Nejen morální kocovina

25. 8. 2019 Promezame

Znáte ten pocit, kdy si řekne, že už vážně nikdy, nikdy, nikdy…. nebudete pít?
Dobře, tak že už nikdy nebudete tolik pít?
Není mi zle, jen trošku bolehlav a totální okno. Okno, jako výkladní skříň. Matně si vzpomínám na konec včerejšího večera, ale snažím se marně,je tam prostě okno. Víno se pilo samo a podpořena zážitky, které jsem viděla v okně protějšího bytu, jsem ho prostě dopila celé.
Až za tmy jsem odcházela z pavlače a přísahala bych, že malý 2+1 pronajatý byt, jsem zamykala. Cítila jsem, jak se pode mnou podlaha mírně zhoupla a rukama jsem máchla někam do prostoru, ve snaze nahmatat vypínač. Nepodařilo se, ale zato jsem dopadla na velkou postel hned za dveřmi do pokoje. Asi by teď bylo trefné přirovnání z jednoho českého filmu "ležel tam, jak vyvržený vorvaň", přesně tak jsem rozpláclá na velké posteli usnula.
Přitáhnu si teď deku víc k bradě a ještě ospale pozoruji kluka, co se motá v kuchyni, jestli tak jde vůbec nazývat ten kout s varnou konvicí a plotýnkovým vařičem.
Mám na něj pěkný výhled ze svého pokoje, protože večer jsem si nestihla zavřít dveře. Počkat, nestihla jsem si zavřít, ale taky jsem se určitě nestihla přikrýt dekou, která ležela na křesle!
Docela mě děsí, že mě viděl společensky unavenou. No co, rychle se otočím, budu dělat že spím a počkám až odejde. Přece se nemusíme už nikdy vidět a už vůbec ne se spolu bavit.
Jakoby mi četl myšlenky, ještě než se stihnu nenápadně otočit, podívá se na mě.
"No dobré ráno přeji ," usměje se.
"Spíš jen to ráno," řeknu si šeptem pro sebe. Tak tohle mi nevyšlo. Doufám, že si nebude chtít dál povídat?
"Uvařím ti kávu, turka, chceš?"
"Budeš hodný", opět jen skoro neslyšně pípnu a posadím se na postel.
Opřu se o stěnu, na žádnou větší aktivitu to nevidím, probírat se musím postupně.
"Cukr? Mlíko?" zeptá se spolubydlící.
"Nic, černou prosím."
Podá mi hrnek a sedne si na kraj postele proti mě.
"Díky, ehm…." on mi prostě hodlá dělat společnost snad celé ráno?
"Ondřej,..."
"Hm," tak ta káva mi opravdu bodla, pěkně mě nakopává. A jak šumí. Přiložím hrnek k uchu a směšně nakřivím nos.
"A ty?" vytrhne mě z poslouchání a podle zvedlého obočí je mi jasné, že na mě mluvil. Jsem ještě mimo, sorry chlape.
"Co já?" snažím se dopátrat otázky, kterou jsem nevnímala.
"Jsem Ondřej a ty?" zopakuje mi pomalu ještě jednou.
"Kateřina," podám mu ruku. Stiskne ji ve své dlani, je teplá a hrubá, tenhle kluk určitě maká rukama, pomyslím si.
"Promiň, já jsem…. Teda já nejsem,...prostě omlouvám se. Měla jsem včera trochu vína a dalo mi nějak víc zabrat, než jsem předpokládala." kruci teď úplně cítím, jak se červenám. Jako malá holka, co ji matka načape, jak tajně ucucává krabičáku.
"V pohodě, jen jsem tě v noci zakryl, ležela jsi jen tak, dveře i okno otevřené, nad ránem už je chladno."
"Díky," špitnu a docela by mi přišlo vhod, aby se teď milý Ondřej sbalil a já se mohla dát do přijatelného stavu.
Kouknu na hodinky, ještě tři čtvrtě hodiny a musím opět sedět na školení.
"Ondro, budu se muset jít chystat, mám být za chvíli už někde jinde a ještě se chci upravit. Ale káva byla výborná, díky," vracím mu prázdný hrnek. Hlava už se netočí, do koupelny dojdu snad bez většího škobrtnutí.
"Není zač, já už taky musím, za chvíli mi začíná přednáška," rozloučí se a stejně mě pozoruje na cestě do koupelny. Cítím jeho pohled, snažím se jít co nejrovnější cestou. Než si dám sprchu a přetáhnu oči řasenkou, je Ondřej pryč.
Dnes pokračujeme ve školení, čekají nás relaxační techniky, prý i při práci je potřeba si odpočinek správně naplánovat. Tohle téma mi vyloženě přijde vhod.
A dnes už jen voda, Kačeno, voda, pamatuj si to, další znemožnění už vážně ne.


