Průvodkyně na hradě

Vzhledem ke svému studijnímu oboru jsem si přes léto našla ideální brigádu. Studuji historii. Mnoho mých spolužáků a spolužaček šlo dělat na vykopávky na různá archeologická naleziště. Sedět v šortkách a tílku na rozpálené půdě, v horším případě písku, mazat se opalovacím krémem a pomocí štětečku a malé lopatičky se přehrabovat v hlíně a při tom se ještě opálit jako na Havaji se pro někoho možná zdá jako brigáda ideální, mě však nijak nevzrušovala a nelákala. S hrdostí vám oznamuji, že jsem si našla místo průvodkyně na hradě.
Nicméně není nebe bez mráčků. Takový hrad je na kopečku a autobus tam nejezdí. Jako průvodkyně jsem sice mohla autem vyjet až na hradní nádvoří, k tomu je však zapotřebí jedna maličkost, právě to auto, které jako chudá studentka nemám. Třeba o víkendu mě tam hodil taťka, párkrát mě vzal s sebou kolega průvodce Lojza, v ostatní dny jsem přijela na kole pod hrad a pak záleželo na náladě, pořádně jsem si mákla a na převod nízký jako sádrový trpajzlík šlapala po silnici až k hradu. Jindy jsem kolo střídavě vytláčela a vynášela po lesní stezce pro pěší. Výhodou bylo, že večer cestou domů jsem kopec sjela svižně po silnici. No a když nálada nebyla, zamknula jsem ho pod kopcem a dala si takovou běžnou túru. Cesta na hrad měla při libovolné fyzické variantě stejné výsledky. Vždy mi to zabralo asi půl hodinku a vždy jsem na kopci byla zpocená jako po uběhnutí závodu míru. A i když byl hrad elektrifikován a byla k němu přivedena i pitná voda, přístup ke sprše tam nebyl. Sprcha byla pouze v takové komůrce, kde přespával kastelán. Hrad nebyl nějaká zřícenina, vybavením a zrekonstruováním některých místností připomínal zámek. Jako jediné nemotorizované pracovnici mi byla nabídnuta možnost na hradě přespávat. Šlo o takovou malou komůrku, ještě menší, než ta kastelánova, původně určená pro služku, byla bych s panem kastelánem a jeho ženou a synkem. Nic proti nim, byli děsně fajn a nocovat na hradě by mohlo být i děsně romantické, na druhou stranu je to stále hrad a ne zámek pro nějakou princeznu, kterou bezpochyby jsem, alespoň vnitřně. Navíc návštěvníkům vykládám, že zde chodí bílá paní a bezhlavý rytíř a ani jednoho z nich nechci cestou ze sprchy potkat. Teď ale trochu vážněji, zase taková fiflena nejsem, ale domácí postel je domácí postel, vysokorychlostní internet a velká televize je prostě základ, bez kterého nejede vlak.
