Šukání s Olafem: Endgame

30.12.2020 Johny.cz

„Nevýhoda toho, když se můžete konečně vyspat je, že si plně uvědomíte svůj fyzickej stav.
Nadrženost je moje věrná kamarádka už dlouho. Už si ani nepamatuju, jaký je to bez ní..“

Tuula si zamyšleně pročítala svůj poslední blog, zatímco Claudia Kane ve sluchátkách zpívala „I dig up the earth to hide my soul“. Posledních několik měsíců bylo těžkých, protože pandemie Tuule překopala všechny plány včetně několika plánovaných cest za Olafem. Navíc už víc než před rokem opustila Amatéry a nemohla si tak ani znovu přečíst jeho vzkazy – a dokonce jí už několik měsíců neodpověděl na SMSku. Ano, byla nadržená, že by svou „tuuličkou“ přeštípla nohu od stolu; ale co bylo ještě horší – stýskalo se jí.

Nemohla tušit, že Olaf během rybolovu na začátku roku utopil svoji Nokii 3310, která sice za posledních 20 let přežila přejetí nákladním autem i pokousání zatoulaným ledním medvědem (který si na ní vylomil zub a vztekle ji vyplivl), ale ledová voda poškodila SIM kartu a smazala Olafovi všechna uložená telefonní čísla. A následné zrušení mezinárodních letů zase zabránilo tomu, aby se za Tuulou vypravil osobně.

Proč se odmlčel tedy nevěděla, a jako zkušená domina zároveň nechtěla udělat první krok, nebo se někomu dokonce vnucovat, ale vzpomínky byly nakonec silnější. Vstala od notebooku, sbalila si tašku jen s nejnutnějšími připínáky a rozhodla se za ním vyrazit. Vzhledem k tomu, že většina letů byla stále zrušená, využila své známosti s japonským obchodníkem Shibari Kitō, který ji ještě ten samý večer zkušeně svázal a zavřel do bedny a odeslal na Island zamaskovanou jako mezinárodní dodávku roušek a respirátorů.

O 30 hodin a 40 orgasmů později (provazy byly příjemně zařízlé a piloti s rouškami letěli jak s hnojem, takže to příjemně klepalo) Tuulu vyložili na letišti v Reykjavíku, ze kterého se večer nenápadně vytratila a další den strávila cestováním po islandském venkově, než se dostala do Olafovy rodné vesnice, kde jí před více než rokem představil své syny.

„Tüüla!“ zvolal Björn Aðalsteinn Islandsson, otec Olafa Islandssona a místní kmenový náčelník, hned jak se objevila ve dveřích. Dojatě odložil obouruční sekeru, se kterou zrovna porcoval půltunového mrože na rodinnou večeři a připlácl Tuulu na svou mužnou chlupatou hruď takovou silou, že z ní málem udělal latexový lívanec. Jenže Tuula dnes nepřišla kvůli rodinné sešlosti a Björn to samozřejmě věděl – a hned jak Tuulu opět vytáhl z hlubin svého hrudníku, ukázal jen beze slova rukou na sever, kde, jak si Tuula vzpomněla, byl malý rybářský přístav Ísafjörðurmannaeyjar, kde Olaf a další rybáři často pracují.

O další tři hodiny později se už promrzlá, ale stále pevně odhodlaná Tuula dodrkotala k malému přístavu, kde se v mihotavém světle petrolejových lamp u jednoho skladiště pohybovala obrovská masa svalů, šlach, testosteronu, potu, chlupů a vousů. Masa se po chvíli zastavila, zavětřila a otočila se směrem k tiše drkotající Tuule.

„Tüüla!“, zvolal Olaf Islandsson a poprvé v životě se v koutku jeho mužného oka objevilo něco, co by se dalo definovat jako slza dojetí.

„Olafe!“, zvolala Tuula pohnutým hlasem a zamlaskala „tuuličkou“, až se kevlarové kalhotky samy pro jistotu srolovaly na stranu.

Oba se k sobě za svitu měsíce, petrolejových lamp a skoro až nechutně romantické polární záře rozběhli a padli si do náruče. Respektive Tuula padla do náruče Olafa Islandssona a téměř celá se ztratila v jeho vyrýsovaném hrudníku pokrytém ještě hustším porostem, než měl sám otec rodu, Björn Aðalsteinn.

