Perlion

20.3.2020 Autor: David_Welldone 4 komentáře

Perlion

Ve veliké přijímací hale jednoho velkého bytu v Praze seděli spolu muž a žena, muž něco přes čtyřicet a žena nejmíň o patnáct let mladší. On byl docela obyčejný, ale žena hm... dost dobrá. Seděli a potají se sledovali. Muž absolutně nechápal, proč tu žena sedí, zatímco žena sice chápala, proč tu sedí muž, ale naprosto s tím nesouhlasila a mračila se na celý svět. Ubíhala minuta za minutou. Konečně vrzly dveře a oba současně nadzvedli hlavu. Nic se však nedělo, a tak se muž zase položil do svého zadumání, ale žena ne, žena se podívala na muže a v obličeji měla tak pohrdavý výraz, že kdyby ho muž náhodou spatřil, honem by se začal prohlížet, jestli nemá někde na košili jogurt nebo něco horšího. Muž však seděl zadumán, a tak ten pohled neviděl. Zato čas od času střídavě rudnul a blednul. Na setkání, kvůli kterému sem přišel, se těšil jako malej kluk, ale čím mu byl blíž, tím víc se cítil jaksi nesvůj. Tolik týdnů si do detailu představoval, co všechno se bude dít, ale teď měl v hlavě úplně prázdno… jako před zkouškou… sakra, sevřel pěsti až mu zbělely klouby, pak se opřel, dal si nohu přes nohu a vyzývavě se rozhlédnul po přijímací hale, aby si dodal odvahu.
Žena, jako by čekala na podobný signál, odkašlala si a řekla chraptivě: „vy taky jdete za…?“
Muž se zarazil nad nepřátelským tónem v jejím hlase a zmateně odpověděl, „ano… a vy?“ Žena prskla, „do toho vám nic není! Na kolikátou jste objednaný… a opravdu dneska?“ Muž nejistě otevřel mobil, aby se podíval do kalendáře a když se ujistil, že je na správném místě ve správný čas odvětil, „na pátou a opravdu dneska, proč se ptáte?“ Žena na něj zlostně zahlížela a nechala jeho otázku bez povšimnutí. Muž nic nechápal, ale jak tak koukal na ženu a výraz její tváře, vybavil se mu obrázek geparda chystajícího se ke skoku. Nemohl si nevšimnout, že je to žena velmi sličné tváře, ale propánajána, proč ten zlostný výraz? Dyk jsem nic neudělal, pomyslel si muž a zkusil se na ženu usmát, jestli povolí. Žena však svůj výraz nezměnila a muž ještě víc znejistěl. I když seděli proti sobě, a ne úplně blízko, dusno mezi nimi bylo téměř hmatatelné, jako by tvořilo most. Žena najednou zasyčela, „nechci abyste tu byl, vypadněte!!“
Muž zkoprněl a značnou chvíli na ženu jen zíral, ale pak se uvolnil a docela přátelsky řekl: „ale jdi ty kulíšku, a pročpak medle?“
Žena drtila mezi zuby: „protože na pátou jsem domluvená já a já nechci, abyste tu byl…! Proč mi to udělala?“ Dodala k sobě s tak nešťastným hlasem, že muž nevydržel a s účastí v hlase se zeptal. „Kdo vám udělal co?“
Žena neodpověděla, položila si hlavu do dlaní a muž zaslechl tichounký tlumený vzlyk. Nevěděl, co počít, nejdřív tomu vůbec nerozuměl, ale po nějaké době mu drobátko svitlo… začínal chápat, že tato žena nejspíš přišla za tím samým, za čím on a očividně je hodně špatná, z toho, že tu jsou oba v jeden čas. A možná taky, že je to lesba a nenávidí muže jako takové… pak by to ovšem smysl dávalo. A sakra… pokračoval v myšlenkách, no to je gól… myslím, že už rozumím, pokýval hlavou. Teda to je ale síla, pozvat nás sem oba najednou… ta ženská je regulérní kruťas, a měl na mysli tu, k níž byl objednán. Muž naplněný myšlenkami se náhle rozhodl… zvedl se, přešel k ženě a posadil se vedle. Položil ji opatrně ruku na rameno (s vidinou kousajícího geparda) a řekl pevným hlasem: „odejdu, jestli chceš…tedy chcete… odejdu… i když jsem se na dnešek fakt dost těšil, ale nesnesu, aby byl někdo kvůli mně tolik smutný, odejdu hned teď… a přijdu někdy jindy, jestli…“ muž se odmlčel, „jestli ovšem budu mít ještě šanci.“ Poplácal mladou ženu po rameni a s povzdechem se zvedl. „Užijte si to,“ dodal ještě a namířil ke dveřím…
„Stůj!“ Sykla žena. Muž se zastavil, ale neotočil se.
„Jak dlouho jsi čekal?“ Zeptala se méně nepřátelsky.
Muž se usmál se a řekl ke dveřím, „dlouho, vlastně odjakživa, s tím si ale hlavu nedělej. Jsem trpělivý, velmi trpělivý, když mám naději. Přeji hezký zbytek večera.“ Muž smekl klobouk (ví bůh kde ho vzal, protože na začátku příběhu ho určitě neměl) a chystal se vyjít ze dveří.
