Zálety se někdy nevyvedou.

15. 9. 2019 arrow262

Do vedlejší kanceláře nastoupila nová kolegyně a způsobilo to značný rozruch, zvláště v pánském osazenstvu firmy. Linda byla totiž mimořádně krásna přírodní blondýna. Přesně ten typ, do kterého se okamžitě zamilujete. Drobná, štíhlá se svůdnými pihami kolem malého nosíku, blankytně modré oči. Při zářivém úsměvu se jí dělaly na tvářích dolíčky. Nevím jaké měla míry, ale už od prvního pohledu bylo vše, jak má být. Pevná, na její výšku docela velká prsa, útlý pas, hezky tvarované boky, skvostný zadeček. K absolutní dokonalosti jí možná chyběly trochu delší nohy, ale to bych už chtěl fakticky moc. Kouzlo jejího exteriéru umocňovalo její nenucené a bezprostřední chování.
Rojení kolem její osoby nabíralo na obrátkách. Já jsem zůstával stranou, jednak jsem chtěl zachovat dekorum, vzhledem k mé pozici ve firmě a jednak, když jsem viděl tu smečku podstatně mladších vlčáků jsem usoudil, že tady mi pšenka nepokvete. Nerad se pouštím do předem ztracených akcí. Jen jsem pozoroval cvrkot a v duchu hádal, kdo tuhle božskou květinku utrhne.
Přibližně za měsíc firma slavila 20. výročí vzniku a květinku ještě nikdo neutrhl. Situace se částečně zklidnila, protože Linda evidentně o nikoho neměla zájem. Zřejmě byla pevně ukotvena někde jinde.
Oslavu majitelé pojali opravdu velkoryse. Zámecká zahradní slavnost. Živá hudba, spousta jídla a pití, jiskřivý zářijový podvečer, dokonalá atmosféra. Měl jsem na starosti pár stálých klientů. Při rozhovoru z jedním z nich jsem ucítil jemné poklepání na rameni. Byla to Linda.
„Promiňte, že ruším. Neměl byste chviličku?“ A bylo to. Jak jednoduché. Nevím jestli příčinou tohoto jednání byla povznesená nálada z alkoholu nebo nuda, ale v tom momentě mne to pramálo zajímalo. Od té chvíle jsme se od sebe nehnuli celý večer. Hovor byl zpočátku poměrně upjatý mluvili jsme o práci, hovořili jsme o lidech ve firmě. Zde jsem se dozvěděl, že horlivost a vtíravost mých mladších kolegů jí šla na nervy. Naopak moje pasivita a odstup jí dráždil. Čas ubíhal a naše konverzace se stávala stále soukromější, až se překlopila do zcela intimní povahy takže, když večírek skončil připadala nám moje nabídka, že jí odvezu domů naprosto logická a smysluplná.
Mlčky jsme seděli na zadních sedadlech taxíku a urovnávali si myšlenky. Co se vlastně ten večer událo?...Najednou mi položila ruku na hřbet mé ruky. Instinktivně jsem ruku otočil dlaní nahoru a naše prsty se okamžitě propletly v pevném stisku.
„Na tento víkend mám od kamaráda půjčenou chatu...Někde na Berounce. Nejela by jsi se mnou?“...Asi jsem to řekl nezřetelně nebo nechtěla, protože žádná odezva nepřišla a hrobové ticho trvalo, až dokud taxík nezastavil před jejím domem. Jemně vymanila svou ruku z mého sevření a beze slova vystoupila. Udělala jeden krok, pak se otočila a naklonila se zpět do vozu, políbila mne na tvář a špitla mi do ucha, „Pojedu ráda.“
Upřímně řešeno mě její odpověď zaskočila. Absolutně jsem na tuto situaci nebyl připraven. Okamžitě se vyrojily několikeré problémy. S kamarádem, který chatu vlastní už jsem dlouho nemluvil. Vlastně ani nevím jestli ji ještě vůbec má. Jak doma vysvětlím svoji víkendovou absenci.
Hned druhý den jsem začal konat. Kamarád ještě chatu měl a půjčí mi ji. První dobrá zpráva.
„Klíče jsou pod květináčem na verandě. Ale není tam dřevo, musíš si někde koupit pytel uhlí jsou tam starý Petry a v nich uhlí dobře hoří. Vezmi tak třicet kilo, aby tam něco zůstalo i pro mne. Jedu tam příští víkend. Hele...Nezapálit a neudělat moc velký bordel!!"
“Volal mi Jirka, jestli s ním pojedu tento víkend na kšeft. Čtyři tisíce za necelý dva dny...To je dobrý, ne?...Tak jsem řekl, že jo,“ nastoupil jsem večer na manželku.
„Hm...Tak, toho využiji a pojedu za našima,“ odvětila v pohodě bez náznaku výčitky. Jirka obchodoval s vybavením pro prodejny a sklady a já jsem s ním skutečně občas jezdil na výpomoc, když mu hořel nějaký termín, takže vlastně nic podezřelého. Další položka vyřízena.
