Zneužité zvířátko 2 - Vlastička

7.2.2020 Autor: Zlababa75 4 komentáře

Vyšlo mi, že jsem Vlastičce po vůli průměrně skoro 28 x za měsíc. Za poslední 2 roky, co u ní bydlím. Kromě nemoci a dovolené beze mě. Už mi neporoučí, jen ukáže k zemi a dobře vím, že do 90 sekund musím být svlečený donaha, natáhnout si latexovou koupací čepičku a zalehnout s otevřenými ústy na lino v kuchyni. Ví, že jí raději poslechnu, protože moc ráda trestá. Vůbec se nerozčiluje jako v práci. Přede mě se zkrátka postaví a vlepí mi rovnou facku. Většinou jich zasloužím víc (jak mi pravidelně připomíná), takže u jediné nezůstane.

Asi po měsíci našeho soužití přišla se zlepšovákem. Z fabriky si donesla dřevěné pravítko. Měří 50 centimetrů a na obou stranách má kovové zakončení. Typicky to vypadá takhle: o něčem se bavíme, resp. ona mluví a já poslouchám. A když nevěnuju dostatečnou pozornost tomu, co říká, nebo nesouhlasím s něčím, co je pro mé dobro, přejde přede mě a s mlasknutím mi vrazí facku. A já se omluvím.. Tedy pokud vím, co jsem udělal špatně. V opačném případě to hned sama pozná z mého výrazu. Že jich zasluhuju víc. A sází mi střídavě z jedné strany a z druhé se slovy:

TY NEVÍŠ, ZA CO TO BYLO? TY OPRAVDU NEVÍŠ, ZA CO?

No a já hádám, co jsem měl odkývat, za co jí pochválit, nebo s čím souhlasit.. A zpravidla to napodruhé, napotřetí trefím.. A to už potom sama řekne:

TAKŽE DNESKA TO MÁME DVAKRÁT (TŘIKRÁT) PADESÁT!

Ano Vlastičko, omlouvám se! Odpovím já.
Můžu už jít? A ona mi většinou ještě střídavě obouruč prokrví tváře a s každým plesknutím slabikuje:

AŤ UŽ SE TO NE O PA KU JE!

A pokyne mi rukou, že už můžu. Jdu pro pravítko, pokleknu před ní a natáhnu ruce a prsty hřbetem nahoru. Na ně mi položí pravítko a já trpělivě čekám. Vlastička se musí uklidnit z toho rozčilení, co jí pokaždé způsobuju, a zapálí si cigaretu. Já dál klečím a snažím se udržet pravítko nehnutě. Jenže ho dlouho neudržím! Chvějí se mi ruce. Párkrát mi dokonce s třísknutím spadlo na zem. To potom poroučela:

PRAVÁ!

LEVÁ!

PRAVÁ!

LEVÁ!

A já střídavě nastavoval pravou a levou dlaň, kam mě pravítkem silou plácla.

Když je po všem, já dojdu do obýváku, postavím se zezadu ke gauči a stáhnu si kalhoty po kolena. Předkloním se, rukama opřu o sedák gauče a tím vyšpulím holý zadek do prostoru. Vlastička mě dojde a začne beze slova v pravidelných intervalech trestat.

Ozve se rána..
Jedna! Řeknu pěkně nahlas, jinak počítáme znovu..

Rána..
Dva..

Rána..
Tři!

A takhle pokračuje s železnou pravidelností jednu za druhou, dokud mi nevyplatí celých padesát. Trochu si protáhne ruku, prohlédne rudý zadek, znalecky zhodnotí jelita a pokračuje dál, dokud nenapočítám podruhé, nebo potřetí padesátku.

TAK VIDÍŠ A MÁME TO ZA SEBOU! NO NENÍ TO PARÁDA? VŠICHNI SE HÁDAJÍ, ZLOBÍ SE NA SEBE, MAJÍ VE VZTAHU DUSNO..

A MY? KDYŽ OBA VÍME, KDO MÍVÁ PRAVDU A KDE SE STÁVÁ CHYBA, ROVNOU JÍ NAPRAVÍME, VIĎ? JAK SE NÁM ATMOSFÉRA KRÁSNĚ VYČISTÍ!

Dodá Vlastička přerývaně. Je celá rudá v obličeji od zadýchání i od vzrušení. Při výprasku nebývám úplně nahý, prý je hezčí vidět prádlo spuštěné u kolen. Potom už ale rychle ze sebe strhám zbytek oblečení a spěchám si pro plaveckou čepičku. Už dávno vím, že mi běží limit. Odpočítává se mi pokaždé devadesátivteřinový interval, kdy musím ležet připravený v kuchyni.

