Letuška - soutěžní

Svou tehdy ještě budoucí profesi jsem si určila už ve svých sedmi letech. Přesně si na to pamatuji. Poprvé jsem letěla letadlem. Tenkrát ještě z pražské Ruzyně do Toskánska. Už na letišti mě zaujalo množství cizinců všech možných odstínů barvy pleti. Byl to obrovský zážitek. A pak jsme s rodiči a sestrou nastoupili do letadla. Připoutali jsme se a letušky nám začaly dávat bezpečnostní instrukce a pak kontrolovaly pásy. Během letu nám rozdaly jídlo a nakonec se s námi rozloučily. Hrozně mě zaujala práce letušky. Krásně upravené holky v krásných stejnokrojích, cestují si po celém světě, pořád se usmívají. Přiznám se, že jsem tenkrát měla větší zážitek z letušek, než ze samotného letu, letiště nebo z celé dovolené. Ale i ta byla super.
A od toho dne jsem plně usilovala o to, abych se stala letuškou. Zaměřila jsem se na jazyky, zvolila si školu, kde jsem se naučila kromě angličtiny i německy, rusky a španělsky a když jsem splnila všechny podmínky, přihlásila jsem se do výběrového řízení a následného školení. Vše jsem úspěšně absolvovala. Nakonec mě čekal můj první let. Jen z Prahy do Frankfurtu. To mi ale nevadilo. Takže jsem cestujícím rozdala jen sušenku, čímž to pro mě bylo jednodušší. A takto jsem začala lítat všude možně po Evropě. Musím uznat, že na první pohled je to krásná práce, na ten druhý ale velmi náročná. Požaduje se po nás perfektní vizáž. Takže nezašpinit si kostýmek, nenechat se pozvracet od cestujících, neroztrhnout si punčochy a když, co nejrychleji se převléknout. Zároveň ale s sebou nevozit kupu hloupostí, jen to nejnutnější. Takže celý den jsem v jednom oblečení a to i když mi skončí šichta. Stejně jím někde na letišti, tak tam to zvláštní nikomu nepřijde a pak jdu přespat. Naučila jsem se využívat všeho, co mi dají. Tedy hotelové ručníky, osušky, papuče, odličovací tampóny nebo třeba župany. Prostě s sebou vozit opravdu jen líčení a čisté spodní prádlo. A případně dámskou hygienu a již zmíněné punčochy. Kolegyně mi doporučily kvalitní značku, takže se ani netrhají. A s kolegyněmi a kolegy to je taky zajímavé. Neustále poznávám nové lidi. Tím nemyslím cestující, ty samozřejmě taky, ale kolegy. Nevím, proč ty směny tak plánují, ale klidně letím do Madrinu s jednou posádkou, přespím a ráno jsem v jiném letadle s jiným personálem a letím třeba do Berlína. A to člověk přiletí v deset večer. Jde si rychle dát večeři, pak na pokoj. Kostýmek dám do skříně, lodičky do kouta a rychlou sprchu, rychle se odlíčit a švihnu s sebou do postele, protože v šest ráno už zase někam letím. A to se musím namalovat, ustrojit, posnídat, dopravit na letiště a vše nachystat pro cestující. A do toho si musím držet linii. A to nemluvím o zpoždění, zrušeném letu nebo časovém posunu. I když u vnitroevropským letů těch posunů tolik není. Takže suma sumárum nejhorší je let z Ruska do Velké Británie. Odlétáme večer a přiletíme opět večer. Ale člověk už má vlastně noc.
To ale není nic oproti mezikontinentálním letům. Ty jsem začala létat po několika letech. Zase jsem se na ně těšila jako malá. Ono cestování je fajn, ale člověk z těch zemí nic nemá. Je na letišti a na hotelu. I když má čas, je vyčerpaný a odpočívá. Takže vše vidí jen z letadla. A je často nachlazený. Přecházet neustále mezi klimatizacemi nebo přebíhat mezi vytopeným letadlem, namrzlým letištěm a zpět do haly, kde je teplo a kde neustále na člověka něco fouká, není pro zdraví nic moc. A do toho všeho je člověk nadržený. Jsme klidně pět dnů pryč, pak tři dny doma. A udržet si takto přítele je náročné. A udržet si věrného přítele téměř nemožné. A na prstění si jí někde ve sprše večer fakt nemáte náladu.
