Sametové vzpomínání

21. 11. 2019 ilkren

Tak letos třicáté výročí... No, panečku, letí to. Už ti holenku není devětadvacet, abys na listopadové vzpomínky sbalil copatou černovlásku z gymplu, kam tě známá vzala na besedu, jak se to povedlo při prvních kulatinách revoluce. Copatá černovláska v první řadě, které přes halenku tak svůdně trčely hroty bradavek na malých prsech, ve středu kladla při besedě nejvíc otázek, ve čtvrtek se nechala pozvat na víno a v pátek odpoledne špitla, že rodiče jedou na chatu, tak jestli se chci stavit... A já chtěl, samozřejmě. Monika, bydlela s rodiči někde na sídlišti, Čimice nebo snad Barrandov? Jel jsem tam tramvají, tak asi Barrandov; dodnes jsem v Praze už asi doživotní host, i přes těch třicet let. I když jsme měli témat a otázek plno, a nejvíc pak, když už jsme nemluvili, já si nejdřív potvrdil podezření, že pod tričkem s nápisem LOVE nemá podprsenku, a pak, když jsem ji zbavil kalhotek a zabořil obličej do hebké, kudrnaté houštinky mezi jejími stehny, v duchu se modlil, abych nebyl její první (což jsem nebyl), stejně se mi pořád v hlavě dokola vracela ta jedna: proč se krásná holka pár měsíců před maturitou chce v pátek večer vyspat s tehdy pořád asistentem na jedné z mnoha kateder jedné z mnoha pražských fakult? A Monika, když už jsme po milostném souboji, co vyhrály nakonec obě strany, leželi vedle sebe a já cítil, jak se zvedají a zase klesají její neopálené, pružné kozičky, na jejichž vrcholcích pořád ještě krásně trčí vzrušením vztyčené bradavky uprostřed maličkých, tmavých dvorců, mi tu odpověď sama dala. Když se ke mně naklonila, až jsem ucítil na stehně zašimrání jejích kudrnatých chloupků, teď už vlhce zplihlých na horké, milováním rozevřené mušličce, a s úsměvem, ve kterém jí šelmovsky svítily bílé zoubky, prohodila: "Tak takový to je vyspat se s revolucionářem." Díky moc, Mončo, hned jsem si připadal míň jako nebezpečný zhýralec, co plete hlavu maturantkám, a víc jako podvodník, co se vydává za hrdinu. Ačkoliv, i toho prvního pocitu jsem si ještě užil, když mě Monika později toho večera pouštěla dole ze vchodu a starší paní s pejskem, asi sousedka, si mě měřila pohledem zkušené ženy, co za špehýrkou dveří už viděla mravní spuštění nejedné dívky ze slušné rodiny. A tramvaják, snad nějaký její příbuzný, mi o pár minut později zavřel dveře před nosem, takže jsem v listopadovém večeru mohl dalších dvacet minut na protějším paneláku hádat, za kterým oknem asi usíná Monika, se kterou jsem se pak už samozřejmě nikdy znovu neviděl.

