Na amatérech (část 1.)

21.10.2019 Autor: kresomysl 17 komentářů

Druhé kafe. Ne, že by tolik záleželo jak chutná; jsou totiž chvíle, kdy je nutností, kdy už během dne cítíte noc, kdy potřebujete hlt té černé tmy, abyste se dočkaly svitu měsíce nebo naopak, kdy své nitro potřebujete zahalit černým povlakem výluhu z pražených semen z druhého konce světa, aby na něj nedopadaly paprsky světla, a vy jste tak mohli zůstat skryti v závoji temnoty. Tentokrát má potřeba kofeinu vycházela spíše ze snahy dočkat se večera. Každopádně tohle kafe patřilo zrovna mezi ty dobré. Filtrované v hrnku o obsahu 250 ml, který jsem si pamatoval z dětství, bylo na něm jednobarevné zelené vyobrazení jakési japonské zahrady. Kafe bylo středně pražané s ovocnými podtóny, takže spíše do kysela, dřív sem to neměl rád, ale poslední dobou jsem tomu přišel na chuť. Seděl jsem v pohodlném křesle u malého stolku, na kterém jsem měl několik knih, které jsem otvíral, pročítal a zase zavíral podle nálady. Měl jsem volný den, venku pršelo a hodlal jsem tu dělat tichou společnost obsluze až do zavíračky. Nakonec jsem se začetl do jedné lingvistické detektivky. Četl jsem rychle, hltal věty, byl jsem vtažen do děje a těšil se na každou další stránku, dění kolem sebe jsem vůbec nevnímal, někteří lidé přicházeli a jiní zase odcházeli, celkově byla ale kavárna spíše prázdná. Stránka za stránkou plynuly a to až do chvíle, kdy autor nechal jednoho z hlavních hrdinů souložit na oltáři uvnitř jakési barokní stavby. Uznávám, bylo to dekadentní, ale možná právě to, ale především pak samotný autorův sloh, mě nakonec tak vzrušili, že jsem musel knihu odložit. Trochu jsem se začervenal, poposedl si, aby můj rozkrok byl kryt stolkem a zkontroloval, že se na mě nikdo nedívá a nikdo si toho nevšiml. Mé vzrušení naštěstí nikdo nezaznamenal a brzy opadlo. Ke knize jsem se však už vrátit nedokázal, i když jsem se o to několikrát pokusil, nebyl jsem již schopen delší koncentrace. Odložil jsem tedy knihu a vzal do ruky telefon. www.amateri.cz. Naklepal jsem do adresního řádku. Chvíli jsem si listoval galeriemi, pak přečetl pár povídek, už nebylo cesty zpět. Každé další slovo, věta, odstavec mně vymazávaly mozek, v hlavě se šířil vir, který zabíjel jakékoliv jiné myšlenky než ty, které měly nějakou spojitost se sexem. Objednal jsem si červené víno, vůbec nevím jaké a odkud, jen vím, že bylo suché a těžké. Když mně ho slečna zpoza baru donesla a s úsměvem podala, tak jsem se přichytil při tom, jak pohledem brouzdám po jejím těle a zkoumám jeho křivky. Zastyděl jsem se, rychle se napil a stočil zrak zpět k telefonu. Nová zpráva. „Pamatuješ si na mě? Chvíli jsem tu nebyla, ale kdysi jsme si psali.“ Potěšilo mě to. Jak bych mohl zapomenout? Mám modrý nick, takže korespondence na tomhle serveru zase tolik nedostávám a už vůbec ne takové, která by obsahovala přílohy. A právě přílohy z tvých zpráv se mně začaly okamžitě promítat před očima, jako kdybych si je pouštěl na diaprojektoru. Tvé krásné tělo, větší prsa, oblý zadek, havraní vlasy, smyslné rty, dlouhé úzké prsty, postel, na které si často ležela, to jak si z fotek tvořila příběhy, jak si mě trápila tím, že si mým očím nedala vše, co si přály, a nechala si mou fantazii, aby je dál dotvářela, jako kdyby rekonstruovala staré poničené fotografie, nebo kolorovala ty černobílé. Kusy oblečení, z nichž bylo jasné, že by je šlo z tebe dostat jedním tahem ruky. Úhly záběru, které kdybych jen trochu pootočil, kdybych tak na fotografii mohl udělat úkrok, tak bych odhalil každý kousek tvé kůže, i ty, které si jinde zakrývala. To vše zapojovalo mou fantazii, vizuální, haptickou, čichovou. A když si věděla, že se nejvíc musím kontrolovat, tak si mně poslala něco explicitního, co mě okamžitě odrovnalo. Byla si blízko, ale za sklem objektivu. Bariérou, která se nedala překonat. „Vítej zpět!