Zpověď 05

Co mám teď Klárce říct? Něco, co jí potěší? Nemám náladu si zase něco vymýšlet. Kašlu už na hry, definitivně. Pojedu pravdu. Teď to mohu přiznat. Pravda v té době byla tím, s čím jsem si ve vztazích příliš hlavu nelámal. Vlastně trochu ano. Bál jsem se jí, a to ne zrovna málo. Vnitřní boj, který jsem tenkrát v sobě vedl, opravdu nebylo nic jednoduchého. Ale kousnul jsem se. Řekl jsem si, že když právě teď pravda nepomůže, tak jen proto, že jsem před tím lhal až moc. A že si odmítnutí plně zasloužím. A že vše, co budu od této mé – byť prohry – říkat, tak musí být pravda, nebo musím být plně přesvědčen, že to pravda je. No jo, občas není úplně dobře, když utrpíte vzdělání. Hned mi tam totiž naskočili pragmatici, kteří, dle mého názoru naprosto správně, tvrdí, že pravda je to, co se osvědčilo, či co je lidem prospěšné. Musel jsem provést vnitřní protiútok, vedený antickou zbraní hromadného ničení, gnosticismem. Tedy že pravdy se dopídíme rozumovým poznáním skutečné podstaty toho, co se událo, i když se to může lišit od toho, co právě vidíme a zažíváme. Takže hurá, budu popisný a třeba to pravda je, když tím, co řeknu, nebudu nikomu ubližovat.
„Pojďme si sednout do kuchyně. Přinesu ti ručník.“ Vzal jsem ji za ruku, pomohl vstát, a odběhl pro nově koupenou osušku do skříně. „Tohle je takový můj azyl, doma teď být nemůžu. Neboj, všechno ti povím. A jsme tady proto, že jsem ti potřeboval říct, že tě miluju.“
„Ale já neřekla, že miluju tebe. Navíc jsi mě pořádně namíchnul. Neměli bychom se tam třeba vrátit a doplatit útratu a tak?“
„Kolik myslíš, že je hodin? To není že bych si z tebe dělal legraci nebo byl proti tvému nápadu. Jen mě překvapilo, kolik že už je.“
„Aha. Myslím, že ještě nebylo 11,“ odpověděla zamyšleně.
„Když si to zrekapitulujeme, tak asi v půl deváté jsi mi dala v Rabbit Hole facku. Jak jsi mě tam viděla líbat se. Pak jsem tě odtamtud odvezl sem, do tohoto mého dočasného bydlení. Příjezd byl zhruba v devět. A teď máme půl třetí ráno, což vůbec nechápu, že už je tolik. To jsme se milovali déle než pět hodin? Ani mi nepřišlo, že to bylo o moc delší, než jsme se většinou milujeme. Jenom to bylo zatraceně jiný a hodně intenzivní. Ale tak dlouho, to prostě nechápu. Ani už nevím, kolikrát jsme byli.“
„Cože? Tomu se mi nechce věřit už vůbec. A jo, teď to vidím na mobilu. No, bylo to sice bezva, to jo, ale že to bylo tak dlouho, těžko uvěřit. A nesnaž se zamluvit tu paní či slečnu. Proč jsi se teda líbal, když mě, jak říkáš, miluješ?“
„Je to dávná známá, se kterou jsem se tam snažil rozejít. No a měla nějaký problém s tím, že se sama sobě nelíbila, tak jsem ho chtěl vyřešit polibkem.“
„Jo. Aha. A já, protože jsme měla větší problém, tak sis mě odtamtud odvedl, abys ho řešil něčím větším, než pouhým polibkem? No zase si tolik nefandi.“ Klárka se na chvilku odmlčela, jako by přemýšlela. Pak pokračovala: „Jinak je to velké přesně akorát pro mě. Do mě.“ A dala mi pusu. Začal jsem se usmívat a bylo mi úplně krásně.
