#TheToy! nr. 4

Netušila, jak se dostala domů, ale ráno jí strašně bolela hlava. Oblečení měla ještě na sobě a trápila jí ukrutná žízeň. Vymotala se z pokoje a pomalu se doploužila do kuchyně.
„Proboha, co jsi dělala?!“ uvítal jí Lenčin hlas.
Nevěděla, co má odpovědět.
„No sakra, ty vypadáš! To musela být teda ukrutně divoká noc.“
„Ani mi nemluv…“ špitla Edita z posledních sil a sesunula se ve futrech na podlahu.
„No no no, tak takhle ne,“ hrnula se k ní Lenka a mateřsky jí kárala „do sprchy rovnou, šup!“
Neprotestovala a odevzdaně se nechala dovést do koupelny.
„Jen pro příště,“ přiblížila se k ní Lenka „než se příště budeš vracet domů, uprav se aspoň na tu cestu.“ A posunkem ukázala směrem k zrcadlu.
Kdyby se jednalo o Picassovu ranou tvorbu, rozhodně by se nebylo za co stydět. Ten pohled jí ale vyděsil. Rozcuchané vlasy se slepenými pramínky, líčení kolem očí rozpité a s malinkatými cestičkami od tekoucích slz. Rtěnka místy setřená a rozpatlaná kolem úst. Rukou z tváře vydrolila zbytky zaschlého spermatu. Cítila opět slzy na krajíčku.
Umyla se. Tedy spíše provedla očistnou koupel trvající přibližně dvě hodiny. Pak si dala s Lenkou kávu, ale zkušenosti ze včerejšího večera si nechala pro sebe. Zkontrolovala telefon, který jako tiché memento měl rozbitý displej, a neodpověděla ani na jednu z Markových zpráv. Už ani pochvalné komentáře na Instagramu neměly tu moc, aby jí zlepšily náladu. Poslední obsah přidala před několika dny. To musí napravit. Dnes udělá společné focení s Lenkou. Potřebuje oddych a tohle jí pomůže. Možná dá večer společný chat s fanoušky. To byly její plány.
Nechtěla na nic myslet, chtěla být jen sama se sebou a věnovat se tomu, co jí baví, jenže jak to tak bývá, když člověk plánuje, nic nevyjde.
Telefon zazvonil. Volalo neznámé číslo. Exekutor? Policie? Nebo vlastně kdokoliv? Nesnášela ten pocit, kdy neví, kdo je na druhé straně. Strach z kontaktu s neznámým, který dokonale naruší její osobní život, v ní vždy vyvolával podezřívavou nejistotu. Nakonec to vzala. Ozval se jí ženský povědomý hlas.
„Edito, kde máš telefon, který jsme ti dali?“
„Kdo je to?!“
„Ptám se tě, kde máš ten telefon?“ dostala nesmlouvavou odpověď.
„To jsi ty Kláro?“ otázala se spíš, aby se ujistila „no asi v kabelce. Kde jinde by byl?“
„Neřekla bych…“
„Samozřejmě je tam!“
„Není.“ Ozvalo se zcela ledově „Velice mne mrzí tvůj laxní přístup k práci Edito.“
„Cože?!“ vykřikla „Laxní přístup? Ponižuju se pro vás a to všechno pro co?! PRO CO?!“
„Ale no tak, přece jsi do toho šla zcela dobrovolně.“ S ledovým klidem odpověděla žena na druhé straně.
„Víš co Kláro! Končím! Tohle je prostě moc. Nedokážu to, nebudu to dělat!“
„To by nás samozřejmě všechny mrzelo, jen mi dovol připomenout ti finanční sankce plynoucí z tvého rozhodnutí, a pokud vím, nejsi na tom teď nejlépe.“
„Seru vám na sankce!“
„Samozřejmě na to máš plné právo. Jen si nejsem úplně jistá, jak by se na veškerý námi pořízený materiál tvářila tvá internetová skupina fanoušků a nedej bože matka. Přeci nechceš, aby čistě náhodou tohle uniklo na internet, do zpráv, soukromých mailových schránek…“
Ucítila sevření v hrudníku, jak kdyby jí mezi žebry projel bajonet. Chtěla něco říct, ale hrdlo měla natolik sevřené zlostí, potupou a bezmocí, že se nezmohla ani hláskem. Cítila adrenalin, nenávist, chtěla je zničit. Zavřít oči a probudit se.
„A proto má milá máš asi půl hodiny na to, rozmyslet se, zda přijmeš poslední zakázku. Jen tě upozorňuji, že vše co jsi zažila, byl jen drobný začátek. Pošlu ti číslo, kam napíšeš odpověď.“
Poté se hovor ukončil.