„Chci tě! Vezmi si mě! Udělej mi to!“ vzdychala Tuula a zamrkala tak svůdně, že se nedaleko pověšeným a už odpoledne vykostěným tuňákům postavily ploutve. Olaf ji chytil kolem pasu, popošel zpátky ke skladišti a něžně ji hodil na hrubě otesaný pracovní stůl mezi kousky rybích hlav, ploutví a chapadel. V očích se mu zablýsklo a smyslně si naslinil prst.

„To nebude stačit..“, pomyslela si Tuula, která celý život zastávala názor, že jí to nikdo rukou neudělá tak, jako si to udělá sama. V tu chvíli ale konečně pořádně zaostřila na Olafův blížící se prst, který nejen že se tloušťkou vyrovnal většině uměláků v Tuulině sbírce, ale na kterém bylo navíc několik téměř ideálně umístěných a skoro až ergonomických mozolů.

Tuula vzdychla a rukama sevřela dřevěný stůl tak silně, že kus desky ulomila. Když Olaf přidal druhý prst, prohnula se jako luk a mezi zuby si raději strčila kus chapadla. Olaf soustředěně přidával další a další prsty a celá scéna začala připomínat Vymítače ďábla. A pak, po krátké přestávce, kdy Tuula sotva popadla dech, zatnul Olaf ruku v pěst..

Noční krajinu prořízlo hlasité zavytí, které by vyděsilo i nejdivočejší a nejkrvelačnější vlky, kdyby na Islandu nějací byli.

„Promiň, to se mi moc často nestává..“, zašeptala Tuula omluvně a podívala se na Olafa, který byl zlitý od hlavy k patě a zamyšleně si ždímal vousy. Pak se usmál, narovnal se a jedním rychlým pohybem odepnul těžkou kovanou litinovou přezku u svých kalhot. V mihotavém světle petrolejových lamp se zaleskl legendární Olafův půlmetrový úhoř.
Tuula tiše polkla, podívala se Olafovi do očí a přikývla.

O chvíli později se po celém okolí rozburácel známý zvuk připomínající několik desítek pářících se rypoušů sloních, tentokrát doplněný o vzrušené skřeky, hekání a kvílení, jako kdyby mezi ně někdo přisypal korbu plnou nadržených tuleňů s Tourettovým syndromem.

A pak bylo ticho.

Měsíc svítil, polární záře zářila a na noční krajinu začal padat hustý sníh.

V nedaleké vesnici už téměř všichni dávno spali, jen Björn Aðalsteinn Islandsson stál u okna a hleděl na sever. Zamyšleně dojedl poslední kousek pečeného mrože a usmál se.
Věděl, že Tuula Olafa nakonec našla a že to mezi nimi stále jiskří. Zvuk pářících se rypoušů sice neslyšel, ale bylo mu to jasné.

Björn Aðalsteinn totiž věděl, že bílá hmota, která pomalu pokrývala celé okolí, není sníh..

// Disclaimer: Všechny osoby a události v tomto příběhu jsou smyšlené a jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi, zápisky v blogu či komentáři v diskusi je čistě náhodná a naprosto nezáměrná. Nebo aspoň většinou.. :))

// Věnováno dlouholeté bloggerce s velmi kladným vztahem k seveřanům, která si od minulého září dala „amatérskou pauzu“ :)

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
Boží a hodně čtivá povídka *1**6*
Dokonalé 👍❤️
Mooc poutave napsano
Btw, jen tak pro info, kdo tady třeba v té době nebyl, jedná se o pokračování povídky z minulého roku:
https://www.amateri.com/cs/povidky/6674/sukani-s-olafem
:)
@Johny.cz To si piš, že líbí *340* *58*
@stonygirl: Díky! :) Njn, Tuula a Olaf, to už je v podstatě moje "srdcovka" :)) Každopádně jsem rád, že se líbí! :)

@Hledajici_51: Až tak? Ty jo, tak díky! Se budu červenat! (*pejp*!) :)

@Astrozeta: Autor taky smeká a děkuje :)

@Joo-Green: Taky díky! :)
To je strašně vtipný. Božská nadsázka. Přesně můj styl humoru. 🤣
No do pr....*1* to je fakt skvělý! *24* Klobouk dolů před autorem, parádně napsáno!