„Problémy, problémy, problémy. Klárko, já měl a stále ještě mám jeden hlavní problém. Chtěl a chci ti dokázat, co pro mě znamenáš. Posledně, jak jsme se pohádali, tak jsem ti napovídal spoustu lží. Že jsi pro mě jediná a tak. Tys naprosto správně odhadla, že co říkám, jsou jenom blbý kecy, a že jsem nedospělý hovado odmítající převzít odpovědnost. Měla jsi úplnou pravdu. Hodně mě zasáhlo, co všechno jsi mi řekla, sice ne hned, to bych teď neříkal pravdu, to později, a vážně jsem se nad námi zamyslel. Ta největší změna u mě nastala až po určité zkušenosti, o které ti teď chci vyprávět. Prosím vyslechni si celý můj příběh. Nic nebudu přikrašlovat a popíšu ti co nejvěrněji, co se mi stalo. Mohu přinést skleničku vína?“
„Trochu mě děsíš. Přines víno. Zkusím poslouchat.“
„Díky. Jenom závěr řeknu už teď. Nikoho po včerejšku na sex nemám. Byla jsi svědkem mého rozchodu s dávnou milenkou. Chtěl jsem za tebou přijít až budu sám, až budu mít své vztahy vyřešené a budu volný a bez závazků. Chtěl jsem ti konečně bez lží říkat, co k tobě cítím. Chci s tebou žít a pochopím, když ty už ne. Takže jak jsme se tenkrát pohádali a ty jsi řekla, že se na mě nemůžeš v ničem spolehnout, tak jsem si z toho moc nedělal a přemýšlel, že si najdu zas někoho jiného. Následující odpoledne, ve středu, to jsi psala, že někde s kamarádkou nakupujete, tak jsem se pokusil sbalit jednu holku ve vinotéce.“ Začal jsem Klárce vyprávět do podrobností příběh, který už znáte.
„Teprve až při pocitu neznámé hrozby jsem pochopil, že nechci být sám, ale že potřebuju být se spřízněným člověkem, s někým, kdo mi je svým smýšlením podobný. A to jsi ty, Klárko.“
„No, takovou sprchu jsem nečekala. Už to, že jsme spolu teď tady u tebe v nějakém azylu, jak tomu říkáš, tak to se stát nemělo. Nechápu to, nechápu sebe. Ani nechápu, že to bylo tak hezký. A co jsi vyprávěl, to teď rozhodně moje hlava nebere. Vůbec nevím, co to znamená. Lžeš, anebo to je pravda? Ale protože to, cos mi teď povídal, není pro tebe zrovna dvakrát lichotivé, začínám tomu věřit. Ani nevím, co si mám myslet o tobě, o tvých swingers party, a ani netuším, jak po tomhle tady mám vnímat náš vztah. A Jana? Mluvil jsi o ní tak, že mi je jasné, že to nebyl jen úlet. I to, co teď provádíš, tak je jen kvůli ní.“
„Ano, je. Nevím proč se tak moc potřebuju dozvědět víc, pochopit, co to všechno znamenalo, a také proč se to dělo. Mám pocit, že je něco ve vzduchu, něco nevyřešeného a já že to musím dokončit, když jsem to začal. Občas mám takové vnitřní pnutí, které když mu naslouchám, tak ty věci pak dělám celkem správně. Jako hned tě odvést z The Rabbit Hole. To je přesně ten typ toho mého pnutí. A tohle s Janou je předně už naprosto asexuální a je nějak naléhavé, ale jinak, a nevím, co je na tom tak moc jinak. Vůbec to neznamená, že bych s Janou chtěl žít, ještě se s ní milovat, to opravdu ne. Něco jsem však spustil a za to jsem převzal – nenapadá mě správné slovo – odpovědnost? Mně strašně pomohla tvoje facka. Že jsem ti stál za to, abys mi ji vrazila. Nejsem subík, to snad víš, ale tvá emoční investice vložená do úderu mi vyloženě v hlavě rozsvítila. To, co jsem do té doby jen tušil, jsem najednou uviděl úplně jasně. Stojíš o mě a já zatraceně moc o tebe. Vím, teď to je trochu komplikované tím vším, co se dělo, a také mým stupidním jednáním, ale prosím zkusme být aspoň chvilku spolu. Jestli si na mě zvykneš. Teda chci, aby sis na mě zvykla, na jiného mě. Záleží mi na tobě, chci, abys byla se mnou šťastná.“
„Romane, já mám teď úplnou tmu. Nevím, jestli k sobě patříme. A proč jsem tak vyšilovala a radši se na tebe nevykašlala? Přiznávám, že mi teď bylo s tebou tak hezky jako ještě nikdy před tím. To ale nic neznamená. Co chceš dělat s tím sledováním?“
„Nevím, potřebuju se spojit s Lucákem. I kvůli tomu, co se dělo v baru, když jsem tě odvedl. Abych se s ním vyrovnal a tak. S kým jsi tam byla ty?“
„Kolegyně z práce, celá parta, měly jsme tam stůl. Já tam přišla později a hned ode dveří jsem tě viděla při líbání. Přiznávám, reagovala jsem rychleji, než přemýšlela. Takže jsem je ani nestačila pozdravit.“
„Napíšu mail Lucákovi. Uvidíme, co se dělo. Zatím ti ještě naleju. Zůstaneš se mnou do rána?“
„Mareček je u babičky. Dobře, zůstanu s tebou do rána, i když už vlastně ráno je.“
Přinesl jsem další víno. Nalil, a chytil Klárku za ruku. Vykroutila se mi. Najednou jsem byl strašně moc smutný.
