Nový závěsný bod (BDSM, soutěžní)

Následující povídka byla napsána jakožto zoufalá snaha potlačit abstinenční příznaky z nedostatku BDSM zážitků. Bylo to totiž v době nástupu toho viru, jehož jméno nesmíme vyslovit, kdy nám zavřeli všechny podniky - včetně našeho oblíbeného Klubu. Vyprávění vzniklo na základě skutečného příběhu, který jsem měl to štěstí prožít ještě před uzavřením bran mučíren (fotografie z toho nádherného večírku jsou k nahlédnutí zde:
https://www.amateri.com/cs/alba/2285707/novy-zavesny-bod

Povídku bych rád věnoval paní Juditě, díky které jsem o tyto nezapomenutelné zážitky bohatší a za něž jí tímto ještě jednou děkuji.

marekfi

-----

Když jsem spatřil paní Juditu, jak důstojným krokem vplouvá do klubového salónu, okamžitě se mi rozlil po tváři široký úsměv. Černý kostým, skvostné kozačky, kolem pasu kovový řetěz, sloužící současně jako vodítko pro subíky, a u boku nádherný kožený bič. Ve tváři se jí zračil laskavý úsměv. Tak nějak si představuji bohyni. Není to profesionální domina, ale v subí duši se vyzná jak málokdo. A když jsem uviděl, že dnes ji nenásleduje žádný doprovod, srdce mi samou radostí skočilo do krku. Na uvítanou jsem jí políbil ruku a ihned pro jistotu i poprosil o lekci.
„Tož to budeš muset ještě chvilku počkat, teď totiž mám neskutečnou chuť na kafe. Ale pak si na tebe ráda čas udělám“ - odvětila.
„Chápu Paní“ - já na to - „jsem jen trochu nedočkavý“.
„Nedočkavý? Nazývejme věci pravými jmény“ - směje se Paní - „Řekla bych, že jsi jednoduše nadržený“. Na to už jsem radši nic neříkal, protože mě měla přečteného jak ranní noviny. Super - pomyslel jsem si natěšeně - to bude nářez. Tehdy jsem ještě netušil, že to byla prorocká slova. Ale popořádku.

Ostatní účastníci srazu se v průběhu večera postupně odebírali do mučírny a v salonu jsme nakonec s paní Juditou zůstali prakticky sami, což bylo úžasné.
„Tak ty bys rád něco prožil?“
„Ano Paní, moc se na to těším“
„Ale upozorňuji, že jsem dominantní sadistka, a v okamžiku, když si začneme hrát, budeš mít už jen jedno jediné právo; to jest právo vydržet všechno, co se ti rozhodnu provést. Uvědomuješ si to?“
Polknul jsem nasucho, ale couvat - to nemám ve zvyku. „Ano Paní, vím to. A prosím o lekci“