Zřejmě se vám to nezdá jako kdo ví jak ideální brigáda a možná bych se na těch vykopávkách ve stanu měla lépe. Ne, neměla. Navíc jsem zapomněla, spíš úmyslně nezmínila ještě jeden detail. Detail zřejmě pro vás, pro mě a pro mnoho jiných holek závisti hodná věc. Neprovázela jsem tam totiž ve svém oblečení. A nahá taky ne. Ježkovi oči, jak tě to vůbec mohlo napadnout? Den co den, prohlídku co prohlídku jsem se převlékala do úplně božích historických šatů, ve kterých jsem provázela. Ano, i zde platí to o těch mráčcích, co jsem už zmiňovala. Kde jen začít? No šaty byly těžké a nemotorné. Jít v nich třeba do sklepení po schodišti uzounkém jako panenská dírka nebylo zrovna nejsnazší, spíše bylo velmi náročné nerozbít se při tom. Na čůrání jsem potřebovala speciální školení a to jako že myslím smrtelně vážně. Obléknout si totiž šaty, byť šlo o zjednodušenou verzi oproti dobovému originálu zabralo dobrou čtvrt hodinku, když člověk věděl, co dělá. A ještě k tomu potřeboval asistenci. Dámy dříve oblékala služka, mě kdokoliv, kdo byl po ruce. Ze začátku výhradně paní kastelánová, postupem času i kolegové průvodci a průvodkyně či pan kastelán osobně. Nečekejte žádnou erotiku či striptýz. Nejzákladnějším oblečkem jsou spodničky, které samy o sobě zakryjí víc kůže, než mám v létě běžně zakrytou. Jinak řečeno, na hrad se vyškrábu v šortkách a tílku, to celé propocené pověsím na šňůru, obléknu na sebe bílé kalhoty nazývající se spodnička, které jsou v pase na gumu a končí těsně pod kolenem taky gumičkou, jinak jsou zvláštně volné. A nahoře mám taktéž bílé triko s dlouhým rukávem a v pase je gumička, stejně tak jako u předloktí. Když mám tohle na sobě, až v tuto chvíli volám na pomoc někoho, kdo mě dostane do šatů a hlavně kdo mi na zádech zaváže korzet. Krásně mi potom vyniknou prsa. Zajímavé, že ženy nemohly mít krátký rukáv, ale prsa se na sluníčku slunila zcela běžně. No asi už chápete to školení na toaletu. Chce to předvídat, protože si jednak nejde odběhnout během prohlídky a za druhé musíte najít někoho, dříve nazývaného služka, kdo vás z šatů dostane a pak vás do nich vrátí. Přes to všechno je zbožňuji, blbě se v nich chodí, dýchá, vyměšuje a potíte se jako, no jako eskymák v Africe, ale na focení na Instagram a s návštěvníky hradu ideální. Alespoň si připadám jako ta princezna, která na hradě v životě nebyla.
Když jsme u šatů a návštěvníků, ještě se musím pochlubit jednou příhodou. Já vím, vás zajímá to, ale k tomu taky přijdeme. Součástí prohlídkového okruhu je i ukázka oblečení šlechty, jako že mě. Návštěvníci si nemohou vybrat, zda je bude provázet žena nebo kolega s prodlouženou močovou trubicí, pro neznalé penisem. A tak tedy chápu, že ženy jsou raději, když si chlap začne odkládat a vysvětlovat složitost oděvu a muži, alespoň doufám, ocení mě. Součástí prohlídky je i nahlédnutí pod sukni, co taková dáma nosila. Ukazuji jim jednotlivé prvky šatů a nakonec si nazvednu tu kolosální sukni. Samozřejmě více než spodničku nevidí, ale protože jde o dobové kalhotky, pánům se to líbí. A s touto souvislostí občas padají různé otázky. „A pod tím se už nic nenosilo?“ často zajímá muže. Nenosilo, zcela běžně odpovídám. „A vy pod tím něco máte?“ vyskytne se čas od času odvážlivec, naposledy šlo o nějaký školní výlet někdy v červnu. Ano, návštěvníkům nelžu v ničem, takže já pod tím něco mám. „A to neukážete?“ ozvalo se kdysi dávno, když na prohlídku přišlo jen pánské osazenstvo, šlo o nějakou střední školu s panem učitelem, který se na mě pořád tak zamilovaně, pardon zaujatě koukal, pardon poslouchal mě. To už tedy neukazuji, to je moje tajemství, stejně jako následující příhoda. Už vás nebudu trápit a povím vám pohádku, o čertech a kůzlátku… Jen o jednom čertíkovi a pokud se budu považovat za kůzlátko, tak tedy dobrá, ale pohádka to není, i když jsem se jako v pohádce vlastně popravdě měla.