„Počkej,“ řekla, „chci se také napít. Je těžké to všechno skousnout bez lahve dobrého vína. Ale je mi tak nějak příjemně.“
Srdce mi najednou vyskočilo až někam do krku. Klekl jsem si k židli, na které seděla, a začal ji líbat nejdřív kolena, potom stehna a postupoval jsem výš a výš. „Chci tě,“ zašeptal jsem, když jsem cumlal lalůček jejího ucha.
„I já“, odpověděla. Vstala, chytla mě za ruku, a táhla do ložnice.
„Zůstaneš se mnou nejenom do rána?“ ptal jsem se mezi jednotlivými polibky.
„Nemůžu,“ odpověděla, „nemůžu si už představit, že budu sama a myslet na to, co kde provádíš. Chci tě kontrolovat, ale chci ti i věřit.“
Položila se na záda, rozevřela osušku, a já si nemohl vzpomenout, kdy se mi po výkonu, který jsem nejspíš odvedl, tak rychle a pevně postavil.
„Jsi nádherná a zase tě moc chci,“ pošeptal jsem.
„Také nevím, co se děje. I před tím, myslím před dnešní nocí, když jsme byli spolu, tak jsme se dokázali milovat pořádně dlouho a bylo to fajn, ale teď… Ano, ještě, a rychleji…“
Nemohl jsem se udržet a začalo to na mě jít. Obrátil jsem ji proto na bříško, podložil polštářem, a využil přestávky k oddálení mého orgasmu. Naladil jsem se na rychlost jejího dýchání. Začala nahlas vzdychat, vykřikla a stáhla se tak, až mě vytlačila. Políbil jsem ji na krku, otočil na bok, a pronikl do ní znovu zezadu.
„Ro-ma-ne to je mís-to kde to je nej-lep-ší. Ješ-tě ry-chle-ji. A-no, ješ-tě,“ křičela přerývaně v rytmu mých přírazů. Obejmul jsem ji pravou rukou a nasadil co nejrychlejší tempo. Tentokrát jsme se oba udělali spolu a já byl hluboko a už se nenechal vytlačit. Hlasitě oddechovala. Něžně jsem hladil její vztyčené bradavky.
„To se teď pokaždé budeme milovat tak dlouho?“ zeptala se a lapala po dechu. „Je to hezký, ale tohle pokaždý nedokážu dát. Potřebuju se teď okamžitě vyspat.“
„Spi, budu tě opatrovat,“ zašeptal jsem a políbil její nádhernou šíji.

Vzbudil jsem se před osmou. Hned jsem napsal Lucákovi. Během chvíle odpověděl a poslal mi na sebe spojení přes WuChat.
„Čus ty ďáble! Tos mi klidně mohl říct, že jsi naplánoval takovouhle velkolepou show! Bylo to parádní!“
„Ahoj Lucáku, co se tam pak dělo? Vyprávěj a radši vůbec nepřeháněj.“
„Ta fúrie, co na tebe skočila, byla dokonale přesvědčivá. Jak jsi s ní odešel, to bylo geniální. Kde jsi k ní vlastně přišel? Hezká, vostrá, a tu žárlivost tak přesvědčivě zahrála, že nikdo, kdo to viděl, nepochyboval, že je to manželka, se kterou máš pět dětí, a které jsi tvrdil, že jdeš na zkoušku chrámového sboru. A ona tě vyhmátla. Já pak na baru zasvěceně vyprávěl, že to je tvůj nový objev a že jsi na ní totálně mentálně závislý a hrozí, že tě soud zbaví svéprávnosti. Stání že máš příští týden.“
„Proboha, komu jsi to tam všemu říkal?“
„No přece Evičce, jak jsi chtěl.“
„Tak to je v pořádku. Promiň, že jsem tě přerušil, pokračuj dál.“
„Jak jsi tu zrzku vyvedl, Evička tam zůstala sedět celá zkoprnělá. Hned jsem za ní přiběhl a začal s ní komunikovat podle scénáře, jak jsme si ho domluvili.“
Co to ten Lucák povídá? Tohle jsme si přece vůbec nedomlouvali! No, co z toho ještě bude, to jsem náramně zvědavý. Nesmím teď Lucáka přerušovat.