„Stůj!!“ Ozvala se opět žena, „a pojď sem…“ Muž se pomalu otočil a zvědavě se na ní podíval. Žena ukázala vedle sebe. Muž zamířil zpátky a sedl si. Chtěl něco říct, ale žena zavrtěla hlavou o ostře řekla: „Já budu mluvit!“ odmlčela se, jako by si rozmýšlela, co chce vlastě říct a pak spustila: „Vážím si toho, že jsi chtěl odejít, to jsem teda nečekala… víš já… zkrátka já chlapy nemůžu, protože většina z vás jsou jen úchylní nadrženci a řekni že to tak není. Sama vidím, co mi píše na fejsu za prasata. Namistrovaní frajírci, ale ve skutečnosti baby, které položí obyčejná rýmička... sorry za ten útočný tón, ale když kouknu na mé vrstevníky…“ žena nechala větu nedokončenou, položila ruku na mužovo koleno a po chvíli pokračovala: „Dojalo mě, že jsi chtěl odejít kvůli mně, a že jsi se neurazil, když jsem na tebe tak vyjela… asi budeš docela dobrej strejda…“ muž se tiše uchechtl a žena pokračovala, „víš co, půjdeme tam tedy spolu, když to ta mrcha tak naplánovala a uvidíme… nepřipravím tě přeci o tvůj životní zážitek!“ usmála se a přimhouřila oči. „Mimochodem, jmenuju se Markéta.“
„Welldone, David Welldone“ zareagoval muž a na oplátku se taky usmál, moc do smíchu mu ale nebylo, tohle v plánu tedy rozhodně neměl… nedovedl si představit, že by u toho měla být ještě další žena… (to kecá, protože náhodou vím moc dobře, že se mu jednou zdálo, že tam jsou obě)
… už takhle se styděl až mu z toho bylo šoufl a vůbec nevěděl, jestli se historicky neznemožní… jenže „alea iacta est“ řekl Caesar, když stanul na břehu Rubikonu a stejně tak si muž, který si říkal Lord David Welldone povzdechl, tak jo… děj se vůle boží…
A to neměl říkat, protože v tu chvíli se otevřely dveře a z nich vyšla Bohyně… lordova sousedka se rozzářila jako 100 wattová žárovka a zprudka se nadechla. Lord, který se tím náhlým zvukem lekl, prudce otočil hlavu, takže mu jeho zánovní brejle sjely až k nosu a lord tak bohužel v tu nejnevhodnější chvíli získal výraz lehce dementního profesora, který vůbec netuší, v kterém století se nachází. Bohyně udělala několik kroků do haly a zastavila se těsně před lordem, ženy si ani nevšimla. Lord si posunul brýle zpět nahoru a zíral na šperkem ozdobený holý pupík ženy, který měl přímo proti očím, zacítil její vzrušující vůni, kombinaci smyslnosti a parfému. Chudák lord, tolik se připravoval a zkoušel svou roli před zrcadlem a teď byl totálně v řiti. Rudý od hlavy k patě se toporně sunul nahoru a ze všech sil se snažil ani maličko se Bohyně nedotknout. Připadal si jako ve zpomaleném filmu, jeho oči míjely centimetr za centimetrem pevné bříško ženy, jemná žebírka, šňůrky visící z čehosi, co svíralo její bujné poprsí, minuly i to poprsí, přičemž muž pochopil, jak se asi cítí pilot Boingu 747 prolétávající mezi horskými masívy, minuly krk, bradu, ústa, nos, oči, čelo, vlasy až se konečně narovnal. Zděšeně si pomyslel, že Bohyně stojí tak blízko, že kdyby povolil břicho, tak to Bohyni odhodí na protější stěnu. To mu přišlo ovšem náramně k smíchu, a tak vesele na Bohyni mrknul.
Žena si ho chvilku se zájmem prohlížela a pak udělala pohyb, jako by se chtěla přitisknout ještě blíž. Muž instinktivně couvnul, ale protože těsně za ním byla židle, zprudka se na ní posadil, přičemž mu brejle, poslušny zákona dynamiky, zase sjely na špičku nosu. Lord odevzdaně pokrčil rameny, posunul je do správné polohy a řekl: „Ahoj Mary!“
Bohyně se nad ním sklonila a zadívala se mu zpříma do očí. Lord znejistěl a řekl: „ach pardon…do…dobrý den Lady Marie!“ Žena pohodila hlavou, usmála se, kousek poodstoupila a řekla vesele: „tak pojďte vy uličníci…“
Lord i jeho spolu čekatelka vstali a následovali Bohyni do vnitřních prostor bytu. Lord si přitom všiml, že si obě dámy vyměnily takové zvláštní pohledy, kterým vůbec nerozuměl a které se mu ani za mák nelíbily.
Prošli jakousi předsíní, kde se lord zul, ale žena nikoliv a pokračovala za Bohyní. Lord nechápavě pokrčil rameny a v ponožkách je následoval. Vešli do velkého sluncem provoněného pokoje. Nádherný secesní nábytek, komoda s unikátní intarzií, oválný mahagonový stůl, zdobené, kůží potažené židle a překrásný skleník plný růžového porcelánu, nic z toho tam nebylo, jen široká, ale nízká postel s velkým zrcadlem, položená na huňatém bílém koberci na jedné straně a mohutná sedačka plná polštářů, se dvěma křesly a dlouhým stolkem na straně druhé. Jinak byla místnost úplně prázdná, tedy ještě na jednu věc, které si lord všimnul takřka vzápětí. U jedné stěny byly ke zdi připevněny klasické žebřiny z leštěného dubu a na horní šprusli byla upnutá masivní železná pouta. Lord se zachvěl, ohlédnul se po své bývalé sousedce stojící vedle Bohyně a zjistil, že ho obě pozorují.
