Štědrý večer (soutěžní)

Bloumám Prahou a přemýšlím, co všechno se během posledního roku stalo. I to patří k Vánocům. Retrospektiva. Je to logické, lidé si vybírají na poslední dny roku své dovolené, aby si prodloužili svátky a konečně mají čas se zabývat sami sebou. To co v sobě objeví, nebývá vždy příjemné, ale určitě je to potřebné. Tedy, alespoň já si to myslím.

Tento rok začal poměrně dobře. Zprávám z východu o nové chřipce jsem nevěnoval pozornost a místo toho se ponořil do práce, takže jsem ani nepostřehl, kdy se z "ať si to tam vyřeší" začalo stávat "a máme po ptákách". Najednou jsem chodil po Praze v roušce, pozoroval ostatní a bavil se nejrůznějšími vzory, které na obličejích nosili. Překvapilo mě, jak snadno se z roušky stal další doplněk oblečení, který dokonce mohl působit i poměrně sexy. Cítím se kvůli tomu poměrně zvrhle, ale leckdy mě pěkná sladěná rouška přinutila přemýšlet nejen o nosíku, ústech a rtech, které zakrývala, ale i o dalším drobném prádélku té či oné slečny nebo dámy. Bavilo mě si představovat, jak lidé v mém okolí asi vypadají. Avšak s postupně se zostřujícímí opatřeními, lidí z ulic ubývalo, až téměř vymizeli. Mé osamělé procházky a toulky prázdnou Prahou mě však občas přeci jen zavedli k zajímavým scénám, ovšem lidé v nich hráli jen drobné a vedlejší role. Tedy až na jednu nádhernou bytost.

Bylo jaro, po dešti, vlhkost byla ještě cítit ve vzduchu a já právě procházel po vyklizené náplavce směrem ke Karlovu mostu. Pozoroval jsem hejna kachen lemujících břehy velké řeky. Místy se v hejnejch objevilo i pár labutí, ale ty byly ve vodě asi stejně časté jako jejich lidští sousedé v ulicích. Bavilo mě se čas od času zastavit a krmit je zelnými listy, či salátem. Líbilo se mi, jak se kachny rozjedou, aby si utrhly kus žvance. Jak majestátné labutě plují, kopají šedými nožkami, berou si kousky listů do zobáku, trhají ho, namáčí a polykají. Bylo to takové obyčejné, všední, ale uvolněné a krásné. Seděl jsem na lavičce, už jsem neměl žádný salát ani zelí, a pozoroval jsem boj o poslední listy vznášející se ve vodě. Pozoroval jsem odrazy na vodní hladině, pohupování prázdných plujících barů a poslouchal pleskání vln o jejich plechová břicha. Z mého klidu mě probral šustot ve větru a dopad na vodní hladinu. Celé hejno přede mnou se otočilo a jako jeden muž vyrazilo za novou potravou. Dívám se dál, letí další várka čerstvého pečiva. Dokonce přilákalo i hejno racků, kteří si letící kousky rohlíku přebírají ještě ve vzduchu a do vody dopadají jen větší části, o které se strhne lítý souboj a jsou nemilosrdně rotrhány a rozcupovány zobáky. Vstávám a jdu k drobné slečně, která zrovna do igelitového sáčku sahá pro další rohlík. Omlouvám se, nechci poučovat, nedělám to rád. Ukazuji na velkou tabuli pár metrů od ní, která nabádá krmit vodní ptactvo a nutrie zeleninou namísto pečiva. Slečna je nejprve zaskočena, ale lehký zmatek téměr okamžitě střídá klid. Podívá se mi zpříma do očí a poděkuje. Je to slovenka. Tmavé vlasy sepnuté do culíku, hnědé oči ve kterých se tu a tam objevuje jiskřička. Dlouhé mrkající řasy a silueta prozrazující roztomilý nosík. Představuji si jak asi vypadá pod rouškou, trochu se zasním. Rychle se vzpamatovávám. Loučím se a odcházím dál. Jsem zmatený. Ale zbytek procházky ji mám plnou hlavu.

