Zpověď 07

Přesedl jsem na místo spolujezdce, nastavil cílovou adresu do navigace a vyrazili jsme. Nemohl jsem se vůbec uvolnit. V hlavě jsem měl Simonu a její šílenou akci, kdy se mnou prováděla věci, které se mi ani trochu nelíbily. Také jsem se nemohl zbavit vážného podezření, že právě ona stojí za mým sledováním. Ano, myslel jsem i na Janu. Byla hodně zajímavá a sex s ní byl mimořádně příjemný, ale něco se stalo a místo toho, abych ji i nadále vnímal jako ženu, po které toužím, uvažoval jsem o ní spíš jako o mladší sestře, kterou musím chránit. Sex s ní už v mých myšlenkách rozhodně nebyl. Dobře, udělali jsme si to, takže nemohu na ni myslet jako na vlastní sestru, ale jako na totálně nevlastní mladší sestru kompletně adoptovanou. Oproti tomu s Klárkou jsem zcela nečekaně začal zažívat skutečnou vnitřní spokojenost a cítil se po dlouhé době šťastný. Zavzpomínal jsem, jak jsme se s Klárkou poznali.

Čekal jsem tenkrát v Savarinu na známého. Měl zpoždění, a právě od něj přišla SMS s omluvou, že to dnes už nestihne. Mou pozornost zaujala nádherná dívka, která seděla na vysoké židli u kulatého stolku kousek od výčepu. Byla úplně sama. Pila mojito (jak jsem později při placení zjistil, bylo nealkoholické). Věk se u takového typu žen určuje velmi těžko, odhadoval jsem ho na cokoli mezi 22 až 33 lety. Měla postavu modelky a její fotogenické lícní kosti rámovaly vlasy s lehce nazrzlým odstínem, takovým do zlatava. Tvářila se hodně smutně. Přemýšlel jsem, zda to není tím, že patřila ke společnosti, která okupovala celé jedno křídlo Savarinu, a s ní že se nikdo nebaví. Také se mohla s někým pohádat. Čím déle jsem jí pozoroval, tím víc jsem ji toužil poznat blíž. Použil jsem jeden starý trik.
“Ahoj Martino, kde se tu bereš? A co dělá Eva, ještě jste spolu na koleji?“
Zvedla své krásné tmavě zelené oči, a já čekal, jak bude reagovat.
„To je nějaký omyl. Nejmenuji se Martina,“ odpověděla trošku překvapeně. Skvělé, hned mě neodpálkovala. Hlava se mi rozjela na plné obrátky a ležérně jsem jí odpověděl:
„Já se omlouvám, ale ta podoba je neskutečná. Měl jsem radost, že jsem potkal kamarádku, kterou jsem už dobře půl roku neviděl. A které jsem slíbil nějaká stará skripta o statistice. Vidím, že máte skoro dopito. Mohu vám jako omluvu za mé vyrušení objednat ještě jednou to, co pijete? Nebo něco jiného dle vašeho výběru?“
„Děkuju, ale nic už nechci. Jsem prakticky na cestě domů.“
„Vaše společnost se tady celkem dobře baví. Nevypadají, že by končili.“
„Ne. Ale mně to dneska nějak nesedlo.“
„Co změnit podnik? Jste smutná, a to není nejlepší chvíle na to se vydat domů. Ano, Martina, se kterou jsem si vás spletl, není ani zdaleka tak krásná, jako vy. Vždyť vy i barvu vlasů máte svojí, žádná umělotina.“
„To poznáte?“
„Ano, jste vzácný typ zlatovlásky.“
„Zlatovlásky? Jako princezny?“
„Ono to je děsně popletené hloupými režiséry nízkorozpočtových televizních pohádek. Mysleli si, že zlato je žluté jako vlasy blondýn. Možná tak 14 karátová slitina se stříbrem, ta ano, ta je žlutá dost, ale vaše barva vlasů je barvou ryzího zlata.“
„Opravdu? Já na svoje vlasy bývám občas hodně naštvaná. Za prvé že je jich děsně moc a dlouho se musí fénovat, za druhé že nejsem ani blond a nejsem ani typická zrzka. A mívám chutě si je nějak zvýraznit.“
„Vidíte. Pro takovou barvu vlasů, jakou máte vy, by byly všechny orientální krásky schopné vraždit.“
„Vy se zabýváte zlatem?“
„A kdo ne? Jenom o něm vím pár zcela nedůležitých informací navíc. Třeba že nejzrzavější slitina zlata se jmenuje tumbaga, a že byla oblíbená v předkolumbovské éře ve Střední a Jižní Americe. A že máte moc příjemný hlas.“
Nahlas se zasmála. To bylo dobré znamení.