To je taková naše běžná rutina: O něčem si třeba povídáme, já zrovna nejsem dokonalý posluchač (jako všichni chlapi), přijde pár facek, pravítko, holá prdel přes gauč, odpočítávám, děkuju, čepička, zalehnout a otevřít pusu k uspokojení..

Jenže já už dávno nemívám pocit, že to náš vztah čistí. Zrovna jako dnes: Letím do kuchyně, cestou popadnu jednu z koupacích čepic a sotva stíhám v limitu ulehnout a natáhnout si jí přes hlavu
.
Mimochodem, z inventury nám na doma zbyla krabice, kde přebylo 5 pytlů po padesáti žlutých, dva pytle červených, po pytli černých a bílých a nějaké zbytky z roztrženého pytle tmavě modrých, zelených a zářivě růžových! Růžové úplně nesnáším! Ty mi nařídí používat, jen když mě chce pozlobit.. Nebo pokud to dostala!

Ležím připravený, nervózně pokukuju na hodiny, jestli jsem stihnul limit (jako bych z něj někdy dokázal zjistit, jak rychle jsem se stihl v pokoji svléknout.. a vchází Vlastička s úsměvem na tváři. V ruce drží svítivě růžový kus latexu a radostně s ním přede mnou mává.

MILÁČKU, DNES SI POCHUTNÁŠ!

Zrudnu ve tváři ještě víc a opět se posadím. Strhnu si z hlavy žlutou, kterou používáme nejčastěji a podávám jí výměnou za „růžovku“. Natáhnu ji pečlivě na hlavu a „beru místo“ Pozoruju vleže, jak si klidně svléká sukni.. Shrnuje punčochy.. Pomalu po stehnech, přes kolena, lýtka a z chodidel. Potom už se postaví obkročmo nad mou hlavu, aby mi nic neuniklo, a ležérně si stahuje černá krajková tanga. Zastrčí palce pod úspornou látku na bocích.. Pomalu je spouští kousek po kousku níž a níž, až mi přistanou propoceným klínem na obličej. Jako rouška, zahalující mou tvář. Neodvažuju se pohnout. Poslušně dýchám přes svůj černý závoj a snažím se zahlédnout bílou šňůrku ukrytou nad sebou.

Nespěchá a dopřává mi dostatek času uvědomit si svou pozici. Konečně zvedá jednu nohu a vystupuje z kalhotek. Druhou nohou vykopne tanga do vzduchu. Rukou po nich za letu chňapne a usměje se své šikovnosti. Napadne jí také si přičichnout, jakou chuťovku mi připravila..

UAAA!

Protáhne obličej v grimase. Rychle je odhodí a místo toho se spustí svým rozkrokem nad mou růžově zářící hlavu. Pozoruju upřeně štěrbinu uprostřed klína. Blíží se ke mně jako ve zpomaleném filmu. Centimetr po centimetru se blíží, závojíčky se rozevírají a mezi nimi konečně zasvítí bílá šňůrka. Pozoruju jí fascinovaně a vzpomínám, jak mi poprvé před lety řekla:

NO BÓŽE, TY NADĚLÁŠ! PŘECE TO NEMUSÍŠ HNED POLYKAT! CHCEŠ MĚ SNAD JEN VYLÍZAT NÉ? UDĚLAT MI HEZKY! NAVÍC UŽ TO PO ČTYŘICÍTCE TOLIK NEMÍVÁM! JENOM TROCHU ŠPINÍM!

Ještě teď si zhnuseně vzpomenu na to překvapení, co znamená „TROCHU ŠPINIT“! Když poprvé dostala nápad, ať jí zuby chytím za šňůrku a vytáhnu tampón.

POMALIČKU TAHEJ, AŤ HO STAČÍŠ CHYTIT DO PUSY A JAKO PEJSEK HO VYNESEŠ V TLAMIČCE MEZI FUJ!

Tehdy jsem uvěřil a jazykem vydoloval ukrytý provázek. Vzal ho mezi rty a zkusil zatahat. Ale nic se nestalo.. Proto jsem skousnul a zatahal. Chce to docela velkou sílu. Proto zvednu hlavu výš, jazykem naberu do pusy delší kus provázku a znovu skousnu. Tahám víc a víc, už cítím, jak se dává do pohybu. Páni, ten je hluboko! Překvapilo mě, kam až si ho vy ženský strkáte. Zaberu tedy pořádně a rychle, spíš preventivně otevřu pusu dokořán.