Do učebny ve 2.patře Campusu přijdu ještě před 9. Holky už sedí na sedacích vacích, které jsou tu místo židliček. Takže ten relax dnes budeme brát i v praxi, ne jen samá teorie jako včera.
Posadím se do jednoho z nich a dívám se prosklenou stěnou dolů na ulici. Každý někam pospíchá. Do práce, do školy, na nákup, na přednášku.
Vzpomenu si na Ondřeje. Byl milý, překvapil mě tou kávou. Mohl se taky v klidu z bytu vypařit a nikdy by jsme se nepoznali.
"Dobré ráno… Vidím, že jste si už některé udělaly pohodlí. Dnes budeme hodně odpočívat a relaxovat."
Vytrhne mě z přemýšlení mužský hlas. Matně si vybavím, že dnešní přednášku vede externí lektor. O. Hiršl bylo psané v propozicích.
"Ondřej Hiršl," vykřiknu a otáčím se směrem ke dveřím po známém hlasu.
"Děkuji za úvod Kateřino," po málem odmlčení odpoví Ondra.
Mezi holkama to okamžitě zašumí. Kdybych jim teď vykládala, jak se s Ondrou známe, nevěřily by mi, protože tohle setkání by bylo snad těžké i jen vymyslet, natož, aby uvěřily, že jde o skutečnost. Nechci jim ale nic vysvětlovat, takže na zvídavé pohledy jen kroutím hlavou.
Celé dopoledne proběhne ve velmi uvolněné atmosféře. Ondřej prokládá teorii i příjemnou praxí, ukáže nám, jak si protáhnout záda i krční páteř, jak správně sedět, jak se snažit držet pevný střed těla a zodpovídá i naše otázky.
"Teď si dáme pauzu na oběd a za hodinu se tu opět potkáme, je to OK?" ptá se nás ve 12 hodin.
Všechny mu to odkývneme a odcházíme společně na oběd.

"Po jídle přichází takzvaná postgastrální demence, takže abych se nikoho nedotkl dámy, začneme teď trošku jinou relaxační technikou," přivítá nás na odpoledním programu Ondřej.
"Pohodlně si lehněte na podložky, uvolněte se, zavřete oči a jen relaxujte a vnímejte hudbu."
Tohle mi nebude dělat problémy, možná dokonce usnu, ale věřím, že na vše je náš lektor připravený.
V místnosti to opravdu utichne, všechny ležíme a čekáme na hudbu. Nikdo se nebaví, odpočíváme.
Hudba je příjemná, relaxační, Ondra ji pustí jen slabounce.
"Hezky si dýchejte do středu těla, jak jsme si ukazovali před obědem," mluví na nás polohlasem.
Každá se soustředíme jen na svůj dech, jen sama na sebe.
Ondra pomalu přejde místnost, usadí se mi v nohách a než stihnu vykřiknout a něco namítnout, příloží si prst přes rty a bere mé nohy do dlaní. Hladí je, jednu po druhé, prst po prstu. Mírně zatlačí do plosky nohy a mnou projede zvláštní mravenčení. Teď mi jeho dlaně nepřijdou vůbec hrubé. Jsou příjemně teplé a doslova laskají mé prsty a nožky.
Nikdy mě tohle nevzrušovalo, ale teď to má vše docela jiný náboj. Ondřej do hlazení a masírování dává svoji energii. Nohy mám příjemně teplé, prohřáté. Pomalu jednu zvedne a ucítím, jak mi je přejíždí jazykem. Normálně bych tohle nikdy nevydržela, lechtalo by mě to, ale dnes je to příjemně vzrušující.
Měla bych Ondru zastavit, tohle už přece není běžná relaxační technika. Ale je natolik příjemná, že nemám sílu vzdorovat. Nechám si hýčkat i druhou nohu.
Slyším, jak holky pravidelně oddechují, některé snad dokonce usnuly. Podezřívám Ondřeje, že tohle naplánoval schválně.
Ale proč tohle všechno? Proč taková péče? Viděl mě přece jako vorvaně rozpláclou na posteli a ráno s malou, nejen morální, kocovinou?
Otevřu oči a snažím se pohledem získat odpověď. Místo toho vidím jen Ondru, jak cucá můj prst jako lízátko. Jsem ztracena. On mi tu regulérně odjíždí mé nohy a já držím a nejsem schopna to zastavit. Je mi to vážně moc příjemné.
Každé noze věnuje velmi důkladnou pozornost.
Potom každou zvlášť pohladí a zvedne se, aby relaxační seanci ukončil.
Pomalinku nás všechny probere, netlačí nás čas, je to příjemné, pozvolné.
"A tuhle techniku si zopakujte nejlépe ještě dnes večer před spaním," dívá se přitom přímo na mě.
On se vážně pomátl? Chce mi tím snad naznačit, že dnes mi ještě jednou bude takhle lízat nohy? Nebo snad něco jiného?
"Ondřejíííí!" křičí v duchu mé druhé já a srdce se mi rozbuší jako o závod .