O pár let později, to už byl čas studentských lásek neodvratně ten tam, vyšlo další kulaté výročí zrovna do doby, kdy se jedna z bývalých spolužaček rozhodla uspořádat sraz naší gymplácké třídy. Měl původně být na výročí maturity, ale protože sladit možnosti čerstvých čtyřicátníků dá zabrat, nakonec jsme se sešli až v listopadu. S pár lidmi ze třídy jsem se vídal dál, postupně spíš míň než víc, s některými skoro vůbec. Tyhle srazy abiturientů, to je většinou silné kafe. "Tuhle jsem tě zase viděla mluvit na čétéčku. Jsem vždycky pyšná, žes to někam dotáhl.", zalichotila mi Lída, dřív jedna z třídních krasavic, teď pořád fešná máma dvou dětí, provdaná za dalšího spolužáka, co má stavební firmu. "Akorát jsi tam neřekl, jak to tu všechno rozkradli, Havel a spol.", zavrčel choť, jakkoliv před chvílí bavil stůl líčením toho, jak se mu daří kreativně platit nebo spíš neplatit daně. Lída jen rezignovaně zavrtěla hlavou, udělalo to moc hezký efekt v jejím výstřihu. "Hele, já si o vás intelektuálech myslím svoje. Kamaráde, já tu lidem dávám práci, vy akorát kecáte.", upřesnil spolužák u baru při povinném chlapském kolečku panáků. "Ten toho tak dává... Budeme rádi, když nepůjde sedět, dluží kam se podívá. Nebýt děcek, no však víš...", vzdychla Lída venku, a jak si nechávala ode mně připálit cigaretu, krásně mi ty své výstavní čtyřky opřela o předloktí, ačkoliv vůbec nemusela. "Počkej, sem ne... Ježiši, to je trapas... To je Ája s Karlem, co?", zachichotala se do dlaně, když jsme se o něco později pokusili využít k milostnému azylu znalosti topografie našeho kulturáku z doby kdy jsme tu hrávali divadlo. Ve skladu si to na stojáka rozdávala dvojice spolužáků, co spolu chodili celý gympl i vejšku, a podle toho, jak Karel zručně držel Áju za zadek, a zatímco si v předklonu sama vytahovala z výstřihu halenky kulatá ňadra s dvorci přes celé vrcholky, strhl jí kalhotky do půli stehen a neomylně vnikl do její prciny, až jí čerstvě odhalené kozičky nadskočily, neztratili nic ze vzájemné sehranosti ani teď, kdy už byli oba v jiném vztahu. To my s Lídou doháněli, k čemu na střední mezi námi nikdy nedošlo. Když jsme našli náhradní úkryt v další z mnoha nezamčených místností, dal jsem si záležet, aby nešlo o nějaké upocené "šup sem, šup tam", a jakmile jsem jí stáhl krajkové kalhotky na kotníky, nepřestal jsem vkleče tiše sténající Lídě lízat pahorek její mušličky, ukrytý v trojúhelníčku chloupků, níž pečlivě vyholených, aby vynikly plné pysky i střapeček vzrušením nalitého poštěváčku, díky jehož dráždění mi po chvíli tekla na tvář a zatínala prsty do mého zátylku, zatímco jsem ji lízal v horké štěrbině, dokud se s táhlým a nepříliš potlačovaným sténáním neudělala. "No ty vole...!", ohodnotila jadrně můj výkon, celá udýchaná, než se vyhoupla na stůl a přitáhla si mě mezi doširoka rozevřená stehna. "Pane bože jo, joooo.... mrdej mě, mrdej!", drmolila mi do ucha, zatímco jsem si ji přitahoval za půlky kulatého zadečku a cítil, jak mi její nahé kozy narážejí do hrudníku, jak ji píchám, až její mušle hlasitě mlaská. Matně si vybavuju, že jejího manžela o pár let později skutečně zavřeli.

