Kouzlo Vánoc (1.)

3. 1. 2021 ilkren

Štědrý večer dospěl do bodu, kdy si připadám sám v místnosti plné lidí. Dárky jsou rozdané a vybalené, část leží ve změti potrhaných balících papírů, jiné obdarovaní ještě zkoumají. Tchán se v koutě začetl do nové knížky, Ivana si s matkou otevřela u televizní pohádky najednou vaječňák a bílé víno , synové se švárou se přebírají v nových hrách na playstation. Přijel i se švagrovou před nějakou půl hodinkou, jako každé Vánoce od doby, kdy se nastěhovali do svého. Sami zatím nemají děti, a tak se po vybalení dárečků doma stejně přemístí vždycky k nám. Kluci jsou ze strejdy Vendy pokaždé štěstím bez sebe a tetu Anetu rovnou milují. A to nejen kvůli druhé várce dárků, která s nimi vždycky dorazí a splní zbytek vánočních přání; co jim neprošlo u nás, nadělí Ježíšek přes tetu a strejdu. Letos tomu nebylo jinak, ale nechci protesty kazit vánoční pohodu, a tak smířeně začnu sbírat a třídit dárky a zbytky obalů. Najdu mezi nimi i dvě plastové svorky, které držely na kartonu nějaký kus oblečení, coby "měkký dárek" zřejmě krátce po vybalení kamsi odhozený, a v náhlém nápadu je schovám do kapsy. "Anet, pomůžeš mi prosím s těmi obaly?", brouknu na švagrovou, která vypadá podobně bezprizorní jako já. "Nech ji, já to pak udělám.", hlásí od vaječňáku Ivana a Vašek od her zamumlá něco podobného. Oba tak nepřesvědčivě, že Aneta jen skepticky zatřese blonďatou hřívou a jde mi pomoct. Náš odchod nevzbudí sebemenší reakci. Když odtaháme tašky s obaly do předsíně, zalovím v kapse a mlčky Anetě ukážu plastové svorky. Vykulí oči, pak se jí rty roztáhnou do širokého úsměvu, který odhalí bílé perličky zubů, chvilku se jakoby upejpá, ale pak si ochotně rozepne košili. Má pod ní elastickou natahovací podprsenku bez zapínání. Pro její drobné, skoro dívčí poprsí skromného objemu bohatě stačí, v létě ostatně pod tílka nenosí žádnou. S hraně submisivním výrazem si ji odtáhne od hrudníku, aby mi odhalila své malé poklady s bledě růžovými bradavkami na výrazně vystouplých dvorcích. Jsou přes celé vrcholky malých ňader, ale tak světlé, že skoro splývají s jejich neopálenou kůží. Promne si je mezi prsty, takže rychle napučí do podoby dvou poupat, popotáhne si podprsenku ještě níž pod ně a nastaví. Upevnit na dva napružené cecíčky plastové svorky je ošemetnější úkol, než by se mohlo zdát, ale Anet si snaživě stiskne svá malá prsa rukama, několikrát při tom sykne, kouše se do rtu, ale ochotně drží, takže se mi to nakonec podaří. Mlčky přikývne, vrátí "ozdobená" prsa do podprsenky, zapne košili a zkusmo se přes ni pohladí po hrudníku. Znovu sykne a obdaří mě dalším oslnivým úsměvem. Vím, že i když to určitě maličko bolí, užívá si to.

