#TheToy! nr. 6

Lenka nakonec zjistila, komu patří telefonní číslo z kartičky SB. Řešení bylo velice jednoduché, a to zejména díky majiteli. Marek, byť vždy opatrný, aby na síti nezanechával moc stop, si zapomněl skrýt číslo na Facebooku. Chvilka hledání a Edita odhalila i jeho adresu. Svět je malý a čas od času se vynoří osoba, která je v internetovém universu známá dvěma dalším, osobně se neznajícím. V konečném důsledku pak prostě napsala jednoduchou zprávu své známé, která shodou okolností s Markem studovala, a ta Lence adresu poskytla.
Marek zrovna válel v grandmaster lize ve svém oblíbeném Heroes of the Storm. Klávesnice cvakala a klikání myši v rychlém tempu jasně definovalo právě probíhající zuřivou bitvu. Zazvonil zvonek. Marek se stáhl na lajně a seslal kouzlo Arcane orb. Zvonek zazvonil znovu. Spell arcane shot zasáhl nepřítele za dozvuku znělky triple kill. Zvonek zazvonil potřetí, to si stáhl sluchátka, aby pořádně slyšel, ale hrát nepřestal. Několik dalších rychlých zazvonění. Markova Li-Ming zemřela. Návrat do hry na úrovni dvacet tři trval šedesát vteřin. Zvonek. Odhodil sluchátka a doběhl k intercomu, aniž by zkontroloval kukátko dvěří.
„Prosim, co je?!“
Klepání na dveře. Odklopil clonu kukátka a paprsek světla osvítil sítnici. Na chodbě stála vkusně oblečená blodýnka. „Ty vole, co to je?“ pomyslel si. Ohlédl se zpět na monitor počítače. Ještě má čas.
Otevřel na délku bezpečnostního řetízku.
„Ahoj Marku, jsem Lenka, Editina kamarádka.“ Nečekala na nic blondýna.
„Ano? A o co jde?“
„Marku, Edita někam zmizela a ty jsi poslední člověk, kromě mě, s kým byla.“
Marek zrudnul. Nějak nevnímal onu zásadní informaci o tom, že Editu někdo postrádá. Řešil, že Edita určitě tady s blonďatou kamarádkou, mimochodem taky hezkou, určitě řešila svůj zážitek.
„Já ale nevím, co se stalo. Tady byla.“ Přiznal stydlivě „ale pak odsud odešla a víc nevím.“ Znovu se otočil. Hra už byla v plném tempu.
„Marku já potřebuju zjistit, kde Edita je, nebo co se stalo, chápeš?“
„Jo, to chápu, ale nevím, jak mohu pomoct.“
„Mohu na chvíli dovnitř? Potřebuju vědět vše, co jsi mi ochotný říct.“
Chvíli se rozmýšlel, ale nakonec jí pustil dovnitř. Herní večer byl v tahu.
Edita se vzbudila ve „svém“ pokoji. Měla žaludek jako na vodě. Tím, že se probudila zcela čistá, zůstal včerejšek v mlze, ale plně si uvědomovala, co se stalo, co se dělo. Otřásla se tou představou. Cítila se sama sobě odporná. Tuhle zkušenost navždy uzamkne kdesi uvnitř a bude doufat, že se nikdy nebude drát na povrch. V koutku duše jí nechá vyhnít do ztracena. Celá se při pomyšlení na celou událost otřásla a udělalo se jí nevolno. Nahá si stoupla a udělala pár kroků. Na stole přitom nalezla fotu z polaroidu. Ležela naznak a její ňadra trčela vzhůru. Poznala se jen díky nim. Zbytek torza, paže, krk, tvář i její nádherné černé vlasy byly pokryty monolitickou vrstvou spermatu, které se rozlévala kolem po podložce. Fotku odhodila a běžela na toaletu zvracet. Poté se sesunula vedle mísy a s pláčem zabořila tvář do dlaní.