Byl krásný letní den, hlavní turistická sezóna. Hrad narvaný k prasknutí. Okolo poledne se tradičně nahrnulo nejvíce lidí a my měli obědovou přestávku. O tom jsem se ještě nezmiňovala, ale musím. Na hradě je středověká krčma, kam samozřejmě můžu chodit na oběd, pokud mi nevadí jíst jen hranolky a smažený sýr či řízek. Navíc jsou tu ty šaty, v nich z docela pochopitelných důvodů jíst nesmím, takže musí dole. Jít do krčmy ve spodničce, asi bych nikoho nepohoršila, ale mě by to přišlo divné, připadala bych si jako bych tam šla ve spodním prádle či v noční košilce. Párkrát jsem tam na to jídlo v civilu zašla, pak už jsem rezignovala a nosila si vlastní z domu a na šatně klidně pojedla jen v tom dobovém spodním prádle. A jednoho dne, jak už jsem začala, jsem takto obědvala jasmínovou rýži už nevím s čím. Kolega Lojzík zvolil podobný přístup domácího stravování a taky něco přežvykoval. Během jídla jsme se pustili do debaty nad pohodlím tehdejších oděvů. On nosil boty do špičky. My holky to tak nějak známe, on jako kluk ne. Já si na středověké boty nemohla stěžovat, byly pohodlné. Ne tedy jako mé tenisky, ale než lodičky určitě. Z oblečení jsme přešli k životu bez oblečení. Lojza sice studoval hotelovku, miloval ale historické romány a historickou literaturu obecně a tak měl v malíčku nejen místní dějiny, ale i podrobný život různých evropských rodů včetně toho intimního. Dokázal vyprávět velmi zajímavě, dodnes nevím, jestli si na reálný základ stavěl své fantazie nebo mluvil pravdu. Poutavě popisoval historické antikoncepční způsoby i praktiky. Různé rody měly různou etiketu milování, jedni k tomu potřebovali služebnictvo, jiní si to rozdali klidně před dětmi v zámecké zahradě. Skoro to vypadalo, že sex je z dějin to jediné, o co se zajímá. Všechny ty řečičky jsem mu baštila jen tak napůl a to přesně do okamžiku, než mi na mé spodničce v rozkroku ukázal schované čtyři knoflíčky, o kterých jsem neměla ani ponětí, že tam jsou. Byly schované podobně jako zip u riflí, jen důkladněji. Vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla výhradně ženský oděv, překvapilo mě to. Podle kolegy šlo o otvor lásky, kudy muž prostrčil svůj nástroj. Okamžitě se mi vybavila taková pomůcka, pomocí které mohou ženy údajně močit vestoje, to se mi ale zdálo jako výrobek novodobý, nikoli staronový a tak otvor zřejmě musel sloužit k jemu popisované činnosti. Pak už mi Lojza ukázal svou spodničku, kde je alespoň pro mě díra pochopitelnější. Po otevření poklopce se ukázaly dvě takové dírky a u mě mi ukázal dva knoflíčky. Posadila jsem se mu na klín a knoflíčky spojil. Rozkroky jsme k sobě byli připnutí. Bylo to srandovní, pravda ovšem byla, že bychom se tak skutečně mohli milovat. Kdyby neměl trenky, možná by se octnul tam, kam ne každého ptáčka pouštím, u krmítka. Odepnul nás od sebe. Lojza byl pěkný kluk. Dostala jsem chuť otvor lásky vyzkoušet. Zajisté by bylo zajímavé popsat tuto metodu v nějaké práci. Ale jak mu to říct? Na očích jsem mu viděla nebo si alespoň myslela, že bych se mu mohla líbit. „A jak je v té ložnici ta obří postel, seděl jsi na ní někdy?