#TheToy! nr. 3

Následujících pár dní uteklo jako voda. Zábava, sport, kavárny, procházky, filmy. Návštěvy rozličných kaváren, kosmetických salónů i obchodů. Nezávazné konverzace, přátelské popichování a špačkování. Drobné výlety do okolí a samozřejmě spousta focení, postovaní a veškeré té virtuální komunikace. Tak jak tohle šlo dobře, mizela i vydělaná Eura. Editě to bylo jedno. Byla přesvědčená, že další práce přijde brzy. Jedinou skvrnou na tomhle dokonalém čase byl Marek, který se nenechal odbýt. Ranní sms s přáním krásného dne. Ne-li stovky komentářů vzývajících Editinu krásu, zamilované verše i lascivní připomínky. Nereagovala, snažila se ho vytěsnit, ale jemu se podařilo zabřednout do jejího života jako špína do spár. A pak to přišlo! Modrák zavrněl přijetím zprávy: „Zítra v dopoledních hodinách očekávejte kurýra.“ – ANO, zavýskla si Edita.
Druhého dne vstala relativně brzy. Absolvovala ranní rituály a očekávala… Co vlastně očekávala, když takhle seděla sama v Lenčině obýváků, začal jí hlava šrotovat. Proč se má dostavit kurýr? Přiveze zprávu, balíček, pozvánku nebo co? Až z téměř naddimenzionálního rozjímaní jí vytrhlo zazvonění telefonu. Lekla se, že jí zase volá Marek. „Proč jsem si ho ještě nedala do blokace?“ Problesklo jí.
Je otázkou, jak dlouho se dají zavírat oči nad vlastními problémy, nicméně to, že je člověk neřeší, automaticky neznamená, že přestanou existovat. A telefon drnčel dál – neznámé číslo. Vzala to.
„Sajtfeldová, prosím?“
Z telefonu se ozval mužský hlas, klidný, neosobní „Dobrý den, u telefonu Langer, hovořím s Editou Sajtfeldovou?“
„Ano.“ Odpověděla nejistě.
„Slečno Sajtfeldová, zastupuji exekuční úřad, jež přejal od našich klientů, jež vám v minulosti poskytli drobné úvěry, pohledávky, které jste neplnila.“
„Cože?“
„Vskutku, jedná se v souhru o celkovou částku plynoucí s drobných půjček, zejména na elektroniku, kdy tyto jste dle smluvních závazků nehradila. Na základě těchto skutečností, byly pohledávky předány nám k vymáhání. V součtu se zde, včetně úroků, bavíme o konkrétní částce, která je…. Moment…“ listování papíry „a tady to mám, 56 942 korun českých a 27 haléřů.“
„To ale…“ nemohla ze sebe dostat slovo.
„Ano, je to velmi znepokojivá zpráva, ale je potřeba domluvit si s vámi schůzku, abychom tuto situaci vyřešili ku oboustranné spokojenosti. Kdy máte čas?“
„Já.. Totiž já…“ koktala „Asi zítra, nevím, ano zítra.“
„Výborně, můžete se tedy za námi zastavit?“
„Ano, mohu.“ Odpověděla zcela rezignovaně.
„Skvěle. A jen mezi námi. Nevím, jak na tom jste, ale doporučil bych vám zkontaktovat někoho, kdo se věnuje finančnímu poradenství.“
Ve zbytku rozhovoru byly Editě sděleny patřičné údaje. Poté co hovor skončil, jí telefon málem vypadl z ruky. Zůstala jako opařená. Věděla, že má půjčky, dokonce příkazem nějaké peníze odesílala. Proboha, za co to může být? Vždyť si kupovala jen notebook, telefon, tablet. Vždyť to tak nějak splácela. Ano, objevily se platby z prodlení, ale tohle? Původní rozjímání nyní nabralo zcela jiný směr. Myšlenky se lusknutím prstů přelily z dimenzionálního snění do úředního soukolí reality. Dimenze snění jí vždy byla bližší. Málem se rozbrečela.