A dnes? Není mi moc veselo z toho, jaké číslo píšu do kolonky "věk" ve dnech třicátého výročí sametu. "Hele, ty jsi sametovou zažil, že jo?", zaútočily na mě u zpráv děti mé současné partnerky. "Byl jsi i na Národní?" "No jo, byl." "A zbili tě? Bál ses hodně? To je hustý!" "Hele, nechcete se pro změnu chovat slušně, když se někoho na něco ptáte?", okřikne své náctileté ratolesti překladatelka Eliška, kterou by drbny u nás doma hbitě zařadily do kolonky "o hodně mladší než on", i když v mém případě těžko může jít o zlatokopku. Spíš mou pozdní odměnu za to, že jsem na ženské neměl vždycky štěstí. Před pár lety, když se společný úlet v jedné z kanceláří nejmenované galerie po jakési vernisáži začal pozvolna měnit dalšími schůzkami v milenecký vztah, pokoušel jsem se ji varovat. "Jsem starej.", zadeklamoval jsem, když se v mé garsonce udýchaná Eliška zhroutila po právě prožitém orgasmu na mou hruď. "Ty vole... ani bych ... neřekla.", vydechla na překladatelku dost lidově. "A já vždycky chtěla staršího milence.", dala si vzdorovitě ruce v bok, až jí stále hezky pevné, špičaté kozičky poskočily. "Brzo budu impotentní.", varoval jsem ji. "Zatím nejsi.", odsekla, sklonila se a začala mi jako nějaká mladá šelmička z filmů pro dospělé jazýčkem olizovat klacek, až ho o pár minut později soustředěným sáním přivedla k další erekci. Po druhém čísle mi navrhla, ať se k nim nastěhuju... V televizi zrovna vzpomíná Chaun, Mejstřík a další. "Ty jo, ty jsi taky znal?", doráží Eliščin syn Adam. "Ne, teda některý jo, ale tehdy tam bylo hrozně moc lidí, já ani nebyl vepředu." dám se proti své vůli do vzpomínání a dychtivé pohledy náhle pozorných posluchačů mě nutí připadat si jako pamětník. Neochotně dám k dobru pár vzpomínek, třeba na to, jaká byla zima, jak jsem na Albertov původně vůbec jít nechtěl, jak se mi povedlo vyklouznout z Národní těsně před tím, než se kordon úplně uzavřel. "Mazec! Ale tak to tě vlastně vůbec nezmlátili.", skoro zklamaně vyhodnotí mou chabou roli v revolučním večeru a já si znovu vybavím ty divné tváře neuniformovaných, ale přesto snadno rozpoznatelných fízlů, kolem kterých jsem se rychlým krokem vzdaloval a z dálky slyšel rostoucí křik davu. Asi jsem měl tenkrát fakt děsnou kliku. "No noc, já jdu ještě chvíli pracovat, tak dobrou.", zavelím k ústupu do své pracovny, zatímco děti, které mi neříkají "tati", mi s přece jen jistým výrazem obdivu dávají najevo, že pro jednou nejsem ten beznadějně starej chlápek, co si jejich matka bůh ví proč nabrnkla, když jí před čyřicítkou hráblo. "Nepij moc." mrkne na mě Eliška a vedle obavy o můj vztah k alkoholu (vždycky kladný, s věkem možná i míň, ale ona je starostlivá) je v tom i příslib.

Možná jsem nakonec zlatokop já, napadne mě, když za sebou zavřu šoupací dveře. Pracovnu jsem si vždycky přál, ale nakonec ji získal až ve vilce, kterou má Eliška po rodičích. V tomhle azylu díky zvukotěsným stěnám a Eliščinu nosu na dobré zelené čaje má skomírající akademická kariéra nabrala novou energii, dokončil jsem dvoje skripta a dokonce odevzdal i jeden v nakladatelství patrně dávno oplakaný rukopis. Z dětí jsem ho radši dal přečíst jen Eliščině dceři Báře, které je přece jen už šestnáct. "No, je to místama dost sprostý...", ošila se, když