„Dobře, máš to mít. To oblečení dolů“
Poslušně jsem sundal kožené kraťasy a tričko. Můj zbývající oděv tvořila už jen kožená pouta na zápěstích a kotnících a na krku obojek.
„Klekni si sem“ - ukazuje na židli stojící mezi dvěma svislými řetězy ukotvenými ke stropu. Příkaz jsem splnil a zvědavě přemýšlel, co bude dál. Paní uchopila moji pravou ruku, zvedla ji a pomocí karabiny připoutala k jednomu z řetězů. Když totéž vzápětí potkalo i moji levou ruku, tělem mi prošla první vlna vzrušení - z pocitu bezmocnosti, že se z té situace sám už nedostanu, že pánem mého osudu je od té chvíle tato nádherná dáma. A ten pocit miluji!
„Máš poslední šanci si to rozmyslet - opravdu si chceš hrát?“ Moje srdce přeřadilo na vyšší rychlost a já už nebyl schopen přemýšlet hlavou - tam se totiž právě začínal projevovat nedostatek krve, jelikož její hlavní tok byl před chvílí přesměrován do alternativního řídícího centra, které chlapi mají mezi nohama.
„Ano Paní, můj osud je ve Vašich rukou“.
„Nůže tedy dobrá. Takže teď zafixujeme hlavu“ - Paní k řetězům připoutala i můj obojek a na hlavu mi nasadila kuklu. Čímž jsem kromě vlády nad samým sebou pozbyl i svou tvář - a to byl další stupeň na schodech do subího nebe.
Moje vzrušení začalo raketově růst, když jsem na svém těle ucítil ten slastný dotek konopných provazů, jak mě začaly obepínat kolem pasu, pak kolem stehen a vzápětí - jak jinak - i kolem mých klenotů. To už jsem byl skoro na prasknutí. A do toho ještě přišlo „No ty nohy ti volné nenecháme, neboj“ - a konopí se začalo ovíjet i kolem mých kotníků. Hezky pomalu, precizně, vrstva vedle vrstvy. A když objalo i chodidla a prosmeklo se mezi prsty, byl jsem na vrcholu blaha. Že jsou chodidla neskutečně citlivá část lidského těla, to si člověk uvědomí právě až v takových situacích, jako byla právě tato. Ten pocit, když se pokoušíte pohnout a provazy vám okamžitě dají na vědomí, jak maličký je váš současný životní prostor - ten pocit je fantastický! A ten pocit jsem nasával plnými doušky a myslel si, že to je to nejkrásnější, co jsem ten večer prožil. Ano - to byla v jistém smyslu pravda, zároveň jsem ale byl na těžkém omylu…

„Podívej se zlatíčko, čím si tě ještě ozdobím“. Svorky na řetízku! S gumovým povrchem a řádným stiskem. Páni jo, další můj fetiš - a další vlna vzrušení. Netrvalo moc dlouho, kdy první bradavka ohlásila, že je svorka na svém místě, a druhá bradavka stejné hlášení vyslala téměř okamžitě po té první. Nejintenzívnější jsou vždycky první okamžiky, kdy se bolest ze sevření dere čím dál víc a víc do popředí subova vnímání. A až za chvíli, kdy se cítění bradavek malinko otupí, bolest začne ustupovat. Ten okamžik ale Paní naprosto přesně odhadla a nehodlala dovolit bolesti ustoupit.
„Otevři pusu!“ A jéje, proč? Ale neměl jsem odvahu příkaz nesplnit.
„Drž!“ Mezi zuby jsem ucítil něco kovově studeného a zároveň bradavky svorně nahlásily pravděpodobnou změnu polohy těch dvou protivných předmětů, které k nim byly přisáté jako klíšťata. Že mě to nenapadlo. Držím si v hubě řetízek a tuším, co přijde. Tušil jsem dobře, přišlo to hned.
„Hele broučku, zvedni hezky tu hlavu, ano?“ Délka řetízku je vypočítaná s rafinovaností přímo úděsnou - a není divu, že se mé hlavě nahoru moc nechce. Takže mám dilema - tělo velí nezvedat, jenže povel zněl jasně - zvednout. Zatraceně, co teď s tím? Poslušně se snažím tahat hlavu nahoru, ale nijak iniciativně; výsledek - tak na dostatečnou, ale snad to projde. Bradavky hlásí zvýšený stupeň ohrožení, ale dá se to.

„Co kdybychom si něco hezkého nakreslili?“ přemýšlí nahlas Paní. Díky kovu mezi zuby mi to dalo menší námahu, ale vyblekotal jsem, že kreslení není moje silná stránka.
„Ty kreslit nebudeš, to si vychutnám sama, ty posloužíš jako plátno, tak hezky drž". Napadá mě, že po skončení akce se asi budu sprchovat ředidlem - ono ženy mívají ve svých příručních arsenálech spousty různých laků, řasenek, tužek a dalších krásných věcí, pomocí kterých pak ovládají naše smysly. Ale neviděl jsem, že by něco z toho tady bylo nachystané. Jakým nástrojem se bude kreslit, jsem pochopil, když se Paní dotkla mého nahého těla svým božským nehtem. Popravdě - místy jsem měl pocit, že než „kreslení“, by bylo namístě použít výraz „rýsování“, ale mé tělo se nezadržitelně ubíralo směrem k extázi. Zvláštní - ve škole mě kreslení nikdy moc nebavilo, ale tehdy jsem netušil, že tento druh umění budu jednou zbožňovat. Tedy jeho jistou vybranou techniku.