Lord se najednou vůbec necítil jako lord, rychlou autorevizí přišel na to, že ze všeho nejvíc se cítí, jako budulínek. Zrudnul a rozpačitě si žmoulal ruce. Jeho představy o postoji šlechtice a světáka, se ukázaly jako scestné, takhle si to tedy nepředstavoval, to ne. Jenže sotva si to uvědomil, něco se v něm maličko vzepřelo. Napřímil se, nadechl, ukázal palcem za sebe na žebřiny a nabubřele řekl. „Co to je?“
„To jsou žebřiny, na které tě připoutám hlavou dolů.“ Odpověděla nebesky klidně Bohyně, zatímco bývalá sousedka nasadila výraz…už aby to bylo…
Lord se zarazil a mezi nohama mu to drobet cuklo, pak pokrčil rameny a kontroval: „No nevím, a jak mě tam chceš dostat?“
Bohyně neodpověděla, jen se zase dívala lordovi zpříma do očí. Lord malou chvíli vzdoroval, ale pak vykoktal: „Tedy… jak...jak mě tam chcete dostat… Lady?“
Bohyně nic, jen se dál dívala.
„Si myslíte, že tam jako vylezu sám?“ Zeptal se lord, „jakože opravdu sám? No konečně vylezu, co bych nevylez, vypadají bytelně, tak snad se to se mnou neskácí…“ dopověděl jakoby nic.
Bohyně se spokojeně usmála a řekla: „támhle je kuchyně a na stole je všechno připraveno, ty se teď svlékneš do naha a budeš nás obsluhovat!“
Lorda jako když opaří! Zavrtěl zděšeně hlavou a zahlaholil: „Né, do naha to né, nikdy…!!!“
„Proč ne?“ Zeptala se Bohyně
„já nemohu, umřel bych hanbou, já se strašně stydím…“
„Ty jsi nikdy nebyl svlečený před holkama?“
„O to nejde, mě jen vadí, že jsem tlustý…“
„Ach ták, rozumím,“ pokývala hlavou Bohyně a mrkla na lorda, „hmnojono, to je škoda, tak to si budeš muset vybrat drahý lorde, buď se svlékneš anebo si běž domů sednout zase před počítač…“ Sousedka v naději rozevřela oči, ale vzápětí je zase sklopila, protože lord vybuchl.
„No to jsem si mohl na prstech spočítat, že mi to bude prdlajs platný a teď se budu stydět dvakrát…“ povolil kravatu, kalhoty i břicho a uprostřed pokoje vznikl jakýsi zvláštní útvar. Holky pozorovaly, jak lord úhledně skládá své prádlo do komínku a zcela jistě si pomyslely, „to je ale nějaký spořádaný lord“. Když bylo dokonáno, Bohyně pokynula ke kuchyni, vzala Markétu za rameno a odešly si sednout na kanape. Lord zamířil ke kuchyni a přemýšlel, čím by si napravil reputaci. V kuchyni však bylo ví bůh proč zrcadlo, a lord při pohledu do něj svou snahu vzdal. Řekl si, že už nemá víc co ztratit, popadl připravený podnos a šel servírovat. Beze slova položil podnos na stůl, otočil se a chtěl jít pro další.
„Zpět!“ Zazněl příkaz, - lord se zastavil, neochotně se otočil a pohodil hlavou, jako, co je?
„Tak to zase lorde odnes, nejdřív se podávají nápoje a před nápoji se sluší zeptat, co si kdo dá k pití ne?“
Lord pokrčil rameny, sebral podnos a utrousil: „co si dáte k pití?“
„Špatně lorde, znova!“
„co byste si daly k pití holky?“
„Špatně lorde, znova!“
--
--
„No tak! Bude to?“
Lord si nadhodil těžký podnos, vzdorně hleděl na Bohyni a cítil se pod psa a taky mu přišlo, že ho Bohyně oslovuje lorde jen proto, že se tak jmenuje každý druhý bernardýn, a nikoliv jako projev úcty k jeho stavu.
„Mohu vám nabídnout něco k pití…dámy?“
„Polož ten podnos… tak… klekni si… řekla jsem klekni si!! Ne tam… sem si klekni…dělej… tak je to dobře… ruce na zem, hlavu nahoru a usměj se… nóó… víc… ještě víc… ale lorde, tomuhle říkáš úsměv… pořádně… a dívej se mi do očí… lorde!“
Lord vyrobil šílenej škleb a zašilhal na bývalou sousedku. Ta měla tak spokojený výraz, že chybělo jen aby na něj vyplázla jazyk. To mu přišlo zase k smíchu, a tak se skutečně usmál. Pak přešel pohledem k Bohyni, vyplázl jazyk a dělal, jako když rychle dýchá… když pes, tak pes…
„Dobře lorde, hezky to umíš… a teď si stoupni a zkus to znova.“
Ó hrůza!!! Lord zjistil, že teď rozhodně vstát nemůže… sakra, jak je to možné!?
„No tak bude to?“ Přízvuk v hlase Bohyně dával tušit, že s tím počítala. Udělala pohyb, jako když se chce zvednout z gauče, tak co mu chudákovi zbývalo. S hekáním si stoupnul a rudý jako uvařený rak zůstal stát naproti holkám s výbojně stojícím kámošem. Holky se pobaveně rozesmály a lordovi bylo do pláče… takové ponížení. Po chvíli Bohyně naklonila hlavu a podívala se lordovi do očí s tak roztomilým úsměvem, milým a něžným, že skomírající plamínek v lordově srdci zase naplno vzplál a lord chytil druhý dech. Hrdě se narovnal a dvakrát se mírně uklonil: „Lady? Slečno? Smím vám zdvořile nabídnouti aperitiv, než budu podávati občerstvení?“
„Ano smíš lorde, já si dám sklenku moselského a vodu… a ty?“ Otočila se na sousedku.