Myšlenky jí šrotovaly v chaotickém víru a trvalo, než je poskládala a začala reálně uvažovat. Se vším by se vnitřně vyrovnala, ale i přese vše, co bylo mezi ní a její matkou, by nepřežila, kdyby se před ní měla postavit a přiznat co dělá. Rozpad rodiny, přátelství, ve světě internetu by se navždy dostala do světla té laciné kurvy. Každý by si myslel, že si s ní může dělat, co chce. Ne…. Tohle nedokázala překousnout. Na morální hodnoty již rezignovala, ale to bylo v jejím osobním životě. Tohle matce nemohla udělat.
Zatímco přemýšlela, přišla jí zpráva i se sestříhaným videem ze včera. Mělo jen pár minut, ale bylo tam vše. Restaurační orgasmy, zabírané ze zcela prapodivného úhlu, ale překvapivě detailně, její cesta taxíkem, natáčená nejspíše z dronu i její orální ponížení u Marka. Ta zasraná kamera u konzole.
Jak je tohle vše možné? Do čeho se to dostala a jakými prostředky vůbec disponuje tahle společnost SplatterBell, když dokáže tohle všechno. Cítila, že je vyčerpaná do mokru kostí. Tomuhle se nedá vzdorovat.
Zvedla telefon a napsala zprávu zcela v rozporu s instrukcemi.
„Bude tohle naposledy?“
Odpověď přišla okamžitě.
„Ano.“
„V tom případě to beru.“
„Dnes ve 20:00 hod. v kanceláři SB, adresu zašleme.“

Veškeré plány na dnešní večer hodila za hlavu. S Lenkou si samozřejmě na chvíli sedli, ale žádný extra rozhovor se nekonal. Lenka na ní sice chvíli tlačila, lákala jí na manikúru, návštěvu kosmetického slonu, masáž a vířivku, ale nepochodila. Neúspěch slavila i hra na hodnou a dobrou Lenku. Holt u policajtů to prostě funguje lépe. Ani soucit nepomohl. Edita se úplně uzavřela. Původní energie, touha po úspěchu a uznání, vše bylo fuč. Najednou zde byla nenamalovaná, zdrcená a unavená dívka, která působila jako by ve svém mládí měla za sebou starosti dlouhého života. Nakonec skořápka aspoň částečně povolila a Edita se jí svěřila, že pracuje pro SplatterBell, který jí teď vydírá. Přiznala jí exekuci a zároveň přiznala, že z tohohle koloběhu nemůže z finančních a osobních důvodů vypadnout.
Aspoň něco…. Když se s Lenkou večer Edita rozloučila, rozhodla se po delším přemýšlení ke zvláštnímu kroku. Sice si připadala trochu jako zrádce, ale nakonec to udělala. Vzala telefon a zahájila hovor. Zvuková signalizace se zdála nekonečná, ale když už začala, nehodlala se vzdát.
„Prosím?“ ozval se unavený ženský hlas.
„Dobrý den paní Sajtfeldová, tady Lenka.“ Představila se.
„Jee ahoj Leničko, co že voláš?“
„Kvůli Editě paní Sajtfeldová, myslím, že se něco stalo a má větší problémy, než dokáže zvládnout.“
„O čem to mluvíš.“ Intonace se opět změnila v unavený, ale ustaraný hlas.
„Já sama pořádně nevím. Edita se mnou nemluví, ale z toho mála, co mi řekla, mám pocit, že je v pořádném průšvihu.“
„Co je s ní!“ naléhala Editina matka.
„Nevím přesně, ale říkala mi, že pracuje pro nějakou firmu, která jí teď něčím vydírá… Teda řekla mi to všechno před chvílí…“ odmlčela se „víte, já mám pocit, že udělala nějakou blbost a sama víte nejlíp, jak je tvrdohlavá.“
„Dej mi jí prosím tě k telefonu.“ Matčin hlas zněl úzkostlivě a naléhavě.