Paní tvořila a já slastně oddychoval. V pocitu opojení jsem ale v jistém okamžiku mimoděk zaklonil hlavu dozadu - což byla osudová chyba. Kolíčkům rázem jakoby někdo zavelel k palbě a já cuknul hlavou zpět.
„Ale ale, nějak ti ta hlava nedrží; ach jo, vidím, že se na to budu muset podívat sama - otevři hubu!“ Napadlo mě, že bych to asi neměl dělat, protože to zavánělo přesunem mé osoby z nebe do pekla. Jenže Paní měla u pasu ten kožený bič, jehož pomalé hlazení po zádech sice bylo orgasticky příjemně, ale rozhodně jsem neměl v úmyslu se blíže seznamovat i s pokročilými funkcemi, kterými byl tento nástroj nepochybně vybaven. Takže jsem radši čelisti malinko uvolnil.

Jak jsem měl před chvílí možnost si bradavky alespoň trochu šetřit, tak ta možnost byla rázem v tahu. A v tahu začal být i samotný řetízek.
Naštěstí ne na moc dlouho - za chvíli tah polevil.
Naneštěstí rovněž ne na moc dlouho - za chvíli tah opět zesílil.
A kdo čeká, že zase polevil, tak je vedle. Nepolevil. Naopak, zesiloval čím dál víc. Svorky byly kvalitně provedené a dělaly to, co se od nich běžně očekává - tedy držely - a Paní byla evidentně spokojena. Jediný, komu tady pomalu přestávalo být do smíchu, jsem byl já. Moje trýznitelka totiž v přílivu tvůrčí fantazie k dosavadní činnosti přidala ještě otáčivé pohyby. Se zbláznila nebo co? - napadlo mě - vždyť tady za chvíli zešílím. Jenže Paní při tom mém prsním strečinku nesledovala mě, nýbrž mého přítele tam kousek níž. A ten můj zrádce jasně signalizoval, že se mi to líbí, zatímco já šílel - a pomalu ztrácel povědomí o prostoru a čase. Můj pohled začal jevit známky nepříčetnosti. Počítala se jen bolest vystřelující od bradavek. Šílená. Děsná. Nádherná! Bolest mísící se s rozkoší… A Paní to dobře věděla! A pokračovala dál. A dál.
Síla sevření svorek ale nebyla nekonečná a v jistém okamžiku jsem s hrůzou ucítil, že jeden z kolíčků za chvíli povolí a sklouzne. Kdo zažil, ví, že když se k něčemu takovému schyluje, subíkovo tělo nezřídka zareaguje lehkým orosením čela a chudák naivně doufá, že tentokrát Paní sundá svorku ručně. Není ale žádným tajemstvím, že Paní tuto subíkovu naivní touhu většinou nebere vážně. A nejinak to mělo být i v mém případě. První svorka zahájila start - zážeh, ostrý štiplavý šleh… a konečně úleva. Půvabné na té situaci je, že když u té první svorky tušíte, že to sklouznutí bude na počůrání, tak u té druhé už v tom máte naprostou jistotu! Štěstí že jsem před začátkem představení prozíravě navštívil toaletu… Byl jsem Paní neskutečně vděčný, že tuhle scénu zbytečně nenatahovala (toho natahování i tak už bylo až až) - a druhá svorka zakrátko odstartovala za tou první. V tu chvíli mě napadlo, jestlipak jsem pořád ještě ve své původní schránce - nebo si už polétávám někde tady okolo. Ale lidské tělo je neskutečně mocné - to si svého ducha na špacír jen tak nepustí.