mi knížku vracela. "Počkej, jestli myslíš tu část, jak Agáta pracuje celý večer v tom podniku bez kalhotek a po zavíračce..." "Jo, tu taky.", rychle mě přerušila. "A asi deset dalších. Ale jinak naprosto super!", rozzářila se a poprosila mě, jestli mou prvotinu může dát přečíst kamarádkám. "Nebudou pak k nám už chtít chodit.", varoval jsem ji. "Však já bych je taky už nikdy nepozvala!", zazubila se přesně jako Eliška, když mě v popichování setře. Pohled na zeď, kde v akademickém kalendáři naší fakulty na listopadový list připadla samozřejmě dobová fotografie revolučních událostí, mě znovu vrátí do vzpomínek. Ach jo, uteklo těch třicet let nějak rychle. Ten den pro mě tenkrát začal vlastně docela divně: vyspal jsem se s nelepší kamarádkou své tehdejší holky. Marťa a Léňa, nerozlučná dvojka, s kámošem jsme se s oběma dali dohromady na lyžáku ve druháku. Studovaly jiné obory, ale sedli jsme si. Já s Léňou víc, takže jsme začali spolu chodit. Kámoš se s Marťou jen párkrát vyspal, než dal přednost jisté vdané paničce z Vinohrad, které dával hodiny francouzštiny. Léňa byla děsně střelená a v sexu naprosto neřízená. Jendou mi to udělala pusou ve výtahu na fakultě, jednou jsme si to rozdali v kabince obchodního domu Kotva, na stojáka, Léňa opřená o zrcadlo, kalhotky v půli stehen. Ale souzněli jsme i jinak, dokonce jsem uvažoval přestoupit na její obor. Marťa nám byla věrnou kumpánkou u všech kulturních i dalších akcí, které jsme vymetli. Šestnáctého večer byla na akádě taková polooficiální vernisáž čehosi, Léňa nás tam protáhla přes známého. Stáli jsme s Marťou v rohu, srkali teplé bílé víno a nevěřícně zírali, jak ten známý do Léni hučí a hučí... a nakonec má přitom ruku na jejím zadku, Léňa se jenom zaklání a chichotá, já rudnu vzteky, Marťa mě táhne ven... Divný večer. Doprovodil jsem Marťu tramvají do Stodůlek, kde si holky, obě Pražandy, přes známého pronajímaly dvoupokoják, a uí láhve výrazně lepšího bílého jsem vztekle čekal na Léňu. Když jsem se jí do půlnoci nedočkal, zvedl jsem se na poslední tramvaj, Marťa se tak nějak omluvně usmála, najednou mi ten její oválný, černými kudrnami orámovaný obličej s kulatými tvářemi připadal hrozně krásný, vůbec neměla velký zadek, jak se vyjádřil před časem ten můj kámoš, a když zhasla, po tmě jsem se aspoň rukama přesvědčil, že naopak prsa má určitě větší než Léňa, těžké hrušky s citlivými bradavkami, co se pod dotyky staví jako dva kamínky a lákají zabořit mezi ně obličej a lapat po naběhlých vrcholcích. "Tohle bysme neměli...", šeptala nepřesvědčivě, když jsem jí prsty vklouzl za gumu kalhotek v pase a přikryl její vyklenutý pahorek v houštince měkkých, kudrnatých chloupků, takže vzápětí tiše zasténala a vyšla mi pohybem boků naproti. Do horké puklinky mezi svými stehny si můj klacek navedla sama, křičela nahlas, když jsem ji píchal, až se jí na hrudníku vleže velké kozy házely, a na konci sama zkušeně poznala okamžik, kdy mě ze sebe setřást a zapumpováním mým pérem se radši nechat zkropit na bříšku a kozách, než si pustit mou horkou dávku do kundičky. Usnuli jsme po milování skoro naráz, a když zaharašení klíčů v zámku někdy kolem třetí oznámilo příchod Léni, ani jsem se nějak nesnažil situaci maskovat. To ráno bylo hodně zvláštní.

