Zneužité zvířátko 4 - Uvězněný

JESTLI NA MĚ POŘÁDNĚ NEVYSTRČÍŠ TU PRDEL, PŘIVÁŽU SI TĚ ZA KOULE K NOZE OD STOLU!
Au, to ale strašně bolí! Zkouším protestovat.. Prsty stále bojují svůj boj s mými svěrači a chvílemi se skutečně zdá, že nevybojují. Já se znovu předkláním ve snaze vyhnout bolesti i tomu ponižujícímu pocitu, že se mi někdo hrabe v zadku.
Prosím! Přestaňte.. vzlykám beznadějně..

Ale popořádku jak to bylo..

Domů jdu ponížený od Milana pěšky a vůbec nespěchám. Před domem policejní auto, ale nevěnuju mu pozornost. Odemknu vchod a vejdu nahoru. V předsíni stojí obrovská sportovní taška, co vloni Vlastička vyhrála na plese. Na ní lístek:
SBALILA JSEM TI VŠECHNO, NA CO MÁŠ VE SVÝM MIZERNÝM ŽIVOTĚ NÁROK! AŽ SE VRÁTÍM, TY UŽ TU NEBUDEŠ! KLÍČE HOĎ DO SCHRÁNKY
No to je den. Vůbec to nechápu.
Ale jsem zvířátko a to poslouchá..
Beru tašku za popruh a chci jí zvednout. Uf! To je tíha. Přibalila mi snad pár cihel? Otevřu tašku a kromě pár triček a drogerie je plná barevných koupacích čepic. Teda, to mi musela sbalit snad všechny, co jí zbyly.. Říkám si.
Na jídlo po dnešku nemám ani pomyšlení, proto popadnu tašku a vleču jí ze schodů. Dole zkusím vchodové dveře, jestli nejsou zamčené, a když ne, vhodím klíče do schránky. Vyjdu ven a zámek s koulí místo kliky za mou minulostí zaklapne. Vůbec nevím, kam jít. Nikoho na světě už nemám, majetek nemám a kamarády, co by si mě vzali domů taky ne. A po dnešku mi Vlastička určitě zařídila i vyhazov..
Je ze mě bezdomovec.
Jsem opuštěné zvířátko.
A ano, mám pocit marnosti. Už zase! Dnes dokonce poněkolikáté.
Sejdu ze schodů na chodník a dříve než vymyslím co dál, stojí přede mnou dva policisti. Žena a muž. Ukazují mi odznak a říkají, že jsou hospodářská kriminálka a vyšetřují tunelování u nás ve fabrice.
PŮJDETE S NÁMI!
Ale já nic neudělal? Zkouším popravdě.
NO TO SI POVÍME U NÁS. A S TÍMHLE VÁM POMŮŽEME. Bere mou tašku a nakládá jí do kufru auta. Na rukou mám pouta, pro případ, že bych náhodou chtěl prchnout před svou zářnou budoucností.
Na služebně, nebo kde to jsme, mi vysvětlují, co mě čeká. Nejdřív mě musí prohledat, sepsat všechno co u sebe mám (čerstvě tedy celý můj majetek) a potom mě budou vyslýchat. Nebo budu podávat vysvětlení, jak mi zrovna vysvětlili. Dokonce mi uvařili i velký hrnek kafe. Sladkého, černého kafe. Asi to bude dlouhé vysvětlování..
VYNDEJTE VŠECHNO Z KAPES NA STŮL A UKAŽTE NÁM TAŠKU!
Sahám tedy do kapsy pro načatý balíček kapesníků, doklady a otřískaný mobil s prasklým displejem a všechno pokládám před sebe.
TO JE VŠECHNO?
Ano, nic nemám.. Jen to, co mi sbalila Vlastička, než mě vyhodila. Přiznávám popravdě a s žuchnutím házím těžkou tašku na stůl. Rozepínám zip a pokládám jednu věc za druhou na desku stolu. Postupně se vedle sebe objevuje pěna na holení, žiletky, kartáček na zuby s pastou a hřeben. Následuje je už jen deodorant, pár ponožek a minimum prádla..
TO JE VŠECHNO?
No.. ještě tu jsou ty čepice.. Odpovídám nejistě a dívám se k zemi..
ČEPICE? JAKÉ ČEPICE? NO TAK JE VYNDEJTE!
Postupně tedy vrším hromádky latexových koupacích čepic do komínků podle barev.. Některých je moc a komínky se mi rozjedou po stole.
Oba mě mlčky pozorují, a když tahám pořád další a další balíčky, podívají se na sebe se zvednutým obočím. Na stole zazvoní telefon a policista ho zvedne.
SLYŠÍM…
COŽE? Chvilku je slyšet jen nesrozumitelné vysvětlování ve sluchátku..
ROZUMÍM, JEDU!
