Kolotočář - soutěžní

„Jé, tady jsou kolotoče,“ volala má osmiletá sestra Katka, když jsme projížděli cestou k chatě kolem kolotočů, kam jezdíme už roky na dovolenou. V jejím věku by mě tato informace taky vzrušila, ve skoro devatenácti mi to bylo více méně jedno. Uběhly další dva dny a ve vísce byly hody a první den, kdy kolotoče byly v provozu. Rodiče měli nějakou práci na zahrádce a s údržbou, takže na pouť jsem měla jít se sestrou sama. Nijak zvlášť mi to nevadilo. U dveří jsem dostala kázání, že nemám Katku spustit z očí a vyrazily jsme.
Už před domem jsem uviděla ve vedlejší chatě Anetu, kamarádku, se kterou jsem si jako malá hrávala. Občas se potkáme, ale dlouho jsme se neviděly. Byla se svým bráškou Filipem, tomu je něco okolo jedenácti. Katka mě celá nedočkavá tahala, abych už šla, já se ale nedala. Pozdravily jsme se a domluvily se, že půjdeme všichni čtyři. Katka s Filipem šli před námi, ale ani jeden z nich neměl u sebe ani korunu a navíc ta cesta vede bez jakékoliv odbočky přímo do vesnice, tak nás netrápilo, že jsme je ztratily z dohledu.
Loudavou chůzí jsme došly na náves. Oba dva čekali u prvního kolotoče, u autíček. Pro mě překvapivě na ně chtěla i Katka. Chtěli jsme je poslat spolu, Katka se ale bála. Tak tedy dobrá, Aneta vystála frontu a přinesla dva kupony na autíčka. Pak jsme si stouply na okraj, sourozence držely za ruce a vyčkávaly, kdy se auta zastaví, abychom se mohly rozběhnout a nějaké si zabrat. Plán vyšel a získaly jsme jedno červené. Usadila a připoutala jsem sestru a sama se doslova nasoukala na vedlejší sedadlo. Nechápu, jak se tam mohou vejít tatínci. Ale musím uznat, bavila jsem se minimálně stejně, jako Katka. A vyhrály jsme, Anetu jsme nabouraly vícekrát.
Při seskakování z kolotoče mě zaujala dlouhá fronta. Zatímco sestřička vyprávěla Anetě, kolikrát jsme ji nabrali, jako by to nevěděla, vzdálila jsem se za střelnici se podívat, co je tam tak úžasného. Byla tam lavice. To je ten kolotoč, kde všichni sedí vedle sebe a točí se to s nimi ve směru hodinových ručiček nebo proti nim. Nikdy tady nic takového nebylo. Jako by nic jsem se vrátila ke skupince a zamířila k cukrové vatě. Koupily jsme dvě, vždy na půl. Děcka seděly na obrubníku, my na zábradlí nad nimi. V plánu byly labutě. „Víš, kam vede ta fronta?“ ptám se Anety. „Ne, asi něco dávají zadarmo,“ odpoví pobaveně. „Je tam lavice,“ řeknu o něco tišeji. „Fakt?“ překvapím Anetu. Pokývnu hlavou, že nežertuji. „Tak to by neměly vidět,“ zaujme Aneta stejný názor, jako já. Po vatě jdeme na labutě s naprosto minimální frontou. Pět minut čekáme a jsme na řadě. Asi nám mohlo dojít, že děti si v té výšce povšimnou oné lavice. „Viděla jsi to?“ ukazuje nadšeně Katka. „Vidím,“ odpovídám. Sešli jsme se na pevné zemi a děcka nás prosily, ať tam jdeme. „Na to jsi ještě moc malá,“ vysvětluji Katce. A neříkám to jen proto, že se mi to nechce stát. Na Anetě bylo vidět, že i ona by na to chtěla jít. „Myslíš, že by ji tam nevzali?“ zeptá se. „Je malá,“ přesvědčeně odpovím. Vydáme se až k pokladně. Je tam pouze omezení výšky. Postavím Katku k čáře a je spíš těsně pod ní, při pohledu z jiného úhlu možná přímo na ní. „Když by měla vyšší podrážku a nebo když jí uděláš drdol, tak projde,“ křičí na mě přímo u repráku Aneta. „Podívej, nikdo to nekontroluje, ta malá tam jde taky,“ dodává vzápětí a ukazuje na jednu holčičku. „Na jak dlouho to vidíš?