji, vymalovaném někým, kdo měl velký smysl pro detail, celý je v kombinaci černé, bílé a purpurové barvy. Všude je uklizeno, jen na stolku s počítačem je talířek, počítám s nedojedenou svačinou či večeří. Sundávám si kalhoty a mikinu a oblékám se do teplákové soupravy, kterou... zjevně nosí nějaký menší chlap než jsem já.

No snad to nějak přežiju. Ozve se lehké klepání na dveře: "Polévka je na stole"
Asi vypadám komicky, protože maminka švihne pohledem po Lucce a řekne: "Myslím si, že po tatínkovi by ty věci seděly přeci jen lépe"
Polévka chutná výborně, dozvídám se, že Lucka dělá v bance úřednici, že je rozená Pražanda a že šla vlastně do kina na Aquamana a že původně měla dorazit i kamarádka, ale nakonec musela být déle v práci. Jinak by se to nejspíš nestalo.
Nakonec se role chápe maminka a začíná klasický maminkovský výslech, co jsem dělal na Andělu, kde bydlím, co dělám a co jsem vlastně zač.

"Bude to znít komicky, ale taky jsem byl v kině s kamarádkou, ale ta pak jela domů." Tedy my jsme byli na jiném filmu, záměrně se vyhnu odpovědi na kterém a pokračuju, "v Praze jsem dva roky, dělám pro největší logistickou firmu a kdybych se nedostal do nejlepšího týmu a nedělal tu nejzajímavější práci, která tam pro mě je, tak už tam dávno nejsem." Narozdíl od jiných si tam i skvěle psychicky odpočinu. "Jsem zvyklý dělat v životě různé věci, od zahradníka až po vedení miliardových projektů" Vlastně dělám, to co chci a co mě zrovna obohacuje. člověk by měl rovnoměrně zatěžovat hlavu i tělo. Obě koukají celkem překvapeně.

A bydlím v centru na Žižkově, má to svoji atmosféru a jelikož jsem z malého města, tak mě baví ten cvrkot kolem :-) Blíží se desátá hodina a pomalu na mě dopadá únava a vyčerpání. Dostávám vypraný ručník a konečně ze sebe smývám za zvuku peroucí pračky, prach a špínu z večerní rvačky. A ačkoliv na veršování nemám náladu, hlava je dneska trochu pozadu. Teď teprve pohmatem opatrně přejíždím tu velkou bouli, co mi dneska vyrostla na hlavě, se zaschlou krví asi nic neudělám, budu to muset nechat na ráno.

"Paní Skromná nemáte nějakej hadr nebo něco, nechci vám zakrvácet polštář, jen pro jistotu"
"S tím si nedělejte starosti, to je to nejmenší a můžete mi tykat, já jsem Lenka"
"Dobře Lenko"

Jdu pomalu k Lucčině pokoji a jemně zaklepu.
"Pojď dál" Stojí tam Lucka zády ke mně, v legínách a tričku, v ruce si rovná hromádku.
"Já jsem si sem dala na zem matraci, abys mohl spát na posteli."
Hodí po mně stydlivým pohledem a už letí do koupelny. Já si pomalu sedám na čerstvě povlečenou postel, která voní po levanuli, sundávám teplákovku, ponožky a jen ve spodním prádle si lehám do, jak se ukáže, velm pohodlné postele. Otáčím se hlavou směrem od dveří a konečně mám čas myslet na to, co se dneska stalo. Za nějakou chvíli slyším jemné otevírání dveří. Koukám směrem z okna a po čase se obracím na druhý bok. Protože na levé straně dneska zkrátka neusnu, ta boule je moc citlivá.
Lucka leží na matraci a lehce oddychuje, dlouhé rozpuštěné vlasy jí blonďatým odstínem plynou do všech směrů, přes sebe letmo pohozenou přikrývku, propletenou mezi nohama. Bezstarostně tam leží v černých kalhotkách s obloukovitým výřezem, zády ke mně. Stačím ještě postřehnout lem černé noční košilky.