Opět něco zazvonilo. Lekla se, až poskočila. Hrábla po telefonu, až si o desku stolu málem zlomila nehet. Au, strčila prst mezi rty. Pak to zadrnčelo znovu. „Zatraceně, vždyť je to zvonek.“
Za dveřmi stál sportovec ve firemním dresu a předal jí v pevném papíru zabalený balíček. Poděkovala a v otočce nohou zabouchla dveře. Nebyl to velký balíček a papír byl pevný s vysokou gramáží. Při pohledu proti světlu se na něm leskly vtisknuté monogramy SB. Uvelebila se zpět na gauč v obýváku a papír roztrhala. Obsah balíčku byl, dalo by se říci, minimálně znepokojující. Jednalo se o dvě obálky a purpurové vajíčko z velice příjemného materiálu, které však nebylo pravidelného tvaru. Vybíhal z něj zužující se ocásek, který se v téměř uzavřené elipse vracel zpět a jeho konec byl zakončen malou kapkou. Samozřejmě že vibrační vajíčka znala, byť nebyla jejich majitelkou, ale tohle jí přišlo cizí. Nebyl zde žádný ovládací prvek. Nikde stupnice intenzity. Prostě jen vajíčko a nic. Odložila ho a otevřela obálku s perem nadepsanou jedničkou. Jednalo se o voucher slibující rezervovaný stůl na devatenáctou hodinu pro dva a kompletní večeři v Hugo’s. Povytáhla obočí a uznale pokývla hlavou. Hugo’s byla restaurace v centru. Sice nepatřila mezi absolutní top, ale její prestiž spočívala ve vyhlášené kuchyni, moderním prostředí a lehce neformální atmosféře, byť majoritní klientelou byla vyšší střední třída. „Možná vezmu mámu. Zasloužila by si to.“ Blesklo jí, ale tu myšlenku ve stejném momentě zavrhla. „Nevěřila mi, doprošovat se jí nebudu.“ Obálka s nadepsanou dvojkou ukrývala vizitku, na které bylo opět inkoustem napsané telefonní číslo s dovětkem „Tvá večerní společnost“. To číslo jí přišlo povědomé, ale nevěděla, kam ho zařadit. Tak jako tak tím byla záhada koho vzít s sebou vyřešena. Ze sedu sebou plácla na záda a oddychla si. Bylo to na jedno dopoledne moc událostí. Musela se připravit na večer, zavolat na uvedené číslo a zároveň z pozadí myšlenek nemohla vyhnat probíhající proces, kdy její mysl řešila finanční problémy a možné důsledky.
„No co, je potřeba postavit se tomu čelem!“ řekla nahlas s pohledem zabořeným do stropu.
Plán byl jasný – zavolat na číslo a vyřešit schůzku, udělat si kosmetiku, nehty, líčení, aby vypadala samozřejmě královsky a pak dělat to co umí nejlépe – prodat se. S tímhle programem byla spokojená.
Vizitku si položila tak, aby na ní dobře viděla a začala přenášet čísla do telefonu. Pokud bychom hovořilo o momentu, kdy pohár vnitřní trpělivosti přeteče, kdy se překročí mez únosnosti, kdy vás emoce semelou jako kus hadru, tak to byl právě tenhle moment. Po zadání prvního trojčíslí vyhodil telefon shodné výsledky ze seznamu kontaktů. Ani číslo nemusela dopisovat, protože poslední tři cifry se shodovali. Byl to Marek. Gejzír frustrace, vzteku, zoufalosti a nenávisti vytryskl. Křik, nadávky, zarývání nehtů a v závěru jen smutné schoulení na pohovce, kdy jako tečka za tím vším stékaly Editě po tvářích slzy.
Když by se jí někdo zeptal, co celý den dělala, nedostal by jednoznačnou odpověď. Veškeré dnešní události z ní vysály energii a ta, která v ní zbyla, padla na telefonní rozhovor s Markem. Ten otrava doslova sršel radostí, zatímco ona sama sbírala poslední zbytky sil, aby se nerozkřičela nebo nerozbrečela, sama nevěděla. Když se líčila u zrcadla, s vlasy zamotanými do ručníku, snažila se sama sebe přesvědčit o tom, že se jedná jen o práci. Dnes už to nešlo. Tohle nebyla nevinná masturbace ani hraní si na modelku. Ideální svět, který měla spojený s vilou SplatterBell, najednou opustil brány a změnil se v plíživý stín, který se začínal zatínat do osobního života. Ruce se jí třásly a několikrát si musela stírat šmouhy řasenky. Když byla se svým líčením spokojená, usadila se na vanu a prohlédla si vajíčko. „Tak jo…“ povzdychla si a pokusila se zavést si ho. Musela si nakonec trochu pomoci trochou mýdla, protože dnes byla úplně suchá. Nakonec to bylo mnohem pohodlnější, než očekávala. Oblékla se vkusně, ale pro jistotu nevzala nic vyzývavého. Žádný výstřih, žádný rozparek. Džínsové kalhoty, ne nijak upnuté, spíše volná košile a lesklá vestička s kapucí lemovanou chmýřím. Do kabelky vhodila voucher, peněženku, pár osobních věcí a zavolala taxík.