Vzpomínám si, že se ke mně jako přes mlhu donesla slova Paní.
„Máš slabé bradavky - nic neudrží; za to si zasloužíš trest!“ V tuto chvíli jsem už neměl sílu ty slova brát vážně (což se zanedlouho ukázalo, jako můj další trapný omyl), zvláště pak, že Paní v přílivu starostlivosti o moje bradavky uznala, že nebude od věci je po tom déletrvajícím stisku malinko prokrvit. Uchopila je tedy mezi prsty a začala - dosti intenzívně - masírovat. V tuto chvíli jsem učinil pevné rozhodnutí, že se z toho řetězu utrhnu a vyskočím stropem ven. A bylo mi upřímně fuk, že v tom stropě žádný otvor nebyl. Jenže ten řetěz, parchant jeden, evidentně neměl uzavřeno spojenectví se mnou - ale s Paní, takže efekt mých zoufalých snah o uvolnění se ze zajetí by se dal popsat matematickou formulkou ´nula je také výsledek´. A jelikož Paní nemá ve zvyku rozdělanou práci nedokončit, s klidem anglické královny přečkala můj předem prohraný souboj se železem a pak masáž nerušeně dokončila.

„Tak, bradavky necháme oddychnout“ povídá Paní. To zní jak rajská hudba - měl jsem už fakt dost a upřímně se těšil, až se konečně svalím do křesla.
„Děkuji vám“ - já na to - „rád si odpočinu“.
„No počkej, ne tak zhurta chlapečku. Evidentně si to nepochopil, ale ještě jsem s tebou neskončila. Slíbila jsem ti přece ten trest - takže si jen vyberu vhodný nástroj a jdeme na to“.
Opět jsem polkl nasucho.
„Paní to snad nemyslíte vážně! Já výprasky vůbec nemusím“.
„Milý hochu, dovol, abych ti připomněla jednu roztomilou skutečnost - totiž že ty tady moc na výběr nemáš, pamatuješ?“
Kdybych zrovna neklečel na židli, tak se mi v ten okamžik zaručeně podlomí kolena. Ještě jsem se ale pokusil rozhodnutí o exekuci zvrátit.
„Paní já to samozřejmě moc dobře vím; ale třeba byste mi - tak nějak v nenadálém přílivu lásky k bližnímu - ten výprask pro dnešek odpustila?“
Jenže to jsem si naběhl.
„Hele subíčku, tak zaprvé neodpustila a zadruhé - nezdá se ti, že trochu moc žvaníš? Ale tomu hned uděláme přítrž“ - Pani bere lepicí pásku, na malý moment mi sundává kuklu a pečlivě, vrstvu po vrstvě utěsňuje páskou moji hubu.
„No podívejme, jaký máš krásný náhubek - že jsem to nevymyslela hned; no nic, alespoň teď bude od tebe chvilku klid“. Nic naplat, vypadá to, že diskuse kolem výprasku je definitivně u konce, akorát na tom jsem malinko hůř než před tím. Zbývá mi tedy brát to z té lepší stránky - je super, že má vládkyně je nekompromisní a nedá se ukecat.

