Vánoční tanec

20. 12. 2020 SmoothCat

Procházím se nočním městem. Uklidňuje mě to. Všude okolo je chladivý čerstvý vzduch. Vánoční ozdoby po ulicích a vůně svařáku hřeje v dlaních. Tlumené pouliční lampy svítí na cestu. Nad řekou se vznáší mlha a touha se vkrádá do mysli. Miluji tanec. Houpání v rytmu melodie. Náruč. Vedení. Hudba. Potěšení. Bezpečí. Radost. Všechno jde stranou. Je jen to. Tanec. Dvě těla jsou synchronní. Pohybují se ve stejném rytmu, modu, touze.
Dojdu na svůj oblíbený roh, dvě ulice křižují jedna druhou. Nic neobvyklého. Tady je ale přece něco, co není běžné. Ztracené dveře. Nejsou vidět, když jdete ulicí přímo do křižovatky. Roh domu je zkosený. Je to jako najít dveře do jiného světa. Za nimi se ukrývá další svět.
Beru za kliku. Je důvěrně známá. Chodím jsem už roky. Vždy se těším, až ucítím známou vůni kardamomu a vanilky. Ten dům voní každé období v roce trochu jinak. Ale Genius loci je neměnný. Procházím úzkou chodbou a jdu po schodech dolu. Majitel tu před lety zrekonstruoval sklepy pro noční klub. Hodně hezký noční klub. Nic vulgárního. Elegance, vkusná provokace, rafinovanost. Pro každého ta slova znamenají něco jiného. Pro mě přesně tohle.
Beru za další kliku, tu poslední. Vcházím do místnosti zamlžené dýmem z vodních dýmek. Nikdo nikam nespěchá. Pár známých na mě kývne na pozdrav. Kývnu nazpět a jdu k baru. Dnes má směnu Roman. Je to nenapravitelný proutník. Žádná sukně mu není svatá. Mám ho ráda. A on mě.
„Ahoj kotě. Jak to dneska šlo?“ ptá se.
„Dobře“ odpovídám. „Dám si jako vždycky, pls“
Jen se pousměje a jde mi nalít Jacka s colou. Třešničku mi nikdy nezapomněl přihodit navíc. Ví, že to tak mám ráda.
„Kdo dneska vystupuje?“ Ptám se.
„Ale, nějaká skupina z Valencie.“
„Hm.. „
Otočím se k podiu. V ten moment začne hrát hudba. Vchází několik dobře rostlých mužů. Flamenco. Budou hrát a tančit. Těším se. Vystoupení je opojné. Zcela mě pohlcuje. Zpěv je v popředí všeho. Tanec dokresluje slova, kterým vůbec nerozumím. Nemůžu spustit oči ze zpěváka. Svaly se mu napínají při každém pohybu.
„Taky se ti líbí?“ zeptá se neznámý hlas… Podívám se tím směrem a hledím do tváře muže s podmanivým úsměvem a zvláštní bolestí v očích.
„Ano, moc“ a nechám další slova viset mezi námi. Lehce se pousměje. Podívá se k podiu a po chvíli se znovu podívá na mě. „Viděl jsem tě tu už minule, vypadalas jako někdo, kdo nechce být rušen. Ráda tančíš, vid? „
Mlčím. Čekám, co dalšího řekne. Neříká nic. Jde k baru a mluví s Romanem. Za chvíli se vrací a nese mi další colu s Jackem a třešničkou.
„Děkuji“ pořád je to trochu divný. Ale necítím se v nebezpečí.
„Neodpovědělas mi“
„A na co?“
„Že ráda tančíš. Chtěl bych tě vidět.“

„Netančím pro publikum“
„Právě proto.. tě chci vidět. Vím, co chci a myslím, že to stejné chceš i ty.“
Prohlížím si jeho výraz. Nelže. Nemanipuluje. Prostě to říká. Věří tomu. „Jsi zvláštní“ říkám.
Znovu se jen usměje.