Uplynuly celé týdny a na tajemnou neznámou jsem už téměř zapomněl. Dny strávené prací, výpravami do ulic a postupem času čím dál více a více do blízkých lesů kolem hlavního města mi v tom pomáhaly. Vycházel jsem zrovna z večerky v Podolí, v ruce balík mrkví. Můj cíl bylo prozkoumat pro mne neznámou část Prahy, projít se směrem na Modřany podél Vltavy a poté uhnout Modřanskou roklí. V Podolí jsem plánoval udělat krátkou zastávku u nutrií na nábřeží a nadělit jim celé balení mrkví, které údajně milují. Už z dálky jsem viděl, že tam rozhodně nebudu sám. Několik dětí se doslova přetahovalo s nutriemi o kusy zeleniny a skupinka okolo stojících rodičů jim radila, jak tyto velké hlodavce krmit. Hlouček jsem obešel a zastavil se kousek od nich, mimo hlavní krmnou zónu. Chvíli jsem zůstal v klidu, pozoroval loupeživé výpravy nutrií a poslouchal starostlivé maminky napomínající své ratolesti. V tom se však z druhé strany, než kam jsem upíral svou pozornost, ozvalo lehké odkašlání, možná spíše povzdechnutí. Takové to nesmělé, které předchází něčemu do čeho se nám příliš nechce, nebo spíš kdy nevíme jak začít a už ten prvotní zvuk, to odkašlání, je vlastně začátek konverzace. Otočil jsem hlavou a zpatřil drobnou brunetku, přišla mi povědomá. Hnědé oči, drobný od sluníčka pihatý nos. Krásná ústa s plnými rty, ale nijak výraznými. Rozkošná brada. Poznal jsem ji teprve až podle hlasu. Byl jsem naprosto okouzlen a reagovat jsem zvládl, až když mi ukázala síťovanou tašku s několika okurkami a hlávkou ledového salátu. Pobavilo ji to. V očích jsem jasně zahlédl světýlka, jiskřičky, jejichž příslib jsem objevil už při prvním setkání. Pozvedl jsem své balení plné mrkví a usmál se na ni. Přesunuli jsme se blíže ke krmícím se nutriím, postupně jsme jim nabízeli naši zeleninu a začali si povídat. Nutrie dávaly přednost mým mrkvím před čímkoliv ostatním a když jsem viděl to zklamání v jejích krásných očích, přenechal jsem veškerý obsah svého sáčku dívce. Chvíli jsme ještě stáli a vyskládavali zeleninu na kameny nábřeží, odkud si ji hlodavci brali a tahali do bezpečí řeky. Ti statečnější zůstavali přímo u zdroje a nechali se i krmit z ruky. Neodolali jsme a několik si jich zkusili velmi opatrně pohladit. Pak už jsme jen postávali, bavili se a vyrazili společně po nábřeží do Modřan. Strávili jsme spolu celé odpoledne a loučili se, až když začal padat soumrak. Když jsem odcházel od tramvaje, která jí odvážela došlo mi, že jsem si neřekl o žádný kontakt a dokonce neznám ani její jméno. V první chvíli mě zachvátila panika. Zvedl jsem hlavu a vyhledal ji v tramvaji, která kolem mne zrovna projížděla. Dívala se na mě. Stihl jsem se jen usmát a zvednout ruku k poslednímu zamávání. Byla pryč.

Čas utíkal, dny letěly rychle za sebou a já už přestával každé odpoledne chodit po nábřeží v marné naději na další setkání. Přežrané nutrie už se za mnou kolébaly, jen mě viděly přicházet. Nejvěrnějším/nejoprsklejším jsem dal dokonce jména. Všechny jsem trochu cynicky pojmenoval Bedřich, rozeznávat jsem se je naučil až později. I tak jsem se u nich stavoval několikrát týdně a to i přes to, že jsem se co nejvíce snažil utéci z rozpáleného velkoměsta. Okouzlily mě Brdy a téměř každý víkend jsem strávil s batohem na zádech a nebem nad hlavou. Postupně jsem nosil čim dál méně věcí a dokonce si začal zvykat na spaní v lese pod širákem. Připadal jsem si jako poustevník, ale byl jsem rád bez lidí, bez složitějších myšlenek jen sám se sebou. Skákal jsem zrovna po kamenech těsně pod vrcholem Třemšínu, pospíchal jsem abych stihl západ slunce. Když jsem nad sebou zaslechl zurčivý smích. Nádherný zvuk. Zvuk, který jsem už slyšel a myslel si, že už nikdy neuslyším. Mým tělem doslova projel elektrický náboj. Když jsem zvedl hlavu uviděl jsem ji. Smála se na mě a já zůstal stát jako opařený. Celý zpocený, smradlavý a s otevřenou pusou. Tak jsem si připadal. Vystoupal jsem k ní. Obdivoval jsem její rozverné oči. Byla nádherná. Rozcuchaná a usměvavá. Byla tam s přáteli. A přítelem. Byla to pro mne naprostá rána. Zničující. Cítil jsem se hrozně. Snažil jsem se hrát veselého, na ostatní mi to vyšlo, ale ona mě už znala, poznala to. Večer jsem sice strávil u ohně, ale neměl jsem chuť se družit a tak jsem zústal dobrovolným vězněm mých vlastních myšlenek. Druhý den ráno jsem se zabalil jako první a vyrazil z kopce a na vlak.