Zdá se, že akce zanedlouho začne. Tomu napovídá i dlouhý tenký předmět, který si Paní bere do ruky a který nápadně připomíná… no potěš - jezdecký bičík! Kukla mi přistává zpátky na hlavě a Paní zaujímá vhodné místo v akční vzdálenosti od mé zadnice. Do prčic, začíná to vypadat, že ona to s tím výpraskem asi myslí opravdu vážně; ale stále si to nějak odmítám připustit.
„Neboj - vím, že jsi spankový začátečník, tak budu k tobě šetrná“. No děkuji, to mě fakt uklidnilo - „šetrný výprask“! Ještě štěstí, že ji nenapadlo vzít si ten kožený pletený bič…

Něco mě hladí po zadku. Hmmm, hlazení je moc příjemné - asi to bude ten bičík, co jiného. „Hmmm...“ - vydávám ze sebe tento slastně znějící zvuk. Je to vlastně jediný zvuk, jaký jsem schopen se zalepenou pusou vygenerovat. A pak přišlo první plácnutí - ránou se to rozhodně nazvat nedalo - a za ním druhé a pár dalších. Aha, je to jasné, výprask bude jenom ´jako´. Úleva byla značná, pač na spank fakt nejsem.
„Tak zahřívací kolo máme za sebou“ - slyším. Sakryš, to zaznělo jako předzvěst něčeho, na co nejspíš nebudu vzpomínat s příliš velkou láskou - „Jakpak se ti líbilo?“
„Hmmmmmm!“ - kroutím hlavou - a pro jistotu škubu i celým tělem - jako že vůbec.
„Tak vidíš, já věděla, že se ti to bude líbit.“ No paráda, ta potvora rafinovaně předstírá, že mým reakcím vůbec nerozumí.
„Zlato budeme pokračovat, prdelku máme hezky rozehřátou, tak teď pojedeme už doopravdy. Počítat nemusíš.“ Nemusím počítat - ó díky za tu skvělou zprávu; se zalepenou držkou bych toho asi napočítal opravdu hodně!

Děsivé bylo ale slovo ´doopravdy´ - to se mi rázem jak jeden muž zježily na těle všechny chlupy - i ty, co tam nikdy nebyly. „Hmmmm! Hmmmmmm! Hmmmmmmmmm!" - protestuji, ale Paní se jen usmívá.
„Tak ty se už nemůžeš dočkat?! No dobře, nenechám tě déle chladnout“.
Hlavou mi problesknul začátek melancholické písně ´Skyfall´ ze stejnojmenného filmu. *) Avšak toto rozhodně konec nebyl. Naopak, to byl teprve začátek - vzápětí přisvištěla první rána; no, ta se zase pro změnu nedala nazvat plácnutím.
„Hf!“ - vydechl jsem krátce. Došlo mi, že tenhle výprask asi NEBUDE jenom ´jako´.
„Uvolni se!“ OK, poslušně uvolňuji stažené půlky a čekám to nejhorší. Další rána, tentokrát o poznání silnější - „Hfmmm!“. Moje očekávání nejhoršího bylo naplněno.
„Uvolni se povídám, jinak to budeš mít ještě horší!“ Nějak mi neleze do kebule, co jako může být ještě horší. Prásk! „Hfrmmmmmm!“ Krása - síla údérů se stupňuje; není nad to nakupovat u znalců. Prásk! „Hrrrrrmmm!“ Ani jsem netušil, že subík se zalepenou hubou má ve svém portfoliu tak širokou paletu vydávaných zvuků. Prásk! „Hgfrrrfff!“ Jauvajs, kolik toho už vlastně bylo? Zadek zastává názor, že už rozhodně přes normu. Prásk! „Huffffff!“ Začínám funět jako parní mašina. Prásk! „Hrrfffg!“ Copak to nikdy neskončí?!! Prásk! „Uffrrgff, hummmffff, ffffff...“

„Tak máš za sebou prvních deset, chvíli tě nechám vydechnout“. Cože?!! Jenom deset?!!! Mám pocit, že už jich muselo být nejmíň třicet. Ona snad umí počítat jen do deseti nebo co?! Ale to je vlastně jedno - říkám si v duchu rezignovaně - stejně mi jich vysolí, kolik bude chtít ona, a já na to nebudu mít žádný vliv. Blbé je, že ani nevím, kolik toho mám celkem naordinováno. A pak přišla děsivá myšlenka - jak já se teď vlastně dostanu domů? Před klubem mám sice auto - ale… dnes už se na ten zadek nejspíš neposadím. Že bych jel vlakem? Jo, v nejhorším pojedu vlakem, z Přerova furt něco jezdí.