“ Napsal jsem stručně, aby hned nepoznala, v jakém stavu se zrovna nacházím a jak moc mě její zpráva potěšila. Nestačil jsem ani prohodit pár vět o tom, co se za dobu, kdy jsme se vzájemně nečetli, stalo a jak se máš, a už se na mém telefonu objevila ikonka kancelářské sponky. Rozbušilo se mně srdce. Na fotce byly vidět tvé pootevřené vlhké rty, které sis přejížděla jazykem a porozepnutá košile, která odhalovala dekolt. Zdálo se mně, že nemáš podprsenku. Přemýšlel jsem jak adekvátně zareagovat, psal jsem věty a zase je mazal, nebyl jsem schopen dostat ze sebe smysluplnou větu a nechtěl napsat nic hloupého. Myslel jsem jen na těch pár knoflíků, které bych chtěl rozepnout. Než jsem se uklidnil, přišla mně další fotka. Prakticky totožná, jen košile byla zase o něco víc rozepnutá. A to tak, že objem tvých prsou byl už zcela zřejmý, jen bradavky se stále ukrývaly pod textilií, která je obepínala a prozrazovala jejich tvar. Svou židli jsem opět přisunul blíž ke stolu, aby se můj rozkrok pod ním schoval, kalhoty jsem měl zase našponované, začínal jsem se potit, dýchal zrychleně a vůbec nevnímal, co se děje kolem mě. Držel jsem telefon a koukal na tvou fotku, byl jsem zcela paralyzován a hypnotizován. Koukal jsem tak dlouho, že jsem prozkoumal každý pixel tvého těla, až jsem konečně byl schopen rozeznat i okolí, ve kterém se fotíš. Stála si před stejně zelenou stěnou, jaká byla v kavárně, do které jsem se uchýlil, strávit svůj podzimní sychravý den. Zvednul jsem hlavu a barmanka v bílé košili držela v ruce telefon. Ne, to nemůže být ona, kdy by to fotila? Ale přece jen, ta košile je hodně podobná a i míry odpovídají. „Kde jsi ?“ Napsal jsem. „V práci“. Odpověděla nejasně. „Kde pracuješ?“ Během psaní jsem stále sledoval barmanku, která držela v ruce svůj telefon. Musí to být ona, rozhodl jsem se, že si objednám další sklenici vína. Zvedl jsem se od stolu a kráčel k ní, nervózní, ale odhodlaný ji oslovit a přiznat svou identitu. Když zaznamenala pohyb, hned odložila svůj telefon a pohleděla mně do očí: „Dáte si ještě něco?“. V tu chvíli mně zazvonil v kapse telefon. „Ještě dvojku vína, prosím“ hlesl jsem. „Donesu vám ho“. Přečetl jsem si zprávu „Pracuji jako provozní kina a jedné kavárny v Havlíčkově ulici.“ A posadil jsem se zpátky ke svým knihám….

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

kresomysl
13.11.2019 18:23
Tak část druhá již je https://www.amateri.com/cs/povidky/6667/na-amaterech-cast-druha
passionate_K
28.10.2019 16:43
Káva,knihy, tohle se mi líbí! Těším se na další a pokračující část:)
Michal030
Michal030 VIP
27.10.2019 07:44
Nádherně vzrušující povídka. No a jak to pokračovalo?
Zdenek1206
26.10.2019 03:21
Pěkné pokračovat
ruzova_
25.10.2019 14:06
Velmi čtivé, děkuji ;)
pannaaorel
23.10.2019 21:44
Napínavé, přečetla jsem to napnutá, co bude... Těším se na část. 2 👌
-womenka-
23.10.2019 15:17
Ahaa :)
sunnik1
23.10.2019 06:42
Fajn čtení...*114*
1974marty
23.10.2019 04:42
Taky se těším na pokračování. Moc hezké a vzrušující čtení
petr.ct
petr.ct VIP
23.10.2019 04:37
Moc hezky napsáno.....přečteno jedním dechem *24*