„No…“ zarazila se Lenka „To nepůjde.“
„Jak to?“
„Ona totiž šla na schůzku do té firmy…“
„Přijeď, prosím tě, okamžitě ke mně Lenko!“
„Dobře.“

Edita se motala po ulicích, ale po nějakém čase našla uvedenou adresu. Sice to trvalo, protože se nevyznala v mapách, ale nakonec trefila tu správnou ulici. Šest pokusů nebylo tak špatných. I tak ale přicházela naštvaná, protože její lodičky nebyly uzpůsobené na delší vycházky. Ostatně celkově se oblékla hodně reprezentativně. Byla to náročná cesta a udělal maximum, takže se dá předpokládat, že uspěla. Aspoň takový pocit měla. Bylo to příjemné a cítila zadostiučinění, takže si následující schůzku nehodlala zkazit tím, že bude oblečená jako nějaký venkovský šupák. Byla se sebou spokojená, bílý upnutý svetřík s hlubokým výstřihem do V, kdy však dekolt byl zákeřně schován pod šněrováním. I tak ale bylo možné zcela zřetelně zahlédnou oblé tvary jejích ňader. Ostatně bradavky o sobě dávaly také vědět. Ale co, nemá se za co stydět. K tomu upnuté krémové kalhoty s černě lemovanými kapsami. Cítila se jako sexy free rebelka. Ostatně ještě se stihla na ulici zvěčnit na instagram. Poté vypnula zvuky, neboť oznámení o reakcích k této fotce na sebe nenechala dlouho čekat. Telefon schovala do kabelky Versace. Pečlivě upravené vlasy měla stažené do pevného culíku. Chtěla působit trochu přísněji. Oční stíny byly lesklé v pleťové barvě, byť trošku světlejší a oční linka tenká jak když střelí. Vše podtrženo zvýrazněnými rty v matně rudé barvě. Po dlouhé době se cítila opět plná energie a vše, co předcházelo tomuto okamžiku jako by mizelo v daleké mlze a možná se ani nestalo. Takhle nějak se musí cítit herečka před představením. Plná nervozity a pochybností sama o sobě, ale jakmile vstoupí do záře reflektorů, vše z ní spadne a ona zazáří. Ano, to byl ten pocit. A s tímto pocitem otevřela dveře činžovního domu, které jen smutně zavrzaly.
Podpatky klapaly po kamenných schodech a ozvěna se rozlehla domem. Byla natolik soustředěná a odhodlaná, že vůbec nevnímala loupající se nátěr v toxicky zelené barvě, vrzající zábradlí ani zatuchlý vzduch, který je až příznačný pro činžovní zástavbu z dvacátých let. Došla do třetího patra, kde nalezla dle instrukcí dveře označené zlatými písmeny SB. Cvakot podpatků ustal. Stála zde připravená a odhodlaná. Několikrát se zhluboka nadechla, aby snížila tepovou frekvenci zvýšenou vzrušením kolujícím v žilách. Co horšího jí může potkat? Po tom, co zažila s Markem už nic… Nemůžou jí ničím dostat, poslední etapa, před zlatým vrcholem. Natolik zaslouženým.
Prsty zakončené pečlivě upravenými nehty s nátěrem v matně hnědé barvě se sevřely v pěst, která následně zarezonovala o dřevěnou plochu dubových dveří. Jakoby se zvuk nemohl dostat dovnitř, takže přidala na síle, až ji zabolely klouby. Instinktivně si přiložila do úst. Nedělo se ale nic. Původní odhodlání vystřídalo lehké zmatení. Sáhla po mosazné kouli. Zastudila jí do dlaně, ale k Editině překvapení povolila. Západka dveří cvakla. Vstoupila dovnitř.
„Haló…“
Uvítal jí jen temný prostor, lehce osvětlený zbytky denního svitu z chodby. Díky šeru nerozeznala jednotlivé tvary. Udělal krok dovnitř a zašátrala rukou po vypínači. Hmatala po vápnité zdi a cítila, jak jí omítka ulpívá pod nehty.
„Je tu někdo? Přišla jsem na tu domluvenou schůzku!“
Ruka pořád jela po zdi, až narazila na plastový vypínač. Byl to starý kulatý typ, takže chvíli zápolila se systémem, ale nakonec zjistila, že je potřeba jím otočit. Hlasitě cvakl. U stropu se žlutě rozsvítila malá žárovka visící jen na holém drátu. Zdi byly oprýskané se stopami po dávné malbě v květovaném vzoru a zbytky tapet, které původní nátěr kamuflovaly.
„Tak je tu někdo?! Haloooo!!“ volala do prostoru vstupní haly. Jasně se před ní rýsovaly další dveře a celý prostor pokračoval kamsi za roh. Automaticky se vydala ke dveřím a podpatky se opět rozezvučely nárazy o dlažbu. Klika jí však dál nepustila. Pokračovala doprava. Po pravé straně stará koupelna, špinavý rozbitý záchod. Vlevo dveře.
Při pohledu na toaletní zázemí si překryla dlaní ústa. Bod zlomu nastal. Odcupitala zpět ke vchodovým dveřím a automaticky hmátla po klice. Ruka promáchla, nehty rozryly oprýskaný lak, jeden se zlomil a s cvakotem se odporoučel do neznáma. Vykvikla bolestí a zamžourala v přítmí po dveřích. Žádná klika. Nic.
„Do prdele!“ zakřičela.
Po důkladném průzkumu dveřní obložky zjistila, že ne do prdele, ale v prdeli. Ano, přesně tam je.
