Nevinně, kapitola čtvrtá

24. 5. 2019 AllWhatYouuNeed

(Odkazy na všechny kapitoly najdete po napsání a vydání na mém profilu)

Jdeme lesem, košík prázdný, všude jsou velké šedé houby a já už ani nemám sílu na to namítat. Proč to nejde, na to už se ptát znovu nebudu. Ale dneska jsi nějaký milejší než jindy. Nevím, jestli spolu vůbec někdy budeme bydlet, ale obávám se, že už mi to začíná být jedno.

"Běž támhle, k té pasece s keříkama."
S horlivostí stopujícího psa se dostávám až na mýtinu s chrastím uprostřed.
"Tam určitě něco bude, koukáš na to."
Dva rychlé kroky a propadám se, propadám se hluboko. Cítím jen bolest. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, jaká noha to vlastně bolí.
Skláníš se nade mnou a já na tebe ani nedosáhnu. Usmíváš se na mě, počkat, to není úsměv, vysmíváš se mi.
"Ani si nedovedeš představit, kolik mi to dalo práce... víš že nesnáším pot, ale pro tebe jsem to musel udělat, teda pro nás."
"Nechtěl jsem to udělat, ale znáš to, moje máma tvoje máma, takhle budu mít klid. Kámoši mě večer u pivka politujou..."
"Jo a aby sis nemyslela, tady máš nějaký prášky, kdybys to chtěla urychlit, já už musím, od pěti začíná liga zlato."
Nezmohla jsem se na slovo, ale do hlavy se mi jako nůž zabodl výraz, který si mi věnoval, než ses otočil a odešel pryč. Neznám to tady, ty jsi tu vyrostl a přesto jsi mi nikdy nenabídl, abychom sem zašli, až teď.

Začíná být chladno, v ruce svírám plastovej flakónek ve kterém je deset prášků, už jsem je stihla spočítat snad stokrát. Nevím co to je a ani jak dlouho budu umírat. Myslím na svou maminku, která by to nikdy nedovolila. Už chápu, proč jsi chtěl, abych telefon nechala v autě. Začínám být zoufalá, každý si nějak představujeme, jak zemřeme, smíření, v úzkém kruhu rodiny, dětí, vnoučat? Já nestihla ani ty děti. Musím vydržet alespoň den a když ani pak nepůjde nikdo okolo, asi to skončím... ale snad mě proboha někdo bude hledat. Nemůžu zadržet pláč, ne to nejsou slzy. Vzpomínám jak...

(kroky a šramot)
"Bene co tam máš, no tak, je pozdě, jdeme domů, už ty zajíce nech"
Kouká na mě tmavý německý ovčák a začíná štěkat. Ten moment trvá věčnost.
"Proboha, co se Vám stalo?"
(pláču, místo toho abych cokoliv řekla, tak jen pláču)
"Počkejte chvíli"
(Odcházíš pryč, něco se ve mně probudí napovrch) "Neodcházejte, prosím.."
"Ničeho se nebojte, za pár minut jsem zpátky a dostanu vás ven, slibuju, tady Ben vás pohlídá viď Bene"
Ben jen máchne hlavou a vesele zaštěká.
Najednou jsem klidná, sedám si zpátky na bobek a po dlouhé době se usměju. Utírám si slzy, takhle mě přece nesmí vidět.

Ani nevím, jak dlouho jsi byl pryč, ale v rukách neseš velký kmen a opatrně ho spouštíš dolů do jámy. Najednou je u mě a začíná mě olizovat.
"No tak Bene, ty jsi zase... máš novou kamarádku co :-D"
Po čtyřech lezeš nahoru a pokoušíš se postavit. Takhle to nepůjde.
"Vezmu tě na záda, mám tu 2 kilometry odsud chatu. Bene, jdeme domů, veď nás"

Jen se k tobě přitisknu a snažm se tě držet. Jdeme dlouho a já nemám energii na to, říct ani slovo. Konečně jsme u velkého srubu.
"Tady tě musím složit, tak se nelekni."
Než se stačím vydýchat, tak koukám na Bena jak tě povalil a všude tě olizuje.
"No tak Bene, vidíš že je v pořádku, pojď sem, co jsem ti říkal o tom olizování"
Chvilku tady vydrž.

Obvazuješ mi ránu, jako bys to dělal už mockrát předtím, napůl sedím, napůl ležím na bytelné posteli.
"Myslím, že ta polívka snad bude už horká, ale musíš mě omluvit, nečekal jsem návštěvu a ty kousky zeleniny asi nebudou tak malé jako od maminky" a přidáš k tomu vřelý úsměv.
"Nezapomeň foukat..." řekneš to, až když jsem si trošku spálila jazyk. Ani nepamatuju, kdy jsem měla naposled takovej hlad. Odnášíš prázdný talíř a já mám možnost si tě konečně pořádně prohlédnout, vysoký, lehce svalnatý muž, černé vlasy, hnědé oči. Otáčíš se a já musím přestat zírat a uhýbám instinktivně hlavou.
Sedáš si vedle mě a hned vedle tebe můj malý zachránce. Podíváš se mi zpříma do očí:
"Tak a teď mi pověz, co se ti vlastně stalo"
Chci něco říkat, ale místo toho se mi jen hrnou slzy z očí... Objímáš mě, ani nevím, zda jsem to někdy v životě potřebovala víc než teď, máš silné ale jemné ruce, krásně voníš a já mám velkou chuť tě políbit.

Najednou se začne všechno třást a mně se motá hlava...
"No tak Lucinko, vstávej, snídaně je na stole a zatím co ty tu vyleháváš, já už byla nakoupit. Musíš mi pomoc s oběděm, ani vlastně nevím, co budeme vařit" (skláníš se nade mnou a já bych nejraději zase zpátky položila hlavu na polštář)
"No nelehej si, uděláme řízky s bramborovým salátem, to chutná každýmu chlapovi" Je zajímavé, jak ty maminky dokážou číst myšlenky. Otáčím se k posteli a koukám, jak spokojeně spíš.
"No pojď, už je spousta hodin a vystydne ti čaj."
Vycházíme obě z pokoje a já opatrně potichu zavírám dveře, abych tě snad nevzbudila.