„Moc krásně se smějete. A jak poslouchám, tak jste z Brna. Dlouho tam však už nežijete. Takže jste měla kliku – oprava, jste přirozeně inteligentní, proto jste se ani nepokoušela o Masarykovu univerzitu a rovnou jste šla na Karlovku. Práva?“
„Tenhle vtip je starej. Ale jinak dobrý. Stopro trefa. Máte dobrý sluch.“
„Přízvuk už není skoro slyšet, proto jsem odhadoval nějakou hodně mluvící školu a vyšly mi práva nebo filda. Když jsem viděl tady vaše švitořící distingované kolegy, tipnul jsem radši ty práva.“
„Víte, že jsem si chvíli myslela, že jste jasnovidec?“
„Nejsem. Jenom se mi moc líbíte. Nejvíc, když se usmíváte a smějete.“
„Také mám ucho na přízvuky. A z toho mi vychází, že jste pořádně vyčůranej.“
„Vážně? Můžete mi to vysvětlit?“
„Jistě. Normální lidé se narodí. Pražáci jsou vyčůraní.“
Tentokrát jsem se zasmál já.
„Víte, že lituju, že nejsem jasnovidec?“
„Proč?“
„Je spousta úžasných věcí, které o vás potřebuju vědět, ale bojím se zeptat.“
„Parafrázujete Woodyho Alena?“
„Always wanted to know about sex. But were afraid to ask. Fakt máte fištróna.“
„V těhotenství jsem nikam nemohla, tak jsem nakoukala spoustu filmů a načetla tuny beletrie,“ řekla klidně a vyzývavě se mi dívala do očí.
„Blázen,“ odpověděl jsem a zakroutil hlavou.
„Máte mě za blázna, že jsem si četla jen beletrii a nestudovala?“
„Mám za blázna muže, který vás miloval a nenašel odvahu s vámi být.“
„Jasnovidec. Vždyť to říkám. Jak to děláte, že k tomu nepotřebujete karty?“
„Vaše kolegyně se na nás od támhle toho stolu dívají hodně divoce. Jste pro ně totiž příliš velká konkurence, na kterou prostě nemají. Kdybyste měla v práci kamarádky, některá by tu s vámi seděla a pomáhala vám překonat splín. Mezi mužskými kolegy je pár těch, se kterými se občas bavíte, ale nemohou se počítat mezi vaše přátele. Žádnému muži v práci jste zatím nedala šanci. Několik jste jich parádně a skoro veřejně odpálkovala, proto se vás tady žádný z nich nesnaží balit, i když si můžou hlavu vykroutit, s kým se to tady bavíte. Možná to je proto, že jsou ještě hodně střízliví, ale s přibývající hladinkou seberou odvahu a budou se o vás pokoušet. To, jak vás kolegyně vraždí svými pohledy, znamená, že jste svobodná. A navíc jste ještě jejich vedoucí. Otec vašeho dítěte byl o mnoho starší než vy. Určitě vám nějak pomohl, ale nemohl s vámi být. Jinak by vás nepustil nikam samotnou. No a…“
„Prosím už dost! To mě sledujete?“
„Promiňte. Jenom se dívám a strašně moc se mi líbíte. Líbíte se mi tak moc, že se nedokážu kontrolovat. Z toho, co vidím, spřádám příběhy. Čím víc detailů vidím, tím víc jsou mé příběhy pravdivější. A tady je toho vidět zatraceně moc,“ dořekl jsem a kývl hlavou směrem k jejím kolegům.