Sáhla zoufale do kabelky a začala lovit telefon. V to zmatku jí několik věcí vypadlo na podlahu a rozkutálelo se po místnosti. Nakonec ho vytáhla. Díky třasu rukou a prasklému displeji ho odemkla až na několikátý pokus.
Žádný signál.
Křečovitě ho sevřela, jako by přístroj chtěla rozmačkat. Několikrát se nadechla. Co teď? Co kurva teď?
Stála ve vstupní hale, bušila na dveře, křičela, zalykala se, ale zcela bez výsledně. Dům byl prázdný a malým okénkem bylo jasně vidět, že se začíná šeřit. Když se aspoň částečně uklidnila a skutečně zjistila, že nemá signál, odhodlala se k dalšímu průzkumu. Dveře v chodbě jí pustili dál. Překvapením se zarazila. Uprostřed čtvercové místnosti stál na starém stole monitor. Starý monitor, který si jako holka pamatovala ze základní školy. Silné sklo a protáhlá bedna. Jinak byl pokoj docela čistý a překvapivě zde svítila malá žárovka. Přistoupila ke stolu a odtáhla židli. Kabelku položila na desku a prsty přejela po hranách monitoru. Nahmatala tlačítko zapnutí a několikrát se ho zlehka dotkla. Po chvíli jí došlo, že je potřeba tlačítko zamáčknout.
Místnost v ten moment zhasla. Jen v rozích se připomínaly červeným světle kamery, o jejichž přítomnosti neměla doteď tušení. Sedla si na židli a nechala se ozářit kuželem světla z obrazovky, který se tak stal jediným zdrojem osvětlení. Chvilku se barvy třepotaly a pak obrazovka zčernala. Udeřila do ní z boku. Zda to pomohlo, těžko říct, ale obraz se bílou čarou rozdělil na devět pravidelných čtverců. V každém z polí se pak objevil totožný profil postavy v masce morového lékaře. Hlavy se na ní začaly otáček a na přeskáčku volali její jméno.
„Edito, Edito, Edito, Edito…“ šeptali pořád a pořád.
Odskočila a zvrhla židli. Vyběhla ke dveřím, ale amatérsky se nechala chytiti do totožné pasti. Žádná klika.
„Už dost! Nechci pokračovat, nechci!“ křičela směrem k červeným světlům v rozích. Bušila, třískala a kopala do dveří.
„Edito, Edito, Edito…“ plnily hlasy místnost a pak vše utichlo.
První lékař se otočil zobanem směrem k ní.
„Vítám tě, Edito, při tvém posledním úkolu!“ šeptal.
„Tvá práce bude vyžadovat ohebného ducha a mnoho odhodlání!“ druhý.
„Neee, nechci! Pusťte mě ven!“ doslova řvala.
„Budeš vystavena dekadentním choutkám tvého objednavatele.“ Čtvrtý, „Které pocházejí z černých zákoutí lidské duše.“ Pátý.
Pomalu se odplazila do rohu, kde se zkroucená v klubíčku zcela oddala strachu a bezmoci. Nedokázala nic říct, jen brečela a vzlykala.
„Zlomíme tvého ducha a znovu tě stvoříme!“ Šestý.
„Tohle je cesta, na kterou ses dala, a kterou se kráčí až do konce.“ Sedmý.
„Cesta hvězdy SplatterBell.“ Osmý.
„Závěrečná zkouška začíná za.“ Devátý.
Masky zmizely a nahradila je časomíra. Poslední tři minuty.

Lenka usrkla z hrnku instantní kávu a postavila ho zpět na igelitový ubrus s růžovým květinovým vzorem. Zrovna Editině matce řekla vše, co věděla. Ta jen kroutila hlavou a snažila se od ní získat další odpovědi, jenže Lenka víc nevěděla. Lovila v paměti, ale pravdou bylo, že nepřikládala Editině nové „práci“ velkou váhu. Popravdě o ní trochu pochybovala, ale nikdy jí to neřekla. Byla si vědoma, že Edita chce uspět za každou cenu, ale těch pokusů již bylo tolik. Vždy se snažila být dobrou kamarádkou, ale kdesi uvnitř v ní klíčil pocit, že dříve nebo později bude načase Editě říct, že ve světě modelingu neuspěje. Trh byl přesycený a instagramové hvězdy byly přeci jen pomíjivé. Někde hluboko uvnitř si tuto krutou pravdu přiznávala, byť také velice ráda a plnými doušky hltala pomíjivý pocit uměle vytvořené popularity ze světa sociálních sítí. Pochopitelně k tomuhle poznání došla až v kuchyni u Editiny matky. Bylo to kruté, ale někde uvnitř začalo klíčit semínko pravdy.