„Řekl jsem jí, že je nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl, a že se nemohu už dál dívat na to, jak ji podvádíš. Že s tou ženskou, co ti dala facku, máš kluka, že ji moc miluješ, ale ona na tebe tak moc žárlí, že tě to nutí jí zahejbat. Že tvůj vztah s Evičkou byl jen únik z chorobě žárlivého vztahu. Že jsi na své ženě zcela závislý, miluješ jí, ale občas potřebuješ z té zlaté klece ven a nadechnout se něčeho obyčejného.“
Ježíš, co si to ten Lucák navymýšlel? To že je podle našeho připraveného scénáře?
„A pak jsem udělal ještě něco jiného, než jsme si domluvili.“
Lucáku, tos dělal přece celou dobu! Co s tebe zase vypadne za jobovku… Vydrž a nepřerušuj ho, přikázal jsem si v duchu velmi přísně a zhluboka jsem dýchal.
„Víš, bylo po půl deváté, a jak byla taková zmatená, jak jsi správně předpokládal že bude, tak jsem zopakoval tvůj manévr, kterému od teď už navždy budu říkat Romanova úchopová klička. Popadl, tedy správně technicky uchopil jsem ji za loket a vypadli jsme ven. Servírce jsem řekl, že vše platěj mí kamarádi. Taxík nás odvezl ke mně a já, pamětliv toho, že má být přesně o půlnoci doma, ji po tom nejskvělejším sexu osobně doprovodil až před jejich dům. Neboj, všechno stihla, jak měla, tedy dřív, než Olda přišel z karet.“
„Lucáku, jsi dokonalej,“ pochválil jsem ho a s hrůzou čekal, co bude vyprávět dál. To, že si pamatuje jméno manžela Evičky, bylo dobré znamení.
„Romane, to ty jsi ten nejlepší scénárista a režisér. A úplně nej kámoš. Evička mi řekla, že je v hlubokém šoku a že za takových okolností na tebe musí zapomenout. Ale že neví, jak to dokáže. Tak jsem ji řekl, že znám jen jeden jediný způsob. To bylo ještě v taxíku. Ona se ti tam na mě na zadním sedadle vrhla tak intenzivně, že chyběl jen malinkatý kousíček od měznásilnění. A co pak v mojí ložnici, kuchyni, obýváku, předsíni a koupelně prováděla, a já co s ní všude tam dělal, to byl fakt zatím absolutně nejlepší zážitek mého života. Když jsme jeli taxíkem k ní, měla hlavu na mém rameni a říkala, že je konečně šťastná. Já jsem fakt zamilovanej a nemůžu se dočkat, až mi napíše.“
„Lucáku, tos mi udělal radost, že jste oba šťastní. Moc vám to přeju.“
„Díky, ona je pro mě Evička takový ohromný příliv pozitivní energie, že jsem ani nemohl jít spát a pracoval jsem.“
„Tak to jsi ďábel.“
„Můžeš za to tak trochu ty. Dělám právě na zakázce pro státní správu. Ta doména z emailové adresy je na serverech, co je spravuje stát. My právě prověřujeme kvalitu jejich zabezpečení. V předběžném reportu jsem uvedl, že v adresním prostoru existují servery, o jejichž kontrolu nebylo v zakázce zažádáno, a že mohou obsahovat chyby z důvodu zanedbání instalací povinných záplat. Co ti mám povídat. Vysmáli se mi. Tak jsem s nimi sepsal dodatek smlouvy, ve kterém za tuto část odmítám převzít odpovědnost, nicméně díky exkluzivitě, která pro moji firmu ze zakázky vyplývá, bude v případě nalezení zjevných bezpečnostních nedostatků v této části infrastruktury účtována za jejich odstranění zvláštní přirážka a celková cena za dílo bude bez protestů navýšena. Běžné testy nic neobjevily, ale díky tvému zvláštnímu přání jsme tam našli díru jak prase.“
„No to je zajímavé. Máš tedy pro mě nějaký výstup?“
„To si piš že mám! Právě ho sepisuju.“
„Kdy se mohu zastavit?“
„Romane, tohle je docela žhavá věc. Na náš starej hrací server uložím za 10 minut souřadnice kešky, na jejich stažení budeš mít 10 minut, pak je smažu. Keška bude na místě za 90 minut od teď. Fajl zahesluju dvojitě, naše stará hesla, jako tenkrát. Snad si je ještě pamatuješ. Teď se nebudeme aspoň 14 dní vídat, a jako vždy, maximální bezpečnostní opatření.“
„Lucáku, jsi borec, to je jasný. Všechno podle standardů, pravidla budu zachovávat. A dík.“
„V pohodě. A máš u mě podíl z té zakázky, fakt to firmě zatraceně navýší příjmy.“
Byl jsem zvědav, kde to bude. Ještě že jsem si při odchodu do tašky hodil i klíč na otevírání lamp pouličního osvětlení. Už to přišlo. Zkontroloval jsem souřadnice na mapě a je jasno, Stromovka. Takže vybrat bezpečný přístup do Stromovky bez kamer. Jo, to dám, jen to bude trvat trochu déle, než tam pěšky dojdu. Šel jsem vzbudit Klárku.