„Nechodím s muži jen tak na potkání.“
„Ano. Nic jiného nečekám. Ale my se známe…“
???? podívám se znovu do jeho zvláštních očí s hloubkou, za kterou by se nemusela stydět ani The Glory hole.
„Známe se? Osvěž mi paměť, prosím. Nevzpomínám si.“
Lehce mu zacuká koutek a znovu se usměje. „Víš, pamatuju si tě velmi dobře. Dokonce vím, že máš nejradši čokoládovou zmrzlinu a modrá byla tvá oblíbená barva. Nikdo ti nesměl sáhnout na uši a ramena. Jen já.“
Zírám na něj. To nemyslí vážně. „Kdo jsi?! Tohle ví, jen pár lidí. Byla jsem malá holka, když to bylo takhle jednoduchý. Umět se rozhodnout, kterou zmrzlinu chci. Kdy chci poslouchat a následovat. Tohle o mě věděl můj taneční kluk. Bylo nám tenkrát asi 16, když se jeho rodiče rozhodli odstěhovat a odjet úplně z ČR. Tenkrát mi to zlomilo srdce. A ano, tohle jsem opravdu dovolila jen jemu. Když jsme tančili. Nevnímala jsem jeho dotyk na svých zádech jako něco, co bych nesnesla. S věkem se to moc nezměnilo. Stále na sebe nechám sáhnout jen hrstku lidí. A ta většinou nemá potřebu mi „drbat“ záda.
„Ahoj Šimone. Jsi to ty?!
„Ano“ a jeho úsměv se rozšířil do neuvěřitelného výrazu uspokojení, že jsem si vzpomněla.
„Ahoj Tino… krásná, víc než si tě pamatuju.“ Jeho pohled mě skenuje a vypaluje do srdce dávno pohřebený emoce. Jak já do něj tenkrát byla zblázněná. První láska. Nevěřím tomu, co vidím.
„Kde ses tu vzal? Co tu děláš, teda jak se máš? Co děláš?“.. koktám ze sebe. Na barový stoličce si lehce poposednu a kožená sukně mi trochu povylezla výš. Není na ní spolehnutí. Dělá mi to pořád, ale většinou ji uhlídám. Tohle bych nečekala ani za milion let.
Je nádhernej. Dlouho jsem na něj tenkrát myslela. Napsala mu pár dopisů, který jsem nikdy neposlala. Po čase jsem samu sebe přesvědčila, že nemá smysl po něm brečet a prostě jednoho dne se probudila a on už se na mysl nevrátil. Čas plynul, život šel dál. Teď po 15 letech je tu. Cítím, jak na něj moje tělo reaguje. Přitahuje mě. Má exotický charisma, sílu a něco, co nejde spoutat. Možná ochočit? Ale je mi jasný, že tohohle „kluka“ jde jen milovat. Bezpodmínečně. Takovej, co ti přinese k nohám všechno, ale nechtěj mu nasadit pouta.
„Pojď, půjdem si někam zatancovat.“ Natáhne ke mě ruku a vstal. Bezmyšlenkovitě mu podám svojí a jdu za ním. Vyjdeme po schodem nahoru a jdeme noční ulicí podél řeky. Noční nebe je pod mraky. Začalo trochu mrznout. Bere mě okolo ramen a tiskne si mě k sobě. Jdeme mlčky vedle sebe. Z ničeho nic ho slyším říkat „Myslel jsem na tebe. Chybělas mi. Bylo to těžký tady nechat všechno, všechny. Tebe. Mrzí mě to. Rád bych to vrátil a zjistil, jaký by to bylo, kdybych nikdy neodjel.“
„Hm. Ale tys odjel. Škoda se tím trápit. Teď je teď. Jsi zpátky. …na jak dlouho, vlastně?“
„Zatím na pár týdnů. Potřebuju tu vyřešit pár věcí. Podle toho, jak to půjde, se rozhodnu. Rád bych zůstal natrvalo“
Šílím při té představě. Asi to ani nejsem schopná v tuhle chvíli pobrat. Jen zírám před sebe a pomalu jdem krok za krokem. Najednou se zastaví a otočí se ke mě. V očích má zvláštní touhu, kterou cítím celou dobu. Ten pocit, že ti v břiše lítá tisíc motýlů a přesouvají se střídavě do hrudi, rukou a ramenou.. V uších mi hučí snad ty jejich křídla. V puse mám sucho a nevím, co říct. Chci pusu. Takovou, po který jsem snila celý ty roky. Už jsem ani nevěřila, že by se to někdy mohlo splnit.