„ Víte, paní Sajtfeldová, já popravdě o té společnosti nic víc nevím. Třeba je tohle vše jen zbytečně nafouknutá bublina. Víte, jak se Edita do všech věcí vrhá po hlavě. Tedy tím mám na mysli věci, za kterými si jde.“
„A právě z toho mám ten největší strach. Těch přešlapů už bylo tolik. Dokonce mě kontaktovali exekutoři, protože má trvalé bydliště stále tady.“
„Ano, je pravda, že se dostala do finančních problémů, ale jsem přesvědčená, že právě pracuje na tom, aby nějaké peníze získala a z tohohle svrabu se vymotala.“
„Jenže jak… Už to focení s těma autama pro mě bylo dost. Myslíš, že je pro mě příjemné koukat na vlastní dceru jak se vystavuje? Myslíš, že jí snad někdy záleželo na tom, jak mě to trápí?“ pronášela smutným hlasem.
„Rozumím vám.“ Odpověděla s pochopením Lenka.
„Proboha, jestli se pustila do něčeho horšího, vždy jí lákal ten lesk populárních hvězd. Už od mala a vždy se nechala tak lehce ovlivnit. I od toho pitomce Tonyho.“
„Paní Sajtfeldová, zkusím zjistit, co se dá, a dám vám vědět. Je mi jasné, že po Editině odchodu to nebylo jednoduché ani pro jednu z vás, ale měli bychom zachovat klidnou hlavu. Jak říkám, udělám, co budu moci a určitě se vše vysvětlí.“ Uklidňovala jí Lenka. Kdyby obě věděli…
Digitální minutka se blížila k nule. Edita stále seděla v koutě temné místnosti. Nemohla ani dýchat. Zavřela oči. Strach jí paralyzoval. Prostupoval svaly, dementoval signály jejího mozku k pohybu a způsoboval neovladatelný třas. Musí něco udělat, musí se uklidnit. Nic jí přece nemůže hrozit. Je to jen divadlo, jen hra. Pitomá, debilní nepovedená temná komedie. Chtějí jí jenom dostat, aby se ten kdovíjaký zbohatlický dement na druhé straně mohl vyhonit. Jasně. Je to prostě hra, kterou musí ukončit. Prachy se někde seženou. Zaplatí, co musí a už o téhle společnosti nikdy neuslyší. Všechno bude v pohodě. Všechno bude v pohodě. Všechno… Bude… V úplném… Pořádku… Tahle mantra jí zněla hlavou. Vše ostatní přestalo existovat. Pak minutka pípla a ozvalo se lehké cvaknutí. Otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Paprsek světla na podlaze zřetelně vycházel z otevřených dveří.
Jasně…. Cítila se jako úplná kráva. Prostě jí chtěli jen vystresovat. Podařilo se jim to. Pitomá hra, zatraceně pitomá, ale promyšlená hra. Pomalu se podél zdi vyškrabala na nohy. Třásly se jí, ale na obličeji se jí zcela intuitivně objevil nezřetelný úsměv. Pak se ozvalo další cvaknutí následované kroky.
„Kde je madam?“ ozval se téměř dětský hlas „Kde je, už jí chci vidět!“
„Musíš vydržet. Ona přijde, buď trpělivé děvčátko!“ odpovídal druhý, hlubší ženský hlas.
Co to kurva je… Editě se stáhl hrudník obručí z titanu. Nešlo jí ani dýchat. Snažila se vmáčknout do rohu, ale víc se tam prostě nevešla. Třas se opět projevil, jediné, co si uvědomovala, bylo, že se neovladatelně chvěje.
„Já se na ní ale tak těším! Proč se na ní nemůžu jít podívat?“ ozval se zase pištivý hlásek s intonací dítěte, které se těší na dárek.
„Až přijde. Tak zněl příkaz!“
„Ale já si chci hrát hned!“ umíněně odseklo pískle. „Můžu aspoň do pokoje madam? Chci se podívat na hračky.“
„Běž má malá!“
Ozval se cupot nohou, chrastění klíčů a překvapivé „Jůůůů!“
„Pojď ven!“ vyzval ji hlubší ženský hlas.
Edita se nemohla pohnout. Nechtěla.
„Pojď ven! Nebaví mne opakovat se!“
S vypětím všech sil nakonec udělala krok. Vlastně ani nevěděla proč, ale sunula se kupředu. Drobnými kroky došla až do vstupní místnosti. Zajíkla se. Ve žlutém světle zde stála vysoká žena v rudých lesklých šatech, které obepínaly její štíhlé tělo. U krku byly zakončené černým obojkem s trčícími stříbrnými ostny. Jediné, co zůstalo na obdiv, byla vpřed trčící pevná ňadra, zjevně arcidílo plastické chirurgie, krytá jemnými řetízky, jež byly součástí oděvu a dlouhá noha v kožené kozačce, která stoupala až do půle stehna, jež vystupovalo z rozparku na boku. Bradavky byly zakryty černými kříži. Žena měla dlouhé vlnité černé vlasy, které spadaly až do půlky paží, odkud následně pokračovaly černé rukavice s viditelným šněrováním. Tvář měla nalíčenou do mrtvolně šedé barvy s rudě zvýrazněnými tvářemi. Jasně modré oči lemovaly protažené černé stíny a vykrojení rtů bylo zvýrazněno též černou barvou. Žena zde stála zcela sebejistě a bez jakéhokoliv náznaku studu.