Otočí se na svou kolegyni a řekne:
MÁME VÝJEZD. ZVLÁDNEŠ TO TU SAMA?
JASNĚ, NEKLADE ODPOR A BUDE SPOLUPRACOVAT.. Otočí se ke mně.
ŽE ANO?
Ano, budu! Probouzí se ve mně zvířátko.
NA CO MÁTE TOLIK KOUPACÍCH ČEPIC? Nakloní se ke mně přes stůl, když jsme osaměli.
TO MÁTE TAK RÁD VODNÍ HRÁTKY? Uvědomím si, že i když to myslí asi jinak, má pravdu. Místo odpovědi jen zrudnu a sklopím zrak na dno tašky a vyrovnávám poslední sáčky s čepičkami.
To mi dala Vlastička, kdysi jí to zbylo po inventuře.. Dodávám popravdě a vyhýbám se očnímu kontaktu..
TAK ZBYLO PO INVENTUŘE! Opakuje po mě s úsměvem ve tváři..
TO MI TEDA VYSVĚTLETE!
JAK TOHLE VŠECHNO MOHLO ZBÝT PO INVENTUŘE! A PŘI TOM VYSVĚTLOVÁNÍ SE VRHNEME NA OSOBNÍ PROHLÍDKU!
Dojde ke dveřím a zamkne je zevnitř. Tázavě se na ní podívám a vidím, jak mi ukáže směrem k bílému, koženkovému vyšetřovacímu lehátku.
DONAHA A PĚKNĚ KUS PO KUSE MI BUDETE PODÁVAT K PROHLÍDCE. MEZITÍM MI VYSVĚTLETE, JAK JSTE K TOMU PŘIŠEL! A hodí hlavou směrem ke stolu plným latexových čepic.
Nejraději bych se propadnul do země studem, ale začnu vyprávět od začátku. Jak mě každý zneužívá, jak jsem byl u odvodu, na vojně, jak si mě ochočila Vlastička i k čemu mám tolik pokrývek hlavy. Rudý jsem hanbou, když to tu všechno přiškrceným hlasem vyprávím. Do toho si stáhnu tričko a předkloním se, abych si stáhnul i boxerky. Celou dobu mě mlčky sleduje a naslouchá. Ví, že dokud vyslýchaný sám vypráví, nemá cenu ho přerušovat. Doptá se potom.
Ani si nevšimnu, jak je jí z mého vyprávění horko. Prsty si zajede kolem límce policejní košile, jako by byl těsný a nemohla v něm dýchat. Už je také celá rudá a oči se jí zvláštně lesknou. Druhou ruku má v klíně.
Ve chvíli, kdy se předkloním a stahuju si spodní prádlo přes kotníky, ujede jí:
CO TO JE? Vytřeští oči na čerstvě naběhlé rudé šrámy i hnědnoucí modřiny staršího data.
Poprvé co jsme osaměli, se jí odvážím podívat do očí:
Vlastička ráda trestá neposlušnost. Odpovím zahanbeně.
NO, TAK TO UŽ MUSÍŠ BÝT DOST POSLUŠNÝ, CO? Přechází k tykání.
Ano, paní, odpovím zcela přirozeně.
TAK ČELEM K LEHÁTKU! USTUP NA KROK DOZADU, ROZKROČ NOHY, PŘEDKLOŇ SE A OPŘI DLANĚMI NA ŠÍŘKU RAMEN O LEHÁTKO. JÁ TI JEŠTĚ PROHLÉDNU TĚLESNÉ DUTINY A POTOM UVIDÍME, CO S TEBOU.
Ano, paní, pro jistotu zopakuju, aby věděla, že budu spolupracovat. Otáčím se směrem k lehátku, rozkročím a v předklonu opírám zpocenými dlaněmi o bílou koženku. Něčím za mnou štrachá ve skřínce, proto bázlivě vyhlížím ve velkém zrcadle co. Zrcadlo visí na zdi hned vedle lehátka, které je k němu přiražené. Takže vyšetřovatel hned vidí vyšetřovaného z obou stran. Teď ale já vidím ji, jak si nasazuje pár chirurgických rukavic. Ještě bere do ruky tubu s gelem a pokládá jí přede mě na lůžko. Stojí napravo vedle mě a znovu si natahuje rukavice. Chytá lem jedné a snaží se je napnout na ruku ještě víc. Potom to udělá i u druhé, než přejde k prstům. Zajede si prsty jedné ruky do mezer mezi prsty té druhé. Takhle to ještě párkrát na střídačku zopakuje a já uvažuju, jestli šly natáhnout ještě víc, než už natažené byly, nebo je to jen psychologický nátlak na mě.. No, každopádně na mě zabírá. Jsem nervózní a cítím se nesvůj, protože netuším, co mě čeká.