Po zbytek jejich návštěvy Anetu nenápadně sleduju a ona si stejně nenápadně, ale tak, abych to nepřehlédl, sem tam přejede po plochém hrudníku, na kterém svorky naštěstí přes podprsenku a košili nejsou vidět. Podle výrazu její tváře ale konají svou sladce bolestivou práci. Mám tisíc chutí jí "ozdobené" kozičky překontrolovat, ale až do jejich odjezdu už se nenajde vhodná příležitost. Nedlouho poté, co se halasně rozloučí a nasoukají do auta i s dárky a výslužkou kapra a salátu (Aneta není právě prototypem kuchařky), mi zavrní mobil: "Bradavky krasne boli, ale doufala jsem v nadilku, co by mi ted tekla do kalhotek. Tesim se na Stepana!", čtu a zatrne mi. Na druhý svátek vánoční jim tradičně návštěvu oplácíme. Doufám, že si najdu prostor Anetě její touhu po nadílce, která by z ní pak tekla, nějak vyplnit. Je to celé pořádně zamotaná historie, znám ji už z doby, kdy chodila na střední, a nemám chuť na Štědrý den nad tím spletencem přemýšlet, protože se v tom sám pořádně nevyznám. Faktem je, že když bylo Anetino manželství s bratrem mé ženy přes oboustrannou usilovnou snahu čtyři roky po svatbě stále bezdětné a testy, které si nechala udělat, jasně vyloučily chybu na její straně, přišla i s ohledem na jisté věci z minulosti s tím šíleným nápadem, že pokud se Venda odmítá nechat vyšetřit, dává jí tím vlastně skvělou šanci přijít do jiného stavu maličko mimomanželsky. "A třeba mu to bude i podobný, jste přece švagři!", usmála se, když mi svůj plán jednou na chatě vyložila a rovnou se s využitím upnutého tílka, krátké sukně a spousty ochoty na diskrétním dostaveníčku v nedalekém lesíku, zatímco ostatní mastili karty, postarala o první pokus. "Anet, co to proboha meleš? Jak by mu mohlo být podobný, nejsme přece pokrevní příbuzní ?!?" "Hele, jsem sice blondýna, ale zase ne úplně blbá! Dělám si prdel... Nebuď tak nervózní, budeme schválně neopatrní, ale opatrně, slibuju!", usmála se, teatrálně si smetla z nahých koziček jehličí a spokojeně si pohladila právě vyšukanou a vystříkanou pipinku, ze které jí vytékal bílý pramínek. Od té doby se to mezi námi sem tam, když tomu okolnosti pomohou, ve vší diskrétnosti a velice opatrně přihodí. Sice zatím bez efektu, který byl její hlavní motivací, ale s řadou příjemných efektů vedlejších. Je to ze všech úhlů pohledu naprosto nepřijatelné, ale asi právě proto nás to oba ještě víc baví.

Po odjezdu Vaška a Anety upadne zbytek rodiny do útlumu. Tchán u knihy usnul, kluci mydlí nějakou střílečku, tchýně s Ivanou doráží víno a přeladily na Pretty woman. Nikdy jsem pořádně nepochopil, čím je tahle sladkobolná slátanina o šlapce a milionáři vlastně vánoční. Můj návrh vyrazit na půlnoční vyvolá přehlídku udivených obličejů. "Zahrajou tam děti od nás, mohlo by to být fajn.", zkouším to. "Neožerte se pak! A osprchuj se, až přijdeš.", broukne Ivana. Nemám v plánu se ožrat, i když jedno dvě pivka po mši v nedalekém baru, otevřeném každoročně dlouho do noci, nezní jako špatný plán, ale jde mi opravdu hlavně o hudební zážitek, a tak trochu natruc vyrazím sám. Kostelík výjimečně praská ve švech, pan farář si na to zase neodpustí sarkastické komentáře, ale i když ho trochu chápu, je jasné, že většina prostě přišla kvůli Rybově hudbě a atmosféře. Je to znát na tom, kolik lidí neví, co má kdy dělat, sem tam se objeví v ruce i mobil... A dobře dědkovi tak, neděli co neděli jen kafrá jako jezuita proti potratům, proti manželství gayů a leseb, ať se nediví, že mu přes rok chodí pár bab. Do Velikonoc mě tu neuvidí! Smíšený sbor dětí a amatérských hudebníků podá "Rybovku" taky všelijak, lidi se rozpačitě trousí ven, sem tam pozdraví někdo známý, ale kumpány k pozdnímu pivku hledám mezi odcházejícími marně. "Dobrý večer, pane řediteli! Vás bych tu nečekala!", ozve se, když už se pomalu chystám na cestu domů, a ze záplavy černých kudrn se na mě zpod čepice s bambulí zubí angličtinářka Eva. "Dobrý večer, to mě máte za takového neznaboha?" "Zapadalo by to do toho, co mi o Vás vyprávěly zkušenější kolegyně.", zazubí se rošťácky. "Aha, a kterépak? Chci jména!", hraju si na přísného. "Všechny!", vyprskne mladá angličtinářka a mě napadne, jak některým ženským ty zimní čepice sluší. "Vás bych taky netipoval na zbožnou pannu!", rýpnu si. Lacinou návnadu v podobě panny nechá bez komentáře a zavrtí hlavou. "Kdepak, přišla jsem si poslechnout Rybovku. Hrál tam i můj přítel ... teda, bývalý." Aha, bývalý. Tím se maličko vysvětlí, že jak kolem nás prochází několik hudebníků, Eva mi schválně nabídne ruku. Rád jí s malou scénkou pro ex-přítele pomohu, takže její dlaň schovám ve své a společně odcházíme. Pravda, hned za rohem využije toho, že se vysmrká, aby se mi jemně vykroutila a ruku už mi znovu nedá, ale nevadí. Na skleničku ji lámat nebudu, ale když jí nabídnu, že ji kousek doprovodím, není proti. "Támhle tou ulicí a pak Vám řeknu." Sníh nám pod nohama samozřejmě nekřupe, ale jak klesla teplota, Eva se uličnicky klouže po zamrzlých kalužích. "To se hodí, aspoň zkontroluju ateliér.", nadhodím, když zabočíme za další roh. "Ateliér? Vy jste vážně neobvyklý případ. Neznám jiného ředitele, co by měl aprobaci hudebka-výtvarka.", zavrtí hlavou, až jí kudrny zavlají kolem uší. "No jo, jsem taková bílá vrána. Nechcete se stavit na punč? Je to tenhle dům."