„Mě přines jen matonku… s ledem a citronem… lorde… proč mu vlastně říkáš lorde?“ Obrátila se na Bohyni, „já myslela, že se jmenuje David? Aspoň tak se mi představil?“
„Chi chi,“ zasmála se Bohyně, „to jsem si nevymyslela já, to on si tak říká, lord David Welldone, viď lorde, že si tak říkáš?“
Lord sebral veškerou svou důstojnost a decentně se uklonil, sebral podnos a přitom řekl: „ano je to totiž moje přezdívka, lord, protože jsem skutečně šlechtic i když samozřejmě zdaleka ne tak vysoko, David je mé druhé jméno, no a well done je u mě prostě přesně to, co to znamená v angličtině, tedy něco jako dobrá práce.“ Dořekl a pokojně se odebral do kuchyně. Kámoš vida, že se asi nic zvláštního dít nebude, svěsil hlavu a trpělivě čekal až ho zase vzburcují.
Nahatý tlustý lord, přinesl pití, dokonce přesně podle pravidel otevřel víno, donesl znova podnos, naservíroval připravené pochutiny na stůl a pak se s úklonou stáhnul. Nejdřív o krok, pak o dva… a když si ho nikdo nevšímal zacouval až ke zdi a zůstal u ní stát. Zase si najednou připadal jako blbec a vůbec nevěděl, co má dělat. Holky se bavily mezi sebou a jeho nebraly na zřetel. V lordovi se začala pěnit krev. Vůbec to nebylo podle jeho gusta, na holky byl sice velmi příjemný pohled, trochu ho i vzrušovalo, jak s ním zacházejí, ale zároveň bojoval se svou hrdostí a přemýšlel proč to vlastně dělá. Začal se rozhlížet po místnosti a mapoval každý detail, asi jako když jde chlap na velkou a nevezme si mobil. Když už mu přišlo čekání příliš dlouhé zavlnil se, odkašlal si a řekl nahlas do prostoru: „Mě to nebaví…“
Holky zmlkly, vstaly a šly k němu. Lord znejistěl, připomnělo mu to totiž, jak jednou štěkal z legrace na psa za plotem a nevšiml si, že hned vedle jsou otevřená vrata. Holky ho obstoupily, Bohyně si opřela jednu ruku o zeď vedle jeho hlavy a zeptala se: „Co konkrétně tě nebaví?“
„No, jak tu stojím svlečenej a čekám!“
„A proč tu stojíš svlečenej a čekáš?“ Zeptala se Bohyně jakoby udiveně.
„No ty jsi řekla…!“ Zvolal lord.
Bohyně přešla to tykání a s ještě větším údivem se znovu zeptala. „Co jsem řekla?“
„No ty jsi řekla… abych se svlíknul… a že… že vás budu obsluhovat…“
„A co je tedy špatně, - já jsem řekla, aby ses svlíknul, že nás budeš obsluhovat, a ty si se svlíknul a obsluhuješ nás, co konkrétně tě na tom nebaví?“
Lord se zamyslel, a protože to byl hodný lord, sám po chvíli uznal, že chybil, vždyť má Bohyně pravdu! Na co si vlastně stěžuje? Nejistě se zadíval na Bohyni. „Promiň, omlouvám se… já jsem… já jsem vůl…“ přiznal se upřímně. Bohyně se usmála a řekla: „Co by si chtěl? Ležet pode mnou a lízat mi nohy?“
Lord se ošil, jak bezprostředně to řekla a začervenal se, potřásl hlavou a odpověděl. „Ano, asi ano, jo to bych chtěl…“ Kámoš otevřel jedno oko.
Bohyně mrkla na svou kolegyni, sundala ruku ze zdi a řekla: „tak pojď.“ A lord šel a kámoš ukazoval cestu. U gauče Bohyně trochu odsunula stůl, ukázala lordovi, kam si má lehnout, a zatímco si lord lehal, šeptala něco Markétě. Pak si holky zase sedly. Bohyně si položila jednu nohu lordovi na obličej a druhou na krk. Markéta si nohy položila na jeho břicho. Problém byl v tom, že obě holky byly obuté, obě měly podpatky, a to docela špičaté a obě si nedělaly nic z toho, jestli to lorda bude bolet nebo ne. A ono to bolelo… a docela fest. Lord zatnul svaly a proti své vůli se ocitl v rozporuplných pocitech. Bolí, líbí, bolí, líbí, bolí…au… bolí…líbí…bolí, bolí, bolí, bolí… sakra to štípe…aú… ne tolik… s citem prosím… au tam ne… dyť tam mám kost… au… ááááúúúú… nahlas samozřejmě neřekl ani slovo, ale funěl námahou, jak se snažil tu bolest zvládat, aby si mohl užít to líbí…
„Co sebou tak šiješ?“ Zazněl se shora hlas, „ono tě to bolí?“ Bohyně se nad něj naklonila a opřela se o kolena, stejně tak i Markéta. Lord úplně tajil dech… sakra… na videu to přece nikdy tolik nebolí…! Pokusil se však odpovědět vesele, „ale né… s… ne, nebolí… vůbec… je to s…s…super, au…“
„Tak proč říkáš au, když to nebolí?“
„No tak tedy trošku ano… tady… na té…au kosti… ano na té… aúúú… jééé aúúú!“ Heknul a uchopil reflexivně Markétin střevíček, která se nahnula příliš a zaryla mu svůj podpatek do pupíku, nestačil její nožku ještě ani nadzvednout a už musel chytat jinou, která mu podpatkem drtila bradavku a hned zase musel poupravovat střevíček Bohyně na svém obličeji. Bolelo to jako čert, vůbec by ho bylo nenapadlo, že by to mohlo tak bolet… vždycky to bylo přece tak vzrušující, když na to koukal… místo, aby se tetelil blahem, že na něm leží ty nejkrásnější nohy na světě, tak sípe a snaží se je ze sebe sundat. To je unfair, pomyslel si a už vůbec si nedovedl představit, že by se na něj postavily plnou vahou… jak to kruci může někdo vydržet? Vždyť to musí každého propíchnout?