Když přijela na místo, netrpělivě přešlapovala před restaurací a přemýšlela, jak Marka vlastně pozná. Vždy ho viděla jen v té umaštěné uniformě KFC. Čas se neskutečně táhnul, a tak se rozhodla zavolat Lence a aspoň jí říct, že je dnes pryč. Potřebovala trochu rozptýlit. Zatímco hovořila a procházela se pod osvíceným reliéfem nápisu Hugo’s, překryly jí oči cizí ruce. Strašně se lekla, až poskočila a upustila telefon, který dopadl na zámkovou dlažbu.
„Ježiš, to jsem nechtěl, tedy promiň, ahoj.“ Vykoktával ze sebe Marek, zatímco se hrnul pro telefon ležící na zemi.
Kdyby měla sílu, vyškrábe mu oči, začne křičet a bít ho, ale na to už prostě neměla. Jen ho nenávistně probodla očima.
„Vážně promiň…“ podával jí její milované jablíčko s prasklým sklem.
Sepjala rty a slzy udržela jen tak tak. „Víš co, pojď!“ Sykla a otočila se na podpatku a nakráčela do restaurace.
Usadili je ke stolu pro dva. Byl prostřený a plamínek svíčky se odrážel od křišťálových skleniček na víno v univerzálním provedení. Bylo by to příjemné místo s intimní atmosférou, ale to za předpokladu, kdyby proti ní seděl kdokoliv jiný, než Marek.
„Za ten telefon se vážně omlouvám“ hovořil tiše a se studem v hlase, jako omluvu pak nadhodil „ale u nás na fakultě mám kámoše, co ti dokáže opravit, je to vážně machr!“
„Vážně? Kámoše? To bych nečekala, že máš kamarády Marečku!“ vyštěkla na něj jízlivě.
„Vážně mě to mrzí Edito, chtěl jsem tě jen překvapit.“
„Povedlo se!“ za běžných okolností by dodala ještě nějaké sprosté slovo a okamžitě odešla, ale tohle nebyla běžná okolnost.
„Víš, strašně mě překvapilo, když jsi mi volala.“ Soukal ze sebe „totiž, myslel jsem si, že o mě nemáš zájem.“
„Ty s tou vejškou nebudeš mít problém, když ti to takhle myslí.“ Chtěla mu vpálit odpověď, ale nakonec se udržela a mlčela.
„Jsem strašně rád, jako hrozně. A navíc tenhle podnik je super, víš jako ty.“ Blábolil.
„Aha, právě mě přirovnal k restauraci, hotová Darwinova cena romantiky.“ Blesklo jí hlavou, ale stále mlčela. „Kde je zatraceně ten číšník?“ pomyslela a natáhla hlavu, aby se porozhlédla. Propnutí zad a vytažení hlavy však způsobilo, že se jí nadmula ňadra a knoflíčky se našponovaly. Evidentně ta košile nebyla tolik volná, jak myslela. Když se pohledem vrátila zpět k Markovi, číšníka nenašla, vytrhla ho za zaujatého zírání, kdy vypadal jako kromaňonec pozorující oheň.
„Hej, tady mám oči.“ Vydala nesmlouvavý příkaz. Kromaňonec se oklepal a nabyl aspoň trochu normální podoby.
„Teda, já…“ vykoktával ze sebe, ale větu už nedokončil, protože odněkud přitančil servis ve vypasované košili s doplňky ve firemních barvách.
„Příjemný večer, jídelní lístky zde, prosím.“ Meníčka přistála otevřená před každého z dvojice „mohu vám nabídnout něco k pití? Digestiv, víno pro dámu, pánovi pivo či něco tvrdšího?“
„Jaké máte víno?“ vyhrkla Edita.
„Prosím, zde vinný lístek.“
Edita ani nevybírala, sjela očima nabídku a narychlo vybrala. „Tady Premier, lahev prosím“
„Premier Cru Classé archiv 2017 pro dámu, skvělá volba. A pánovi?“
Marek vybíral s precizností someliéra, ale nakonec to vzdal a objednal si Plzeň.
„Plznička pro pána, hned to bude.“ Potvrdil číšník a odplul.
„Když jsme teda tady, můžu vědět, jak to, že sis na mě vzpomněla?“ začal rádoby nezávazně Marek „já jsem totiž začínal mít dojem, že o mě vůbec nestojíš.“
Čekala, že tahle otázka přijde, ale žádnou odpověď si nepřipravila. Celou dobou nad tím přemýšlela jen jako nad nutným zlem, jako nad pracovní náplní a když tomu teď měla čelit, neznala odpověď.