Nó, celkem síla, ale onen slavný revoluční den svedení Marti ještě nebylo všechno, že?, rýpne si mé ironické vnitřní já. Dívám se na černobílou fotografii z Národní třídy v kalendáři na stěně a dumám, že v době, kdy padaly první rány pendreků, já mazal celý vykulený rychle pryč. Do háje, co se teď bude dít? Půjdou po kolejích? Ten dav fízlů ve Voršilské vypadal, že možná Arnošťárnu vezme útokem. Kam jít? Pohled na hodinky, vlak do Týniště ještě stihnu. Na hlaváku taková divná atmosféra, jako by nic, ale kdo z těch ajznboňáků třeba v kanclíku poslouchá Svobodnou Evropu? Asi nikdo, vlak zastavil bez zvláštních příhod po cestě už za husté tmy v Týništi, postál dvě minutky na peróně, a zase odskřípal do noci a pryč. U Pokorných se ještě svítí, před návštěvou kluků v hospodě, kde se určitě posilňují před zítřejším mistrákem, jsem dal přednost komornější společnosti. "Ahoj Blani, neruším?" "Blázníš, jasně že ne, pojď dál. Malá spinká, Karel je až do úterý na té montáži, jezdi teď nějak furt.", zve mě Blanka, má kamarádka od dětství a dívčí láska. Chodili jsme spolu už do školky, kde modrooká blondýnka s kulatými tvářemi a úsměvem andílka soudružku učitelku odrovnala tím, že když jsme měli nakreslit, čím budeme, namalovala se s velkým bubnem a kočárkem a s prstem zabodnutým směrem ke mně soušce hrdě oznámila, že bude ženou v domácnosti a bude mi rodit děti. Po téhle situaci si na nás stará paní učitelka Hanička radši dávala víc pozor, takže tradiční hry "na doktora", ukazování anatomických rozdílů a další legrace dospívání začaly až na základce. Blanka mě měla ráda takovým tím naprosto samozřejmým způsobem, sice věděla, že všechno chce svůj čas, ale zase byla toho názoru, že ten čas si můžeme určovat my dva, takže standardní kolečko od vodění za ruce, vození na bráchově fichtlu a mazlení se ve tmě kina jsme prošli celkem rychle a od nějaké sedmé třídy jsme spolu spali. Naše "poprvé" bylo něco tak skvěle samozřejmého, že na to rád vzpomínám dodnes. Byli jsme na jejich zahradě za nádražím; Blančina rodina byla od nepaměti od dráhy, jejího dědu za války popravili jako odbojáře nacisti a dodnes má na týneckém nástupišti jméno na staré pamětní desce. Učili jsme se matyku, Blanka skočila dovnitř pro limonádu a rozloučit se s tátou, co šel na odpolední směnu, pak se vrátila ke mně, jako by nic mi oznámila, že mamka musela odjet za tetou, rozepla si na boku květované šaty, pod kterými k mému překvapení nic neměla, a nechala se ode mně zbavit věnečku na dece pod starou hrušní, co jsme na ní jako malí sedávali. Když jsem se pak hrozně chlapácky staral, jestli to nebolelo, ušklíbla se, že trhání mandlí bylo horší, pak si pořád nahatá, milováním nádherně zrůžovělá a díky mému zbrklému výstřiku na bříšku maličko lepkavá podložila hlavu rukama a poprosila mě, ať jí vysvětlím ty rovnice, nebo tu písemku zítra nedá. "Jak vidno, mladá matka ze mě zatím nebude, takže k maturitě to musíme nějak dobojovat, než mi začneš dělat ty děti.", rozesmála se, když si stírala moje cákance ze své pružné kůže.