Než si pro ní přišly, strávila čas bojem se svým svědomím a fyzickou očistou. Sprchu si dala asi čtyřikrát, ale stále se cítila neskutečně znečištěná a špinavá. Byla to špína na duchu nikoliv na těle. Na povel se oblékla do totožného, ale čistého, oblečení jako předchozí den. Tentokrát si obojek připnula sama, čímž se vyhnula konfrontaci s Hrubináčem, z kterého smrděl pot. Lolita si vzala vodítko a s povely „K noze, hračko!“, „Pospěš, hračko!“ si jí odvedla. Edita šla, bez odporu, beze vzdoru, zlomená a oddaná. Šla pomalu, protože její útroby o sobě dávali po včerejším náporu vědět, za což jí špekoun uštědřil několik ran důtkami. Uvědomila si a přijala fakt, že její tělo patří už dávno někomu jinému. Zcela se odevzdala.
Po znepokojujícím rozhovoru s Markem navštívila Lenka Editinu matku. Popsala jí, co jí Marek řekl. Detaily vynechala a to včetně toho, že se Marek při vyprávění rozbrečel. Ten kluk v tomhle byl nevině. Byla to zcela jiná kategorie. Pro Editu byly tyhle typy zcela neviditelné. Ponižovalo by jí vůbec se s někým takovým bavit. Mnohem více toužila po sportovně vypadajících mužích v dobře padnoucích oblecích, oplývajících penězi. Milovala sportovce, vojáky a policisty. Ty tedy jen sex, zejména když byli v uniformách. Díky tomu jak vypadala, dokázala s muži dělat divy a spousta z nich jí to žralo. Ne. Marek mohl pouze slintat nad jejími fotografiemi, ale nikdy, nikdy, nikdy by s ním nic neměla. Nemohl jí nabídnout zhola nic a všichni věděli, jak moc si Edita potrpí na materiální dárky. Na tomhle se s Editinou matkou shodla. Matka se psychicky skládala jak domeček z karet. K úplnému hroucení chyběla poslední dvě patra. Když jí Lenka řekla, co zjistila, zbyl jí jen suterén. Ne proto, co se dozvěděla o své dceři, ale proto, že žádní z těch informací nevedla k jejímu nalezení. Vytočili proto linku 158.
Zda se jednalo o totožný prostor, jako včera, nebyla schopna Edita poznat. Pokud ano, někdo zde přes noc nebo den, což také nedokázala říct, odvedl spoustu práce. Ostatně celkově ztratila absolutní pojem o čase. Jediné vjemy, které dokázala vnímat, se smrskli na to, co v daný moment viděla a prožívala. Tak jako tak se teď nacházela v místě, jež evokovalo velice komorní jídelní halu, jež osvětlovaly po stěnách rozmístěné lucerny. Na prostřených stolech stály mohutné svícny a stříbrné příbory se leskly ve svitu plamenů. Bohaté mísy s ovocem, sýry, mořskými plody, masem a cukrovinkami vybízeli k ochutnávce. Zjistila, že má hlad a jídlo natolik vonělo. Nábytek byl vyřezávaný z temného dřeva s koženým čalouněním. Podél jedné ze zdí se táhl mohutný bar se spoustou alkoholu v nádobách z broušeného skla. Lolita Editu dovedla na drobné pódium, kde jí odepla vodítko. Hrubináč jí však spoutal ruce mohutnými koženými pouty, která následně připnul k lanu visícímu ze stropu. Poté jí zacpal ústa roubíkem s černou kuličkou a dotáhl pásek. Kladka zacvakala, pouta zavrzala, zařízla se do předloktí a Editino štíhlé tělo se natáhlo. Hrudní koš vystoupl a ňadra se protáhla a obnažila v celé své velikosti, růžové bradavky trčely vpřed. Linie břišního svalstva se napjala a pánev se o to více obnažila. Hýždě, stehna a lýtka