Začala jsem létat z Vídně do Los Angeles. Takže přiletím do Los Angeles těsně po obědě, ale podle svých vnitřních hodin je půlnoc. Než vše uklidím a zařídím, jsem na pokoji ráno našeho času. Ale tam je večer. Tak nemohu usnout, celou noc se převaluji a ráno letím zpět. Dvanáctihodinová směna. I když věřím, že stát dvanáct hodin u pásu není snadné, věřte, že já to taky nemám snadné. Ono za těch dvanáct hodin dostanou cestující dvě teplé jídla, každý 45 minut pití, oplatek, sušenky a v business třídě ještě víc a pak ještě vše sklidit. A to jídlo se taky nepřipraví samo. Do toho jim nabízíte různé reklamní předměty, pomáháte s vyplněním deklarace potravin a neustále uhýbáte davům proudících na a z toalet. A celou dobu mám podpatky a balancuji při turbulencích. Ale abych byla upřímná, během toho letu mám dvouhodinovou přestávku, během které mohu spát. A toho taky využívám. A ještě nesmím zapomenou, že vás osahávají. Všichni. Jdu kolem a cestující něco potřebuje. Nemůže se přihlásit nebo na mě mávnout, nemůže mě oslovit, nemůže zmáčknout tlačítko na přivolání stewarda, ale chytí mě za sukni, když procházím. Pak ji mám pomačkanou, špinavou a mám po prémiích za zevnějšek. Nebo velice časté, natahuji se k cestujícímu s jídlem, pitím nebo něčím takovým. Jiný cestující za mnou potřebuje někam jít. Takže mě rukama chytí za pas a stejně se svým předkem otře o můj zadek a odejde. Nic neřekne a cestou zpátky se to zopakuje. No dobře, stojí ti, a co já s tím? Já to taky týden nedělala a neobtěžuji s tím své okolí. Tedy obvykle.
To jsem právě jednou seděla s kolegy na letišti v Los Angeles. Za sebou dvanáct hodin a tak jsem si dávala jídlo. Nevím, jak ho označit. Podle času v Americe by to byl pozdní oběd, podle našeho středoevropského půlnoční svačinka. No a všimla jsem si, že se na mě usmívá nějaký chlapík. Podle oblečení nejspíš pilot, ale nevím, s kým létá. Na uniformě jsem to nikde neviděla. Vysoký statný černoch. Když jsme se střetli pohledy, usmála jsem se na něj. Ale snažila jsem se tím směrem nekoukat. Zrovna byl Valentýn. To jsou nejtěžší služby, narozeniny a svátky příbuzných, Valentýn nebo třeba Vánoce. Chtěla bych být s blízkými, místo toho trčím někde ve světě. Po jídle jsem vyrazila na hotel. Sama, kolegové si ještě povídali. To ale nebylo nic zvláštního, často dělám různé věci sama. Často sama chodím do města, na výlety nebo třeba na snídaně. Nemusím na nikoho čekat, s nikým se domlouvat a ne, nebojím se. Krom pár narážek jsem se nikdy vyloženě v nebezpečí necítila. Žaludek se mi občas sevřel, když za mnou někdo šel, vždy ale nakonec zabočil jinam a tak to byl planý poplach. Takže jsem se postupem času přestala bát, vždyť proč by mě někdo sledoval. Tak jsem si to s kufrem namířila na hotel. Za mnou šel ten černoch, co jsme se na sebe culili. Na tom hotelu ale bydlí mnoho zaměstnanců, je běžné, že chodí skupiny od jednotlivých společností na ubytování. Ten pilot mě ale došel a povídá: „Ahoj, s kým lítáš?