„Proč mi něco říká, že vám až tak úplně nemám věřit?“
„Protože jste zvědavá a chcete tomu všemu přijít na kloub. Prosím přijměte mou nabídku a změňme podnik. Vadí mi, že jste ještě trochu smutná. Tady vás to už moc nerozveselí. A víte, jak budou vaše kolegyně nervózní, že nic nevědí? Už jen pro tu radost z toho, jak budou mít zamotanou hlavu, byste se mnou mohla jít někam na dobré vínko.“
„Nebude to daleko?“
„15 minut pěšky je ok?“
„Přemluvil jste mě. A to není jednoduché. Jsem holt zvědavá holka. Jmenuji se Klára. Budeme si tykat?“
„Těší mě, já jsem Roman. A na tykání, ať si můžeme ťuknout, nechám přinést Hennessy. Pak zaplatím a půjdeme.“
Objednal jsem 2x Hennessy a účet. Když nám je přinesli, neodolal jsem a Klárce zašeptal: „Dám ti už teď tykací pusu, teda potom taky, ale rád bych pro tvé kolegy udělal trochu divadlo, ať to máš pak v práci lepší,“ a hned jsem jí dal pusu. Byla překvapená, přesto mi šla ochotně vstříc. Ani jsem se nemohl odtrhnout. Zvedl jsem skleničku, mrkl na Klárku, ťuknul si s ní a polohlasně pronesl:
„Tak ještě jednou na tykání, Klárko. Těší mě, jmenuju se Roman. A vůbec ze všeho mně teď nejvíc dělá radost, že tě můžu znovu políbit!“
Na nic jsem nečekal a když se naše rty setkaly, pootevřel jsem pusu. Klárka také, ale cítil jsem, že se zarazila. Zajímavé.
„Počkej, jsi na mě trochu hrrr,“ zašeptala Klárka trochu zadýchaně a odtrhla se z našeho líbání.
„Kabelku máš tamhle na té prázdné židli?“
„Ano, ale že se divím, že víš, která je moje.“
„Půjdu tam s tebou. Budu něco nehezkého povídat, tak se tvař zkroušeně. Bude legrace.“
„To jsem teda zvědavá.“
Zvedli jsme se a já nahlas spustil: „Kláro, příště mi to už nedělej. Až budeš chtít jít po práci s kolegy slavit, vezmi i mě, nebo se rovnou omluv. Dobrý den, my se loučíme, jdeme už domů. Na shledanou,“ pronesl jsem příkře k lidem okolo stolu. Razantně jsem popadl Klárku za ruku a skoro ji táhl ke dveřím. Tvářila se lehce vyděšeně.
„Tak to byl hukot,“ stačila ze sebe vydat ještě než jsme zapadli za dveře.
„Neboj, teď jsi získala spoustu sympatizantů. Muže, kteří tě přede mnou budou chtít ochraňovat a ženy, které poznaly, že to máš doma mnohem horší než ony a bála ses o tom mluvit. Také jim dojde, proč jsi se bála říct, že s někým žiješ. Vyfabulují si, že tě doma šíleně terorizuju. Budou na tebe hodné a budou ti chtít pomáhat. Uvidíš, teď to bude v práci pár měsíců úplně super a příště tě už nenechají sedět samotnou.“
„Myslíš? A jak víš, že doma s nikým nežiju?“
„Jsi moc krásná. Na tebe si troufnou většinou jenom extrémně dominantní alfa samci. A ti by tě nenechali pracovat ve firmě, jako je vaše. Také vím, že dneska sis šla sednout dál sama schválně. Smutné vzpomínky na přítele, se kterým už nejsi.“
„Ale už mě fakt zlobíš! Jak to, že ve mně čteš jak v otevřené knize? To je nefér!“
„Jsi pro mě tak moc krásná, že vím, že k sobě už dlouho patříme. A protože se tak dlouho známe, musím toho o tobě přece hodně znát. Ne detaily, ale jak se ve které situaci chováš a jednáš. Proto tak nějak vím, co by tě donutilo, aby sis sedla na chvilku sama stranou od kolegů. A jaký by byl tvůj partner, kterého bys vedle sebe snesla.“
„Není to příliš velké klišé balit mě na minulé životy? Jsem z tebe zmatená. A když spolu budeme chodit, zakážeš mi chodit do práce?“
Vzal jsem ji znovu za ruku, přitáhl k sobě a políbil. Uvědomil jsem si, že je opravdu vysoká, já měřím 183 a oči i ústa jsme měli v jedné rovině.
„Jistě že zakážu. Budeš mít spoustu práce s domácností a péčí o všechny naše děti. Prosím nebuď zmatená. Nechci ti nijak ubližovat. Ano, trochu jsem zneužil tvého rozpoložení, ale vím, že si dnes potřebuješ povídat a trochu se rozptýlit. Možná ti skutečnost, že mě neznáš, pomůže se víc uvolnit. Hodně pomáhá dobré jídlo a pití.“
„Když připustím, že potřebuju trochu rozptýlit, tak proč zrovna od tebe? Nevím, co si představuješ, že bude. Já asi nejsem taková, jak si myslíš,“ řekla velmi potichu.