se šponovaly, neboť na temně rudý koberec dosáhla jen špičkami chodidel. Lolita se nechala zdvihnout a sčesala jí vlasy dozadu. Edita se snažila držet stabilitu drobným cupitáním, ale docílila jen toho, že se začala pomalu otáčet a pohupovat. Lolita s Hrubináčem ponechali Editu v závěsu a prostor v tichosti opustili. Bylo to poprvé, co byla sama mimo svůj pokoj. Znepokojilo jí to. Prohlížela si místnost a přitom se snažila vytlačit roubík z úst. Uvědomila si, že je laděná do konzervativního aristokratického stylu s moderními prvky. Všimla si, že na zdech jsou malované obrazy v mohutných rámech. Na některých byly erotické výjevy, na jiných pouhé postavy, vesměs moderně oblečené. Žlutá záře plamenů se pak odrážela od dřevěných obloukových podpěr, které navazovaly na leštěný kazetový strop. Hotový zámecký jídelní sál v celé své grandióznosti. Pásek roubíku nakonec popojel na zátylku a Edita mohla aspoň trochu uvolnit ústa. Z prohlídky prostoru jí vyrušil až příchod, tedy spíš přivlečení zbývajících dvou dívek. Překvapivě jen dvou. Černovlásky v modrém a plavovlásky v bílém, které čekal stejný osud jako Editu. Tudíž zavěšení. Přivedla je Lolita v přítomnosti sádláka po jedné a krom jednoduchých příkazů ani v tomto případě nepromluvila a síň okamžitě se svým mohutným poskokem opustila. Když za sebou obr zavřel pobíjené dřevěné dveře, osaměli. Po chvíli, kdy se nic nedělo, Edita vytlačila kuličku a prolomila ticho. Zahuhlala směrem k blondýnce.
„Jak se jmenuješ?“
„Što?“ odpověděla po chvíli, kdy bojovala se svou ústenkou.
„Jméno. Já jsem Edita.“ Huhlala.
„Světlana.“
„Češka?“
„Niet.“
Světlana začala něco tlumeně drmolit s východním přízvukem, ale nemělo to cenu, Edita rusky neuměla a českým slovům s přízvukem nerozuměla. A přes překážku v ústech už vůbec. Modřenka nereagovala, jen se třásla. Původní dravost z ní očividně vyprchala. A tak zde v tichosti visely tři prvotřídní symboly ženské krásy – Athéna, Venuše, Artemis, navždy zbavené své božské moci.
Dveře se otevřeli a dovnitř vstoupil lékař, jež dívky zkontroloval a gestem umožnil vstup dalším postavám. Místnost obsadily mužské postavy celé v černém. Padnoucí obleky, vyleštěné polobotky. Bílé rukavice a bílé, tvář obepínající masky. V prostoru se pohybovali bez jediného škobrtnutí. Fungovaly jako prvotřídní stroj. Tu porovnat založení stolu, tu upravit jídelní místu, přeleštit sklenku. Chodbou, kterou přišli, se začal ozývat hlahol a lomoz. První přišla madam. Červenou barvu vyměnila za leskle černou, což jen zvýraznilo její nabílená mohutná ňadra a tvář. Gestem a s drobným úklonem uvedla hosty do sálu. Skupina mužů a žen ve vybraném oblečení začala zaujímat se smíchem a živým rozhovorem jednotlivá místa. Všichni byli perfektně obslouženi přítomným anonymním personálem. Rozlévalo se víno a místností se ozývala ruština, němčina, angličtina a několik jazyků, jež Edita nedokázala identifikovat. Celé osazenstvo se chovalo značně nenuceně, vtipkovalo, pilo a točilo se v konverzaci.
Madam dvěma ladnými kroky vystoupala k dívkám na pódium a plameny světel se ztlumily. Cvakl reflektor a zacílil kruh. Editu příliv světla oslepil. Madam jemně zacinkala o skleničku.
