Divadlo na pavlači domu v předměstí

19. 8. 2019 · 5 403 zhlédnutí Promezame

Kde je to ochlazení, jak ještě začátkem týdne slibovali? Sluníčko hřeje i takhle pozdě k večeru. V polovině srpna sedím na pavlači starého činžovního domu na okraji Brna, jen v krátkých riflových šatech a neodolala jsem a otevřela láhev Proseca. No co, byla v akci a pak si ji taky po celém dni zasloužím.
Protější židli využiji jako stoleček.
Přivřu oči a zaposlouchám se do okolních zvuků. Přesto, že tahle část leží na klidnější straně města, doléhá až sem zvuk tramvají, aut, sanitek i křik dětí z ulice. Jsem ráda, že teď můžu jen mlčet a poslouchat. Celý den na školení komunikace jsme pusu nezavřeli, tak teď si užívám to ticho. Relativní ticho.
Někde v blízkosti hraje rádio. Ne moc hlasitě, přes pootevřená okna zní malinko tlumeně. Zaslechnu pár tónů, nedokáži identifikovat písničku, ale je to příjemná melodie. Úplně se mi hodí do té mé odpolední slunečné idylky. Je chytlavá, refrén si za chvilku pobrukuji a asi malinko nahlas, protože muž, no možná spíš kluk, co vystoupá po schodech až sem, do vrchního patra, mě hlasitě pozdraví.
"Hezké odpoledne," odpovím mu a snažím se ho po očku prohlédnout. Jde po pavlači na protější stranu domu.
Ale ten zadek má teda pěknej, hodnotím v duchu pozadí kluka, než se za ním zavřou dveře bytu.
Vysoký, tmavé vlasy střižené na krátko a pevné ruce. Všimla jsem i výrazného tetování na celém předloktí.
Opět zavřu oči a poslouchám melodii, která, jak jsem zjistila, vychází z bytu, kam mladík vešel. Je to už ale jiná písnička, svižnější, veselá. Z bytu se začne ozývat holčičí smích. Pavlače nejsou od sebe tak daleko, abych neviděla do protějších oken, a protože v nich nejsou záclony, můžu teď nerušeně pozorovat dvojici za sklem. Jako ve filmu. Ne, je to mnohem hezčí, takové přirozené, nehrané, opravdové.
Dívka s dlouhými plavými vlasy do půli zad, jen v tílku a kalhotkách chodí sem a tam po bytě, vypadá to, jakoby uklízela. Chvílemi se otočí, prohrábne si vlasy. Neví o mě. A mě fascinuje ji pozorovat. Dívám se na ni, představuji si. Jak asi vypadá jejich byt? Mají holé zdi, dvě křesílka a konferenční stolek? Spí na matračce na zemi, pod jednou velkou peřinou? Nebo je byt plný různorodých kousků nábytku? Jsou zamilovaní, nač tolik zbytečností, když jejich náplní dne je láska.
Neuklízí, tancuje,dojde mi. Prohýbá své mladé tělo, neřekla bych ji víc než 28.
Ale taky to může být celé jinak. Nevadí mi to, mám teď své představy a co na tom, že se možná liší od reality.
Dívka se pořád točí kolem okna, nevím, jestli mě zahlédla, a i kdyby, není nic, čemu by to vadilo.
Zato kluk o mě ví, zdravil mě přece. A přesto teď, přímo uprostřed okna, holku zastaví, vezme její hlavu do dlaní a políbí ji. Zlehka na čelo, přitiskne se k ní. Pak ji políbí na ústa, dlouze, dává si záležet,mírně se i natočí. V tu chvíli bych řekla, že se předvádí,ukazuje mi svoji samičku.
Kačeno, vzpamatuj se, není to tak, jak si ti vyplodíš ve své fantazii. Úplně normálně ji přivítá a políbí, jako každý jiný den, když tu nesedíš.
Dopiji sklenici šumivého vína a cítím to příjemné teplo uvnitř. Alkohol roztahuje cévy a bourá zábrany. Možná bych si jiný den, bez vína, řekla že není vhodné dvojici pozorovat, ale dnes se pohodlně usadím a sleduji scénu provizorního jeviště a zajímá mě, jak bude děj pokračovat.
Ví o mě, díval se, jestli se dívám. Neuhnula jsem pohledem, dívám se upřeně dál.
Kluk opře dívku o okenní parapet a hlavu ji zakloní o zavřené okno. Od rtů sjíždí dolů po krku, líbá ji v dekoltu a rukama vyhrnuje ten malý kousek oblečení.
Nemá podprsenku, rty se věnuje dál jejím ňadrům.
Přiznám se, že už mě to v naprostém klidu nenechává. Mám strašnou chuť se pohladit pod šaty, aspoň malinko. Kolena odkloním nepatrně od sebe a rukou zajedu až k lemu kalhotek.
Podíval se opět mým směrem, usmívá se a dál dívku drží za prsa, které má akorát tak do dlaně. Líbá ji za ucho a celou dobu visí pohledem na mě.
Úsměv mu oplatím a najednou mě napadne šílenost. Rukou si zajedu do výstřihu, tyhle šaty ho mají proklatě hluboký, a sevřu své prso.
Vidím, jak udělal prutký pohyb pánví proti dívce. Dělá mu dobře se ukazovat, vystavovat se na obdiv a být pozorován.
Jen kývnu hlavou. Líbí se mi to, fascinuje mě pozorovat mladou dvojici v téhle intimní chvíli.
Dívka se opře rukama o parapet okna a kluk ji pomůže nahoru. Sedí teď na parapetu, zády přitisklá na okenní tabulku a kolena doširoka rozevřená. Během chvilky jí zbaví kalhotek.
Zrychleně dýchám, teď už bych vážně měla jít do bytu. Nechat je osamotě.
Neslyším hudbu, v pavlačovém domě je klid,jen ten ruch z ulice sem pořád malinko doléhá. A pak ještě něco. Slyším, jak dívka začne sténat,když jeho hlava zmizí mezi jejími stehny.
Je to ta nejpřirozenější melodie těla, nekřičí, neheká, jen příjemně vrní. Její vzdechy jsou čím dál intenzivní a přidávají na hlasitosti.
Nechci nic dělat, nejsem schopna pohybu a nemůžu se na ně přestat dívat. Jen cítím, jak se ta má v kalhotkách začíná v pravidelných intervalech stahovat. Je možné prožít orgasmus jen z pouhých myšlenek, představ a pozorování?
Dívka je rychlejší, za malou chvilku přece jen malinko zakřičí, ale on ji okamžitě zakryje rty polibkem.
Chvili jen tak nehnutě oba čekají, dojíždí na vlně vzrušení, aby pak dívka obtočila nohy kolem chlapcova těla a přitiskla ho k sobě. Drží ho kolem krku a je vidět, jak oddychuje.
On se na mě naposledy podívá. V tom pohledu je naprostý klid a uspokojení. Nevzmůžu se na jakoukoliv reakci, jen se na ně dívám, než si ji odnese pryč.
Prostě ji zvedne a oba mi zmizí v hloubi bytu.
Je to zvláštní pocit. Je mi hezky a zároveň smutno. Prázdno.
Sedím úplně v klidu a bez pohybu ještě nějakou dobu, abych si pak dolila sklenku vína a nohy hodím přes sebe na protější židličku.
Co teď asi dělá Marek? Mám strašnou chuť mu napsat. Ale až za chvíli. Zavřu zase oči a celé si to pod víčky přehrávám ještě jednou.
Z bytu se opět začne ozývat hudba. Tentokrát ji poznám po pár tónech.
Mám ji ráda… Amelie z Montmartru….