Po chvilce však, jak si jeho tělo pomalu zvykalo a taky i proto, že se obě holky zase narovnaly a už tolik netlačily, začal dýchat klidněji a po další chvilce si dokonce začal uvědomovat to líbí. Opatrně se dotýkal a hladil střevíčky. Bohyně na něm nechala jen jednu nohu, druhou si přehodila přes koleno, ale tím, že se opírala o jeho tvář podrážkou a nikoliv podpatkem, nebylo to tak hrozné, ba právě naopak. A líbí rostlo, začal dokonce vnímat i vůni jejich střevíčků… jak to že vždycky, tak voní?! Lord se pomalu uklidňoval, ba ne, to není správný výraz, lord se pomalu vzrušoval, kámoš tančil kobří taneček. Nakonec se lord neudržel a začal hladit nejen střevíčky, ale i nohy. Hladil a hladil, až mu z úst uniklo vzrušené zasténání. A sakra… to se nemělo stát. Holky si přestaly povídat a začaly se zase věnovat své podnožce.
„Ale copak? Ono se nám to pod našima nožkama nějak rozdovádělo?“ Zašišlala Bohyně a sundala své nohy z lordova obličeje, „co ty na to Maki?“ Obrátila se na kamarádku, „no není to roztošné?“
Markéta zamyšleně pozorovala své podpatky zaryté do kůže těsně vedle tančícího kámoše a snad přemýšlela o tom, jestli to, co cítí, by se dalo popsat slovem roztošné… nejspíš ale došla k závěru, že nedalo, stiskla zuby a zaryla podpatky do lordova podbřišku, jak to jen šlo. Lord vyjekl, chytil se jejích střevíčků, snažil se je odlehčit a hučel… hůůůů… kámoš zvadnul. Bohyně se uznale podívala na Markétu a řekla, „zvolni Maki, vždyť ho propíchneš…“ naklonila se k ní a dlouze jí políbila. Zázrak. Markéta přestala zarývat, lord vykulil oči, otevřel pusu a kámoš zase ožil. Bohyně to zaznamenala, protože jako správná Bohyně má oči všude, zvedla nohu a zasunula lordovi do pusy podpatek a dál se líbala s Markétou. Markéta nadšeně vrněla, pohnula nožkou až narazila na tančícího kámoše a přišlápla ho lordovi k tělu. Lord zakousnutý do podpatku, zavřel oči a dělal zdůůůůmhůůůůhmmm… což přeloženo do normálštiny znamenalo „to je kráááása!!!“
V nejlepším a na poslední chvíli Bohyně všechno utnula. Vysunula podpatek, přestala se líbat a vstala, překročila lorda, jemně ho nakopla, aby taky vstal a pokynula Markétě. Lord se zvedl a trochu mu drkotaly zuby… kámoš odmítal přijmout fakt, že je pauza a dál výbojně trčel. Co se bude dít?
Bohyně přešla pokoj, z nočního stolku u postele vyndala špagát a vrátila se k lordovi, beze slova a velmi pevně ho uchopila za kámoše. Markéta se znechuceně odvrátila a prohlížela si nehty na rukou. Lord supěl. Bohyně rozvinula šňůrku a začala ji kolem kámoše motat a utahovat, takže ubohý kámoš za chvíli připomínal přefouknutý pouťový balonek ve tvaru tanku. Volný konec špagátu visel volně na zem. Bohyně uštědřila kámošovi řádný štulec, narovnala se a ladně přešla ke křeslu, kde se pohodlně uvelebila. Chvilku si prohlížela své společníky a řekla: „přiveď mi ho Maki… za šňůrku…“
Markéta zděšeně vyjekla a zírala na Bohyni. Lord zděšeně vyjekl a zíral na Markétu. Bohyně se spokojeně usmívala. „No tak! Já čekám!“
Markétě se zúžil zrak a prudce vyrazila k lordovi, ten se splašil, ale než stačil opravdu zmizet, popadla ho Markéta za visící šňůrku a zprudka zatáhla, lord zakňoural a velmi poslušně šňůrku následoval. Markéta přivlekla lorda k Bohyni, jako koňský handlíř valacha a oba stanuli. Bohyně pokynula k zemi ke svým nohám a Markéta srazila překvapeného lorda na zem. Lordův pokus o protest zlikvidovala bravurním a přesně mířeným kopancem do laufu, a pak mu ještě přitlačila hlavu až na podlahu. Když ji chtěl lord zvednout, dupla mu na ní a zůstala na ní stát. Lord zahuhlal z podlahy… „jó, dobrý, ani se nehnu… oukej.“ Markéta nereagovala a dívala se na Bohyni. Ta se na ní usmála a řekla: „Ty taky poupátko!“ Markéta polkla a zrudla. Zavrtěla pomalu hlavou, ale stačil jediný pohled Bohyně a Markéta klesla na kolena vedle lorda.