„Vážení, vážení hosté,“ začala kultivovaný projev, jež byl okamžitě následován hlasy překladatelů „jak jsme vás informovali, z důvodu degradace lidských zdrojů, jsme museli přistoupit k dnešnímu soaré dříve, než jsme původně zamýšleli. Prosím, omluvte tento nedostatek, a vězte, že vám společnost SplatterBell bude refundovat vámi investované prostředky.“ Na chviličku se odmlčela. „Dnešního večera máte možnost seznámit se s našimi finalistkami, které jste finančně podporovali, a které jsou vám plně k dispozici. Dívky jsou vám plně k dispozici a věřím, že dnešního večera vám prokáží své kvality a uspokojí vaše tužby. Přeji vám příjemný večer.“ Poté za cvakotu podpatků místnost opustila. Jakmile se po Madam uvolnilo místo, zaplnily ho démonští rohatci s hudebními nástroji, kteří spustili Prokofievův Tanec rytířů. Hostům se plnily talíře, mastila ústa a kolem plul personál. Najednou se mezi rohy démonských hudebníků zjevila kovová tyč, která se zahákla za kladku modřenky a odtáhla jí do prostoru k jednomu ze stolů. Bělohlavý číšník spustil modřenku dolů a za pomoci další ji hvězdicovitě roztáhl přes stůl. Tlustý muž, jež seděl u stolu si nechal přinést talíř jídla, který na dívku vysypal a poté ho z ní začal konzumovat. Modřenka to nevydržela a začala s sebou škubat, což mělo za důsledek, že znečistila tlusťochovi oblek. To ho rozlítilo a začal na ní rusky křičet. Popadl karafu s vínem, kterou jí začal lít do hrdla. Edita vytřeštila oči. Další tyč si stáhla jí. Projela mezi rohy a smyčci a pouta se zařízla ještě více. Zastavila se u stolu německy mluvícího osazenstva. Trhla sebou, neboť modřenka tlumeně zakřičela, když jí vařící vosk ze svícnu spálil ňadra.
„Wage sie davon weg!“
Edita netušila, co to znamená, ale vzápětí se složila na stůl. Seděla zde ve vkusném kostýmku, z kterého vystupovala halenka s broží, starší dáma. Měla nakadeřené obarvené fialové vlasy a na kostnatých prstech zlaté prsteny. Hned vedle seděl zřejmě její muž, který však věnoval Editě nulovou pozornost, jen vykřikl „Ah Scheisse!“, když přistála na desce. Třetí u stolu byl asi pětadvacetiletý muž, který si jí se zájmem prohlížel. Uchopil kovovou nožičku, ve které byl vsazen broušený kalich na víno a napil se, aniž by z ní spustil oči. Bylo v nich jen pohrdání.
„Du siehst live sehr eckelhaft aus.“ Ušklíbl se.
Edita by se ráda zeptala, co to znamená, ale německy neuměla. Chtěla říct aspoň něco, ale nedokázala to. Akorát zahuhlala přes roubík a z úst jí ukápl pramínek slin.
„Wie widerlich.“ Konstatoval s odporem mladík.
Prohlédla si muže pozorněji. Měl pečlivě upravený sestřih na patku, hladce oholenou tvář. Typické ostré hranaté rysy a světlou pleť i vlasy. Působil velice dominantně a už od pohledu Editou pohrdal.
Pak se k ní natáhl, až se mu obnažily zlaté manžety bílé košile. Odepl jí roubík, který se vykutálel na stůl zanechávající za sebou vlhkou stopu.
Edita se na něj vděčně podívala a snažila se popadnout dech. Její pohled však sklouzl vedle, neboť modřenku právě špekoun nechal vytáhnout za ňadra nad stůl. Roubík už nedokázal tlumit její bolestivý křik.
Mladík se otočil a zakřičel „Ruhe!“. Potom se vrátil zpět k Editě a nastavil ruku s prázdnou číší, kterou okamžitě číšník přispěchal naplnit.