„Marku…“ začala „úplně nevím jak bych ti to měla vysvětlit.“ Mluvila pomalu a snažila se co nejrychleji vymyslet nějakou smysluplnou odpověď. „Prostě jsou zde nějaké vnější okolnosti, podle kterých jsem se musela zařídit.“
„To je v pořádku.“ Chápavě pokyvoval hlavou „já vím, že není lehké, když někdo odejde odněkud z práce, kde to má rád.“
„Proboha, co to mele, snad si nemyslí…“ myšlenka směřovala k ponížujícímu období v KFC, ale už nebyla dokončena. V podbřišku ucítila jemné chvění. Překvapilo jí to, protože na vajíčko úplně zapomněla.
„Vím, že to tam nebylo jednoduché, ale myslím, že jsi do party zapadla…“
Byl to velice zvláštní pocit, nic nepříjemného. Vibrace jí uvnitř jemně dráždili, ale zároveň cítila, jak se kapička v jemných záchvěvech dotýká klitorisu.
„..samozřejmě jsem se tě snažil hájit u vedoucí a se vším ti pomáhat, protože vím, že vstoupit do takového provozu není jednoduché…“
Intenzita pomalinku narůstala. Cítila naprosto zřetelně, jak vlhne. Předklonila se blíž ke stolu a lehce se prohnula v zádech. Potřebovala najít tu správnou polohu, protože tohle sakra nečekala. Musí vydržet a nedat nic najevo. Zatraceně nic. Jenže jak tomuhle vzdorovat. Bylo to neustávající a kontinuální. Změna posedu jí sice trošku ulevila od vnitřního dráždění, ale posun pánve zapříčinil, že se většina vibrací přenesla na její pahorek. Vydržet, musím vydržet!
Číšník se konečně vrátil, z tácu sejmul orosenou sklenici a ladným pohybem jí umístil před Marka. Poté sundal lahev vína a odložil tác bokem.
Frekvence v jejím klíně se stupňovala.
„Pro dámu, prosím.“ Vystavil láhev ke kontrole.
Koncentrovala se, ale dech se jí začínal prohlubovat. Pokývala hlavou na znamení souhlasu.
Číšníkovi se v ruce objevil otvírák a nacvičeným grifem odšpuntoval lahev a nalil degustační doušek.
Nemohlo se to stát v horší chvíli, intenzita vibrací vystřelila raketovým tempem. Prsty se jí sevřeli, jak se snažila vzdorovat, ale cítila, že už to dlouho nevydrží.
Třesoucí rukou uchopila sklenku a přiblížila ji ke rtům. Než rtěnka obtiskla rty na sklo, ucítila na tváři svůj vlastní horký dech.
„Všechno v pořádku?“ otázala se obsluha.
Její defensivní postoj se roztříštil a z úst jí unikl spíš vzdech než slovo „Ano“.
Moment jako když utne. Vajíčko utichlo a Editě zbyly pouze záchvěvy svalů. Proboha, vždyť tohle musí každý vidět! Byla vzrušená a zároveň plná studu. Křečovité sevření rukou povolilo. Přistihla se, jak mačká nožičku skleničky. Naštěstí neprskla. Pomalu jí odložila a podezřívavě se podívala na Marka a na číšníka. Marek byl fascinován sklenicí piva, kterou panicky otíral rukou a muž s lahví buď zachovával dekorum a nebo skutečně nic nepoznal. Oddychla si. Kombinace vzrušení, publika ve formě veřejnosti a Markova přítomnost namíchala neuvěřitelný koktejl emocí.
Nervózně se rozhlédla, ale skutečně vše vypadalo v naprostém pořádku. Víno jí bylo dolito a servis znovu odplul se slovy, že jim nechá ještě čas na výběr jídla.
„Takže jak jsem mluvil o tom provozu. Prostě chápu tvůj postoj, ale doufám, že jsem ti byl oporou.“ Začal zase plácat Marek.
Vůbec jeho slova nevnímala, s tím jak pomalu odcházelo vzrušení, začalo jí plně docházet, co se děje. Jak mě u tohohle chtějí natáčet? Kdo to sakra ovládá? A co tohle všechno vlastně znamená? Oči jí těkaly po interiéru v naději, že najde aspoň nějakou stopu nebo náznak odpovědi. Samozřejmě že si ničeho nevšimla, což mělo za následek, že stupeň nervozity ještě vzrostl a to na takovou úroveň, že se to již nedalo skrývat.