Když se později ukázalo, že pro Blanku je maturita strop, zatímco pro mě navzdory nevalnému kádrovému posudku nutný krok k vysoké, a že vlastně tak nějak od života každý chceme asi něco jiného, obrečeli jsme to a zůstali kamarádi. Blanka se vdala za mého nejlepšího kámoše Karla, nastoupila jako účetní v ČSD, takže mohla na desku se jménem svého dědy sem tam dát malý věneček, a nakonec se po roce dočkala i toho mimi, které se teď pláčem přihlásilo o mamčinu pozornost. "Co tak koukáš? Tváříš se, jako bys nikdy neviděl moje prsa.", rozesmála se, když jsem cudně odvrátil oči, jakmile si vylovila z košíčku bílé podprsenky velké, kulaté ňadro s tmavohnědým dvorcem přes celý vrcholek. "Snad se my dva nebudeme před sebou stydět? I když je pravda, že oproti těm poupátkům, co jsem ti ukazovala ve třinácti, jsem kapku nabrala objem. Snažím se kojit, je to zdravé pro mimčo, ať si doktoři kecají co chtějí.", zakončila vzdorovitě a já se přestal dívat stranou. "Blani, já ti musím něco říct. Dneska se to v Praze semlelo. Jako asi fakt hodně.", začal jsem ze sebe soukat události, které mě přiměly z hlavního města v pátek večer frnknout do svého rodiště. Blanka napjatě poslouchala, pak jemně uložila pitím uspanou malou do vedlejšího pokoje, za chůze si beze studu nacpala svoje veliké prso zpátky do podprsenky a začala ladit rádio. Na Hlasu Ameriky už byly první zprávy o pražských událostech a my seděli přikovaní u starého přijímače skoro do půlnoci. "Myslíš, že to praskne? Já se bojím, aby se milice neutrhly ze řetězu...", vzdychla Blanka ztrápeně, já ji povzbudivě objal, cítil ta její opravdu nezvykle nalitá prsa, nějak jsme se od sebe nedokázali odtrhnout, její blonďaté vlasy voněly přesně tak, jak jsem si pamatoval, a když jsem jí rukou vyhrnul domácí zástěru až do pasu, jen vzdychla a položila se na stůl... Byla dole fantasticky horká, klín jí úplně sálal a její macatá baculka mé péro úplně vcucávala, jak jsem ji prudce píchal, až jí dudy, které jsem jí neohrabaně vytáhl z podprsenky, s pleskáním nadskakovaly. Zatínal jsem jí prsty do boků a přirážel, Blanka si sevřela rty předloktí, aby nesténala nahlas, a stehny mě svírala, jako by se bála, že z její horké mušle vyjedu. "Do mně... všechno mi tam nacákej... přece kojím!", šeptala mi horce do ucha tu nespolehlivou antikoncepční metodu, ale já v tu chvíli, celý šílený vzrušením z jejího oblého, měkkého a hřejícího těla, chtěl slyšet právě tohle, takže jsem jí sevřel ty velké melouny a s táhlým výkřikem, který se pokusila ztlumit dlaní, začal prudce stříkat hluboko do její zmáčené frndy, kterou mi škubajícího se ptáka rytmicky svírala, dokud jsem nevystříkl poslední dávku a nezhroutil se na její převalující se cecky. "Promiň, tohle u mě teď k tomu patří, mám je jak kravka vemena.", zahihňala se po chvíli Blanka, když jsem si uvědomil, že jí na mé tváře ze stále naběhlých hnědých cecíků stékají bílé kapičky.