Nejdříve se postaví za mě a rukou mi prohrábne vlasy. Je mi to vlastně moc příjemné a přál bych si, aby v tom pokračovala dál. Pozoruju jí v zrcadle. Udělá to ale jen několikrát, a když se ujistí, že tam nic neskrývám, přejde k uším. Obrací je, kroutí jimi, jako divá a nakukuje dovnitř. Postupně přechází ke krku a pažím. Celého si mě prohlíží a prohmatává. Prozkoumá mi podpaží a přechází k zádům. Přejíždí bříšky prstů opatrně po naběhlých jelitech a občas na některou modřinu zatlačí prstem. Au! Syknu bolestí. To jí ale nijak nevadí a klidně je tiskne znovu a znovu. Postupně prozkoumává všechna bolavá místa na mých zádech a na zadku. Jako kdyby si mapovala terén, co bolí nejvíc. Já se snažím poslušně držet a na protest se vyšetřovnou nese jen mé tlumené syčení.
Konečně se toho nabažila! Plácne mě hlasitě po zadku a řekne: DOBRÝ!
MŮŽEME POSTOUPIT DÁL..
Stoupne si z mé levé strany, tělem se nakloní ke mně a stoupne si nohama obkročmo kolem mé levé nohy. Sevře jí stehny a nakloní se ke mně ještě víc. Cítím její vůni i to, jak se mi prsy sevřenými v uniformě opřela o záda. Tře se mi o ně bradavkami i klínem o můj bok. Nakloní se k mé hlavě a zašeptá mi do ucha: A TEĎ SI PROHLÉDNEME TO NEJLEPŠÍ!
Kouknu na ní v zrcadle a čekám, co přijde. Zůstává dál ve stejné poloze nalehnutá na má záda a dál se otírá svým klínem. Do toho mě rukou v rukavici zezadu popadá za koule. Mám je celkem velké a cítím, jak se je prsty snaží nacpat obě do své drobné dlaně. Chvílemi to docela bolí, ale zjevně jsou jí mé projevy lhostejné. Konečně se jí to podaří a pevně svírá obě. Jsem jako na trní, bolí to, zrychleně dýchám, ale držím. V jednu chvíli to zabolí ještě víc a mě uteče ÁÁÁÁU.
PSSSST! KOUKEJ DRŽET, JEŠTĚ JSEM NESKONČILA! Slyším přímo u hlavy, rty se mi dotýká ucha. Stiskne ho mezi zuby, a i když to moc nebolí, nebo aspoň míň než varlata, drží mé ucho skousnuté dál. Rukou už si nepokrytě hraje s mými koulemi. Pořád je má uvězněné v kleci svých prstů a dál si je mne v ruce. Z očí mi vyhrkly slzy a stékají mi po tváři na bradu. Poslušně držím v předklonu zapřený o lehátko a čekám vysvobozující konec.
Konečně jí to přešlo a nabažila se. Ještě mě bolestivě hryzne do ucha a postaví se za mě.
TAK UŽ NÁM ZBÝVÁ JEN PROHLÍDKA TĚLESNÝCH DUTIN!
Asi bych se měl po ukončeném mučení koulí radovat, ale žádná radost se nedostavuje. Bere si tubu s gelem a vymačkává trochu na prsty. Promne si palcem ukazováček s prostředníkem a přistupuje ke mně z boku. Když vidí můj vytřeštěný výraz uslzených očí, ještě zvedne ruku nade mě, abych jí dobře viděl v zrcadle. Usměje se a zkouší dát nagelovaný palec k ukazováku a odtrhnout ho. Gel se leskne a spojí prsty k sobě, jako lepidlo. Párkrát to zopakuje, a když jsem vystrašený dostatečně, skloní se kamsi za mě a už cítím, jak se mi prsty dobývají mezi půlky. Nejdřív ukazováček, potom přidává i prostředník.. Nohama stojím stále na stejném místě, ale stále víc před jejím útokem prchám směrem k zrcadlu. Předkláním se k zrcadlu a pokouším se vyhnout nevyhnutelnému. Tlačí stále víc a víc a všímá si mého pokusu uniknout.
JESTLI NA MĚ POŘÁDNĚ NEVYSTRČÍŠ TU PRDEL, PŘIVÁŽU SI TĚ ZA KOULE K NOZE OD STOLU!
Au, to ale strašně bolí! Zkouším protestovat.. Prsty stále bojují svůj boj s mými svěrači a chvílemi se skutečně zdá, že nevybojují. Já se znovu předkláním ve snaze vyhnout bolesti i tomu ponižujícímu pocitu, že se mi někdo hrabe v zadku.
Prosím! Přestaňte.. vzlykám beznadějně..
TAK TO UŽ JSI PŘEHNAL!
Zvedá se a rázným krokem dojde k masivnímu kancelářskému stolu. Chvilku hrabe v šuplíku a vítězoslavně mi ukazuje proti zrcadlu klubko kancelářského provázku.