“ „Ahoj, s Austria airlines,“ odpovím mu. „Letuška?,“ ptá se mě. „Jo, pilot?,“ odpovím a opětuji otázku. „Ano,“ řekne a chvíli jdeme spolu jen tak beze slov. „Máš nějaké plány na zbytek dne?,“ zeptal se mě. „Jo, sprchu a postel. Mám za sebou velký časový posun a mám noc,“ odpověděla jsem. Kouknul na mobil. Byly čtyři hodiny odpoledne. To už jsme ale přišli na hotel. Dal mi přednost a ubytovala jsem se jako první. Usmála jsem se na něj na rozloučenou a šla na pokoj. Svlékla jsem se a šla do sprchy. Když jsem zastavila vodu a začala se sušit, slyším klepání. Všeho jsem nechala, zaposlouchala se a klepání se zopakovalo. „Moment, prosím,“ zavolala jsem a začala se rozhlížet, co na sebe. Oblékla jsem si župan, pootevřela dveře a vystrčila hlavu. Stál tam ten pilot. V ruce láhev a povídá: „Přinesl jsem své oblíbené šampaňské, nevypijeme ho spolu?“ Překvapeně jsem na něj koukala. Došlo mi, že není takový gentleman, jak jsem si myslela. Pustil mě proto, aby odkoukal mé číslo pokoje. Bylo to poprvé, co mi nějaký chlap zaklepal na pokoj. Nevím, co se to se mnou stalo. Normálně bych se s ním nebavila, tenkrát jsem ale odpověděla: „Tak jo, já se jen obleču.“ „Klidně tak zůstaň, udělej si pohodlí,“ řekl a vecpal se mi do dveří, které jsem začala zavírat. Když už byl v pokoji, zavřela jsem za ním dveře, zhasla v koupelně a pokynula mu, aby si sednul na jedinou židli, co tam byla. Já se posadila na postel naproti něj. „Ale já nemám skleničky,“ povídám. S úsměvem vytáhl z tašky dvě šampusky a položil je na stůl. Pak otevřel šampaňské a nalil ho. Jednu skleničku mi podal, ťukli jsme si a napili se. On skleničku položil na stolek, já tu svou držela v ruce. Na sobě měl stále tu uniformu. Vyprávěl mi, jak začínal lítat, jak se narodil v Ugandě, jak to bylo těžké. Pak jsem mu vyprávěla svůj příběh a nějaké historky z lítání. Pití rychle mizelo a nakonec mi nalil poslední kapku. To už byl večer i tady. Z počátku jsem si myslela, že k něčemu dojde, ale za celou dobu po mě nevyjel, neměl ani narážky a tak to vypadalo, že odejde. Dopil a položil skleničku. Já dopila taky. Vzal mi ji z ruky a odložil ji vedle té své. Vstal a sedl si vedle mě na postel. Pohladil mě po vlasech, část vlasů mi dal za ucho. Naklonila jsem se k němu a rozepnula mu dva horní knoflíčky uniformy. Naklonil se ke mně a začal mě líbat. Poprvé s černochem. A že jsem jich už potkala. Měl takovou jinou chuť i vůni, takovou exotickou. Úplně jsem se viděla v Ugandě na pláži. Rukou mi zajel pod župan a zmáčknul prso. Pevně jsem ho chytla mezi nohama. Polekala jsem se. Na pohmat byl mohutný. Přejel mi mráz po zádech, až jsem se zachvěla. Odtrhla jsem od něj rty a svižně mu začala rozepínat knoflíky. Pod tím měl ještě košili. Páni, to je práce. Já byla sotva v polovině a začal se činit i on. Rozvázal mi pásek u županu. Sedla jsem si mu na klín. Horní část uniformy byla rozepnutá. Pohodila jsem ji na postel a vrhla se na košili. Rozevřel mi župan. Uviděl mě celou tak, jak jsem se narodila. Tedy trošku vyvinutější. Svlékl mi župan a hodil ho na zem. Já už byla za půlkou