"To jako vážně?", rozesměje se. "Bydlím o dva vchody vedle. Tak to bych si ten punč i dala, nebudu to pak mít daleko. Snad už drbny spí a nepřijdu do řečí, že jdu takhle pozdě s panem ředitelem...", přikývne a vklouzne dovnitř. Už nevím, co nás to tenkrát s bráchou popadlo, že jsme garsonku po babičce neprodali a namísto toho si v malém 2+kk zařídili výtvarnou dílnu, ale čas od času se to jednomu z nás náramně hodilo. Bráchovi třeba po rozvodu, kdy tu na kanapi půl roku přespával. Navíc ve svém knihkupectví někdy i bokem prodal naše "veledíla", jeho keramiku a mé uhly a grafiky,. Zhruba tuhle historii Evě líčím, zatímco vařím punč, samozřejmě silný. Prochází se po ateliéru, bere do ruky různé nástroje i nehotové výtvory a usmívá se. "Občas sem brávám ty studenty, kterým to něco říká." "A hezké studentky, jako modelky?", nadhodí vyzývavě. "Určitě Vám jdou akty skvěle." "Taky. Anebo zátiší. A portréty.", připustím na oko nezúčastněně, zatímco srkáme punč a Eva se probírá kresbami na stojanu. Kdyby se podívala i do desek v polici, nějaké akty by tam asi našla. Třeba kresby Anety z doby, kdy jsem nebyl ředitel, ale obyčejný výtvarkář, a ona nebyla švagrová, ale gymnazistka... "Nechcete něco namalovat k Vánocům? A taky k svátku, ani jsem Vám nepogratuloval!", nabízím. "Zátiší nebo akt?", culí se. "Co se Vám víc hodí do bytu, nechám to na Vás.", pokrčím rameny a jdu do kuchyňky umýt hrnky a nalít dvě deci vína.

Záměrně nespěchám, aby si Eva žánr obrázku na přání mohla dobře rozmyslet. Sázka na sílu punče vyšla a snad i genius loci výtvarné dílny se přičinil: když se vrátím, stojí zády ke mně, kromě bundy už nemá na sobě ani svetr, a přestože mě musela slyšet přicházet, pokračuje se svlékáním. Překvapí mě, když si dřív než tričko stáhne džíny a vyklouzne i z vykrojených kalhotek, teprve pak se beze spěchu svleče také od pasu nahoru. Má vážně pěkný zadek, hezky kulatý, určitě ho sama považuje za "moc velký", ale je právě tak akorát, napadne mě, zatímco si sedá na židli s draperií, ruce cudně přitisknuté k hrudníku a klínu. Hlavně ta, co má zarývat její prsa, svůj úkol může splnit těžko, což Evě nepopiratelně sluší. "Takže zátiší ´židle, kus látky a stydlivá žena´, chápu to správně?", popíchnu ji. Probodne mě přehnaně nenávistným pohledem, pokrčí rameny a s možná maličko hranou nenuceností zaujme pózu, v níž už ruce nezakrývají nic. Ani dvě pěkná, kulatá prsa s malými, tmavými bradavkami, ani černý trojúhelník kudrn v podbřišku. Kudrnatá na hlavě, kudrnatá všude, napadne mě. Jak uhlem črtám její křivky a začerňuji klín, neholený možná po zmíněném rozchodu, vzpomenu si na nahotinky z předrevolučních podnikových kalendářů v dědově garáži. Byly pořízeny hluboko v době předdepilační, takže odvážně hrdinky socialistického aktu měly pokaždé dole naznačený podobně hustý drn chloupků, nemluvě o podpažních jamkách. Chodil jsem do dědovy garáže rád i kvůli nim, náznaky jejich bujně zarostlých ohanbí byly ostatně mou jedinou konkrétnější představou o ženském rozkroku do doby, než jsme jednoho léta s kluky na plovárně našli díru po suku v jedné z převlékacích kabinek a já se poučil díky vnadům statné pošťačky Kláry, co měla dva silné copy, kozy veliké jako dva pecny chleba, zadnici jako pivovarská kobyla a frndu s chlupy až na kulaté bříško... Když jsme s bráchou po letech dědovu garáž smutně vyklízeli, pár těch nahatých slečen z minulé doby jsem si chtěl schovat na památku. Když jsem je sundal ze stěny, rubová strana přerušeným textem prozradila, že byly do jedné odstřižené tak, aby ty jejich chlupatice nebyly vidět celé. Tušil jsem za tím vynucený kompromis s babičkou, která na dědu žárlila prakticky až do jeho smrti... "Máte tu chladno.", ošije se má nahá modelka a vrátí mě do současnosti. "Umělecký záměr.", zamumlám a drzým pohledem sjedu dva tmavě rudé kamínky na vrcholcích jejích prsou, vzorně vztyčené. Mou necudnou poznámkou, ještě víc ale silným punčem, jí zrůžoví kulaté tváře, rámované záplavou černých prstýnků. Od přijímacího pohovoru někdy vloni před létem jsem si jí nikdy pořádně nevšiml, nekonfliktní a nevýrazné členky učitelského sboru, bez třídnictví, takže bez problémů. Zato teď si všímám každého detailu: pihy nad pupíkem, malé jizvičky na tváři, šibalského pohledu navzdory situaci, ve které se asi přece jen maličko stydí...