MYSLÍM, ŽE TO BUDE STAČIT!
Vytřeštím oči, ale dál držím. Držím, když mi koncem provázku asi desetkrát, dvanáctkrát omotá koule hned u těla a udělá dvojitý uzel. Skloním hlavu a vidím, jak jsou naběhlé. Co naběhlé, hlavně jsou úplně fialové!
Doufám, že se neuškrtí.. pomyslím si. Z úvah mě vytrhne tah za koule. Táhne mě za ně dozadu. Já se tedy ještě víc předkloním, až mám záda vodorovně ve výšce lehátka. Ruce pořád dlaněmi položené uprostřed lůžka, ale nově i hlavu opřenou čelem o koženku. Provázek je k prasknutí napnutý dozadu k noze od stolu..
TÁK, TEĎ UŽ MĚ DO SEBE PUSTÍŠ AŽ PO ZÁPĚSTÍ! TAK TO MÁM RÁDA..
Cože? Vykřiknu.. Po zápěstí?
TICHO! TADY SMÍM MLUVIT JEN JÁ! TY SMÍŠ PROMLUVIT, AŽ TI TO DOVOLÍM!
Přilepím znovu čelo na koženku a držím. Znovu si vymačkává z tubičky gel na prsty a znovu se dobývá do mě. Ještě mě kopne nohou mezi kotníky, abych se víc rozkročil, a cítím, jak do mě celkem bez problému vklouznou dva prsty. Opět je vytahuje a zasouvá. Dál dovnitř. Je to zvláštní pocit. Jako by se mi chtělo na záchod. Jenže ten pocit nepřestává. Tlačí do mě prstů stále víc. Už jsou ve mně čtyři a silou je tlačí pokaždé až po dlaň. Uleví se mi jen na okamžik, kdy je skoro celé vytáhne. Jenomže jen proto, aby zkusila přidat i palec. Rve do mě celou ruku, ale stále jí svěrače nechtějí pustit. Napnuté jsou k prasknutí, provázek je jako struna, ani nevím, jestli víc bolí uškrcené koule, nebo natržený zadek. Rytmicky se propracovává do mě stále hlouběji. S každým zasunutím se dostane o milimetr dál..
Naříkám.. Prosím.. Slibuju..
PSSST! Je to jediné, co mi odpoví a tlačí se mi do střev stále větší silou. Ruka vždycky vyklouzne ven, tlak se trochu zmírní a mně se uleví. Ale jen proto, aby útok s dalším pohybem ještě zesílil. To nemůžu vydržet.. Pomyslím si.
CRRRRRR! Trhnu sebou, jak se ozve telefon. Trhnu sebou a mým zadkem projede ostrá bolest. Cítím, jak do mě ruka vklouzla až po zápěstí.
TAK VIDÍŠ!
To bylo to jediné, co mi na to řekla..
Ještě chvíli se mi hrabala v zadku, až nakonec ruku vytáhla a hned si stáhla rukavici. Obrátila se jí při stahování naruby, ale to je jedno. Beztak skončila v koši, stejně jako za okamžik ta druhá.. Ještě mi odvázala koule. Jak se prokrvily, opět se vrátila bolest po jejich mučení. Pochopil jsem, že je po všem a narovnal se. Když přišla zpátky ke mně, ještě mi rukou promne pytlík.. AU! Křičím.
ALE.. ALE.. MUSÍ SE TI RYCHLE PROKRVIT, TAK DRŽ! Chvíli mi bolestivě ždíme varlata, a když se ozve z přízemí bzučák, konečně toho nechá.
DĚLEJ, OBLÍKEJ SE, JE TU ZPÁTKY KOLEGA!
Rychle na sebe naházím těch pár kousků oblečení a než si obuju boty, vidím, že mi všechno spěšně hází ze stolu zpátky do tašky. Dospodu všechny barevné koupací čepice, navrch drogerii, a právě když zapíná zip, ozve se klepání na dveře. Dojde odemknout a dovnitř vchází její kolega v doprovodu dalších a vedou v poutech tři výtržníky. Dva podobně hubené jako já, jen jsou celí snědí. Třetí je o hlavu menší, zato hodně tlustý. Na sobě botasky Nike a tepláky se třemi proužky. Na krku má tlustý zlatý řetěz, v puse sirku a prořídlé nagelované vlasy sčesané dozadu. Zjevně je to jejich boss. Policistka mě chytí v podpaží, vrazí mi tašku do ruky a odvádí mě spěšně pryč. Ve dveřích se ještě ptám:
Ale co se mnou bude dál?
BOSS se na mě usměje, jako by ten dotaz byl pro něj.. Rukou se chytí v rozkroku, olízne si rty a hrdě prohlásí:
DAL BŮDEŠ NAŠA KŮRVA!