„Každý si vezmete do péče jednu mou nohu a za…“ Bohyně koukla na hodiny, „za patnáct minut rozsoudím, kdo o ní pečoval lépe, toho odměním a druhého nebo druhou, potrestám, začínáme… teď…! A kdo bude opisovat, dostane za uši…“ Nahatý lord zmateně těkal očima po noze Bohyně a čím víc se snažil nekouknout na Markétu, tím více ho to nutilo se kouknout… stejně je to nesmysl, říkal si, když jsme tak blízko, koutkem oka viděl, jak Markéta jemně obkružuje prsty okraje lodiček Bohyně a dlaněmi hladí nárty. Zaměřil se tedy na svého přidělence a zamnul si bradu… uvědomoval si, že čas běží a že na Markétu jednoznačně ztrácí, protože ona Bohyni znala, on nikoliv, ona už podobný úkol jistě mnohokrát řešila, on nikoliv…sakra… jak na to? Lord se námahou úplně zpotil a čekal na spásnou myšlenku, vyfouknutý pytlík omotaný špagátem mu moc nepomohl, vůbec ho nenapadalo, co by měl dělat, jestli zout střevíček z nohy a začít třeba s masáží, to je přece péče ne? Nebo začít hned lízat… hm… lordovi se to slovo zalíbilo a jak tak koukal na nohu Bohyně, kámoš se znovu hlásil o slovo. Lord zašilhal na Markétu a viděl, že právě sundává botu svými zuby, a přitom pořád hladí nárty a kotníky… a dělala to s tak smyslnou grácií, až lordovi brněly uši a úplně zapomněl na sebe.
„Pět minut do konce!“ Zazněl náhle hlas jako zvon, lord málem omdlel, jak to??!! Už???!!!
Zmocnila se ho panika a honem chtěl zout Bohyni botu, ale ta na ní stála a nešlo to, použít sílu si netroufal, a tak vyzkoušel rychle několik osvědčených triků, jako například: zaklepal na střevíček – nic, políbil ho – nic, pošeptal mu „sezame otevři se“ – nic, zrovna se chystal, že to teda tou silou zkusí, když Bohyně zvolala! „konec, odložte péra!“ Markéta vítězoslavně naposled pohladila nožku Bohyně, na níž se ještě třpytily její sliny, otřela ji svými vlasy a něžně obula. Lord klečel jako hromádka neštěstí, ne snad kvůli trestu, to mu ještě na mysl ani nepřišlo, ale proto, že se tak znemožnil… za patnáct minut nedokázal paní ani zout botu… fuj, hanba… smutně klopil oči k zemi a čekal. Bohyně polaskala Markétu a obrátila svou pozornost k lordovi, rukou mu nadzvedla hlavu a vpila se mu do očí, kterými lord nevěděl kam a jak uhnout.
„To si toho moc nepředvedl lorde,“ řekla Bohyně vlídně, „ve tvých povídkách a básničkách to lítá na všechny strany a tady?“
„Ble ble…“ blekotal lord.
„No nedá se nic dělat, prohrál jsi a já tě musím potrestat, jako Markétu odměnit…vstaň!“
Lord vstal a vstala i Markéta, Bohyně zůstala sedět. Podepřela si bradu prstem, jakože přemýšlí, ale lordovi bylo jasné, že už to má dávno vymyšlené. „Maki, miláčku, co bys navrhovala?“ Zeptala se lordovy bývalé sousedky z čekárny. „Bič!“ Zaznělo tvrdě, ale Bohyně se usmála, „ale fuj Maki, víš, že takové věci nedělám…“
„tak to dovol mě?!“ Vyhrkla Markéta pomstychtivě, „já mu dám takovou nakládačku, že na to do smrti nezapomene…“
lorda polil studený pot a očima přemlouval Bohyni: „nedovol, nedovol andělíčku můj zlatej…“
Bohyně řekla. „připoutej ho k žebřinám…“
„hlavou dolů?“ Zvolala s nadějí Markéta,
„Ale ne, vždyť se na něj koukni, víš, jak by to vypadalo? Jen mu pěkně roztáhni ruce i nohy a hlavu ať má natočenou tam!“ Ukázala k posteli. Markéta uznala, že ten pohled by za to opravdu nestál… obrátila se k lordovi, strčila do něj a přikázala, „hni se!“ A lord se hnul, ale nezapomněl si sám pro sebe říct, že se hnul jen proto, že se hnout chtěl, ale kdyby nechtěl, žádné strkání by ho k tomu nepohnulo a přesně to se mu zračilo i v pohledu, který na Markétu vrhnul. Markéta si toho nevšimla, protože vůbec nepředpokládala, že by nějaké takovéto stvoření, mohlo mít vůbec nějaký mozek. Úplně zapomněla, jak ji samotnou tento kulaťounký šlechtic při čekání dojal, teď by ho nejspíš nejradši nakopla tak, že by odletěl do příštího století, ale rozkaz je rozkaz. Dostrkala lorda k žebřinám, počkala až poslušně zvedne ruce a roztáhne nohy a pevně je připoutala. Snažila se, seč mohla, aby se toho blivajze ani nedotkla. Brrr.