Další měsíce plynuly, děti se začaly vracet do škol a přišla nová opatření. Už jsem nebyl tak vytížený jako během první vlny. Hodně se toho změnilo i přístup lidí ke krizi. Praha tentokrát nebyla tak prázdná a to mě nutilo vyrážet do čím dál vzdálenějších míst. Poprvé v životě jsem byl v Kokořínsku, spal pod skalními převisy a trávil čas sám. V městě jsem trávil málo času a už jsem ani nechodil krmit Bedříšky. Bál jsem se, že bych ji tam znovu potkal. I tak jsem měl pocit, že jsem ji párkrát zahlédl při cestování hromadnou dopravou. Je pár dní před Štědrý dnem a já jsem mířil z práce domů, chtěl jsem se stavit ještě nakoupit si na Vánoce. A snad jako v romantickém filmu. Tlačím košík, koukám do seznamu a srazím se s jiným košíkem, protože v supermarketech prostě neplatí přednost z prava. Byla to ona. Naštvání okamžitě střídá zmatek a nejistotu. Chvíli se na sebe díváme. Snažím se aby na mě nebyla vidět bolest, která se okamžitě probudila. Nadávám si za to. Nechápu proč mě to tak moc bere. Nebo spíš nechci chápat. Připadám si jako zamilovaný puberťák. "Som sama". "Som singl" dodává, když vidí můj zmatek. Smutně se na mě usměje a odjíždí. Zůstávám stát jako opařený. Nechápu co se děje. Jen sleduji jak tlačí svůj vozík uličkou dál. Skoro mi odjede z výhledu než se pohnu. Nechávám svůj vozík bez povšimnutí a rozbíhám se za ní. Omlouváme se sobě navzájem. Ani nevím proč. Padá z nás obou ta tíha. Najednou se ke mě na plno otáčí a vrhá se mi do náruče. Objímám ji. Jen tak stojíme, kolem nás jsou plné regály s moukou, cukrem a pudingem. Lidé nás obchází. Je nám to jedno. Jen mlčíme. Zvu ji k sobě na večeři. Pokyvuje hlavou. Doma spolu vaříme. Povídáme si. S přítelem teď už bývalým se rozešli pár dnů po našem setkání na Třemšíně. Povídáme si dlouho do noci. Nechci aby odešla. Nechám ji přespat u sebe a přenechávám ji postel, já spím ve spacáku na zemi. Ráno oba vstáváme. Vařím kávu a snídáme. Pak vyrážíme autem k ní, kde se převléká. Výlet na Říp a loučíme se až večer. Oba jsme v rozpacích a zprvu opatrný a stydlivý první polibek přerůstá v mnohem víc. Oba víme, co se v polibku skrývá, ale oba víme, že by to ještě nebylo správné.

Trávíme spolu téměř každý den. Večeříme spolu, probouzíme se spolu. Už nespím na zemi ve spacáku, ale náš vztah je nadále platonický. Čekáme a přijde nám to správné. Rozhodujeme se pro společný předčasný Štědrý den, než se rozjedeme za rodinami. Dělám bramborový salát a smažím kapra. Ona zdobí stromček. Je krásná, moc jí to sluší. Soustředím se, abych nespálil řízky, když se ozve smích. Otáčím se a vidím svítící ozdobenou jedličku a jí, jen v prádle, ležící pod ní. Oči jí září snad mnohem víc než celý stromeček dohromady. Beze slova sundávám zástěru, vypínám plotnu a svlékám se. Lehám si vedle ní a líbám ji. Opětuje mi polibek. Hladím ji po lících, přejíždím po krku přes klíční kost až do soutěsky mezi jejími nádhernými ňadry dosud uvěznenými v krajkách. Pokračuji po oblém bříšku a ústy hledám ouško, krk. Otáčí mě na záda. Dlouze mě políbí, jazykem zakrouží na bradavkách. Prudce se nadechuji. Prsty mi zaklesne za trenýrky. Cítím její horký dech na podbřišku. Bože. Nevydržím to. Chci ji víc. Přitahuji si ji k sobě. Svlékám. Ochutnávám ji pro změnu já. Nádherné drobné bradavky, stojící vzrušením. Trčící jak dva hrášky. Jemně je sevřu rty, laskám jazykem. Prsty si najdou vchod do její nadherné jeskyňky. Celé vlhké vzrušením. Vydechuje. Propíná se. Chci ji ochutnat, ale to mi nedovolí. Přitahuje si mne. Pronikám do ní. Ztrácím se a zase nacházím. Naše vzdechy se mísí, prolínají. A pozvolna utichají.

Zítra je štědrý den a já bloumám vánoční Prahou. Přemýšlím o tom co vše se v posledním roce stalo a věřím, že ten další bude mnohem lepší. Za chvíli odjíždím vlakem za rodiči, Bea už prý dorazila. Ten nejlepší dárek jsem letos už dostal. Je mi dobře. Jsem šťastný.