“ zeptám se Anety při pohledu na zatáčející frontu. „Doufám, že to do hodiny stihneme,“ řekne trochu poklesle Aneta. Doufala jsem, že mi můj obdobný pesimistický odhad nepotvrdí, bohužel se tak stalo. „Prosím,“ opakovala Katka a tahala mě za tričko. „Tak jo,“ podlehla jsem a šli jsme si stoupnout na konec fronty. Povídala jsem si s Anetou a čekání by nám utíkalo nebýt nedočkavých sourozenců, kteří se spolu bavit nedokázali. Něčím jim ty pusy musíme ucpat, napadlo mě. „Dáte si bramborové spirály?“ ptám se po té, co uvidím stánek s nimi. Souhlasí. „Takže čtyřikrát?“ ptám se. „Mě asi ne, po té vatě. A je to dost tučné,“ necítí se Aneta. „Tak já vezmu jen jim,“ rozhodnu se. „Ale vy nám budete ujídat,“ protestuje Filip. „Jen ochutnám,“ vysvětluje Aneta. Filip se napučí. „Tak si ji koupíme napůl?“ navrhnu Anetě. Souhlasí a odejdu z fronty. Po pár okamžicích se vracím se třemi kornouty. Většinou stejně jím jen já, to si opravdu mohla vzít jen od Filipa. „Pořád na nás kouká ten kluk ze střelnice,“ řekne Aneta. „Ale nedívej se tam,“ dodá ve chvíli, kdy tím směrem otočím hlavu. Klučina se usměje a zamává nám. Je pěkný, svalnatý, potetovaný, vysoký. Zamávám mu nazpátek. Aneta se zachichotá a otočí k němu zády. „Všimla jsem si ho, když jsi šla pro ty brambůrky,“ řekne. Pak pokračujeme v debatě na téma letní brigáda. Chvilkami se dívám směrem ke střelnici. Když tam zrovna nemá lidi, dívá se na nás. Neuběhnou ani tři minuty a upozorňuji Anetu, že k nám nejspíš jde. Loudavou chůzí přijde až k nám a pozdraví: „Ahojte holky.“ „Ahoj,“ řeknu první já, pak i Aneta a čekáme, co bude. „Takovou frontu jsem ještě neviděl,“ zahájí konverzaci. „Na jak dlouho to tak vidíš?“ ptá se Aneta. „Asi hodinu,“ řekne. Hodinu jsme odhadovaly na začátku fronty před dobrými dvaceti minutami. „Škoda, že nemáte nějaký VIP frontu,“ řeknu, abych taky něco řekla. Ve skutečnosti mi cena 150 Kč na osobu přijde i tak vysoká a za žádný nadstandard bych nezaplatila. „To by chtělo něco takového vytvořit,“ řekne. „To jo,“ dodám. „Chvilku počkejte, zeptám se strýce,“ řekl a odešel směrem dopředu. „Myslíš, že nás tam protáhne?“ napadne hned Anetu. „Ne, jak by to udělal přes ty lidi,“ jsem za pesimistku protentokrát já. Docela dlouho nejde, nejspíš se mu to nepodařilo a už se neukáže. „Ale docela fešák, že?“ z ničeho nic změní Aneta téma. „Taky jsem si říkala,“ usměji se. „Mě se líbí vypracovaní,“ dodává Aneta. „Já vím, vždyť ten tvůj Michal má taky ruky větší než stehna,“ řeknu. „Michal už je minulost,“ řekne Aneta. „Jak to?“ zeptám se. Než odpoví, je u nás ten kolotočář. „Tak by to šlo,“ řekne nadšeně. „Ale musíte přijmout mé pozvání do maringotky třeba na popcorn. Co vy na to?“ zeptá se. „Tak bereme,“ rozhodne Aneta i za mě a jdeme. Přijdeme k atrakci z boku a čekáme, dokud neskončí. Až všichni odejdou, vysadí Filipa a Katku. Pro nás udělá z rukou stupačku. Máme tam dát nohu, chytit se nahoře zábradlí a vyhoupnout se. První takto vysadí Anetu a když to vypadá, že je to hračka, jdu i já. Nenápadně obsadíme krajní čtyři sedadla. Je jasné, že nás ti lidi viděli, ale co, jsme tu a to dokonce zadarmo. Trochu mám obavy o Katku, aby jí nebylo špatně nebo aby se nebála. „Tohle mamce říkat nebudeme, jo?“ řvu na Katku. Nadšeně kýve hlavou. A začne to. Je statečnější, než já. Mě teda trochu špatně bylo, naštěstí žádná tragédie, ale byla jsem ráda, že je už konec. Spolu s ostatními jsme už oficiální cestou sešli z atrakce a pod schody čekal ten klučina. Vyrazili jsme do té jeho maringotky.