Bohyně vstala z křesla, ukázala Markétě k posteli, něco sebrala na stolku a přistoupila k připoutanému lordovi, políbila ho na rameno, rukou mu pohladila tvář a zašeptala, „já vím, že kdybys nechtěl, tak bys nešel, ale co naděláš, když tolik chceš…“ Bohyně se usmála svým pověstným úsměvem, který lordovi připomněl všechny ty pocity, které k této Bohyni cítil, když si s ní psal. Uklidnil se, uvolnil a zašeptal v odpověď, „polepším se…“
„já vím,“ řekla ještě Bohyně a nasadila lordovi jeho brýle, „jsi šikulka.“
Lord polkl a očima sledoval Bohyni, jak kráčí k posteli a cestou se svléká, pozoroval její nádhernou postavu a posmutnělý svázaný kámoš hned, že chce vidět taky … Bohyně došla k posteli, kde na ni čekala Markéta, jen v kalhotkách. Když stanula před Markétou, Markéta se sesunula k zemi a pomalu Bohyni vyzula střevíčky a políbila jí nohy, pak se v kleče přisunula k posteli a vytvořila pro Bohyni schod, po kterém Bohyně vystoupila na postel a teď se lord nestačil divit. Bohyně se totiž rozverně zasmála a udělala na posteli přemet, jen to pláclo. Markéta se zvedla ze země, skočila do postele za Bohyní a začaly se prát nebo jak to nazvat. Válely se po sobě až Bohyně získala navrch a usadila se Markétě na břiše, ruce jí přidržela podél těla a nohy jí položila na obličej. Markéta pokrčila kolena a Bohyně se pohodlně opřela. Propánajána slintal lord a kámoš do toho neměl daleko. Markéta se po chvilce obrátila na bok, Bohyně se sesunula, ale hned sebou mrskla a znovu vlítla na Markétu. Holky se praly, mazlily, líbaly a řádily, až lord trhal pouty a připomínal nadrženého zombíka, trhal zadkem, aby si to kámoš taky trochu užil a házel s ním ze strany na stranu, ale nic platné. Nejvíc se lordovi líbilo, když si bohyně stoupala Markétě na prsa a na hlavu, která na měkké posteli úplně zmizela do matrace, takže to občas vypadalo až strašidelně. Holky na lorda jako by úplně zapomněly a jen si hrály. Kdoví jak dlouho to trvalo, snad půl hodiny, snad deset let. Lord pak už jen visel na žebřinách v poutech a hrál si na uvězněného lorda. Kámoš to úplně vzdal a taky už jen visel.
V tom lord ucítil, že u něho někdo stojí, ani si neuvědomil, že pod dojmem své vlastní hry má zavřené oči. Otevřel jedno oko. Před ním stála Markéta, a právě mu říkala, že má jediné štěstí, že nečuměl, protože jinak by jí nezbývalo nic jiného, než ho ubít olověnou tyčí někde ve sklepě… ale i na to může nakonec dojít, tak ať je hodný a drží hubu. Řka tato rozhodná slova, odpoutala lorda od žebřin a víc si ho nevšímala. Lord se rozhlédnul po místnosti a hledal Bohyni, ta tam ale nebyla a lord byl docela rád, že si ho Markéta víc nevšímá, za to on si všímal jí, prohlížel si její vysportované tělo a ani na chvilku nepochyboval, že by to vůbec nebyl vyrovnaný souboj, protože on nebyl schopen uhodit ženu ani květinou, musel by zákonitě prohrát… Markéta se usadila na gauči a lord si ohromeně uvědomil, že je stále nahá, proč se hergot neoblíkla? Ale co, mě to rozhodně nevadí, jéžiši, právě naopak ne? Lord zůstal rozpačitě stát, nevěděl, jestli si smí taky sednout či si dojít do koupelny, nebo se napít, nevěděl vůbec nic, ale kdo se nezeptá nic se nedozví. Jenže určitě ne od Markéty, ta mu přece jasně řekla, aby držel hubu a lord nelord, poslouchat se musí, řekl si lord, ale spíš se nechtěl blamovat, kdyby mu Markéta neodpověděla vůbec. Konečně se Bohyně vrátila, taky ještě svlečená přikývla lordovi na nevyřčenou otázku a odešla si sednout do křesla. Když se vrátil i lord hned se ho zeptala. „Jak se ti s ním čůralo?“
„Co?“ Vykulil se lord, „jako, že je zamotaný jako kokon? A víš, že jsem to ani nějak nezaznamenal…?“ Markéta hlasitě a nespokojeně mlaskla, ale lord pokračoval, „já myslím, že je dobře svázaný, nikde to netlačí, neškrtí, jen si připadám divně…“ dodal, když pohledem zhodnotil dva balónky po stranách laufu. Markéta mlaskla ještě hlasitěji, ale nikdo si jí nevšímal. Bohyně ukázala na zem pod křeslo a řekla lordovi, „zalez si sem!“