V tu chvíli mi vypadne těžký, nacucaný tampón přímo do pusy a rovnou na mě vychlístne spousta krve. Leknu se a vyprsknu to na podlahu a utíkám do sprchy.
V koupelně se leknu sám sebe. Zahlédnu se v zrcadle, vypadám jako stvůra z hororu. Na hlavě bílá čepice (prý aby ta krev líp vynikla), celý obličej zbrocený a do toho hrůzou vytřeštěné oči. Ještě dodnes se zachvěju z toho výjevu.. A hlavně z toho co následovalo potom..

Vběhl jsem do sprchy a pustil vodu. No vlastně nevběhl. Jen tam chtěl vběhnout a smýt to všechno ze sebe. Sprcha měla vysokou vaničku, proto jsem rozevřel zástěnu a napravo na zdi pustil vodu. Otočím první kohoutek se studenou a než stihnu pustit i teplou a překročit vysoký okraj, přiřítila se Vlastička s pravítkem. Strčí do mě a já ztrácím rovnováhu o okraj a padám dovnitř. Instinktivně natáhnu před sebe ruce a přepadnu na ně. Nohama stojím stále venku na dlažbě, tělem přes hranu a předloktím opřený uvnitř. Ze stropu na mě tryská ledová voda a já sebou házím v koupací čepici pod ní. Pokouším se vzepřít rukama a vylézt. Toho ale využije Vlastička a levou nohou mi zašlápne záda. Zvedne pravačku a začne mě vší silou třískat pravítkem po prdeli. Vykřiknu bolestí i překvapením, ještě chvíli se pokouším vstát, ale z kluzké vany s váhou přenesenou na má záda, to nedokážu. Zjišťuju, že musím vydržet do konce i tu ledovou koupel na tělo, i palčivou sprchu ran na svůj zadek. Člověk by nevěřil, co taková rozlícená ženská dokáže. A jakou má sílu.

Nejdřív křičím..

Potom řvu..

Prosím..

Slibuju cokoli..

Odevzdaně brečím, z očí mi tryskají slzy.. Jen nejsou v tom proudu ledové sprchy vidět..

Konečně se uklidňuje a přestává mě bít. Nohu sundá z mých zad a opře si jí o okraj vaničky. Vypne mi sprchu a já se vzlykající bolestí z výprasku odstrkávám rukama a couvám ven. Nohy mi už dávno podjely a klečel jsem. Teď zmáčený dosedám na paty a ustrašeně vzhlížím rudýma očima k Vlastičce. Ta si jen zlověstně plácá pravítkem o levou dlaň a mlčí.

Můj zrak sjede zpátky níž do jejího rozevřeného klína. Stojí na jedné noze, druhou rozkročenou na hraně vany.. Mezi nimi krvavý klín. Dokonce ještě pár kapek stéká po stehnech..

Opět zvednu zrak a odvážím se jí podívat do očí.

To je poprvé, kdy jsem zjistil, co dovede!

Pravou rukou si naposledy plácne do dlaně.. Zvedá pravítko k další ráně, ale zastaví svůj pohyb a podívá se na své rudé stehno..

Opět mám pocit zmaru..

Jsem zvířátko a to už pozná..

Pomalu skláním hlavu v bílé čepici a svým ledovým obličejem se dobrovolně tisknu do vroucího klína. Jazykem zajíždím dovnitř, co to jde.. Hltám.. Slízávám všechno.. Rád očistím do poslední kapičky vše, dokonce lížu stehna tak dlouho, až povolilo i to napůl zaschlé..
Znovu zajíždím špičkou jazyka dovnitř, jako bych se chtěl ubezpečit, že tam nezbylo vůbec nic. Má urputná snaha o hygienu nedala na výsledek dlouho čekat. Cítím nad sebou zrychlený dech a ruku, co mi tlačí hlavu blíž do klína. Začínám kroužit kolem poštěváčku, nasávat ho rty.. Právě padá pravítko k zemi a obě ruce svírají bílý latex. Chvějí se.. Celé tělo se chvěje.. Nade mnou křik roztoužené ženy a já neustávám, dokud mě neodstrčí a nesrazí stehna k sobě v křeči rozkoše..

Vím, že nikdy víc nebudu odporovat..

Zvířátko už poslechne..

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data