„So…“ začal a zlehka se napil. „Ty jsi tedy češká modeline? Ja?“ ptal se lámanou češtinou.
Edita nevěděla, zda má mluvit.
Muž se k ní naklonil blíže a zabodl do ní světlé oči. „Bist du?“ zeptal se znovu přísně.
Edita zakývala hlavou na znamení souhlasu.
Dívka v modrém znovu zakřičela, protože jí vosk začal zkrápět rozkrok.
„Ein moment!“ omluvil se mladík a stoupl si. Došel k baru, kde si vypůjčil nůž, následně odstrčil trýznitele a dívku odřízl. Ta sebou plácla naznak a vyrazila si dech. Vepř cosi vykřikoval, ale němčina byla vždy argumentačním jazykem, a tak po chvíli ztichl. Nikdo si modřenky nevšímal. Poté se mládenec vrátil a znovu usedl ke stolu. Zapřel se a pokračoval, jako by se nic nedělo „Takše modeline, ukaž se, jak fypadáš, steh auf.“ A prsty posunkoval, ať si stoupne.
Nevěděla, nerozuměla, co po ní chce, což v ní vyvolávalo strach.
„Steh auf!“ Zakřičel.
Vyškrábala se na čtyři, ale dle mladíkovi reakce nejspíš pomalu. Ten vyskočil a trhnutím za vlasy jí povytáhl. Zkroutila se v zádech a pochopila. Vyškrábala se na nohy. Tváří v tvář lidem jí znovu zalil stud a rukama si začala zakrývat ňadra a rozkrok.
Muž si oklepal dlaně a zkřivil ústa, jako kdyby sáhl do bahna. Lusknul na číšníka, který mu následně přinesl lavor s vodou, kde si ostentativně opláchl ruce. On se mě snad štítí? Co to má znamenat? Tohle gesto jí absolutně degradovalo.
„Takše k tomu tfému modelofáni. Měli bychom se podífat na nějaké fotografie ne?“ a vytáhl ze šosu saka Editin milovaný iPhone. Popraskané sklo jí připomnělo Marka. Kdyby věděla, kam tohle všechno povede. Jak naivně se chovala. Vstříc bezohledné aroganci si uvědomovala, jak na ní byl Marek vlastně hodný. Chovala se k němu ona také tak, jako oni teď k ní? Možná ano. Pocítila lítost.
„Já hledal od fčera f dein Handy a nalést spousta gut fotek.“ A zapojil přístroj do malého projektoru, který začal promítat obsah Editina telefonu na zeď.
„Třšeba tato. Sie ist dein Mutter?“
Na zdi se objevila asi rok stará fotka, kde Edita špulila rty, zatímco její máma věšela v pozadí prádlo. Matka se smála svým unaveným úsměvem. Všechno oblečení, které viselo na sušáku, bylo Edity. Takhle projeli celou sérii. Edita na fotkách byla v různých kolekcích oblečení, luxusně oblečená, sportovně, vystavující ňadra a hýždě, na party, s Lenkou a kamarády. Vstříc těm obrázkům si uvědomovala, že jen brala. Nikdy předtím necítila tak hluboký pocit studu. Chtěla vrátit čas, ale tahle moc jí nepříslušela. Ten pocit jí začínal zaplavovat.
