Návrat Sáry

Milí čtenáři,

jsou to už skoro 4 roky, co jste měli možnost seznámit se Sárou v mé první povídce (https://www.amateri.com/cs/povidky/3007/sara), která zaznamenala celkem nečekaný úspěch, kterého si skutečně vážím. Svojí novou povídkou navazuji na předcházející díl, který doporučuju přečíst dříve, než se pustíte do čtení tohoto nového dílu. :)

Sára se skutečně vrací, ale je to pojato trochu jinou formou, snad vám to nebude vadit. Původně měla být povídka samostatná, ale nakonec jsem si řekl, že jí můžu ušít na míru Sáře. Tudíž, prosím, o shovívavost s použitým stylem psaní a taky se omlouvám, že v tomto díle to o erotice moc nebude. :-) Pokud se vám povídka bude líbit, slibuju, že dostanete pořádný nářez sexu a erotiky, jak to máte rádi. :-ú

****

Jeden den do Štědrého dne, jeden den do Vánoc.

Shon, spěch, náměstí plná lidí, jiskry v dětských očích, lesk v očích osamělých starců. Davy lidí a ruchu, oslňující výlohy, podupávající obchodníci ve stáncích, lákající prochladlé návštěvníky předvánočních trhů na teplý grog a svařené víno. Hluboko posazené čepice, až pod uši, studené ruce uvnitř teplých rukavic.

Jedno náměstí a uprostřed něj vysoký jehličnan, který zakusil dravé zuby pil. Strom, jenž teď už ví, že právo růst do nebe mu bylo navždy odňato. Už nikdy neslyšet zpěv luňáka, vlhovců, drozdů, temné houkání sovy, čekající na setmění a noční lov. Tiché sténání mechu, do něhož se vkrádá déšť, padající z větvoví.

O kousek dál, nedaleko vysokého němého svědka, jemuž vzali právo doufat, že se jednou dotkne nebe, u jedné z mnoha kaváren, stojí starý černý klavír, jehož lesk už dávno sebral neviditelný nepřítel - čas. Čas měří všem stejně, stromům, lidem, zvířatům i věcem. Čas se neptá, nečeká na svolení, čas si bere. Zatracený je ten, kdo nežije, ale přežívá. Ztracený je ten, kdo se chytit vítr pokouší.

Z jedné z postranních ulic vedoucím k náměstí se pomalým krokem šine mužská postava. Je oděna v tmavě zelené pracovní bundě, modrých pracovních kalhotách, na hlavě černobílou pruhovanou čepici, těsně zakrývající uši. Tváře má rudé a promrzlé, ačkoliv teploměry ukazují teplotu těsně pod nulou, pocitová teplota se blíží mínus sedmi, fouká sice mírný, ale o to studenější severní vítr. Muž je obtěžkán postarším tmavě modrým batoh s vybledlým a nečitelným logem.

Když se zastaví u klavíru, sundá ze svých zad batožinu a pohledem spočine na hudebním nástroji, stojícím nedaleko vchodu do kavárny. Vypadá to, jako by se rozmýšlel, ale po chvíli si sundá tenké rukavice a nacpe je do kapes. Aniž by komukoliv z přítomných lidí věnoval jediný pohled, posadí se na starou a ztrouchnivělou lavici pro dva hráče. Muž se zahledí se na staré a zašlé klávesy, na několik okamžiků zavře oči a zhluboka se nadechne. Z jeho úst mu po několika vteřinách zadrženého dechu vyjde teplá pára, kterou však ihned pohltí a rozerve neutuchající ledový vánek. Jeho prsty jsou promrzlé a studené, jeho tenké rukavice jej nedokázaly ochránit před dorážejícím chladem, ale i tak je položí na klávesy. Chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek začne hrát píseň.

V ten okamžik, kdy se jeho prokřehlé a mrazem zkoušené prsty začnou dotýkat kláves a z útrob klavíru vychází první tóny, se několik lidí začne otáčet. Spatří postavu v otrhaném oblečení, s prazvláštní čepicí na hlavě, postavu shrbeně sedící na lavici za ošuntělým klavírem. Mumlání náměstí velmi pomalu utichá, lidé přichází blíž a blíž, aby si poslechli známou symfonii v podání toho podivného muže. Dokonce i stařec, se chtěl už odebrat na hřbitov, aby položil svíčku na hrob své milované, která před pěti lety odešla tak náhle a bez rozloučení, se zastaví a popojde blíž k hloučku lidí, který se každým tónem a každou sekundou zvětšuje. A v ten moment, kdy si lidé uvědomí, že tu píseň vlastně znají, že je zakořeněna někde hluboko v nich, začnou zpívat. Všichni dohromady začnou zpívat, protože každý z nich ví, že…

