Princ na bílém koni

Naši rodinu po staletí živí pěstování jablek. Máme rozsáhlý sad, který vysadil naši předci a po generace se o něj staráme, omlazujeme ho a jeho plody prodáváme. Je to mnohdy namáhavá, jindy nebezpečná práce, která rodiče, dědečka, mě a dalších 7 sourozenců dokáže uživit. Přesto se musíme co otáčet. Naším největším nepřítelem jsou zlodějíčci. Ne že by dva výrostci natropili nějakou převratnou škodu, daleko horší jsou noční nájezdy zlodějů, kteří za noc zvládnou očesat i několik stromů. Proto, když jablka dozrávají, střídáme se noc co noc na hlídce a hlídáme.
Jednoho dne, když jsem se procházela po sadu a kontrolovala, zda je vše v nejlepším pořádku, jsem uviděla na dolním konci sadu bělouše. Bílého koně nemá nikdo ze sousedství, pomyslela jsem si. Pomalinku jsem se přibližovala. Vypadalo to, že je sám, že se zaběhnul. Leč zmýlila jsem se, na stromě u koníka byl nějaký uličník. Sebrala jsem ze země několik shnilých jablek a potichu se přiblížila ke stromu. Když jsem měla hocha na dostřel, začala jsem po něm házet popadaná jablíčka a křičet: „Mazej odsud!, Ty zloději!, Už, ať tě tady nevidím!“ Mladík spadnul ze stromu a snažil se zvednout, leč pod mým neustálým bombardováním se mu to nevedlo. V náruči mi došly sesbírané jablka a hoch pokleknul. Na hábitu jsem zahlédla královský znak. Až nyní jsem zahlédla obličej. Je to princ. Poklekla jsem a hlavu sklopila k zemi. „Odpusťte mi, prosím. Nezabíjejte mě,“ opakovala jsem stále dokola. Princi se podařilo vstát a ustrojit se. S boulí na hlavě mě obešel kolem dokola a povídá: „Máš dobrou mušku, děvucho.“ Stále jsem opakovala svá slova. Vytáhnul meč. Očekávala jsem konec. Čepel mě zastudila na bradě. Nazvednul mi hlavu a prohlížel si mě. Zmlkla jsem. „Jsi pěkná,“ řekl princ. Znovu jsem začala mumlat svou řeč. „Ticho!“ napomenul mě a mečem plácnul přes zadek. „Co jsi ochotná udělat pro to, abych ti nevzal život?“ zeptal se mě princ. „Cokoliv, můj pane,“ odpověděla jsem. „Líbíš se mi, vezmu si tě na hrad a tam tě pomiluji. Pokud však nechceš, budeš o hlavu kratší,“ řekl princ. Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Princ vyskočil na koně, já nasedla za něj a jeli jsme na hrad.
Přivedl mě do zvláštní komnaty plné služebnictva. Uprostřed byla obrovská postel. „Služebné tě připraví,“ řekl princ a odešel. Služebné mě svlékly a důkladně umyly. Ostříhaly mi nehty, oholily přirození a podpaží. Lehla jsem si na postel, přivázaly mi ke stranám postele ruce i nohy. Pak odešly. Dlouho jsem čekala, než někdo přijde. Docela jsem se těšila. Pak se otevřely dveře a do sálu vstoupilo sedm mužů ve spodničce. Prohlíželi si mě a bavili se mezi sebou. Pak začal princ hovořit: „Já, princ Oprcal sedmý, tě dle královské etikety nyní uspokojím. Dle královských mravů to smím, dle svého jmenného přívlastku, provést jako sedmý v pořadí. Proto začnou otcovi pobočníci Oliver I., Richard II., Josef III., král Karel IV., který je zde na mírové misi, Karel V., můj otec, král Oprcal VI. a následně já. Z relativně příjemně vyznívajícího odpoledne se stala noční můra. Pánové odhodili zbytek oděvu a začali masturbovat. První na řadu šel Oliver I. Párkrát pohonil, vrazil ho do mě a začal přirážet. Byl to takový drobný obtloustlý stařík, který působil komicky a neměl výdrž. Vystříkal mi ji a šel si stoupnout zpět do řady mezi ostatní. Princ zazvonil na zvonec. Přišla služebná, poutírala mě od dávky prvního z mužů, vyměnila i pode mnou postříkaný polštářek, pomazala mi ji hřejivým olejíčkem a odešla. Přišel Richard II. a činil se. Po něm znovu služebná a takto stále dokola. S každým mužem to víc a víc bolelo. Zřejmě zkušená služebná se mi o ni starala pokaždé s čím dál větší opatrností a vmasírovávala čím dál více olejíčku. Bez olejíčku bych zcela vyschla. Modlila jsem se, aby byl konec. Přišel předposlední, sám pan král. Několikrát pohonil, aby svého ptáka vzkřísil k životu, ale během styku mu neustále vadnul. Po půl hodině, během které už přestával stát i samotnému princi a král víc honil, než přirážel, přivolali na pomoc královnu. Královna seděla na posteli a krále urputně kouřila. Když mu ztvrdnul, vrazil ho do mě a klátil co mu síly stačily, než znovu zvadnul a královna musela znovu rozkouřit. Takto se udělal královně do úst. Ta vše vyplivnula na mě a čekal mě ten poslední. Princ ho měl ze všech největšího. Jen při samotném zasunutí jsem zatínala všechny svaly a nemít roubík v ústech, křičela bych na celé kolo. I princ zvládnul půl hodinovou soulož, jen bez přestávek. To už jsem ležela, částečně nevnímala a čekala. S rudou dírkou jsem vstřebávala zážitek. Opět mě tam nechaly samotnou. Přišly služebné, odpoutaly mě a začaly opět mýt. Z dírky mi důkladně vymývaly královskou mrdku. Bolelo to víc, než plnění samotné. Nakonec mě oblékly do mého oblečení a přivolaly stráže. Stráže mě vyvedli na chodbu, kde se nechali vykouřit, jinak vyhrožovali, že mě znásilní. Nakonec mě hodili na hromadu hnoje před královskou branou.
S roztaženýma nohama jsem se doklopýtala domů. Maminka mě posadila do řečiště nedalekého horského potůčku, který mi ji příjemně chladil. Seděla jsem tam až do tmy. Hlavní je, že žiji a mohu se nadále starat o náš rodinný sad, říkala jsem si, když jsem usínala. A pokud otěhotním, mohu tvrdit, že je to možná královský potomek. Jen za jedno jsem opravdu ráda, že nejsem své pravnouče.