„Klárko, musím teď odejít. Počkáš tu na mě, nebo ti mám pak zavolat? Jinak v baru dopadlo vše dobře, nebyl tam žádný problém.“
„Musím za mámou, ať není sama s Marečkem.“
„Ok, ozvu se co nejdřív. Kontroluj si maily. Ještě za vámi nebudu moct jít. Ale to se brzo napraví. Až budeš odcházet, stačí, když za sebou zabouchneš.“
Připojil jsem se na notebook, co jsem nechal v bytě, a vše zatím bez narušení. Snad trik s telefonem a mou chorobou skutečně zabral. No to se ostatně ještě ukáže. Opět jsem si vzal mikinu s kapucí, trekové boty, a vyrazil. Když jsem dorazil na místo a otevřel kryt lampy, nemohl jsem vůbec kešku najít. Trvalo mi asi dvě minuty, než jsem ji vyloupl. Byla přilepená poměrně vysoko nad otvorem pro dvířka. Nemohl jsem se dočkat, až si přečtu, co Lucák zjistil. Při cestě nazpátek jsem musel dávat pozor, abych nevzbudil nežádoucí pozornost, takže mi trvalo další hodinu, než jsem si jeho report mohl přečíst.
V notebooku jsem ze své připravené flashky spustil Ubuntu, zkontroloval odpojení od sítě a podíval se, co je na Lucákově flashce. Standard – jeden soubor Hollyday.rar. Už jsem trochu zpohodlněl, psát dlouhé řetězce v příkazovém řádku. Ale s chutí do toho a půl je hotovo. Rychle jsem naklepal následující text:
openssl enc -aes-256-cbc -d -in Hollyday.rar -out predecrypt.enc
Doplnit heslo a teď už jen další filigránská fintička a konečně zjistím, co Lucák vypátral.
Aha, tak podle přístupu do emailu bude Petr z BIS. To se dalo očekávat. Hlavně že skutečně poslal na adresu Jany fotky. Jé, ani to nejsou fotky jeho a Jiřky, jen průměrná, a navíc značně odfláknutá práce z Photoshopu. A co Jana? Z toho, co Lucák zjistil, tak si tento email občas zkontroluje. Použila tedy reálnou adresu. Proč? To mě překvapilo. Asi tedy profesionální špionka nebude. Naposledy se k mailu přihlásila z IP adresy obchodního centra Millennium City ve Vídni. Udělám pokus. Buď vyjde nebo nevyjde. Založil jsem si novou poštovní adresu ErsteHilfe.von.Samariter a napsal jednoduchou zprávu v němčině:
Vídeňská pobočka Samaritánů vás tímto laskavě žádá o slíbený příspěvek. Kromě bankovního převodu můžete úhradu provést zítra, v neděli, osobně k rukám našeho dobrovolníka, se kterým jste se v tomto týdnu již setkala, v jeho působišti v Millenium City.
Organizace dobrovolných Samaritánů.

Tak jsem zvědavý, jak to dopadne. Po napsání mailu jsem pocítil drobnou úlevu. Nevím, co mě vlastně žene se s Janou znovu potkat. A také proč se s ní musím potkat co nejdřív. Vždyť ji nemám co říct, no a ona mě vlastně také ne. Nedluží mi vysvětlení. Napíše mi odpověď?