„Editko, je všechno v pořádku?“
„Co?“ vyhrkla vyrušena z investigativního průzkumu okolí.
„Ptám se, zda je všechno v pořádku? Nevypadáš úplně v pohodě.“
„Jo, jo… Je to v pohodě. Už máš vybráno?“ prohodila zcela nezúčastněně.
„Noooo… Ještě úplně ne, ale podívám se.“ Ozvalo se znalecky z druhé strany stolu.
Byť přicházela relativně s chutí, hlad byl ten tam. Myšlenky cirkulovaly kolem tématu, zda tu zatracenou věc prostě nezahodit. Nevykašlat se na tohle všechno. Jenže ty prachy prostě potřebovala! A zatraceně nutně!
„Co je vejce comte 60?“ opustil svůj znalecký postoj Marek „počkej, vygooglim to!“ a vytáhl telefon do kterého hlasem začal diktovat.
Potřeba peněz zvítězila. Tohle odmaká až do konce, maximálně už jí tu nikdo nikdy neuvidí a Marka stejně okamžitě pošle do háje. Je jen součástí plánu. Na pár vteřin jí ho bylo i líto.
„COM – TE ŠE-DE-SÁT!“ slabikoval do telefonu. Lítost byla ta tam.
Nakonec se tak zabrala do jídelního lístku a vybrala krevetový salát. Markovu poznámku „jak může tyhle mořské zrůdičky jíst?“ přešla bez povšimnutí. Neměla chuť na nic těžkého. Po další poznámce „že v něm ty příšery budí dojem, že mu do břicha nakladou vejce“ neměla chuť už vůbec na nic.
Marek hlasové zadávání nakonec vzdal a napsal dotaz ručně. Objednávka z jeho strany skončila s u hovězího steaku s pepřovo-vínovou omáčkou.
„A jak to vidíš mezi námi dále?“ začal konverzaci.
„Já.. Teď mám hodně složité, potřebuju teď prostor a čas.“ Snažila se diplomaticky vybruslit.
„Samozřejmě, to plně chápu. Určitě nemusíš mít strach nebo obavy z toho, že bych na tebe nějak tlačil….“
Vajíčko se opět ozvalo. Intenzita kolísala, jemné chvění bylo střídáno drtivými nárazy, což mělo za následek ještě větší vzrušení.
„Děkuju Marku…“ snažila se být slušná, ale větu přerušil další náraz. „…jen teď musím…“ snažila se mluvit přirozeně, jenže její klitoris právě prožíval slastnou koupel. Opřela se a rukou si pročesala vlasy. „Je tady…“ cítila, jak se uvnitř celá chvěje, kundička se jí začala stahovat, „…strašné horko…“ a použila dlaně jako vějíř.
„Mě je akorát.“ Pokrčil rameny Marek a upřeně se na ní díval.
„Dojdi mi…“ srazila stehna křečovitě k sobě „… pro vodu s ledem.“
„Teď?“
Zabořila hlavu do dlaní a pevně sevřela rty, snažila se udržet, ale vzrušení a zrychlené dýchání si začalo vybírat svou daň. Její nervová soustava se právě potýkala s orgasmickým vzrušením, což mělo za následek, že spíše vyhekla „Jo, teď!“
Pozornost udržela přesně ty tři vteřiny, které Marek potřeboval, aby si stoupnul. Jakmile se otočil, opřela se o stůl. Odvrátila se, aby jí další hosté neviděli do tváře a otevřela ústa, potřebovala vzduch, protože nemilosrdné kmitočty ji přivedli na samou hranu orgasmu. Oči se jí protočily a rukou se chytla za ústa a pak přišla exploze. Horko, lehké záškuby, vlnění pánve a horká záplava. Jako na povel pak vše utichlo.
„Tady máš.“ Postavil před ní sklenici. Vypila jí skoro na jeden nádech. Skutečně se teď potřebovala zchladit.
Jídlo proběhlo v klidu, ale neužila si ho. Byla vzrušená, nadržená, naštvaná, vystrašená a ponížená, takže nakonec byla docela ráda, že se může svou pozornost upírat na Markovy nesmyslné řeči o lásce, překvapení ze setkání, což mimochodem zopakoval asi po páté, až po popis jeho záliby v počítačových hrách a samozřejmě sledování Editina instagramového účtu. V podstatě to začala brát jako setkání s fanouškem. Musí se připravit na svou popularitu, tak proč z této situace nevyjít jako skutečná hvězda. Celá tahle situace byla geniálně bizarní.