Uhlí. Nejtěžší bod přípravy. Zkusili jste někdy koupit třicet kilo uhlí,...ne? Tak to ani nezkoušejte. Padesát nebo sto metráků vám doveze každý sklad, ale třicet kilo? Všude se na mne dívali, jako bych spadl z višně...“Pane, na to nemáme ani cenu , ani váhu. Tady vážíme jen náklaďáky!“ Až snad v šestým skladu se nade mnou slitoval nějaký chlapík...“Dejte mi čtyři kila. Tamhle na té hromadě si to naberte a zmizte!“ Hotovo!
Vstříc novému dobrodružství! Pomyslel jsem si, když jsme v sobotu dopoledne vyrazili směrem na Křivoklát. Ani jsem netušil, jak moje rádoby vtipná myšlenka bude pravdivá. Na rozdíl od našeho večera sblížení bylo příšerné počasí. Lilo, lilo a lilo, a předpověď neposkytovala žádnou naději. S ubíhajícími kilometry ve mně rostla touha po této krásné bytosti, kterou budu mít celou noc jen pro sebe.
Za poslední vesnicí skončila navigace i silnice a my se vnořily do lesa. Cesta to byla hrůzostrašná, házelo to s námi ze strany na stranu, naráželi jsme do kamenů a větví. Divím se, že to auto vůbec přežilo. Konečně jsme vyjeli na rozsáhlou mýtinu obkrouženou potokem, na jediné volné straně tohoto poloostrova se tyčila skála a na ní stála naše vysněná chata. Romantické místo, kdyby okolo nás nebyl ten padající hnus. Mě to teď spíše připadalo, jako místo na vraždu.
„Máš lana a cepíny?“ řekla evidentně v dobré náladě a ukázala na strž, kterou se valila bahnem špinavá voda, a kterou jsme se museli vydrápat nahoru. No, holka do nepohody, to je dobré znamení. Na druhou stranu mne to trochu rozčilovalo, protože já jsem v pohodě rozhodně nebyl.
Cesta nahoru byla trnitá. Ona táhla všechny tašky a já jsem měl co dělat s pytlem uhlí. Po téměř půl hodině jsme konečně stáli na verandě chaty. Promoklí, zablácení, vyčerpaní. Vstup do chaty pro nás znamenal šok...Okamžitě jsem pochopil, že nechávat klíče od tohoto přístřešku pod květináčem není lehkomyslnost, ale zbytečnost. Tak sparťansky zařízený interiér jsem snad ještě nikdy neviděl. Jediná nevelká místnost. Uprostřed stál stůl, na kterém byl propan-butanový vařič a petrolejová lampa, okolo čtyři rozvrzané židle, postel, v rohu dřez s nějakým nádobím a omlácená kamna typu Petra.
Linda se začala smát...“No, na interhotel to tedy nevypadá,“ řekla bez nádechu ironie. „Musíme si to nějak zútulnit,“ a dala se do vybalování tašek. Já jsem zatopil a za malou chvíli začalo být v chatě příjemné teplo. Na vařiči se permanentně vařila voda na grog a my jsme statečně popíjeli. S každým vypitým pohárkem jsme spontánně odložili i některou část svého mokrého oblečení, jakoby jsme hráli nějakou přihlouplou hru na fanty. Za nedlouho jsme již byli jen tak, já v boxerkách a Linda v podprsence a kalhotkách. Konečně jsem mohl obdivovat její nádherné tělo. Najednou bylo v chatě hezky a já měl pocit, že se dosavadní příliš neslavný průběh výletu zvrátí. Lehce jsem ji přivinul k sobě, nebránila se. Naopak se schoulila na mé hrudi. Začal jsem ji líbat a vískat ve vlasech...Rukou jsem ji jemně kroužil kolem ušních lalůčků a její tiché vrnění naznačovalo, že se jí to líbí. Ruka pokračovala dál přes krk a sunula se k její bradě. Když dosáhla cíle pevně a nekompromisně ji stiskla a otočila Lindinu hlavu k mé tváři. Letmo jsem políbil její sevřené rty a ty se lehce otevřely. Cesta byla volná. Naše jazyky se propletly ve vášnivém rituálním tanci. Bylo to nádherné. Naše jazyky se odtrhly vždy jen na dobu nádechu, aby hned pokračovaly ve dalším fantastickém reji. Mezitím už moje ruka zabrousila do teritoria Lindiných koziček, aby zajistila jejich osvobození. Moc úspěšná nebyla. Chvilku zápolila se systémem rozepínání, ale najednou z ničeho nic byla podprsenka pryč. Zřejmě nějaký fígl majitelky. Krásná, pevná prsa Lindy, po kterých jsem tak toužil byla na svobodě.