(teď si pusťte písničku https://youtu.be/2CW9Pd3W15I?t=29)

Love of my life, you've hurt me
You've broken my heart and now you leave me
Love of my life, can't you see?
Bring it back, bring it back
Don't take it away from me, because you don't know
What it means to me

Muž shrbeně sedí za klavírem, jeho prsty se jemně dotýkají kláves a vyluzují tak zvuky, které se jemně táhnou celým náměstím a ještě dál, prolínají se všemi ulicemi a uličkami, uchvácení lidé stále přicházejí blíž a blíž. Lidé v první řadě se drží za ruce, tvoří jakýsi řetěz, ačkoliv se nikdy předtím neviděli, cítí nepopsatelné vnitřní souznění, spojitost, nezkrotnou sílu okamžiku. A pak se ke všem těm hlasům přidá i muž sedící za klavírem, jeho hlas však nijak nevyniká, zanikne v té obrovské mase hlasů, stane se jejich součástí. Pohltí ho, ale to vůbec nevadí, protože on tam vůbec není.

Love of my life, don't leave me
You've stolen my love, you now desert me
Love of my life, can't you see?
Bring it back, bring it back (back)
Don't take it away from me
Because you don't know
What it means to me

Hudba vzdáleně doléhá i na dva páry uší, které se teprve k náměstí blíží. Jejich uši hudbu zpracují, pošlou do dál do hlavy, kde jejich mozky vyhodnotí, že je příliš vábivá na to, aby si nechali tento koncert ujít, že si chtějí poslechnout onoho umělce, který strhl desítky a lidí a propojil jejich hlasy v jeden obrovský mohutný hlas, který nabil atmosféru vánočního náměstí obří porcí pozitivní energie.
Muž a žena, držící se za ruce, se prodírají davem, jdou po sluchu, vede je zvuk starého otřískaného černého klavíru. Chtějí jít blíž, co nejblíže to jde. Ona jej vede a on se nechává vést. Jako by ji něco táhlo, nějaká nevysvětlitelná touha, něco, co nedokáže vysvětlit.
Avšak neviditelné oči vysokého jehličnanu jako by věděly, jako by tušily, jako by to bylo jasné jenom jim, ale nikomu jinému, jako by to bylo naplánované a nevyhnutelné jako smrt.

Obrigado

Žena si razí cestu, nevšímá si pohledů ostatních návštěvníků, do kterých vráží svým tělem, ba ani námitek muže, kterému se už vysmekla a jemuž se ztrácí před očima. Ví, že musí jít dopředu, ví, že se tam musí dostat. Ví to, ale netuší proč, jako by ji táhla nějaká síla, jako by překročila bezpečnou hranici, tu pomyslnou mez, kdy černá díra, ležící někde hluboko ve vesmíru, vítězí a svými chapadly se sápe po všem, co se k ní přiblíží, aby zacpala svůj chřtán a ukojila svůj nekonečný hlad.

Muž za klavírem se kroutí v rytmu hudby a nezměrná energie mu protéká tělem.

Žena se s urputností prodere až téměř na samotný začátek davu, ale zarazí ji řetěz stvořený z lidských rukou. Stojí a hledí na muže za klavírem. V hlavě jí jako probíhá spousta otázek a pramálo odpovědí, vlastně žádné. Její muž na ní ještě cosi zavolá, ale ona jej neslyší, nemůže jej slyšet. Naruší spojení lidských rukou, které se po jejím průniku však obnoví a zpevní. Jako ve snu či zvláštním opojení dojde pomalu k muži, který, sedíce na lavici pro dva, se stále rytmicky svíjí a jeho ruce kmitají na klávesách starého klavíru. Bez jediného slova si přisedne, sundá rukavice a položí své prsty na klávesy vedle těch jeho. Muž ani na okamžik neotevře oči, avšak jeho ruce se přesunou na levou polovinu kláves. Nechá ženu, aby obsadila tu pravou. A její ruce se okamžitě přidávají.