„Jdeme na večeři a na sklenku něčeho dobrého. Pak pojedeš taxíkem domů. Neboj, nebudu tě doprovázet. A dál se uvidí.“
„No, tohle by šlo.“
Naštěstí měli V Zátiší volný stůl pro dva, takže jsme nešli takovou dálku zbytečně. Jídlo bylo přímo božské a jak jsem slíbil, tak se také stalo. Nechal jsem jí u číšníka objednat taxi. Dívala se trochu překvapeně, že dodržuji svůj slib a nevnucuji se na pokračování večera.
„Klárko, bylo mi moc příjemně. Jsi krásná a jsem do tebe zamilovaný. Nevím, jak je po dnešku tobě, ale mně se bude spát mnohem lépe, když budu znát tvůj telefon. Tady je můj,“ a podal jsem ji svou vizitku, kde je jen jméno, telefon a gmail.
„Půjčte mi prosím propisku,“ požádala okolojdoucí číšnici. Za chvilku ji dostala. „Nechci teď na tebe číslo. Napíšu sem svoje. Až budeš vědět, zavolej.“
„Vědět?“
„Ano. Vždyť mi rozumíš. Nebo ne?“
Aha. Změna rolí. Teď chce být Klára tím, kdo tomu šéfuje. No dobře, to bude ještě zajímavé.
„Rozumím,“ a když jsem to říkal, díval jsem se jí do očí a tvářil se naprosto vážně. Můj přímý pohled snášela s naprostou lehkostí. Až teď mírně povytáhla obočí. Je to jasné. Je zvyklá mít nad každým převahu, a to ji baví. No počkej. Zatraceně se mi líbíš a dokážu si představit, že budeme spolu žít. Ale musíš se nejdřív naučit, co to je být někomu partnerem. To jsem si tenkrát ve své hloupé nadutosti říkal a netušil, že ten, kdo potřebuje hodně změnit, jsem především já sám. Naše pohledy přerušila číšnice, která oznámila, že taxi právě dorazil.
„Děkuji za večeři. Měl jsi pravdu, tohle rozptýlení mi hodně pomohlo. A nevíš vše, to mě uklidnilo. Někdy možná na shledanou,“ zvedla se, dala mi pusu na tvář, a rychle odešla.
Asi za hodinu jsem Kláře poprvé napsal, že děkuji za odvahu a krásný večer. Že ráno napíšu otázku, kdy mohu volat, protože se chci dozvědět, jaké byly ranní reakce spolupracovníků na scénu při našem odchodu. A že mi chybí její polibky a přeji hezké sny. Odpověděla jen Ok, dobrou.
Druhý den jsem ji poslal zprávu hned v osm. Odpověděla, že až bude moct, sama zavolá.
Těsně před desátou mi zazvonil telefon, nedočkavě jsem jej zvedl a hned spustil: „Ahoj, úplně se bojím, že jsem zapomněl, jak zní tvůj hlas. Prosím řekni něco.“
„No ahoj, fakt to byl dneska od rána mazec. Všichni se mě pokoušej rozmazlovat. Jedním slovem úžasný.“
„A kdy tě pustí z práce? Vlastně co z práce, kdy tě pustí z domova? Trpím akutním nedostatkem tebe.“
„Už včera jsem si zařídila propustku. Jen jsem nevěděla, jestli se nelekneš, a zda se vůbec ještě ozveš.“
„To se přece stává až po prvním sexu, že se muži neozývají. A k tomu jsme se ještě nedostali.“
„Hmmm,“ odpověděla na mou provokaci Klárka.
„V kolik tě mohu vyzvednout? A kde?“
„Víš kde je BB Centrum – Gamma?“
„Ano, kousek od ČEZu.“
„Tak tam, a přesně v pět a pět minut. Ať tě kolegyně a spolupracovníci vidí.“
„Domluveno. Budeš mít hlad? Máš ráda špagety a mořské plody?“
„Budu mít hlad jen trošku. A tvá nabídka menu mi vyhovuje.“

Ani nedala najevo překvapení z toho, že jsem ji vzal k sobě do bytu. Rychle jsem se pustil ve své obývakokuchyni do vaření špaget. Při tom jsem otevřel víno, nalil nám a nenuceně se bavil o všem možném. Klárka po chvíli přestala být ostražitá a uvolnila se. Jídlo proběhlo v dokonalém souladu. Dokonce hned sama nandala nádobí do myčky. Při tom jsme si stále měli o čem povídat. Podíval jsem se na hodiny a lekl se, že už je pozdě. Bylo totiž po deváté hodině a já netušil, v kolik musí být doma.