Tváří se neproniknutelně a nečitelně. Kdysi tenhle výraz znamenal, že sbírá odvahu k něčemu velkýmu. Chvíle, kdy se soustředí jen na sebe a na to, co chce udělat. Nová figura, otočka, zvedačka. Vždycky to pak zvládnul. Bez toho výrazu do toho nedal všechno. Čekám.
Nahlas polkne a skloní hlavu. „Vážně jsi mi chyběla. Je to šílený, ale žádná se ti za ty roky nevyrovnala. Musel jsem tě přijet najít. Vidět. Cítit tě v dlaních a pohladit tě po zádech. Protože nevěřím, že by to někdo jiný zvládnul. Jsi moje Tina.
Cítím jeho prsty klouzat po svých zádech níž a níž. Je to hřejivý a opojný.
Motýli už dávno shořeli v ohni. Ten oheň mi teď žhne v žilách, tepe se spáncích a pulzuje po celé páteři od hlavy až do klína.
Stále si drží lehký odstup, ale vzrušení mezi námi by se dalo nahmatat. Vzduch ztěžkl a skoro mi nejde dýchat. I jemu klesá a stoupá hruď trochu trhaně. Vnímám ji pod svojí dlaní. Pomalu mě k sobě přivine. Tisknu se k němu. Voní, jak nejomamnější pokušení přibalený k tabákový směsi.
Když se dotknou jeho rty těch mých a ruce mi omotá okolo ramen, je to jako by mi v hlavě bouchnul ohňostroj a v těle projel elektrický skrat. Instinktivně se k němu přitisknu ještě víc. Už mezi námi není žádná mezera. Nic, co by nás od sebe oddělovalo. Jeho horký dech na mých rtech a přidušené steny, které se mi derou z hrdla. Cítím jeho mužství, jak mi pulzuje na tom nejintimnějším místě. Skoro mám pocit, že ho cítím v sobě. S každým polibkem, nádechem, sevřením v náruči.
Tenhle tanec si přeju tančit až do rána a celý další dny, roky.. život. Mávne na taxika a nasedáme. Jedem k němu na hotel. Cestu na pokoj mám téměř v mlze. Cítím, jak mě celou dobu drží pevně za ruku. Ted, když jsme sami u něj na pokoji a dívá se mi do očí, se mi chce smát a brečet zároveň.
Pomalu mi sundává kabát a rozepíná sukni. Klouže mi po nohou a klesá k zemi. Bere do dlaní prsa a lehce dráždí bradavky. Ani nevím, kdy se dostal pod blůzu a podprsenku. Pomáhám mu z bundy, pásek, kalhoty… v dlani svírám jeho vzrušené mužství. Zaklání hlavu slastí. Tak krásně voní. Je neskutečně vzrušující vnímat jeho vzrušení, které rezonuje s tím mým. Sotva se ovládá.
Po pár rychlých krocích mě pokládá na postel. Pokleká a šeptá mi do klína slova lásky a chtíče, na kůži mi jazykem vykresluje obrazce příběhů všech milenců. Nechci zůstat bez možnosti ho polaskat. Mrštně beru iniciativu do svých rukou a na zádech najednou leží on. Musím ho ochutnat. Přejet jazykem jeho mužství. Je úžasné slyšet, jak zadržuje dech, pak po něm zalapá a prohne se v zádech. Během vteřiny je opět nahoře a pomalu cítím, jak do mě proniká. Naše těla se proplétají v jedno, v jednom rytmu, v jedné touze, v jednom splynutí.. ve společném vrcholu.