„Co tedy teď?“ zeptal se, když dojedli.
„Teď si půjdeme nejspíš každý po svém.“ Otřela si pusu ubrouskem.
„To jako že se teď rozejdeme a nic? Myslel jsem, že teď tě třeba doprovodím domů.“
„a já zase myslím, že dnes toho bylo až až Marku. Neber si to osobně, anebo klidně ber, ale víc už prostě nebude. Stačilo.“
„Ale vždyť přece jsi mě sem sama pozvala, tak jsem myslel…“ drmolil ve zmateném toku myšlenek.
„Prostě nemysli, protože bůhví co vymyslíš. Jestli sis dělal nějaké naděje, že si třeba sáhneš na kozy, nebo se s tebou budu nedej bože líbat, tak zapomeň!“
Marek jen seděl a koukal na ní.
„Protože já a tohle tělo je úplně jiná kategorie, než na kterou ty se vůbec kdy zmůžeš Marečku!“
Marka to úplně odrovnalo a jeho naděje spočívající v iluzi praskla jako mýdlová bublina. Co hůř, zřítila se jako hořící Zeppelin.
Edita se nadechovala, aby se do něj znovu pustila, ale z kabelce se ozval Samsung. Chvíli se přehrabovala šminkami, klíčemi tampony, prezervativy, řetízky a dalšími řetízky, našla pětisetkorunu a nakonec nahmatala přístroj.
„Pojedeš s ním domů taxíkem!“
„Do prdele!“ vykřikla a telefon jí vyskočil z rukou a dutě zaskákal po desce stolu. Seděla zaražená a zcela opařená.
„Co se stalo?“
„Ty v tom jedeš s nima?!“ obořila se na něj. Prsty začala přejíždět pod stolem a snažila se nahmatat mikrofon. Oči jí těkaly po provozu. Plující obsluha, hlahol, smích a cinkání příborů. Nikdo jim nevěnoval sebemenší pozornost. Na stropě bodová světla, jež byla důmyslně rozmístěna, aby perfektně utvářela prostor, ale nikde nic! Žádná kamera, mikrofon, prostě nic! Na zdech ze syrových cihel byly jen sošky lehce laděné do asijské tématiky, kamínky, keříky!
Vystřelila a jala se je prohledávat, ale ucítila nepříjemné vlhko v rozkroku, což ji velice rychle usadilo. Cítila, že se jí chce brečet, ale slzy udržela.
Marek zaraženě zíral s pohledem nechápavého gekona „V čem proboha? Co to je za fejky tohle? Edito! V čem jedu?“ začal přitahovat pozornost zvýšeným hlasem.
„Ale v ničem kurva!“ zaječela, byla zlomená. Tohle nemohl hrát. Nebo mohl, ale v tom případě je držitelem Oskara nebo geniální makléř, který vám přitaká, jak mu jde o dobro vaší rodiny, zatímco již prodal dům i s babkou. Ne Marek v tom nejede…
Telefon se ozval znovu. Natáhla se po něm třesoucími prsty a na počtvrté aktivovala. „Venku čeká taxík. Prostě nasedněte.“
Stejně byl čas vypadnout, protože ty pohledy ostatních hostů by se daly nahmatat a namazat na chleba.

Taxík je vezl nočním městem a Edita nepřítomně zírala z okénka. Noční světla a billboardy se míhaly v nepřeberném množství a osvětlovaly její tvář, po které pomalinku stékala slza, které za sebou zanechávala tenounkou černou stopu. Kupodivu i Marek mlčel. Ostatně z tohohle všeho musel být neuvěřitelně zmatený. Hukot pneumatik rušila pouze tichá hudba linoucí se z rádia. Asi nějaký shit v podání rádia Blaník. Ale ona nic nevnímala, cítila se zneužitá a degradovaná. Jako by se jí stahovaly přes hrudník neviditelné kovové obruče, které nemilosrdně drtí vše, co jim přijde do cesty. Přistihla se v absolutně odevzdaném stavu, už jí bylo úplně jedno, co s ní bude. Chtěla mít tohle všechno za sebou. Původní nevinná masturbace a sen o modelingu se začal měnit v noční můru. Kdyby tak věděla, co jí ještě čeká…

Taxikář je vysadil na kraji sídliště. V dálce kdosi křičel, vozidla projížděla za ostentativního vytí motorů a hlasité hudby a kdesi štěkal pes. Nároží sousedního bloku osvětloval blikot modrých světel a kdosi se zde hádal. Pak křik utichl a zazněla siréna signalizující úspěšný zásah policie. Stáli společně pod betonovou lampou se žlutým kloboukem, která nepříjemně hučela a blikala. V úrovni očí se jako memento socialistické práce vystavoval štítek s nápisem Transporta, rok výroby 1978. Jakmile to dočetla, lampa zhasla.