Ke sledování fotografií se přidali i další hostě. Jeden dokonce nechal přinést metr, protože mu na fotce přišla Editina ňadra moc velká a přeměřil jí. Poté cosi pronesl jejím směrem a kolektiv se rozesmál. Nebyla to však vtipná poznámka, ale poznámka, která způsobila výsměch. Lidé, ke kterým vždy chtěla patřit, stáli v kruhu kolem ní a nahlas se jí posmívali. Posmívali se jejím vzpomínkám, jejímu způsobu života. Jedna z přítomných slečinek jí začala parodovat a s groteskní gestikulací kopírovala obsah fotografií. Poté si stoupla pod Editu a udělala si selfie. Edita se zhroutila. Propukla v nezastavitelný pláč. Ruce svěšené podél těla. Hrudník se jí svíjel pod stahy vzlykání. Mnohem raději by teď byla v kůži modřenky, na kterou zrovna močil buřt. A hudba pořád hrála. Fyzické šrámy se dají unést, ty na duši nikoliv. Sny a touhy se rozplynuli. Věděla, že udělala životní chybu v honbě za svými sny, kterým obětovala vše. Rodinu, přátele a nakonec i sama sebe.
Naštěstí její psychický teror ukončila Madam, která opět vystoupila na pódium. „Vážení hostě, jsem velice ráda, že se s vašimi dívkami tak dobře bavíte.“ Pronesla zcela bez emocí. „Poprosila bych vás však, abyste nám dívky na chvíli půjčili zpět.“
Editu uchopila bílá rukavice a číšník ji odvedl zpět na podium, které se mezitím vyklidilo, a posadil jí do křesla. Měla pocit, že se do něj prostě sesunula. Modřenku přinesli. Do křesla jí prostě položili, její hlava se zvrátila, vlasy vlhce pleskly o dřevo a z těla se odloupla vosková struska. Vypadala skutečně zbědovaně. Plavovlásku sem doprovodili též. Krom spermatu na těle však vypadala mnohem lépe než jejich modrá kolegyně. Která z nich na tom byla ve skutečnosti nejhůře si Edita netroufla ohodnotit. Nedokázala se vzpamatovat z degradace jejích životních hodnot a možná i trochu záviděla modřenčiny mdloby.
„Abychom vás trochu pobavili a zamíchali kartami, rozhodli jsme se, pro drobnou změnu, jež vás dozajista pobaví. Připravili jsme pro vás sestřih, který rekapituluje cestu vašich děvčat. Až shlédnete jednotlivé minifilmy, budeme velice potěšeni, když se připojíte do dražby zde přítomných dívek.“ V sále se ozvalo uznalé zašumění a drobný potlesk.
Promítačka spustila. Dívky sledovaly své vlastní životy. Záznamy vlastních aktivit, které vydaly veřejnosti formou internetu. Stavěly do popředí sami sebe, vše se točilo kolem nich a všem se zasekl do úst zlatý háček společnosti SplatterBell. Podlehly vlastním rozmarům, penězům a pozlátku slávy, na které se snažily tak úporně dosáhnout. Staly se pak jen loutkou v rozmarech jiných lidí, s kterými se dnes setkali a ani teď nevěděly, kdo celou dobu jejich život řídil. Hon za kořistí, kdy ony samotné byly lovnou zvěří a SplatterBell vše zprostředkovával. A tak se ze sobeckých a egem oplývajících slečinek, které vyprodukovala současná společnost, staly po všech směrech degradované loutky. Byl to ten nejbolestivější fakt kruté reality.
Když filmy skončily, přistoupilo se k dražbě. Edita nedokázala určit, dle čeho přítomní měří hodnotu, ale dle příhozů, jednoznačně vedla. Byla natolik vyčerpaná, že přestávala vnímat. Světlo jí oslepovalo a kdesi pod ní se vlnil dav posílený alkoholem. První vydražili modřenku, kterou si odvedl tlustý vepř. Stála ho sto dvacet tisíc euro. Odvezli jí v kolečkovém křesle. Několik dalších příhozů a částky se zvyšovaly. Madam řídila celou aukci zcela profesionálně. Byla to dokonale dekadentní performance a přítomná vrstva boháčů pohrdající člověkem se musela skutečně bavit. Nechybělo ani drama, kdy se přítomní nemohli shodnout, která z dívek je od přírody lépe předurčena k sexuálním požitkům. Madam proto na chvíli aukci přerušila, a když pomohla dvěma Ogarům v býčích lebkách k pevné erekci, došlo i k prezentaci. Svalnaté paže bez problému zdvihly Editu i Světlanu do vzduch. Zapřeli je zády o své hrudě a za asistence Madam, která dívky lubrikovala, do nich vrazili své ohony. Edita se nezmohla na nic. Naražená na mohutném údu s doširoka roztaženými nohama se pohybovala v rytmu přírazů. Stejně tak blondýnka. Kolem korzovali zájemci a prohlíželi si je jako na výstavě.