On tomu tak říkal, byl to obyčejný karavan. Měl ho jen pro sebe, prý v něm tráví celé léto. Byl tam docela nepořádek. Až před námi z postele odházel oblečení. Sedly jsme si vedle sebe a on šel pro ten popcorn. Děcka si prohlížely interiér. My je první nabádaly, ať nešmejdí, později jsme šmejdily taky. Bylo to zajímavé, měl tam fotky z různých poutí a mnoho zajímavých artefaktů, například rozsáhlá sbírka bot v krabici. Vrátil se se čtyřmi popcorny a nějakou dívkou, údajně jeho sestrou, která je prý provede zákulisím kolotočů. Nechtělo se mi ji svěřit někomu cizímu a taky mě trochu zajímalo, jak vypadá neveřejná část, prý je pak doženeme. Děcka nadšeně odešly. „Co to je?“ ukázala jsem na krabici s botami, u které jsem stála. Byly tam různé vyloženě dámské nazouváky. Napadlo mě, jestli to nejsou trofeje za holky, které dostal do toho jeho kutlochu, ale proč by jim kradl boty? Vysvětlení bylo daleko prostší, u některých atrakcí se občas stane, že lidi poztrácejí boty. A někdy spadnou někam, kde si je ti lidi nemohou vít zpět nebo se nepřiznají, tak mají takové ztráty a nálezy. „Tyto musely být docela drahé,“ vytáhla jsem jedny značkové sandálky z hora. „Klidně si je nech, jestli se ti líbí a najdeš pár,“ řekl. „Ne, to ne, ale děkuji,“ odpověděla jsem slušně. Druhou botu jsem viděla, ale nosit po kdo ví kom boty, to opravdu ne. „Ta barva by ti šla ke kalhotkám,“ řekl a mrknul na mě. „Co? Mě šly vidět na té lavici?“ ptám se s trochou studu, jestli mě viděla celá vesnice. „To zrovna ne, ale když jsem tě vysazoval, tak jsem je uviděl,“ přiznal se. Nechat se vysadit v sukni asi není nejšťastnější. Vrátila jsem boty, sedla si vedle Anety a zeptala se, jak se ke kolotočům vlastně dostal. Spustil vcelku dlouhý příběhem o tom, jak ho vyhodili z učňáku, vystřídal několik prací a nakonec skončil s touto skupinou lidí a jezdí s nimi. Prý ho to baví, potkává nové lidi a nesedí někde v kanceláři, což by ho údajně nebavilo. To je třeba pro mě vysněná práce, tak každý máme jiné požadavky. „Holky a jak se vlastně jmenujete?“ zeptal se. Představily jsme se. On byl Tomáš. „A ty máš jaké kalhotky?“ spustil na Anetu. „Co je ti do toho?“ ohradila se. „Tak Daniny jsem vidět, tak aby to bylo fér, měl bych vidět i ty tvoje,“ řekl Tomáš. „Dle této logiky bys nám ukázal své prsa a chtěl vidět ty naše, to není moc logické,“ stále opáčila Aneta. „No to by nebylo špatné,“ zasmál se Tomáš. Já jen tiše poslouchala ten jejich dialog. Aneta mě docela překvapovala, ne že by byla nějaká povolnější holka, ale toto mi k ní nesedělo. Vzpomínám si, že ještě třeba ve čtrnácti běhávala kolem chaty třeba jen v kalhotkách a tričku. Asi se trošku změnila. „Půjdeme?“ šeptla mi Aneta. „Asi jo,“ povídám. Chtěly jsme se zvednou. Tomáš si sundal tričko, řekl: „Já se nemám za co stydět,“ a ukázal své namakané tělo. Oběma nás spadly brady. „Michal je oproti němu úplný ubožák,“ konstatovala Aneta. Nešlo jinak, než souhlasit. „Tak co pod tím máš?