Deník „Amatéra“ - Monika a Sabina 1.díl

10. 7. 2020 prozitzivot

Předem bych chtěl poděkovat za milé a povzbuzující zprávy, které mi chodily a nadále chodí od Vás všech. Zkusím tedy postupně začít s vyprávěním toho, co jsem díky „amatérům“ zažil a třeba i dalšího prožiju.

Byl únor 2010 a já v té době byl častým a pravidelným návštěvníkem zdejšího chatu, zvlášť v nejvíc navštěvované místnosti v sekci „webkamera“. Nevím, zda to, že jsem byl schopný denně trávit na tomto místě i několik hodin bylo způsobeno tím, že jsem neveděl, jak trávit svůj volný čas jinak nebo jsem hledal únik ze stereotypu svého života v té době, kdy můj osobní život byl jak horská dráha díky vztahu, který jsem právě vedl ve svém reálném životě.

Do této místnosti jsem chodil za svými „přáteli“, které jsem již pár měsíců znal, a kterým jsem se postupně otevíral se svými starostmi. Samozřejmě, že mi to nedalo a nehledal jsem tam pouze dopisování o věcech běžného života, ale postupem času jsem se snažil občas i oslovit ženy, které mi byly sympatické buď svými galeriemi, případně tím, jak se daná žena objevila na webkameře.

Jednoho odpoledne se na chatu objevila dívka s koncovkou „19“ za svými nickem, říkejme ji např. slečna „Monika“ . Číslo nebylo to, co mě zaujalo, ikdyž v té době mě zřejmě přitahovaly ženy mladšího věku, nicméně až s postupem času a zřejmě zvyšujícím se věkem jsem zjistil, že věk je jen „číslo“ a každá žena dokáže být přitažlivá v jakémkoliv věku.

Ten den, kdy jsem Moniku spatřil na výše uvedeném chatu s puštěnou kamerou, nedalo mi to, abych ji hned neoslovil. Zkusil jsem pár zdvořilostních frází, kterými jsem si myslel, že začne naše vzájemná konverzace, ale opak byl pravdou. Na žádnou z mých otázek nereagovala a ani žádná odpověď, takže jsem si postupně začal myslet, že Monika zřejmě moc dobře ví, jak vypadá a zřejmě nemá potřebu odepisovat na podobné otázky více lidem. Postupem času touha ji lépe poznat přešla v to, že jsem si jí pouze všímal, že je ve stejné místnosti jako já a občas si jen zapnul její vysílání, abych se mohl podívat, jak jí to v ten den sluší. Po několika dnech začala i veřejně psát odpovědi zdejším uživatelům na jejich „perverznější“ návrhy a mě nedalo, abych ji to nezačal ironicky komentovat. A najednou odpovědi přicházely. Původním záměrem bylo s ní komunikovat o věcech z běžného života, ale to byla asi má nováčkovská naivita, kdy mi nedošlo, že vlastně na tyto stránky chodí drtivá většina lidí hledat úplně něco jiného, než zažívá každý den ve svých životech.

Krok za krokem jsem se postupně dozvídal, co Moniku zajímá, co má ráda a jaký je vlastně její reálný život. Svěřila se mi, že žije ve vztahu, který se velmi rychle, s ohledem na její věk, dostal do stavu, kdy se z počáteční zamilovanosti přehoupl do stereotypu a opakujících se rituálů, kdy nejen společná komunikace nefungovala, ale ani trávení volného času a v hlavní řadě sex. Nepochopil jsem to, neboť v jejím věku, vlastně i nyní, je to pro mě jedna ze tří nejdůležitějších věci, které potřebuji ke svému životu. Týdny plynuly a vzhledem k tomu, že jsem se zaměřil na projekty, které vyžadovaly mou častější přítomnost mimo ČR, tak se naše komunikace přesunula především na sociální sítě a postupem jsme si vyměnili i svá telefonní čísla. Den za dnem jsme si psali na dobré ráno, dobrou noc a začali jsme zároveň nenápadně zkoušet vzájemně, kde a zda vůbec jsou hranice naší komunikace.