košile, takže jsem mu ji přes hlavu svlékla. Měl krásnou vypracovanou postavu, krásný pekáč. Mé prsa držel v ruce a hrál si s nimi. Začal mi olizovat bradavky. Pohladila jsem ho po jeho holé hlavě a nechala ho dělat jeho práci. Chtěla jsem se mu dostat do kalhot, ale zrovna to nešlo. Kundička se mi otevírala, jak jsem přes kalhoty seděla na jeho čuráku. I přes to jsem měla pocit, jako bych seděla na jeho holém nástroji. Ze slasti mě vyrušil. Chytil mě pod pažemi, nazvedl a položil na postel. Byla jsem úplně rozhozená. Oči mi jezdily z jeho obličeje, pekáče buchet a stále skrytého rozkroku. Roztáhl mi kolena od sebe, kleknul si, prsty mi ji roztáhnul a špičkou jazyka velice zkušeně zajel do mých útrob. Znovu mi projel mráz po zádech. Špičkou jazyka vně mě kroužil. Bylo to Boží. Pak mi ji krouživě lízal zevnějšku a opět ve mně. Vyletělo ze mě jedno krásné české slovíčko. On přestal a já se skulila na bok v orgasmických křečích. Mezitím se vyzul a sundal si kalhoty. Konečně. Při dalším pohledu na něj jsem ho uviděla. Málem jsem se znovu udělala jen při pohledu. Sevřel se mi žaludek, zadek i kundička. To snad ani není možné. Mezi nohama se mu co do délky houpalo školní pravítko. Přestávalo se houpat a začalo nabývat. Podepřela jsem se rukama a v polosedu na něj koukala. Asi jsem ani nedýchala. Velký, černý, žilnatý kanón. Třicet čísel asi neměl, ale určitě k nim neměl daleko. Průměr si netroufám hádat, ale něco mezi mrkví a okurkou hadovkou. Měla jsem strach, přes to jsem roztáhla nohy. Ani nevím, jestli jsem je roztáhla já. Najednou jsem je měla od sebe. To už se ke mně drobnými krůčky přibližoval. Přesně třikrát se jí s ním dotknul. Pak mi do ní vrazil dva prsty a trošku ji nastartoval. Olíznul je. Plivnul mi na ní a po obvodu ji čurákem rozetřel. Nakonec ho namířil do mě a začal pomalinku zasouvat. Křečovitě jsem se držela postele. Měla jsem zatnuté zuby i zaryté nehty do postele. Dokonce i prsty u nohou jsem plnou silou zatnula. Zhluboka jsem dýchala a nohy se snažila držet co nejvíc od sebe. Hodně to tlačilo. Žalud už byl ve mně a šel dál. Čekala jsem, jestli mě nebude posunovat po posteli. Naštěstí zase tak lehká nejsem. Asi v půlce začal přirážet. Opatrně. Hýbal se ve mně jen tak o pět centimetrů. Přesto jsem kňučela jako v pornofilmu. A to jsem chtěla být tichá, aby si nemyslel, že to hraji. Ale přidávala jsem na intenzitě, protože on šel hlouběji a hlouběji. S každým zásunem se blížil. Už jsem mu chtěla říct, že stačí, když jsem ucítila jeho koule, jak do mě jemně naráží. Ještě kousek se dostal a byl ve mně celý. Trochu jsem se uvolnila a očekávala ródeo. A taky že jo. S každým vysunutím vyjel o kousek víc a zajel opět na doraz. Jednou rukou jsem si ji masírovala. Když ze mě vyjel celý a zase do mě zajel, vyjekla jsem. S úsměvem to přešel. Asi byl zvyklý na neznalé Evropanky a Američanky. Vytáhnul ho a dal mi chvilku na odpočinek. Stoupnul si, já si klekl a začala kouřit. Olizovala a cumlala jsem mu žalud. Hluboko jsem ho však nedostala. Po té si lehl na