“ znovu se zeptal Tomáš. „Já ani nevím,“ odpověděla Aneta a z pod kalhot povytáhla část kalhotek. „Takové. Bílé,“ řekla a ukázala je Tomovi. „Pěkné,“ pochválil Tomáš a ukázal gumičku trenek. Měl takové tmavě zelené s nějakými motivy. „Zahrajeme si hru?“ navrhl Tomáš. „Jakou?“ ptá se Aneta. „Pravda, úkol? Kdo nesplní, jde nějaká část oblečení dolů, jo?“ řekl Tomáš. „To by jsme mohly, ne?“ řekne Aneta a podívá se na mě. „Co když se vrátí děcka?“ mám obavu. „Neboj, ty se tu dlouho neukážou,“ uklidnil mě Tomáš. Z toho jsem pochopila, že to dělá nejspíš pravidelně a ta jeho sestra mu takto běžně pomáhá. Po psích očích obou dvou jsem souhlasila. Začínal Tomáš a vybral si úkol. Aneta ho vymyslela a řekla: „Řekni 10x co nejrychleji tři tisíce, tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři tisíce tři sta třicet tři stříbrných střech.“ Nezvládl ani druhé zopakování a sundal si kalhoty. Mě by to už možná stačilo, na řadě jsme byly my, hrály jsme jako jedna osoba. Na druhou stranu, on už má jen nazouváky a trenky, to bychom mohly vyhrát rychle. Zvolily jsme pravdu. „V kolika letech jste měly první sex?“ zeptal se Tomáš. Pravdivě jsme řekly, že já v 17 a Aneta v 15. On si vzal pravdu. Ptala jsem se já: „Kolik holek jsi v tomto karavanu svléknul a nebo s nimi něco měl?“ Prý tři. To jsme mu nevěřily, ale nedokázaly mu dokázat, že lže. My úkol. Máme se minutu v kuse líbat. Pusu jsme si už někdy daly, takže jsme splnily. On si vzal úkol a od nás dostal dojít v těch trenýrkách ke kolotoči a zase se vrátit. Všude davy lidí a on to udělal. Dostaly jsme my úkol, jít na to samé místo a vášnivě se tam líbat. Do toho jsme se v malé vísce, kde nás kde kdo z usedlíků a ostatních chatařů zná, neměly. Takže já si zula sandálky a Aneta tenisky. Změnily jsme pravidla, že budou jen úkoly, protože pravdu nedokážeme a zároveň se nesmí úkoly opakovat nebo být velmi podobné. Byla to pravda, ale zároveň jediná naděje, jak hru protáhnout a vyhrát, protože našel naši slabinu, co neuděláme. Tomovi jsme zadaly zakřičet z okýnka „Chce tady někdo sex?“. Bohužel měl karavan i okno na druhou stranu, kde nikdo nebyl a úkol splnil. My jsme si měly rukama zajet pod kalhoty, v mém případě pod sukni, což jsme udělaly. On měl jen myslí docílit toho, aby mu přestal stát, což se mu bohužel nějak podařilo. My si měly dát facku. Mám docela nízký práh bolesti a bála jsem se před Anetou se nebránit. Takže ona dala dolů ponožky. Já žádné neměla, takže tričko. Začínala jsem znervózňovat, že bych mohla prohrát. Mu jsme zadaly přivést do karavanu nějakou holku, co kouřila blízko karavanu. Nevím jak, ale opravdu ji během snad dvou minut přivedl. Naštěstí jsem ji neznala, i tak se ale před ní styděla. My jsme si měly rozepnout zubany navzájem podprsenky. Pokud to dáme, zapneme si je a necháme. Nepovedlo