You will remember
When this is blown over
Everything's all by the way
When I grow older
I will be there at your side to remind you
How I still love you (I still love you)

Více než tři čtvrtě návštěvníků vánočních trhů na ně zírá, zpívá s nimi. Stařec si otírá slzy. Muž, se kterým žena přišla, je zmaten, nikdy předtím neviděl, že by se jeho žena dobrovolně účastnila jakékoliv akce, kde by byla středem pozornosti. Vždyť o sobě vždycky tvrdila, že nemá ráda cizí lidi, je nespolečenská, nemá ráda koncentraci většího množství lidí, přeplněné prostory. A teď na ni a toho cizáka zírá tolik párů očí! A ona si to… užívá. Ano, ona si to užívá, jako by zapomněla na celý svět, jako by zapomněla na všechny svoje starosti a problémy, jako by to všechno nechala najednou za sebou, jako by jí vůbec nebyla zima, jako by tam vůbec nebyla.
Muži za klavírem stékají slané a horké slzy. Nikdo to však neví, nikdo je nemůže vidět. Lidé, sedící v kavárně ho sice pozorují, ale oni sedí v osvětlené místnosti a on v přítmí. A od lidí na náměstí, kteří je pozorují, je vzdálený dost na to, aby viděli jeho útrpný výraz, smutek, jeho rozervanou duši, když všechen ten dav jako jeden muž a žena, jako jeden člověk řve…

I still love you

Jejich prsty pomalu ale jistě dohrávají poslední sloku písně. Žena u klavíru se snaží podívat se na něj. A najednou si uvědomuje, že ví. Všechny nevyřčené otázky byly zodpovězeny v jednom jediném okamžiku. Jednotlivé dílky puzzle do sebe zapadly, dopsal se konec příběhu, který nikdy nikdo nebude číst. Který mohl být čten, ale nenašel se nikdo, kdo by jej vydal.

Oh, hurry back, hurry back
Don't take it away from me
Because you don't know what it means to me
Love of my life
Love of my life
Ooh, eh

Zatímco dav šílí a tleská, zpracovává v sobě tu neskutečnou a nepochopitelnou energii, muž vstává od klavíru a věnuje ženě jen jeden jediný pohled. Pohled, ve kterém je všechen ten promrhaný čas, otázky, na které odpovědi nejsou, nesmírná, hluboce lidská a neutěšitelná bolest, prázdnota. Jeho lesknoucí se oči se střetnou s těmi jejími.

Ženě se do očí derou slzy, bůh ví, že se úpěnlivě snaží, ale ústa zůstávají němá. On vkládá ruce do kapes a s pohledem upřeným do těch laních očí, ve kterých se kdysi topil, si nandává rukavice a batoh na záda. Zatímco žena stojí a po tvářích jí stékají horké slzy, on nepatrně pokývne hlavou a odchází. Přihlížející lidé stále tleskají a se spokojeným úsměvem na rtech si prohlíží podivína v zelené pracovní bundě a ženu, která se k němu připojila. Žena se uvnitř sebe tříští na tisíc kusů, křičí a vzlyká, na mysl se jí derou desítky slov a vět, ale nedokáže ze sebe dostat vůbec nic.

Lidé mu uhýbají a tvoří cestičku, aby mohl projít, někteří ho plácají po ramenou a volají slova upřímné chvály. Když se muž vytratí, dav se soustředí na ženu s dlouhými rozpuštěnými hnědými vlasy.
Muž s batohem prochází kolem poraženého stromu, smutné dominantně náměstí. Zastaví se u něj, opět položí svůj batoh zem a něco z něj vytáhne. Sekeru zarazí hluboko do jeho kmenu, ale strom už necítí bolest. Protože je mrtvý. Oba jsou mrtví.

„Co čumíte? Na co čumíte? No, tak na co?!“ vykřikne muž na lidi, kteří na něj vrhají divné a zmatené pohledy. Nakonec popadne batoh, hodí si jej přes rameno a vydá se směrem k ulici, vedoucí pryč od náměstí.

Sotva osmileté dítě se vysmekne své matce, která byla svědkem toho, jak tento podivín zarazil sekeru do kmene stromu. „Pane, pane…,“ volá na něj, když k němu dorazí. „Budete ještě hrát? Moc se mi to líbilo, jednou bych chtěl taky umět hrát na klavír, víte? Jak dlouho už hrajete?“
Muž se na dítě chvíli tiše dívá, zatímco matka k němu kvaltuje, aby jej odtáhla od muže. A pak potichu odpoví. „Já už jsem dohrál.“
„A kam jdete?“ oči září dětskou dychtivostí a zvědavostí. „Mohl bych…“
Muž ho však rázně přeruší. „Jdu chytat vítr, chlapče, jdu chytat vítr.“
Když vyjde v ústrety blížící se noci a dostane se do poloviny ulice, vedoucí k parku, uslyší za sebou rychlé kroky a zadýchaný ženský hlas. „…počkej!“ vzlyká žena z náměstí, zatímco popadá dech. „Prosím tě, počkej!“
Jeho už tak roztrhané srdce sevře ledová ruka. Zhluboka se nadechne a pak se otočí. Dívaje se do hnědých očí skomírající laně zašeptá jediné slovo. „Proč?“