„Můžeš mi vysvětlit, co tohle znamená?“ žádal se odpovědi Marek.
„Já, sama nevím. Vážně nevím…“ šeptala. Byla z tohohle prostředí vyděšená. Přeci jen se matčina bytovka se sídlištěm čítajícím přibližně třicet tisíc obyvatel nedala srovnat. Komunistický demografický model sociálního zajištění v oblasti bydlení ve své úplné podobě! Jen kdyby to kapitalista nezkurvil tolikem blahobytu a bylo kde parkovat.
Pořád se rozhlížela a přemýšlela, co zde vlastně dělá.
„Tak chceš jít dovnitř? Tady asi stát nebudeme.“ Navrhnul opatrně.
Nechtěla, ale vlastně to bylo pořád lepší, než být minimalistickou ikonou uprostřed betonového monumentu.
Pokýváním hlavy naznačila souhlas. Když kráčela po chodníku z vydroleného litého betonu, působilo to jako diamant valící se na podavači do spalovny odpadků.
Skleněná výplň dveří zarezonovala v prostoru domu. Edita se s leknutím, že se vysype, otočila, ale to nehrozilo. Sklo bylo důmyslně zpevněno drátkovým výpletem. Další z patentů socialismu. Výtah cvaknul a kdesi nahoře a s ozvěnou a drnčením kovové klece se začal spouštět dolů.
„V jakém patře bydlíš?“
„Šesté, není to tam tak špatné.“
„Když to říkáš.“ Řekla s pochybností v hlase, protože od schodiště to páchlo močí. Kdosi zachrchlal v mezipatře.

Byt tři plus jedna byl zařízen asi tak, jak se dá očekávat. Plakáty herních hrdinek s poprsím, za které by se nemuseli stydět hvězdy erotiky z devadesátých let, sbírka plechovek od energy drinků. Poházené oblečení a svítící monitor počítače. Ostatně nejen ten, ale celý herní kout zářil, což se nedalo přehlédnout, neboť byl situován přímo proti vstupním dveřím.
„Běž dovnitř, ani se nezouvej. Dáš si něco?“
„Máš víno?“
„No asi jo… ale jako předem, top to nebude.“
„Mě je to asi úplně jedno.“
Přesunula se do obýváku, zatímco Marek cinkal sklenicemi, asi rozsypal lahve a pak se ozvalo klení, protože víno nejspíše nemohl najít. Ani v obýváku to nebylo nic nového. Plakáty zejména z distribuce herního studia Blizzard, poličky doplněny herními postavičkami a pod velkou televizní obrazovkou sbírka všech konzolí Playstation. Kupodivu se zde neválelo nikde spodní prádlo ani kusy oblečení. Obývák byl aspoň s přimhouřeným okem přijatelný.
Marek stále štrachal v kuchyni, když se ozval Samsung.
„Uděláš ho orálně, to bude pro dnešek vše.“
Jak tohle ví? Jak je tohle možné?! Jak to nahrávají, do prdele, jak? Jak se tohle děje!
Konec. Bod zlomu. Breakpoint. Rozsypání charakteru. Roztříštění složité nervové konstrukce definující já. Konec. Mrtvo. Duševní smrt. Genocida její osobnosti.
Už to nešlo vydržet, ocel pomyslných obručí z ní začala mačkat pláč. Nevzlykala, ale pozorovala svůj odraz v temné obrazovce televize. Už nemohla a veškerá hořkost se odplavovala v jejích slzách.
„Marku“ špitla. Ale její hlas uvízl kdesi v krku. „Marku“ šlo to o trochu více nahlas, ale nemohl jí slyšet. „Marku!“ podařilo se jí konečně vypravit ze sebe v dostatečných decibelech. „Slyším, už jdu! Pusť si televizi!“
„Přines mi panáka. Velkýho a pojď sem, hned!“
Trvalo to asi dvě minuty, kdy se s balancem snažil vše donést v kompletním stavu na konferenční stolek. Předloktími přidržoval lahve a v rukou nesl skleničky. „Promiň, na panáka nemám, tak ti bude muset stačit tohle.“ A postavil před ní sklenku na nožičce na tureckou kávu z pevného skla. Dokonce na ní byly i jarní motivy. Už se nad tím ani nepozastavila a vytrhla mu poloprázdnou lahev Magistra. Nalila půlku sklenky a kopla to do sebe. Málem jí to koplo zpátky, ale ustála to. „Ještě víno.“ Poručila.