se to ani jedné z nás. Takže obě jsme o ně přišly, jen Aneta měla alespoň tričko, já si držela ruky přes prsa. Zaujala mě nástěnka na dveřích s rýsováčky. Zadala jsem mu si sednout na tři z nich. Asi hádáte správně, udělal to. Zařval bolestí a my smíchy, ale udělal to. My jsme si měly olizovat bradavky, což jsme udělaly. On dostal za úkor vydržet naše celkem čtyři kopance do rozkroku bez toho, aby dal nohy k sobě a cokoliv řekl. Trochu neochotně dal nohy od sebe. Kopala jsem jako druhá a od prvního pokusu maximální silou. Asi ho to hodně bolelo, prohrál. Zbývaly jen trenýrky. Mě moc do smíchu nebylo, já měla dva kusy oblečení. Měly jsme zajít pro tři zmrzliny do nedalekého stánku. Aneta byla v pohodě, ale já nahoře bez. Aneta se mě ani neptala a začala si sundávat tričko. „Počkej,“ chytila jsem ji za ruku. „To přeci dáme,“ povídám. Aneta koukala a já výzvu přijala. Vyšly jsme ven z karavanu a řekla jsem svůj plán. Ty to půjdeš koupit a já se připlížím dozadu ke stánku, koupíš to a přineseme to obě. Tak tedy Aneta šla narovnaná, já přikrčená za ní a Tomáš se dobře bavil. Počkala jsem za stánkem, Aneta se zmrzlinou došla za stánek a jednu mi dala. No a potom jsme se vrátily. Tom to moc nechtěl uznat, ale nakonec uznal. Takový adrenalin a nic z toho, to by tak hrálo. Poslaly jsme ho povozit jedno kolo dětí na řetízkář. Bohužel pro nás volně se pohybující chlap v trenkách je daleko normálnější, než ženská v kalhotkách a i proto to splnil. Dokonce se s ním nějaká maminka zakecala. Doufaly jsme, že mu nadává, ale naopak, líbily se jí jeho svaly. Dlouze vymýšlel něco na nás. Přinesl tlustou několikabarevnou tužku a každá si ji máme strčit do zadečku. To jsme odmítly. Aneta tedy byla bez trička a já bez kalhotek, ale stále v sukni s nohama pevně u sebe. Přikázaly jsme mu vyfotit si ho a poslat to své mamce. Beze slova nám ukázal fotku a odeslal jí to. Můžeme jen věřit, že pod kontaktem „máma“ je skutečně jeho mamka. Měl ho pěkného, byl vyholený, veliký a tlustý. My jsme měly udělat stojku na rukách bez pomoci a bez opření a zůstat tak minutu. To jsem byla v háji. V životě jsem nedala ani stojku s pomocí, natož bez ní. Aneta udělala možná ze pět pokusů. Málem mu tu maringotku zbořila, jinak jsme prohrávaly. Já se pokusila třikrát. Při třetím pokusu jsem byla nejblíže. S dostatečným švihem jsem měla nohy kolmo k podlaze. Sukně mi přepadla dolů. Nedokázala jsem to udržet a třískla jsem s sebou na záda. Můžu být ráda, že jsem nespadla třeba na stůl. A byla jsem bez poslední části oblečení, bez sukně. S nohou přes nohu a s rukama přes prsa jsem se choulila na gauči. Aneta přišla o kalhoty a zůstala v tangách. Já prohrála. Zbývali ti dva. Aneta mi zašeptala: „Ty tvoje kalhotky nejsou elastické ,že?“ „Ne, sotva je přetáhnu přes zadek. Proč?“ ptám se. „Má velký zadek, to neobleče. Řeknu mu, ať si je obleče. Souhlasíš? Obětuješ je?