„Pojď se malá!“ Přikázala.
Původně zavřené dveře za Editou se otevřely, a kolem proběhlo malé děvče. Měla načesané zelené vlasy po stranách sepnuté do culíků rudými stuhami a s pečlivě upravenou pěšinkou uprostřed. Široká nakadeřená sukýnka v barvách duhy a síťované silonky. Drobné černé střevíčky s červenými mašlemi, které cvakaly při každém kroku. Malá ňadra vykukovala z pod kusu látky, který končil těsně pod bradavkami. Mezi ňadry vystupovalo tetování rudého srdce. Ramena skrytá nakadeřenými rukávky, paže holé, prsty zakončené nehty různých barev. Tvář měla také bílou a rty zarámované též do srdíčka, jehož rudá barva byla zvýrazněna černou linkou. Obočí bylo též do zelena a oči byly zvýrazněny rudě. Až po chvíli Editě došlo, že nejznepokojivější je její temně černý pohled. Nebylo jí vidět bělmo, což jí znervózňovalo a vyvolávalo v ní strach. Prohlížel si ji pár černých očí, ve kterých se nedalo číst…
Dívka přiběhla ke stojící ženě a schovala se za ní. Vykukovala zpoza jejích beder a zvědavě si Editu prohlížela. Ten pohled byl děsivý. Červená se ani nepohnula. Byl to bizarní výjev. Uprostřed rozbité místnosti zde jako monument stály tyto dvě, které Editu pohledy přeměřovaly. Uvědomila si, že zde stojí zcela schoulená. Propnuté ruce, zakleslé dlaněmi do sebe, překřížené nohy. Netušila, co se bude dít. Přišlo jí, že dýchá strašně nahlas. Místnost na chvíli vyplnilo hrobové ticho, které bylo rušeno jen tlumeným vzlykáním. Atmosféru prořízlo až dívčí písknutí „To je ona madam?“
„Copak, nelíbí se ti?“
„Já nevím…“ odvětila zelenovlasá a vložila si ukazovák s oranžovým nehtem do úst „Půjdu si jí prohlídnout.“
Střevíčky zacvakaly. Edita reflexivně udělala několik kroků zpět, ale narazila zády na zeď. Ucítila, jak se jí oddrolené vápno sesulo po ramenech. Zelenovláska se zastavila na krok od ní. Nedalo se vyčíst, na co se dívá, ale pohybem hlavy bylo patrné, že si jí prohlíží celou a to se zřejmou infantilní zvědavostí. Bylo to zvláštní spojení drobného ženského těla s dětskou myslí. Po chvíli se dívenka zachichotala a odhalila tak bílé zoubky. Natáhla ruku a chtěla se Edity dotknout. Ta se ji instinktivním pohybem sepjatými rukami s kabelkou v rukou pokusila odehnat a opět se posunula po zdi o krok zpět. Fixovala dívku slzavým pohledem. Ta před máchnutím kabelky odskočila dozadu a sykla „Ošklivá zlobivá hračka.“ Otočila načesané boule vlasů a s nevinnou infantilitou se otázala „Madam, proč si se mnou nechce hrát?“
Ledově modré oči se zavrtaly do Editiných a konejšivě pronesla „Asi ještě neví, že je hračka.“ Dívenku ta věta nadmíru pobavila a začal s chichotáním poskakovat. Copánky se třásly a stejně tak malá ňadra. Skákala kolem zcela zmatené a vyděšené Edity a radostně výskala „Neví, že je hračka! Neví, že je hračka! Neví, že je hračka!“
Byla to absurdní performance. Rudošatá téměř mateřsky pronesla „Je čas jít si hrát, co myslíš?“
„Ano madam, hrát si, madam!“ přiskákala zpět ke své paní.
„H-h-hrát?“ vykoktala ze sebe chvějícím se hlasem Edita.
„A mluví! Hračka mluví“ výskala zelenovlasá.
„Ano hrát. Od toho hračky přeci jsou. Dovol mi poučit tě, že přijetím posledního úkolu se z tebe dnes stává hračka určená k potěšení tvého vlastníka, kterým je náš klient. Jak jsi dozajista pochopila, vše co se bude dít, je jen v jeho rukou. Čím dříve pochopíš, kde je tvé místo a jak se chovat, tím jednodušší pro tebe vše bude.“ Konstatovala s ledovým klidem.