záda a pokynul mi. Dřepla jsem si nad ním a ucítila ho mezi nohama. Správně jsem ho nasměrovala a šla níž. Znovu jsem pomalinku klesala, až jsem si úplně sedla. Dost to tlačilo. Lehla jsem si na něj, nazvedla zadek a začala ho líbat. On mě objal a začal svižně přirážet. Křičela jsem slastí a bolestí současně. Byla jsem v extázi. Líbat se nešlo. On zatnul všechny svaly a valil, co mu síly stačily. Zavřela jsem oči a prohnula se v zádech. Začal vzdychat. Já taky. Začala jsem přímo ječet, přišlo to znovu na mě a potřebovala jsem ho ze sebe dostat. Při tom mě začal napouštět. Několik mohutných výstřiků po sobě. Nakonec mě opět nazvednul do vzduchu a jako by odhodil na druhou půlku postele. Rukou jsem si držela kundičku, snad, aby nikam neutekla, kolena jsem dala velmi pevně k sobě a svalila se na bok, zády k němu. Druhou rukou jsem střídavě měla na hrudi a na čele. Nemohla jsem tomu uvěřit. Třásla jsem se slastí. V očích jsem měla slzy štěstí. Velice zhluboka jsem vydechovala. Trvalo velice dlouho, než jsem se na něj otočila. A ještě déle, než jsem se zklidnila. Vlastně celou noc. Vlastně ráno jsem viděla podobného cestujícího na mé palubě a třásla jsem se znovu. Konečně jsem dala kolena zase od sebe. Seděl na posteli a koukal na mě. V jeho očích jsem viděla trochu strach, asi jestli mi něco neudělal. „Fantastické,“ vyletělo ze mě s výdechem. Vadnul mu, stále ale byl evropsky nadprůměrný. Povolila jsem ze sevření i druhou, nyní polepenou ruku. Sperma měl i na ptákovi a bylo i na posteli pode mnou. Chtěla jsem mu ho z něj slíznul, ale jaksi jsem nedokázala nabrat sílu. Byla jsem ráda, že mohu ústy dýchat. Jen tam s úsměvem alfasamce seděl. Trošku jsem nevěděla, co se ode mě čeká. Jestli si mohu dát sprchu a nechat ho tu, jestli tu třeba nebude nocovat nebo mě chce vylízat. Nemám s takovými jednorázovkami zkušenost. Vcelku jsem pobrala dech, on stále seděl. „A jak se vlastně jmenuješ?,“ ptám se ho. „Semelo“, odpoví. To se tedy fakt semlelo, pomyslela jsem si. Ale byla jsem za to ráda. Pak se začal oblékat. Já seděla na posteli a pomalinku to ze mě vytékalo. Až pozapínal všechny knoflíky, které jsem tak pracně rozepínala, dal mi pusu na rozloučenou, sebral skleničky i láhev a rozloučil se. Pak vyšel na chodbu a zabouchnul za sebou dveře. Švihla jsem s sebou na postel a nemohla uvěřit, co jsem právě udělala. Nakonec jsem s rukou pod sebou pádila zpět do koupelny, kde jsem si svou rozehřátou pipku nejen umyla, ale i zchladila.
Už aspoň vím, proč Američani mají na posteli přes peřiny tu přikrývku, na které se nespí a která je vlastně celou noc hozená někde na zemi. A musím uznat, že je to chytré. Když si to člověk rozdá na tom a „trochu“ ukápne, nemusí v tom spát ani převlékat peřiny. Semela jsem už nikdy neviděla. Druhý den jsem moc ready nebyla. Naštěstí po příletu jsem měla pár dnů volno. Cestou mi ho jeden černoch připomněl, když se mi zase o zadek otřel tím svým, však víte. A zbytek letu jsem přemýšlela, jak by doma reagovali, kdybych měla černé nebo tmavé děťátko.