“ napadlo Anetu. Nelíbilo se mi to, ale jsem hráčka a tak, že jo, vždyť to přes stehna nedá. Musel si je tedy obléct na trenky a udělat dřep, přičemž nesměly rupnout. Asi byly pružnější, než jsme čekaly. Po minutě soukání se do nich dostal. Extrémně opatrně udělal dřep a zase se postavil. Aneta se tomu smála a současně nadávala. Úkol splnil a roztrhly se mu až při svlékání. Tak jsem Anetě pěkně poděkovala a řekla Tomášovi: „Tak si jen klidně dej k těm botám, ber to jako další trofej.“ Poděkoval a vzal si je. Byl na řadě on. Úkol zněl: „Trojka.“ Jednoduše sex všech tří. „Já mám stále kalhotky,“ ozvala se Aneta. „Si je dáš na stranu. Vždyť já mám taky ještě trenýrky. A když odmítneš, stejně jdou dole,“ pronesl Tomáš. „A když já odmítnu?“ zeptala jsem se. „Nevím, možná dohola?“ řekl Tomáš. Se smíchem odpovídám: „Tak to ani omylem.“ S Anetou jsme se dlouze podívaly do očí. Beze slova jsme si to odsouhlasily. Začaly jsme u sebe, Tomáš se jen díval. Začala jsem Anetu líbat. Jemně jsem ji hladila po ruce, ona mě po vlasech. Pokukovala jsem po Tomovi. Z počátku se jen díval, po chvilce si s ním hrál pod trenkami. Z ruky jsem jí sjela na prsa. Olízla jsem jí bradavky a přes pupík se dostala ke kalhotkám. Nazvedla zadek a svléknula jsem jí je. „Ale já úkol splnila,“ zaprotestovala Aneta, ale jen tak humorně. „Měla jsi víc oblečení, nebylo by to férové,“ sotva jsem stihla říct, než jsem hlavu ztratila v jejím klíně. Prsty si ji roztáhla. Špičkou jazyka jsem ji jemně dráždila. Celá se tomu oddala a uvolnila se. Přisedl si k nám Tomáš, už bez trenýrek. Z Anetiny dírky jsem přešla rovnou na jeho ptáka, který byl hned vedle. Pomalinku jsem ho kouřila. Aneta si s ní sama hrála. Tomáš mě převalil na záda a začal mi roztahovat nohy. Chodidlem na jeho břiše jsem ho zarazila. „Jen s gumou,“ řekla jsem. „Nemám,“ říká Tomáš. „Ale já mám,“ odpovím a natáhnu se do kabelky. „To ty takto běžně nosíš šprcky?“ ptá se udiveně Aneta. „Jo, nosím,“ odpovím. Roztrhnu sáček a nasadím mu ho. „Trošku si ho nasliň,“ přikázala jsem mu a dobrovolně sama roztáhla nohy. Plivnul mi na ni a prsty to vetřel i do ní. Pak ho začal pomalinku zasouvat. Pěkně až po koule a přirážel. Aneta si s ní přestala hrát a líbala mě. Bylo to náročné, ale příjemné. Chtěla to taky vyzkoušet. Vstala a třela se o Toma, hladila ho všude po těle. Tomáš nevěděl, co dělat první. Lehla si vedle mě a nabídla se mu. Tomáš ho vytáhnul ze mě a vjel do ní. Já si s ní chvilku hrála. Nakonec jsem ji nastavila tak, aby mě při tom Aneta lízala. Začala jsem se líbat s Tomem, on přirážel do Anety a ona mě lízala, po chvilce si i pomáhala rukou. Tak nám to vydrželo notnou chvíli. Tomáš zrychlil. Vytáhnul ho, strhnul gumu a bouřlivě honil. Než jsem z Anety slezla, postříkal ji od prsou až po pičku. Klekla jsem si na zem a kouřila mu ho. Pomalinku vadnul. Na prst jsem si dala trochu spermatu z Anetiného těla a