„A co se bude dít?“ zmohla se Edita na otázku.
Dívenka začala vykřikovat „Ogaři!“ a jako rozpustilá holčička se pustila do poskakování, do jehož rytmu hláskovala „O – ga – ři!“
„Jsi si jistá, maličká?“
„Ano! A chci s ní, líbí se mi, jak se bojí! O – ga – ři!“
„Pokud si to přeješ, maličká.“ Odpověděla Madam až láskyplně a usmála se na dívenku.
Holčička přiskočila ke své paní a výskla „Děkujuuu.“ Přimáčkla se k ní a ručičky se vzepjaly k mohutným ňadrům. Řetízky zacinkaly, jak po nich prstíky přejela.
Madam sklonila hlavu a usmála se na dívku, která na ní vzhlížela přes kopce prsou. Poté zabodla svůj ledový pohled do Edity a její rysy ztvrdly. Editou projel mráz. Rudošatá zdvihla paži v sametově černé rukavici a natáhla ji k vypínači. „Když ogaři, tak ogaři.“ Poté vypínač cvakl a místnost ztemněla.
Edita vzepjala poslední zbytky sil, zády se odpíchla od zdi a pokusila se vyrazit kupředu. Pozdě. Narazila na masu kůže a svalů, která se s dupotem hrnula dovnitř. Několik silných paží jí uchopilo a strhlo zpět. Páry rukou jí sevřely paže, další nohy a strhly ji k zemi. Zakřičela. Ječela a svíjela se, ale z ocelového sevření se nedalo vyprostit. Cítila jen horký dech postav za sebou. Několikrát se o něco udeřila hlavou, ale pořádně to nevnímala. Snažila se kopat, napínala svaly k prasknutí, jenže účinek se nedostavoval. Přes hladu jí kdosi natáhl pytel. Juta jí dřela do tváří a krku, jak se stáhla smyčka. Dusila se. Poté ji ruce zdvihly a postavy se s ní daly do pohybu. Dveře, z kterých původně vyběhla ta malá zrůdička, se otevřely. Silné ruce jí následně složili k zemi. Kolem rukou zacvakala pouta a Editino tělo se ve snaze vyprostit zmítalo v prostoru, ale její ruce byly pevně fixovány k čemusi pevnému. Skrze pytel viděla jen plápolající plamínky svíček a pohyb mnoha postav. Svíjela se, řvala, chtěla se bránit, ale s roztaženými pažemi to bylo nemožné. Několikrát kopla do prostoru ve snaze zasáhnout nějakou z postav, ale marně. Její snahy evidentně rozesmáli dívenku, jejíž škodolibý smích Editě rval uši. K dalšímu kopu už nedostala příležitost. Ruce jí chytli nohu ve vzduchu a další pár jí zdvihl i druhou. Rukama připnutá tak visela roztažená jako na kříži. Cvakot nůžek a pak párání. Nohavice kalhot vzali za své během chvilky, lem se jí zařízl do pasu, a po chvíli pod opakovaným trháním povolil. Stejně tak i svetřík, dvěma trhnutími z něj zbyly jen cáry a ona po celém těle ucítila chlad. Ruce neznámých se sevřely kolem ňader, jež teď trčela ke stropu, přelévala se v Editiných záškubech. Dlaně je drtily a Edita se nezmohla na nic jiného než bezmocný křik. Prsty jí drtily bradavky, kroutily dvorce, kůže se v tahu napínala. Jediným škubnutím pak přišla i o spodní prádlo. Ucítila v rozkroku malou ručku, jak jí hladí po stehnech. Přibližovala se blíž k Editině kundičce a pomalými dotyky jí začal prozkoumávat. Ručka se dotkla jejích oblých vnějších pysků a roztáhla je. Ucítila horký dech a pak se jejího poštěváčku dotkl jazyk. Snažila se vykroutit ze sevření, ale z tohoto sevření se nedalo uniknout. Tělo jí po chvíli vypovědělo službu, došla jí energie a malý jazyk jí šlehal přes poštěváček, který pod neustálou stimulací začal nabíhat a plnit svou funkci. Nechtěla to, odmítala to, ale nedokázala se bránit, neměla na to sílu. Nejprve se objevila kapička vzrušení, které již následně nehodlalo odejít a malý jazýček jí neustále bez přestávky bičoval. Svíjela se, zuby zatnuté, ale vzdechy se začaly svévolně drát na povrch. Ztratila poslední zbytky nadvlády nad svým tělem, které jí dokonale zradilo. Netrvalo dlouho a sténání nabralo na intenzitě. Jazyk se od ní odtáhl a Edita jen zhluboka oddychovala. Ucítila ručku, jak jí znovu roztahuje a poté do ní narazil mohutný kůl. Tvrdý žalud jí začal drtit. Jeden přiraz, druhý, třetí. Prsa jí lítala v rytmu tvrdých nárazů, cítila kamenný penis hluboko v sobě, jak jí mrdá bez lítosti.