"Nechceš udělat čaj?", vytrhne mě ze vzrušujících vzpomínek Eliška, která tiše rozevře šoupačky. "Ty dvě hyeny už šly spát.", mrkne na mě povzbudivě a já se zatetelím blahem. Má totiž na sobě jen nohavičkové kalhotky a mou kostkovanou košili do půlky zadečku, kterou si kdo ví proč oblíbila jako spací úbor. "Už si pojď lehnout.", zapřede a sedne si přede mě na stůl. Jsem si jistý, že pod košilí nemá podprsenku, díky třem nedopnutým knoflíčkům vidím její prsa, jak se krásně pohupují. Má pořád moc pěkná a pevná, s malými, citlivými bradavkami, které mi ochotně nastrčí k puse, když jí namísto odchodu do ložnice hmátnu do výstřihu. Vsaju vrcholky koziček, které si Eliška podrží u sebe, abych sál najednou obě bradavky, a jelikož mi své poklady sama přistrkuje k puse, mám volné ruce, abych se vydal na průzkum po vnitřní straně ochotně rozevřených stehen až k okraji jejích kalhotek, krásně vyklenutých oblinou její buchtičky, rozdělenou uprostřed rýhou. "Hmmm... cucej je... kousni si..." sténá tiše Eliška, když stisknu jemně jednu z bradavek mezi zuby. "Hmmmm... ještě.... Nechceš si mě napumpovat?", vzdychne mi vzrušeně do ucha, když seskočí ze stolu a sedne si mi obkročmo na klín, zatímco se mi kalhotkami tiskne k dlani a tře se pičkou sem a tam. Projede mnou vlna vzrušení. O téhle oblíbené erotické praktice své milé jsem se dověděl úplně náhodou až dva roky po tom, co jsme spolu začali žít, a kdybych tu zvláštní hračku omylem nenašel, možná by se mi ani nesvěřila. Ale svěřila se, věcička od té doby leží schovaná v mém šupleti a když je nálada, dojde svého využití. "A ty sis ji vyholila?" "Dneska ráno, už pár dní mám na to chuť. Mám ji jako ve třinácti, sáhni si.", zašeptá a kousne mě do ucha. Sáhnu si, a stačí, abych cítil sametovou hebkost těch dohladka vyholených závojíčků, aby se mi péro přimklo k břichu prudkou erekcí. Rychle jí strhnu kalhotky a lízám oholenou kačenku, Eliška se rozkročí a nechává mě vsávat mezi rty její závojíčky i poštěváček a sama sáhne do šuplete a podá mi to, co čas od času ozvláštní naše milování. Pak se ladně položí na stůl, rozevře doširoka stehna a nechá mě přikrýt její rozevřenou prcinku plastovým krytem. "Joo... chci být hodně...", zapřede, když začnu mačkat balonek a její mušlička se podtlakem začne nalévat. S přivřenýma očima tiše oddychuje, nasliněnými prsty si přejíždí přes naběhlé vrcholky ňader a čeká, až sám usoudím, že má její prcina už dost. Když pak otočím kroužkem a hračku jí z pindy sejmu, má ji úžasně nateklou, hladké pysky zvětšené a nadouvající se kolem naběhlého poštěváku, přes který ji začnu rychle lízat, až skučí slastí a zatíná prsty do okrajů stolu. Ale i já už sotva ovládám své vzrušení, takže po chvíli jí mezi nafouklé pysky vmáčnu čurák a prudce jí přirazím do štěrbiny. Eliška se rychle vzpřímí, a zatímco jindy při milování většinou přivírá oči, teď jimi doširoka otevřenými sleduje, jak pod jejím bříškem můj čurák mrdá její oteklou píču, až to hlasitě mlaská, jako by si nechtěla nechat ujít ani vteřinu té vzrušující podívané. Sténám, prsty drtím její boky a přirážím i poté, co cítím, jak první dávkou exploduju Elišce hluboko do prciny. Sáhne si nasliněnou dlaní mezi nohy a prudce si tře nalitý poštěvák, až po chvilce i ona dosáhne silného orgasmu, zatímco já nastříkám poslední dávky do její slastí se stahující kundy, kterou si ještě poté, co z ní nakonec vyjedu, jakoby nevěřícně hladí a roztírá si bílý pramínek, který z ní teče, po výrazných křivkách své pomalu oplaskávající miciny. "Nepřijde to to ujetý?", strachuje se stydlivě jako pokaždé, když se domilujeme takhle. "Přijde mi skvělý, že žijeme v době, kdy si krásná a sebevědomá překladatelka může říct o napumpování pičky." "Tebe to výročí nějak dostalo." Dej mi pokoj, blbko, ty sama jsi chtěla." "Vlez mi na záda, protivo starej. Kdybych ze sebe nedělala couru, ani ti nehoupne.", skončí se smíchem naši ironickou slovní přestřelku, vlepí mi pusu a jdeme spát.