Lechtivá konverzace plynula a docházelo k tomu, že najednou místo psaného projevu docházelo k neustálé výměně fotek, které jsme v tu chvíli považovali, že ten druhý musí vidět a případně ho tím v danou chvíli přivést do rozpaků. Najednou jsem znal takto veškerá zákoutí jejího těla a přitažlivost z mé strany byla neskutečná. Věděl jsem vše, co má ráda, j co zažila, co ji láká a především jaké má touhy… Takto to trvalo zhruba 3 měsíce a jednoho dne mi přišla sms, že Monika právě přijela do Prahy a ráda by se viděla pokud bych měl zájem. Nebyl důvod nad touto otázkou váhat, bylo to předem jasné, že má odpověď bude nejen kladná, ale zároveň nedočkavá, jak naše první setkání proběhne. Po mé zprávě, kdy jsem zájem potvrdil a napsal, že mi bude potěšením ji osobně poznat mi přišla odpověď, z které jsem byl schopen se v tu chvíli sotva nadechnout. V příchozí sms, kterou mám do dnešního dne uloženou doslova stálo: „Jsem ráda, že se konečně poznáme, jen mám jednu podmínku. Seženeš hotel, nechci hned k Tobě domů, dáš mi číslo pokoje a já tam na Tebe počkám. Dělej si se mnou v tu chvíli co chceš, ideálně beze slov a až skončíme, odejdi, Tvé modré oči chci vidět až druhý den, kdy se potkáme při snídani, než odjedu zpět domů“. Této podmínce se nedalo odolat….

Chtěl jsem udělat dojem, takže volba padla na hezký hotel v centru Prahy. Pro jistotu jsem ještě poslal zprávu, zda si Monika je pravdu jistá tím, co napsala a odpověď byla stručná a jasná, „Ano“. Objednal jsem tedy pokoj a poslal pouze sms s názvem hotelu a číslem pokoje 414. Přišlo mi, že snad na tuhle zprávu čekala, protože okamžitě přišla odpověď se stručným vzkazem. „Přijď ve 22.30, přesně, bude lehce otevřeno. Ani o minutu dříve, ani o minutu déle“. Projelo mnou velké vzrušení a zároveň i velká nervozita. Netušil jsem, zda to opravdu myslí vážně, zda opravdu jí dokážu dát to, co očekává, … Zbytek pracovního dne jsem pro jistotu zrušil, opustil kancelář a vydal se domů, abych se na večerní setkání pořádně připravil.

Blížila se 22.hod a já věděl, že pokud mám dorazit přesně, musím hned se dát na cestu. Poslední kontrola vzhledu, pečlivě upravený oblek a košile a decentní dávka mého oblíbeného parfému. Ani si nevybavuji, jakou cestu noční Prahou jsem zvolil, nicméně dorazil jsem chvíli před požadovaným časem a s díky jsem kvitoval možnost parkování přímo před hotelem oproti podzemním garážím. Okamžitě jsem vchodem zamířil k výtahu a očima sledoval čas na hodinách, které byly přímo nad ním. Po stisknutí tlačítka na přivolání mi přišlo jako věčnost, než-li se zastavil v přízemí a já mohl do něj vstoupit a vyrazit s ním do 4.patra, kde zažiju své první „amatérské dobrodružství“. Měl jsem štěstí, že v danou chvílí jsem byl ve výtahu sám, protože mi přišlo, že srdce mi bije takovou hlasitostí, že každý, kdo v tu chvíli by tam byl se mnou, by poznal, že mě čeká něco velmi zvláštního.

Dveře výtahu se otevřely a já vystoupil do požadovaného patra a na protější stěně jsem zjistil, na kterou stranu se vydat k pokoji č.414. Po cestě, která trvala pár vteřin jsem kontroloval své hodinky a zjistil jsem, že jsem dorazil o minutu dříve, než-li byla naše domluva. Čekat přímo před dveřmi mi přišlo, že není dobrý nápad, proto jsem zvolil variantu, že obejdu celou část toho patra a přijdu ke dveřím přímo včas.

Ve 22:30 jsem byl před pokojem a při pohledu na dveře mi přišlo, že jsou zavřené, klepat jsem nechtěl, a tak jsem na dveře zatlačil a opravdu se otevřely.

Svit světla z chodby zamířil směrem do pokoje, kde na posteli seděla krásná černovlasá dívka, přesně tak, jak jsem ji znal z předchozích konverzací a fotografií. Na sobě měla krásné černé prádlo a na očích černý šátek. Ihned věděla, že jsem vstoupil do místnosti, ale i přesto se mě zeptala: „jsi to Ty?“. Na mou stručnou odpověď „Ano“ jsem pouze zavřel dveře a …

Pokračování někdy příště