Když mám snad výstižný Evin akt hotový, dovolím si malý, trochu infantilní vtip: na další papír rychlými tahy načrtnu univerzální neslušný piktogram ve tvaru kosočtverce a přišpendlím ho přes původní kresbu. "Tak už?", zajímá se má modelka a na cestu ke stojanu se zahalí do draperie, na níž předtím pózovala. S potěšením zaznamenám, že nijak upjatě, spíš pro formu; nahé prsy se jí za chůze zřetelně pod ledabyle přehozenou látkou pohupují a dole se jí hábit při každém kroku rozevírá dost na to, aby nabízel štědrý pohled na vyklenutý pahorek s tmavou houštinkou pod plochým bříškem. "No, základní motiv jste vystihl, ale chybí tu některé detaily, nečekala jsem, že je přehlédnete.", ušklíbne se, když jí předvedu nejprve svůj druhý výtvor, vezme si uhel a po obvodu kosočtverce začne rozvernými tahy črtat vlnovky. "Jste stará škola, tohle byste měl ocenit!", rýpne si. "Pardon, to se mi sem připletl akt jedné studentky.", vrátím jí štulec a vytasím se s tou správnou kresbou. Mimoděk se potěšeně usměje, i když vzápětí nasadí hyperkritický výraz a nespokojeně si dupne: "Nechcete mi tvrdit, že mám tak malá prsa?!" "Maluji, co vidím, ale možná jsem to netrefil přesně.", zkusím své štěstí a vklouznu oběma rukama pod látku přehozu. Když nezaznamenám žádný odpor, po bříšku vyjedu nahoru a dlaněmi podepřu obě ňadra, krásně pevná a podle všech měřítek rozhodně ne malá. Jemně, beze spěchu je hladím dokola, zprvu se záměrně vyhýbám vrcholkům s malými hroty bradavek, pak po nich několikrát přejedu a lehké zachvění po každém takovém dotyku mi napovídá, že to vyvolává tu správnou reakci. Eva se maličko zakloní, aby se jí prsa zhoupla, stisknu jejich vrcholky trochu silněji a ozve se tichý vzdech. "V pořádku, dívala jsem se ... ze špatného úhlu.", vydechne smířlivě. "Jinak jste to trefil dokonale ... všude." Beru to jako povzbuzení, takže svěřím její prsa do péče jediné ruky, zatímco tou druhou jí pohladím zezadu linii zadečku a pokračuju níž, až ucítím sametově hebký dotek chloupků a sálající horko baculaté mušličky, kterou mi přitiskne k dlani. Hladím jí nastavenou kundičku, ona dosedá se stále větším důrazem, závojíčky se jí rozevírají, cítím na dlani první vlhkost, nespěchám, ale dobyté území jemně hnětu prsty, takže přerývaný dech přechází v tiché vzdechy, najednou mi dosedá na ruku úplně rozcapenou a vzrušením mokrou frndou a mé prsty vnikají do horkého vlhka rozevřené štěrbiny...