Uf, konečně, zajásal lord a už se hrnul. Nasoukal se pod křeslo, jehož světlá výška, tedy výška mezi spodkem a podlahou činila přesně tolik, kolik lordovo tělo na tloušťku, a ještě něco navíc, absolutně dokonalé, to se může dít jen ve filmech či v knížkách. Bohyně položila lordovi na obličej obě své bosé nohy a lord zavibroval rozkoší, tolik vůně a krásy pohromadě, to by porazilo vola. Kámoš s přehledem omakal spodek křesla. Lord ani nečekal na povel a začal lízat, paty, chodidla, prsty a ocital se nedaleko nirvány. Markétu asi trefilo, ale jemu to už bylo jedno, což byla chyba, protože ač on na Markétu zapomněl, Bohyně nikoliv. Zaslechl, jak Bohyně říká s důrazem: „pojď sem… hni se… tady… cože nechceš? Ne? Nežebrej a dělej, sednout a hned!“ Lord pod nohama Bohyně najednou pocítil tlak na tváři, otevřel oči a škvírou mezi chodidly uviděl další zázrak. V lordovi se zastavilo srdce, když si uvědomil, že si Markéta sedla nahým zadečkem na nožky Bohyně a tím je přitlačila na jeho obličej. Rozkoš, kterou zaznamenal, předčila všechno, co kdy dosud zažil. Sevřel rukama nohy křesla a propadl se do blaženosti, a tak neviděl, jak Bohyně popadla Markétu za vlasy a vtlačila si její obličej do rozkroku, „lízej!“ Zasyčela. Markéta kňučela, to bylo slyšet, ale tentokrát i rozkoší, netrvalo dlouho a sama se začala vrtět a svým klínem přejíždět po nožkách Bohyně, a tak se lordovi dostalo co chvíli otevřeného pohledu na všechnu tu krásu, když pak viděl, jak se ztepilá nožka Bohyně vnořila do počátku světa, aby se vzápětí zasunula do jeho pusy, nabývaly jeho pocity nečekaných rozměrů, rostly a rostly až na samu hranici vesmíru. Tempo se zrychlovalo, prudké oddechování nabíralo na intenzitě, lord lízal jako šílený a jen jednou jedinkrát mu hlavou bleskla myšlenka na ten mazec, jestli Bohyně nečekaně sundá nohy z jeho obličeje a on zaboří svůj jazyk Markétě do klína… a chvilinku nevěděl, jestli to chce nebo ne, ale pak převládl zdravý rozum a pud sebezáchovy a modlil se k pánubohu i k Bohyni, aby jí to ani nenapadlo. Radši ještě přidal na lízání a cucání, stejně tak asi i Markéta, protože se Bohyně prohýbala v křesle, tiskla Markétinu hlavu k sobě a zadupávala lorda do země. Markéta svírala Bohyni kolem pasu a zprudka dosedávala na božské nohy přimknuté k lordovu obličeji nebo se o ně zběsile třela, pročež se lord, vzrušením téměř bez sebe, pokoušel rozbít kámošovi hlavičku o spodek křesla, kroutil se, až křeslo i s Bohyní málem nadzvedl, jeho zadek hlučně mlaskal o podlahu. Konečně v obrovském niterném výkřiku vstoupil do nirvány a přestal vnímat svět. Těžko říct, jestli to trvalo vteřinu, minutu či hodinu, každopádně, když se probral, měl na obličeji stále ještě božské nohy Lady Marie a na nich seděla Markéta, ale už bez pohybu, slyšet bylo jen hluboké, ale klidné oddechování. Lord se chránil pohnout a snažil se ten okamžik vychutnat do poslední kapičky a vrýt si jej navěky do paměti, protože to, co právě zažil nebylo z tohoto světa, nemohlo být.
Ze zamyšlení a úvah ho vyrušila Markéta, která se s hekáním zvedla a odpotácela se do koupelny. Bohyně, jako by vnímala lordovo rozpoložení, ho něžně hladila nohama po tváři, pak se naklonila, podívala se na něj a viděla, že to, co leží u jejích nohou už není ten samý lord, co před chvilkou. Viděla hloubku jeho pohledu, tu zvláštní směsici obdivu, vděčnosti, pokory, lásky i velikosti. Věděla, že její dar byl absolutní a jako takový byl přijat a nežádal si díků. Sundala nohy z lordova obličeje, vstala a pomalu odkráčela za Markétou. I lord se vysoukal z pod křesla a zvednul se, zamotala se mu však hlava až se musel přidržet opěradla, ale za chvilku to pominulo, narovnal se a šel ke dveřím koupelny. Počkal až holky vylezou, požádal Bohyni o hadr, aby mohl uklidit to, co uklidit musel a pak se taky zušlechtil. Čistý na těle i na duchu i s osvobozeným kámošem se vrátil k holkám a úsměvem se optal dá-li si kdo co k pití a tak. Markéta ho pozorovala a najednou řekla docela vlídně, „tedy, tobě kolem hlavy září úplná svatozář, to mě trochu smiřuje s tímhle scénářem,“ otočila se na Bohyni, ta se uculila, ale nic neřekla, nebylo co, Markéta byla očividně dobře naložená a prozatím nehrozilo, že by lordovi urazila palici, nebo mu aspoň přiskřípla prsty do dveří. Lord taky nic neřekl, protože klid, který cítil v hrudi si žádal jen tiché zažívání, jen na Markétu mrkl, usmál se mírně jako děcko a znovu se zeptal, co má přinést. Holky si řekly a Bohyně lordovi úsměvem naznačila, že si má taky vzít, na co má chuť…
Byl to parádní den, jeden z nejlepších za dlouhá předlouhá léta, aspoň pro lorda. Cítil velikou vděčnost a uspokojení, neboť nekonečná jeho trpělivost byla konečně odměněna.

KONEC

©David Welldone

2017

Hlasování

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

To není povídka, to je kniha. Číst na díly, to bude i moje strategie. Jelikož jistý slovní obraty, který tam autore máš, fakt stojí za vychutnání. Opravdu kvalitní čtivo, ne jenom dílko k rychlymu sebeukojeni. Díky.
Za tu délku se omlouvám, mám sice i kratší povídky, ale tohle je jedna z těch, na kterých se šetřit nedalo. *2*
přiznám se, že je to čtivý a zároveň tak strašně dlouhý, že to budu číst na díly...