„Klárko, nechci, aby tenhle večer skončil,“ zašeptal jsem a klekl si vedle křesla, kde seděla. Políbil jsem jí a ona mi šla ochotně a vášnivě svým jazykem vstříc.
„Ty mizero, už jsme si myslela, že po tobě budu muset první vyjet já.“
„Počkej, skočím se osprchovat,“ vstal jsem a šel do koupelny.
„Musím jít s tebou, chci ti také vonět.“
Svlékala se naprosto přirozeně a já koukal na jednu z nejhezčích nahých ženských postav, které jsem kdy ve svém životě viděl. A to včetně porna. Málokterá skutečně štíhlá dívka má pas. A tak dlouhé nohy jsem si ani nedokázal představit, že mohou existovat. Božská pevná ňadra, bradavky zvoucí k zulíbání a klín, bože ta nádherná čárka a pevný kulatý zadeček! Takhle vypadá žena po jednom dítěti? Jak je ta matka příroda nespravedlivá! Vzájemně jsme se mydlili a hladili a já najednou nevěděl, co mám dělat dřív.
„Líbím se ti?“ zeptala se nesměle.
„Tak moc, že ho mám jak kámen. Sáhni si.“
„Je pevný, ano.“
Začala mě vášnivě líbat a v tu chvíli ani nevím jak, a já byl v ní. Stačilo, aby jen trochu nadzvedla nohu.
„Ten je krásnej,“ zašeptala mi do ucha, „pojď do mě, chci, abys mi jí vystříkal. Můžeš.“
Trochu jsem vyklouzl a dal ho jen na krajíček, abych lépe vychutnával průniky do ní. Po chvilce mě netrpělivě chytila za zadek a prudce se na mě nabodla. Začal jsem přirážet jak o život. Byla těsná tak akorát. Přizpůsobila se mým rozměrům úplně dokonale. Začal se jí zrychlovat dech.
„Romane, to je tak silné, že sotva stojím na nohou. Pojďme do postele.“
„Ano, ale začneme trošku jinak,“ odpověděl jsem. V ložnici jsem hned zajel hlavou do jejího klína a začal jsem systematicky lízat poštěváčka. Chtěl jsem ji i prstit. Nevím, jak to udělala, ale vešel se mi tam jenom ukazováček a byl při tom ještě hodně natěsno. Přestal jsem proto lízat a znovu vniknul do její těsné kundičky. Ale to mi šlo lehce. Při tom ho nádherně obepínala. Přirážel jsem, měnil tempo a snažil se vysledovat, co ji nejlépe vyhovuje.
„Víš, on mě málokdo zvládne. Nevadí?“ zeptala se zadýchaně.
„Vůbec, aspoň si to déle užijeme.“
Aha, tak to je zajímavé. To, co řekla, ve mně evokovalo vzpomínku na Sinuheta od Mika Waltariho a jeho prostopášnou kněžku Nefernefernefer, jejíž oči byly tak svůdné a jméno tak krásné, že se muselo opakovat třikrát, aby se jej člověk nabažil. Ta potvora také Sinuhetovi tvrdila, že se s ním pořádně nemůže udělat, a tak jí nosil dárečky, dokud nezruinoval sebe a rodiče. V tu chvíli jsem si podruhé slíbil, že Klárku naučím, jak být muži partnerkou.
V posteli jsme skotačili snad déle než dvě hodiny. Nepodařilo se mi Klárku udělat a ani já jsem se neudělal. Naštěstí mám výdrž a stačil pohled na dokonalé Klárčino tělo a erekce se vždy v plné síle dostavila.
„Ufff, Romane, to je teda jízda. Jak to, že jsi ještě nebyl?“
„Já to tak mám. Buď společný orgasmus nebo se mi to nepovede.“
„Nevadí ti to takhle dlouho?“
„Já to zbožňuju. A tebe miluju a chci tě moc a furt a stále,“ ale udělat se teď od tebe, milá Klárko, nenechám! To jsem si řekl a snažil se myslet na fotbal.
