Kněžna Zuzana - Loupeživý rytíř I.

Je nádherný slunečný podzimní den. Po obědě se chystám na svoji oblíbenou vyjížďku na koni.
Potřebuji na čerstvý vzduch, cítit vítr ve vlasech a na nic nemyslet. Přes vesnici se svou bílou klisnou jen důstojně kráčím, abych si vychutnala obdivné pohledy poddaných a za vesnicí na louce pobídnu klisnu a užívám si její nespoutaný cval. V potoce u lesa ji nechám napojit a mírným klusem jedeme podzimním lesem.

Bezmyšlenkovitě jedu a v tom se neskutečně leknu. Těsně před námi spadl strom. Mám co dělat, abych klisnu uklidnila. Než se naděju, obstoupí mě banda zarostlých špinavých chlapů. Jeden chytá klisnu za uzdu, druhý mi neurvale kroutí ruce za zády a svazuje je provazem. Ostatní si mě nadrženě prohlíží a jasně dávají svými zbraněmi najevo, že nemá smysl odporovat.

Přistoupí ke mně jeden z nich, mladík s bystrýma očima.
„Madam, buďte prosím v klidu a neklaďte odpor. Je to stejně marné. Teď Vám zavážu oči šátkem a přesuneme se na hrad. Náš Pán by Vás rád poznal. A protože byste ho těžko přijmula, musel zvolit tento způsob.“

Při těch slovech mi zavazuje oči a já cítím, jak se náš průvod dává do pohybu. Zpočátku mě děsí slova a pochechtávání, které slyším kolem sebe. Po chvíli se soustředím jen na to, abych udržela rovnováhu a snažím se odhadnou, jak dlouho jedeme.
Slyšela jsem, že někde hluboko v lesích snad sídlí loupeživý rytíř. Prý pohádkově zbohatnul a takový poustevnický život mu vyhovuje. Jelikož naše panství nikdy neohrožoval, pouštěla jsem zprávy o něm jedním uchem tam a druhým ven.

Zhruba po hodině, kdy mám pocit, že se v sedle neudržím ani minutu, mám žízeň a hlad, mi mladík oznámí, že jsme na hradě.
Rozváže mi oči, uvolní ruce a já překvapeně hledím na malý upravený hrádek, všude jen lesy a lesy, jen malá neznatelná stezka naznačuje odkud jsme přijeli.
Pomáhá mi ze sedla a odvádí mě dovnitř do hradu.
Jsem překvapená, jak je hrad vevnitř prostorný a pohodlně zařízený.
Mladík mne vede po schodišti do prvního patra a odemyká komnatu.
„Toto je Váš pokoj. Není zde žádná žena, proto se o sebe budete muset postarat sama. Doporučuji Vám odpočinout si a posilnit se. Pán se s Vámi chce seznámit již dnes večer“ říká a přitom se potutelně usmívá, odchází a zamyká za sebou.
Jdu k oknu. Vidím dolů na nádvoří a kam mé oko dohlédne, jsou jen stromy.

V životě přijímám věci, tak jak jsou. Nebudu se zbytečně strachovat a přemýšlet co bude dál.
Usedám do pohodlného křesla, nalévám si lahodné víno a s chutí jím čerstvý chléb, sýr a jablko.
Pracně si sama svlékám šaty, oplachuji se v lavoru a jen ve spodničce uléhám znavená na široké vysoké lůžko a kupodivu bez ohledu na to v jaké jsem situaci, okamžitě usínám.
Když už je venku šero, budí mě šramocení klíčů v zámku. Vstupuje zase ten mladík: „Paní, vstávejte, je čas, za chvíli za Vámi přijde Pán, abyste se seznámili."
Ukloní se a odchází.

Vstávám, alespoň prsty si projíždím své dlouhé vlasy a snažím se trochu upravit. Chci udělat na pána hradu dojem, třeba ho obměkčím a brzy se vrátím domů, na zámek. Složitě se sama soukám do šatů.
Stojím zády k oknu, když v tom uslyším rachocení klíče v zámku. Pomalu se otáčím za zvukem a vidím, jak do komnaty vstupuje muž jako hora, musí se sklonit, aby se neuhodil do hlavy. I při mé výšce je mnohem vyšší než já. Přejede mě bleskově svým pohledem modrošedých očí, v kterých svítí rošťácké plamínky. Je holohlavý, má krátké strniště a jen jeho přítomnost mi způsobuje dobře známé šimrání v podbřišku.

„Vítám Vás u sebe na hradě, kněžno Zuzano! Jmenuji se Martin.“

Bože, já, která tak oceňuji mužský hlas, hned po jeho první větě doufám, že mě ze zámku dlouho nenajdou. Jeho hlas mě hladí, objímá i rozpaluje k nepříčetnosti.

Než stačím odpovědět, přijde ke mně, tou svojí tlapou mě plácne po zadnici, a se širokým neodolatelným úsměvem ze mne zkušeným pohybem strhne šaty a dalším i spodní prádlo. Vlasy mi svazuje do culíku, ruce zvedá na hlavu a rázným pohybem mě otáčí kolem mé osy.
„No tak se ukaž, už jsem se nemohl dočkat, až tě uvidím nahou!“

Když pominu to, že mi bezostyšně tyká, chci se ohradit vůči tomu, že mi zničil mé jediné oblečení.
„Ale…já…“ hledím na hromádku za zemi.
„Tohle u mě potřebovat nebudeš, tady budeš stejně pořád nahá, mně kdykoliv po ruce“ říká jakoby nic a silou mě tlačí k posteli.
„Klekni si pěkně na čtyři, chci si tě pořádně prohlídnout“ syčí mi do ucha.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Opět skvělé
*24*vzrušující jako vždy, musím jit na další díl
Nádherný začátek krásného příběhu.
Jako vždy, úžasná povídka! Pepino
@tool pokračování je na cestě :-)
@uzzkuseny díky, pokračování bude co nevidět
Pěkně rozehrané. Jako vždycky *4*. Tak jen dál..