Vyvalil na ní oči a opět zaujal pohled plaza nejapného, ale udělal, co chtěl. Popadla skleničku, překvapivě vinou, a vypila jí.
Chvíli to rozdýchávala a pak přikázala „Sedni si. Nebudeš se na nic ptát, nebudeš na mě sahat. Prostě budeš jen sedět a nebudeš nic dělat.“
„Ehhhm…“
„Buď prostě zticha!“
Poslechl jí a sednul si vedle. Ani se na něj nepodívala a její ruce přejeli k opasku kalhot. Prsty se jí chvěly a snažila se dívat jinam, ale nakonec přeci jen musela otočit hlavu, protože alkohol a nervozita jí zcela odpojily hmatové funkce. Nakonec klínek vyskočil.
„Edito co to..“
„Drž hubu jsem ti řekla!“
Odvahu si dodala ještě několika panáky.
Knoflík povolil rychle a podezřele rychle šly dolů i kalhoty. Odvrátila se stranou a levačkou nahmatala přechod spodního prádla. Překvapilo jí, že není kamenně tvrdý. Její ruka zajela ke kořeni jeho chlouby. Kdyby se tohle dělo spontánně, musela by uznat, že ho má vážně velkého nebo minimálně objemného. Byl oholený. Vytáhla ho ze spodního prádla a levačka spustila mechanický pohyb nahoru a dolů. Pomalu, apaticky, nepřítomně. Nahoru a dolů, znovu a znovu. Během chvilky ho měla plnou dlaň, téměř se jí tam nevešel. Marek hluboce oddychoval, ale nehýbal se. Pravačkou si zachytila vlasy za ucho a pomalu se k němu naklonila. Měla zavřené oči a první, co se dotklo jeho žaludu, byly její slzy. Musela roztáhnout ústa, skutečně byl objemný, ale nakonec to dokázala. Chtěla to mít co nejrychleji za sebou. Jeho žalud se nalil krví, cítila, jak jí nabyl v ústech. Přidala jazyk, musí ze sebe vydat to nejlepší, musí to mít co nejrychleji za sebou. Zvýšila tempo a polykala ho hlouběji. Začal vzdychat. Jeho ruka jí uchopila za zátylek. Vyjela po něm a hystericky vřískla „Nesahej na mě!“. Na chvíli přitom mohl vidět její rozpité líčení. Nepřestala však. Znovu se k němu přisála. Mezi mlaskáním jejích úst se chvílemi ozývalo vzlykání. Už to nevydržel. Zatnul nehty do pohovky a ucítil blížící se vrchol. Kdyby na chvíli přestala, dal by se oddálit, ale ona ho nasávala jako smyslů zbavená s neutuchajícím tempem. Už nevydržel…
Běžný objem lidského ejakulátu je za normálních okolností 2 – 6 mililitrů. S připočtením odchylky, kdy Marek dlouhodobě neměl pohlavní styk a poslední sexuální zážitky pramenily pouze z neuspokojivé masturbace, dále roli vzrušivosti vyvolanou Editinou přítomností a orální dovedností, dostali bychom se přibližně na hodnotu 6 – 10 ml. Dle Edity toho bylo aspoň půl litru….
V sevřené dlani ucítila, jak se jeho penis napíná a žalud se nalil. Chtěla ucuknout, ale i přes jasné příkazy ho jeho ruka znovu uchopila. Neměla kam cuknout a v tom přišly první stahy. Ucítila jeho vařící sperma jak jí plní ústa. Tváře se nafoukly, ale bylo toho moc. Pokusila se nadechnout a obsah úst začal stékat po penisu, který do ní pumpoval další dávky. Nakonec se vymanila, z koutků jí odkáplo několik kapek a další várka vařícího magmatu jí zasáhla do obličeje. Nakonec jeho ruka zcela povolila a on se zavřenýma očima hluboce oddychoval. Už chtěla být pryč. Vyskočila na nohy, v předsíni popadla boty a bosá vyběhla na chodbu. Něco za ní volal, ale neslyšela. Prchala po schodech a její chodidla pleskala o zaplivané schody s rádoby mramorovou mozaikou. Jakmile se za ní s řinčením zabouchly vchodové dveře, sesunula se a propukla v hysterický pláč. Poté šla zvracet…