„Konec přestávky, budeme pokračovat, jen si tě trošku přerovnám.“
Toto jako rajská hudba už rozhodně neznělo. Paní mě odvázala od židle a odstranila všechny provazy. Pak odpojila od řetězů obojek a připevnila na ně pouta, která obepínala mé kotníky, načež opatrně odstranila židli. Takže jsem sice zachoval původní polohu, jen už jsem neklečel, ale visel, čímž se mé tělo i malinko prohnulo.
Gong - druhé kolo našeho nerovného zápasu mohlo začít. Celý rituál se opakoval se železnou pravidelností. Pohlazení bičíkem, nápřah, zamíření a přesný úder. V salonu jsme sami, je klid, takže díky svistu bičíku přesně vím, že za zlomek sekundy ho tam mám - což má své kouzlo. Paní s exekucí nespěchá. Vychutnává si ji. Každá další rána přichází vždy až v okamžiku, kdy bolest z té předchozí téměř odezní; pauzy mezi jednotlivými údery jsou vypočítané přesně tak, abych si tu exekuci „vychutnal“ v maximální možné míře i já… Někdy v polovině druhé série mě napadlo: To mám tutově za své hříchy z mládí. Přijal jsem tedy rychle předsevzetí: V dalším životě už budu hodný - budu hezky papat, spinkat, nebudu holky tahat za cop a starším nebudu odmlouvat. Jauvajs! To předsevzetí zřejmě na současné dění nemělo žádný účinek, pač bolest v mé zadní části se stupňovala nerušeně dál. Měl jsem pocit, že na mé zadnici by se v tu chvíli dalo už asi smažit i vajíčka. Doma se musím podívat, jestli na nějakém webu s autodoplňky neprodávají chladící podložky pod zadek. Investoval bych do ní klidně půl království. Jauuuuu - do pr...!

A pak se udála bizarní věc. Můj padlý hrdina, který se na začátku výprasku tvářil, že ho večírek přestal bavit, se najednou rozhodl vstát z mrtvých - a začal nabývat na síle. A to už jsem nechápal vůbec! Zato Paní to naopak chápala velice dobře a pokračovala v činnosti. Má mysl se s každou další ranou opět začala vzdalovat od reality a já nabyl dojmu, že začínám rozumět Einsteinově teorii - zejména té části o dilataci času, který se pro mne prakticky zastavil. Po kterési ráně - už vůbec nevím kolik jich bylo - se nade mnou slitoval sám Zeus a seslal do Klubu několik svých blesků; ty projely mým tělem, které se pod jejich vlivem dobrou chvíli zmítalo jako divé až nakonec zůstalo viset bezvládně na řetězech.

Paní objala mou hlavu, sevřela ji v náruči a počkala, až se mi časová osa srovná s tou středoevropskou. Pomalu jsem hlavu zvedl a s matným pohledem na svou bohyni jsem tiše hlesl: „Paní…“
Tázavě zvedla obočí „Ano?“
„To byl teda nářez…“

Když mě po mém návratu do přítomnosti odpojila od řetězů, zcela vyčerpán jsem se sesunul k zemi, políbil Paní špičku boty, poděkoval za lekci a s blaženým výrazem ve tváři se Paní zahleděl do očí. Usmála se: „Co koukáš? Chtěl jsi přece, abych tě naučila milovat spank, ne?“
Odvětil jsem oddaně: „Paní, s Vámi bych šel třeba i do pekla!“
„Hmmm, zajímavé. Měla jsem za to, že ses odtamtud právě vrátil“

Nejspíš netušila, že jsem se právě vrátil z nebe.



--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
*) „This is the end...“ v překladu „Tohle je konec...“