Změna polohy, postavili je na zem a ruce úchopem zafixovaly za zády. Ňadra se dívkám z profilu volně třásla. Dle překladů, které k Editě dolehly, ale byly směřovány Madam, vítězila na velikost a pohyb. Evokovalo jí to soutěže psů, kam dříve s Lenkou jezdila. Jenže ona teď byla fena na prodej.
Kvalitou sténání pak vynikla Světlana, byla evidentně lepší herečka, protože z Edity vycházel jen útrpný hluboký dech. Na požádání proběhla ještě jednou kontrola pohybu ňader, tentokrát na koníčka, kdy se Ogaři prohodili, prý aby to bylo férové. Opět zvítězila Edita. Její pevná prsa skutečně dokázala pod přírazy opisovat pravidelná kruhy, zatímco menší blondýnčina ňadra jen zběsile poskakovala. Předváděcí akce byla ukončena možná předčasně, kdy blondýnčin Ogar ejakuloval. Madam přikázala i druhému, aby ustal v Editině penetraci a se ztopořeným údem ho poslala pryč. Pevnost těla pak prověřila disciplína, kdy dívkám nalili víno na břicho a ony museli držet, aby jim nesteklo. Formálnost celého představení byla za hranice Editina vnímání. V závěru si pak „její“ Němec šňupl kokain z její hrudní kosti. Zbytek setřel dlaní a neodpustil si polaskání ňader, které bolestivě promasíroval. Ruce si samozřejmě poté znovu umyl. Zda aukce skončila vlivem drogy nebo už se přítomní prostě nudili těžko říct. Němec se vrátil s kufříkem peněz a vytáhl jeden balík.
„Zweihundertfünfzigtausend Euro!“ a balíček mrsknul po Editě, až se eurové bankovky rozlétly po okolí.
„Jak je libo pane. Vaše nabídka na ní je nejvyšší! Gratuluji.“ Lehce se poklonila Madam a řetízky zacinkaly,
„Danke schön.“ Odpověděl kultivovaně mladík.
„Bitte, doručit na mein sídlo in Trachenberg.“ Poté přistoupil k Editě, přiblížil k ní tvář a zašeptal jí do ucha „Kein Stress, na obálku časopis se doštaneš.“ A odkráčel.

Major Novotný, toho času sedmnáctým rokem u policie, dopsal závěrečnou zprávu. Když vyjela z tiskárny v majetku ministerstva vnitra, založil jí na vrchní stranu několikaset stránkového spisu. Byl to jeho první nevyřešený případ za celou kariéru a věděl, že nápis „Odloženo“, ho bude ještě dlouho pronásledovat. Musel tohle příkoří ale zkousnout. Pátrání po Editě Sajtfeldové bylo po roce zastaveno. Našel se jen její telefon a pak nic. Bohužel nedostatek důkazů zastavil i vyšetřování Interpolu ohledně dalších sedmi dívek, které zmizeli v Schengenském prostoru, kdy případ Sajtfeldová s tímto souvisel. Nedalo mu to, a případ si přibalil do příruční tašky, aby se na něj doma ještě podíval. Byl to tlustý spis a tak vytáhl časopis, který definuje společenské trendy. Objednával ho manželce ze zahraničí, byť jí vždycky spílal, jak je to drahé. Hodil ho na stůl a sebral odkaz kriminální policie. Na obálce byla vážně hezká černovlasá dívka. Ta se má, pomyslel si.