Po další marné půl hodině mi Klárka pošeptala, že zítra snad ani nebude moct chodit a že mě chce ochutnat. Začala s tak špičkovým orálkem, že jsem začal mít vážné obavy a málem jsem jí všechno pustil do pusy. Neuvěříte, co mě zachránilo. V hlavě jsem si začal přeříkávat dialogy z Lábusova a Čtvrtníčkova Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit. Nástup orgasmu zmizel jako když mávne kouzelným proutkem. Nechtěl jsem však Klárku úplně vyčerpat. Po deseti minutách jsem ji něžně vzal za ruku a přitáhl si ji k sobě nahoru.
„Pojď, budeme se jen mazlit a líbat, orgasmus si necháme na příště.“
„Promiň, ale mě opravdu málokdo zvládne.“
„Neboj, já to s tebou zvládnu! A času budeme mít habakuk!“
Ještě chvíli jsme se mazlili, ale oba nás ty prostocviky tak vysílili, že jsme po chvíli usnuli.

Z mých vzpomínek mě vytrhla Klárka, která zajela k pumpě.
„Musím se jít vyčůrat, chceš něco koupit?“
„Ne, budu tady. Zkontroluju, jestli se něco neděje doma.“
Ta Simona se zbláznila! Měl jsem doma na mobilu od ní tolik zmeškaných volání, že to bylo na pováženou.
„Co se děje? Vypadáš zamyšleně.“
Co jsem měl odpovědět? Pravdu. Nic než Pravdu.
„Jak už jsem ti vyprávěl, o té Simoně, co mě možná nechala sledovat, tak mám od ní hafo zmeškaných hovorů. Opakuju jí, že už je dávno konec, a nemá to žádné výsledky. Dneska jsem s ní zase mluvil. Důrazně jsem jí vynadal, ať už mě nechá na pokoji. Znovu jsem opakoval, že jsme spolu skončili a to navždy.“
„Štve tě hodně?“
„Hodně. I proto, že za tím mým sledováním stojí asi právě ona.“
„Vím, říkal jsi to. Tak víš co, vytoč jí nahlas, začni s ní mluvit a já se pak přidám. Nebo je nějaký jiný problém?“
„Vůbec ne a děkuju.“
Když jsem se připojoval na svůj telefon doma a vytáčel číslo Simony, byla ve mně malá dušička. Měl jsem takové divné tušení a mrazení v zátylku.
„Ahoj Simono, tohle už je opravdu moc, ty tvoje telefonáty. Pronásleduješ mě takhle dýl než rok!“
„Romane, ale já tě přece potřebuju a milujeme se.“
„Copak jsem ti dnes jasně neřekl, že konec mezi námi nastal už dávno?“
„Ale já jsem říkala, že jsem se změnila, a že láska nám to pomůže překonat.“
„Moje rozhodnutí nic nezmění.“
„Romane, já tě potřebuju ještě aspoň jednou vidět. Prosím přijeď za mnou.“
„Paní Simono,“ zapojila se do hovoru Klárka. „Jsem teď s Romanem.“
„Romane, to je ta blonďatá kozatá děvka? Říkal jsi, že jsi sám.“
„Simono, nevymýšlej si. Říkal jsem ti, že jsem s tebou skončil a že s žádnou kozatou blondýnkou nechodím.“
„Skončil jsi se mnou? Jó? A co dneska, takhle si představuješ konec? Bylo to jedno z nejkrásnějších milování, které jsem s tebou kdy zažila. O tom jsi se nepochlubil, co? A s paní už jsi dlouho? Ví, že chodíš šukat na swingers všechno, co tam před tebou neuteče do bazénu? A hlavně že si tam užíváš s kozatejma blondýnkama?“
Krve by se ve mně nedořezal. Srdce jsem měl až v krku. To se vůbec nevyvíjelo dobře.
„Simono, říkala jste, že jste se dneska s Romanem milovala?“
„Ano, byl vášnivý jak už dlouho ne. Prádlo ze mě úplně strhal. A můžu dokázat, že se mnou byl. Vzal si totiž sebou ke mně velkou sportovní tašku s věcma. Chtěl u mě zůstat. Jo a měl na sobě černé tričko Gucci.“

To tričko jsem na sobě stále ještě měl. Jsou věci, které nejdou vysvětlit. V tu chvíli se celý můj život zhroutil. Co bylo nejhorší, že bez křiku a ran, potichu, aby si toho snad ani nikdo nevšiml.