Stojí přede mnou mírně rozkročená a pohazuje zadkem nahoru a dolů, takže mé prsty, postupně tři, jí projíždí pičku, až to tiše mlaská. Kozy se jí, zpola odhalené, houpou sem a tam, pak jí teď už zbytečnou draperii stáhnu z ramen a uslyším, jak o jebe ty dvě nádherné polokoule pleskají. Skloní hlavu níž, pohodí kudrnami a zapulzuje boky v několika prudkých přírazech. Najednou mám pocit, že v ní snad zmizí celá má ruka, dole neskutečně teče, je to jako silný pramen. Péro mi trčí napnuté, rychle ho osvobodím, musím. Jakmile ho ucítí zezadu na zadečku, hmátne si pod břicho a nasměruje si ho neomylně do kundy. Sotva ucítím horké vlhko její prciny na žaludu, už mě dalším přírazem pojme z půlky do sebe, až slabě vykřikne. Pak nesmlouvavě dorazí, takže jsem v ní rázem až po kořen. Práci boků má neskutečnou, na to, že při tom stojí, se mi na klacku šuká úžasně, projíždím jí dlouhými tahy horkou štěrbinu, cítím, jak mé prohnuté péro tlačí na zadní stěnu, otočím si ji a popadnu za zadnici, rychle mi omotá stehna kolem pasu a v akrobatické poloze aspoň stahy poševních svalů podporuje můj čurák v šoustání své prciny, takhle jí snad dráždím i legendární ženský bod slasti. Po chvíli mě přiměje se posadit, znovu si na mě vyskočí a šuká se mi na ptáku beze studu čelem ke mně, udýchaně se usmívá, kouše se do rtů, aby nesténala, což jí znesnadňuju krouživými pohyby ruky na jejích nadskakujících kozách, zatímco druhou ji na sobě za zadek přidržuju, aby mohla dál přirážet. Jak přiráží, cecky se jí fantasticky hází, nastavuju jim dlaň, až to hlasitě pleská, neuhýbá jimi. Je to neskutečná jízda, cítím, jak jsem dole doslova zaplavovaný její vlhkostí, pička se jí kolem mého klacku lačně stahuje, bradavky má tvrdé jako kamínky, zajíká se a prudkým pohazováním boků se vede k předpokládanému cíli. Bezpečně poznám okamžik, kdy se udělá; neovladatelně vykřikne, naposled přirazí a zhroutí se mi kolem krku, takže cítím tlak jejích prsou (jednoznačně ne malých, to už teď vím perfektně!) na své hrudi a stahy její pičky na svém klacku. Sípavě oddechuje a pohupuje boky, vyčerpaná tou prudkou rozkoší, čímž mě udržuje mimoděk ve stavu naprosté tvrdosti, kterou si nakonec po odeznění orgasmu uvědomí. A tak ze mě sklouzne, nějaký čas nepotřebnou draperii rozloží na podlahu a nabídne se mi zezadu vkleče, dívá se, jestli chci, a já chci, skokem jsem u ní a nevnímám, jak mě podlaha tlačí do kolen, když do ní znovu vniknu a držím ji za zadnici, když krocení jejích houpajících se koz jsem radši předem vzdal. Vychází mi naproti, je znát, že asi měla po rozchodu nějakou pauzu, protože je i po orgasmu dál dychtivá se mnou mrdat, rukou si kmitá pod bříškem, aby se udělala i podruhé, a já cítím, že musím napnout veškerou výdrž, abych jí ten druhý vrcholek umožnil, než se ho konečně dosáhnu i já. Naříkavě sténá, vyráží táhlé vzdechy, ty se slijí v dlouhý výkřik a já už nedokážu dál oddalovat neodvratnou explozi, v poslední vteřině nasměrovanou přes její výstavní zadnici a záda někam do prostoru ateliéru.

Když o něco později vycházíme mlčky do mrazivé noci, ukáže se, že opravdu bydlí o dva domy dál. "Tak já jsem doma.", prolomí mlčení. "Nemyslete si, pane řediteli, obvykle bývám daleko upejpavější. Asi nějaké kouzlo Vánoc, jinak tomu nerozumím.", zamrká na mě teatrálně zpod čepice a záplavy černých kudrn, které si ještě před čtvrt hodinkou tak půvabně odhrnula ze zpoceného čela, když vstala z podlahy mého ateliéru. "Máte pravdu, paní kolegyně, určitě kouzlo Vánoc. Mně se něco podobného stalo poprvé.", odpovím naoko vážně, až se neudrží a rozesměje se. Pak mi vlepí pusu a zmizí za dveřmi domu, co stojí takový kousek od našeho ateliéru.