Díval jsem se s obdivem na ten božský dar a mozek se mi postupně zatemňoval vzrušením. Má ústa ucítila další kořist. Bez váhání jsem se sklonil a střídavě začal jazykem obkružovat světle hnědé dvorce, jemně kousat a sát vztyčené bradavky. Lindino vrnění pomalu přecházelo v hluboké vzdechy. Její tělo se začalo vzpínat a kroutit v rytmu intenzity mého sání. Nádherný zážitek. S ženskými ňadry bych si dokázal hrát celé hodiny, ale je čas pokračovat k další metě. Jako předvoj vyrazila nejdříve ruka nasledovaná hlavou. Hladil, líbal a lízal jsem to hebké a teplé tělo a byla to, jak procházka růžovým sadem, respektive broskvovým, protože celá její pokožka byla pokryta téměř mikroskopickými blonďatými chloupky. Voněla a chutnala báječně. Na chvíli jsme se zastavily u rozkošného pupíku, abychom pokračovaly k bájnému pahorku, po kterém touží snad všichni muži. Ruka, průzkumník už dosahovala skoro cíle, když tu náhle...STOP...Linda se napřímila, stáhla mou ruku i hlavu ke své tváři. Políbila mne na čelo a zašeptala, „Dál už ne! Nezlob se...Možná jsem ti to měla říct dříve, ale dostala jsem to a první den mám vždycky nejhorší.“ Moje reakce v podstatě nebyla v tu chvíli žádná, jen jsem na ni tupě zíral. „Já vím, že bychom mohli najít jiné řešení, ale tady se ani nemáme, kde pořádně umýt.“ Chata rázem zošklivěla.
Bylo mi jasné, že veškeré mé snažení a vzrušení je pryč, že to budu muset rozchodit. Nejsem ani násilník, ani hrubián, takže jsem si musel přiznat, že pro ženu, alespoň trochu na úrovni nemůže být zázemí bez tekoucí vody nijak komfortní.
Na verandě jsme si dali cigaretu a vrátili se je grogu. Nakonec jsme zmoženi alkoholem a událostmi dne, po velmi příjemné konverzaci oba usnuli v pevném objetí.
Druhý den dopoledne se nic nezměnilo. Neustále lilo jako z konve, a tak jsme se rozhodli pobyt v chatě neprotahovat. Sestoupili jsme strží k autu na mýtině, tedy slovo sestoupili neodpovídá skutečnosti, přesnější by bylo proklouzali, což zanechalo další stopy na již tak zdevastovaném našem oblečení...A u auta na nás čekala další pohroma. Část mýtiny se vlivem dlouhotrvajícího deště utrhla a sjela i s autem do koryta potoka. Naštěstí se vůz zastavil o velký balvan, takže nesjel až úplně do vody. Příď auta trčela k nebi, přední kola ve vzduchu. Z této pozice se nedalo vyjet bez pomoci techniky. A tak jsem se trmácel do nejbližší vesnice sehnat něco, co by nás vytáhlo z té šlamastyky. S traktorem jsem se vrátil za dvě hodiny. Linda seděla, respektive ležela v nakloněném voze. Drkotaly jí zuby a celá se třásla zimou. Tak jestli tohle holka neodskáče, tak to bude zázrak, pomyslel jsem si. Záchranná akce trvala půl hodiny a vůz byl opět na mýtině. Traktoristovi jsem dal další pětikilo, obešel jsem auto, abych zjistil jestli je vůbec pojízdné a vyrazili jsme k domovu. Pustil jsem topení naplno a Linda ještě než jsme vjeli na pevnou silnici usnula.
Já jsem měl čas na hodnocení pro a proti tohoto zvláštního víkendu. Nejprve náklady: uhlí, traktor, rozbitý nárazník, levý zadní blatník, koncové světlo. Navíc budu muset doma vysolit čtyři tisíce za údajný kšeft. Celkem odhadem patnáct tisíc.
Sakra...To kdybych něco přidal mohl být parádní euro víkend v Římě. Druhý vnitřní hlas ale oponoval: „Chlape, jak to přemýšlíš?...Nepřeváděj vše na peníze!...Vedle tebe ještě stále sedí úžasná bytost, která všechno snášela bez fňukání a kňourání, která se ti líbí...Kolik myslíš, že se ti takových žen ještě naskytne?...A nemyslíš, že i ona může sčítat ztráty?...Vzpamatuj se!!!“
Svár mých vnitřních hlasů trval až do Prahy. Linda se probudila až těsně než jsem zastavil před jejím domem. „To už jsme tady?“ mžourala ospale. „Jojo... Lindo, díky za ten, nechci říct báječný víkend a omlouvám se za všechna ta příkoří.“
„Blázínku, nemáš se za co omlouvat. Mě s tebou bylo fakt dobře.“
„Mě taky. Snad příště to bude lepší.“ Jestli nějaké příště bude!!!

Můj první příspěvek, tak nesuďte příliš přísně.