“ zeptala jsem se Lojzíka, který tu provází už několikátým rokem. „Já v ní i ležel, ale moc pohodlná není,“ odpověděl. Tak to jsem se moc daleko nedostala. Kouknul na mobil. Pak na mě. „To ještě stihneme ji vyzkoušet, jestli chceš,“ navrhnul. Nebyla jsem si jistá, co že to vlastně chce vyzkoušet, ale ať je to cokoliv, souhlasím. Vnitřkem hradu jsme se dostali až do ložnice, jedné z nejvíce výstavních pokojů. Lojza vzal do náruče nadýchané peřiny a položil je na koberec. Lehnul si na jednu polovinu postele, já na tu druhou. Koukali jsme na strop. Mnohokrát jsem na něj návštěvníky upozorňovala, až v této poloze si ho ale dokonale vychutnala. Bylo to jako koukat na hvězdy na noční obloze, jen krásnější. Jen v leže lze plně pochopit příběh, který skrývají rytiny na stropě. Lojza se ke mně otočil. Pohladil mě po tváři. Podívala jsem se na něj. Políbil mě. Rukou mi šátral po bocích. Líbali jsme se. Snažila jsem se mu otevřít ten jeho otvor milování, ale musel mi pomoci. Vytáhnul ho ven. Nevím, zda v té době panstvo provozovalo orální sex, já ho ale jako moderní holka začala kouřit. Bylo to trochu zvláštní, připadala jsem si jako oblečená. Rozepnul i mou spodničku, odsunula jsem si kalhotky a vjel s ním do té dírky ve spodničce. Zapnul knoflíčky a tím nás propojil. Moc praktické to nebylo. Sice jsem mu teď nemohla utéct, byla to taková forma dejme tomu ponížení, zároveň bylo rozhodně těžší se strefit, než se zdá. Připomínalo to hru na slepou bábu. Žaludem mi rejdil v okolí dírky a nemohl se strefil. Nemohla jsem ho rukou navézt, nešlo ji přes spojení dostat. Bylo to napínavé a vzrušující. Nevím, jak to ty carevny dělaly. My to nakonec vyřešili a jednoduše si spodničky svlékli, stejně jako novodobé spodní prádlo. A začali se milovat vlastně postaru, tedy z našeho pohledu. Konečně se naše těla spojila. Napíchnul mě jako kuře a opékal nad otevřeným ohněm až do chvíle, kdy ze mě vytékala šťávička a celá jsem zkřehla. Ta stará postel posledních několik set let takové baroko nezažila. Sténání se neslo otevřeným oknem možná až na nádvoří plné turistů. Kozenky byly neklidné jako loďka ve vlnách. Kdo ví, zda i tenkrát tak divočili. Čas další prohlídky se blížil stejně rychle jako já k vrcholu nejvyššímu. V posteli, kde se možná psali dějiny, kde možná bylo zaseto sémě nějakého budoucího královského potomka jsem byla já, nahá jak mě naši stvořili, lopatky jsem zarývala do možná ještě slaměné matrace, svým potem si značkovala trhající se prostěradlo. Během vrcholu nejen slávy protáhnul i tu svou trubičku a protlačil ní mohutný proud životadárné tekutiny na můj mlsný jazýček. Slízla jsem zbytky smetánky, on zbytky šťávičky a bleskově jsme se začali oblékat, protože má skupina už netrpělivě přešlapovala na nádvoří.
Tak nějak jsem se zapsala do historie hradu. V jeho análech zřejmě zapsána nebudu, v mé hlavě nevymazatelně. Vždy, opravdu ve všech případech, když sem přivedu lidi a shodou okolností zrovna zde jim ukazuji náročnost tehdejšího ženského oblečení si na tuto svoji životní momentku vzpomenu. Do výkladu jsem si přidala poznámku o pohodlnosti takové postele. S tím, že jde o vlastní zkušenost se nechlubím. Průšvih z deset minut trvajícího vyčkávání lidí přededveřími naštěstí nebyl. S Lojzou to nebylo naše jediné hradní vzrušení, ale poprvé je prostě poprvé a uznejte, to jsem si nemohla nechat pro sebe.