potřela si tím i svou kundičku. Pak jsem znovu Anetu lízala. Slízala jsem z ní celou Tomovu dávku a zakončila to líbačkou s ní. Všimla jsem si, že Tomovi úplně nezvadnul. Lehla jsem si na záda a zkusila mu ho nohama trochu pohonit. Nikdy jsem to nedělala a moc mi to nešlo. Zdálo se, že ani Toma to kdo ví jak nevzrušuje. Se mu vlastně ani nedivím, před pár minutami jsem běhala bosá pro zmrzlinu, tak asi moc čisté nebudou. Aneta si mě přisunula k sobě a začala mě prsnit. Tomáš mě začal líbat a hrát si s mými kozičkami. Aneta přešla na lízání. Svými vlasy mě lechtala po citlivé části stehen, bylo to děsně vzrušující. Nakonec mě tímto způsobem přivedla k vrcholu. Byla jediná dnes neudělaná. To došlo Tomášovi i mě. Položili jsme ji na záda. Tomáš ji začal lízat dole, já ji jemně nehty škrabkala po celém těle a jemňoučce ji pusinkovala. Líbilo se jí to. Začala se chvět a přišlo to i na ni. Aneta to dokonce zakončila slabým mokrým orgasmem.
Sedly jsme si a říkám: „Tak úkol jsme splnili, teď plníš úkol ty, Tome. Měj erekci!“ Všichni tři jsme čekali, co bude. Tomáš honil jako divý, ale nic. „Tak to máš trenky dole. A Aneta má mít ještě kalhotky, tak jsme vyhrály,“ řekla jsem vítězoslavně a vyplázla na Tomáše jazyk. Pak už zbývalo se jen obléct. Tomáš prozvonil tu svou ségru a jen jsem si stihla popravit vlasy, vstoupila tam s těmi našimi sourozenci. Ani jsme nebyli zamknutí, polekala jsem se po akci. „Dani, kdybys viděla těch věcí. A mají i papoušky,“ nadšeně mi opakovala Katka. „Tak to je skvělé,“ odpovím. „Půjdeš se podívat?“ nabádá mě Katka. Já už trochu vystřízlivěla z okamžiku a chtěla se někde ztratit. Rozloučili jsme se s Tomášem a my čtyři s jeho sestrou vyrazily se v rychlosti podívat na ten jejich potulný cirkus. „A to, co se teď stalo, to se děje běžně?“ zeptala jsem se rozpačitě té dívky, co nás provázela. „Jako že hlídám sourozence holek, se kterými si Tomáš užívá? Skoro na každé štaci,“ řekne jako by nic. Začnu si připadat trochu lacině, Aneta to slyšela, ale nekomentuje to. Chci to ukončit trochu normálnější otázkou a tak se zeptám na maringotky: „A to všichni spíte v těch karavanech? Mě to spíš připomíná cirkus.“ „Tak jezdíme po celé republice a mnohdy i po Slovensku. Vždyť to je tak trochu cirkus. Ale jsem ráda, že není. Nemusím se starat o zvířata, nemusím trénovat, je to pohodlnější,“ vysvětlí mi. Během pár minut uvidíme všechno veřejnosti nepřístupné a začneme tahat Filipa a Kláru zase domů. Je dost hodin a nejsme zvědavé vidět Tomáše, jak to zkouší na nějakou další. I když, dnes už se mu asi nepostaví, tak je to za vodou.
Cestou domů moc nemluvíme, jen děti se překřikují se zážitky. „Myslíš, že s holkami spává bez ochrany?“ ptá se mě Aneta. „Už pár minut nad tím přemýšlím, ale asi jo,“ odpovím. Na to Aneta zareaguje: „Ty jo, jsem fakt ráda, že s sebou nosíš gumu. Byla bych k smrti vyděšená, že jsem něco chytla."