„Chci jí vidět do tváře!“ vřískala malá.
Pár rukou jí strhl kápi.
Kolem stálo několik mohutných mužských postav, jež byly přepásány koženými opasky. Vyděšeně po nich přejela pohledem. Jejich těla se leskla ve svitu zapálených svící, které osvětlovaly prostor. Neviděla jim však do tváří, neboť na hlavách měli masky v podobě býčích lebek, bělostně odrážející plamínky. Znovu vykřikla a pokusila se napnout svaly a vyprostit. Prohnula se v bocích a další příraz, který byl obzvláště tvrdý, jí přinutil povolit. Dotyčný ještě zvýšil intenzitu. Měla pocit, že jí roztrhá.
„Chci, abyste se do ní pustili pořádně!“ požadovala zelenovláska, která seděla u nohou své Madam, jež se uvelebila na čalouněném křesle v rohu a celou situaci se zvláštním potěšením pozorovala.
Postavy se na ní znovu vrhly. Uvolnili sevření pout a vrhli jí na matraci hned vedle. Editino tělo s žuchnutím plesklo. Než se stačila pohnout, jeden z lebkounů se uložil vedle ní. Přitáhl jí k sobě a další mu pomohli. Byť se snažila, vstoupil do zespod. Vrazil ho do ní hluboko. Ňadra jí párkrát poskočila, než je sevřely ruce. Další z nich jí překročil a trhnutím za vlasy si její ústa nasměroval k rozkroku. Pokusila se sevřít ústa, ale čurák její kundu nemilosrdně drtil, neměla moc šancí vydržet. V momentě kdy se zní, začaly drát výkřiky, byly okamžitě utlumeny. Vrazil jí ho hluboko do krku, začala se dávit. Nikoho to však nezajímalo. Byla mezi nimi jako ve svěráku. Střídavě cítila, jak jí přirážejí varlata k bradě a k podbřišku. Dýchala přerývavě, ale vzduchu se jí ani tak nedostávalo, protože dýchací cesty se jí uvolnili vždy jen na chvíli. Přítomností cizího tělesa v hrdle se u ní brzy spustila salivace. Sliny jí začaly stékat po bradě a slzy po tvářích. Oddychla si jen na chvíli, když se jí čuráci v ústech měnili. Netrvalo dlouho a rty jí roztáhly dva žaludy. Oddychla si jen na chvíli, když pístnice čuráka v její kundičce přestala pumpovat. Vykřikla, protože se jí roztáhla na maximum přítomností druhého. Zda křičela vztekem, strachem nebo pod náporem neutuchajícího mrdání sama nevěděla, zřejmě to byla kombinace všeho najednou. Byl to dokonalý stroj, v kterém uvízla, pozice zůstala stejná, jen penisy v ústech a kundičce se jí střídaly. Byla už úplně vyčerpaná. Její pohled sjel k Madam, která si užívala orálního potěšení od své malé společnice. Oči se jí však začaly protáčet a pohled se zastřel. Jak dlouho tohle všechno trvalo, nebyla schopna říct. Probralo jí až další trhnutí za vlasy, kdy jí přitáhly k červené madam. Ta si položila její hlavu do klína a odepnutím řetízků odhalila svá mohutná ňadra. Edita jí spadla do klína téměř sama. Z tváře jí odkapávaly provázky slin. Líčení měla rozpité po celém obličeji a oči zarudlé od slz. Už byla zcela odevzdaná. Nedokázala ani klečet. Jen přerývavě oddychovala pod monumentálním poprsím. Holčička si vzala prvního z penisů do úst a za pomoci svého jazyka a rukou ho nechala ejakulovat na ňadra své paní, odkud sperma skropilo Editinu tvář. Další příliv na sebe nenechal dlouho čekat, sperma jí stékalo po čele, po tvářích do úst, kde ho spíše intuitivně vyprskla ven. Při posledním výstřiku byla zalitá celá. Postavy se pak beze slova s hlubokým oddychováním vzdálily. Dívenka prsty shrnula zbytky býčího magmatu a nasála ho přímo z ňader do úst. Poté ho vyplivla Editě do obličeje a olízla si rty. Sklonila se k ní a pošeptala „Snad jsi se mi, hračko, nerozbila. Tohle byl jen začátek.“ A písklavě se zachichotala. Madam pak Editu postrčením odvalila na matraci, kde omdlela.