Chvíli být s Tebou …

Venku dneska tak krásně sněží, vločky padaj na střešní okno nad mou postelí ve který ležím schválně nahá a je mi hrozná zima, jak málo zase topí topení. Ležím a hraju si sama se sebou, líp takhle promrzlá cítím každej svůj dotek. Musím si to teď dělat pořád dokola, jsem čím dál tím víc nadrženější, jak nás všechny držej doma a nemáme volnej pohyb. Mám okolo sebe snad všechny hračky ze svý sbírky a už nevím, která by mě udělala tak, aby to alespoň trochu připomínalo lidskej dotek.

Na kozách, který jsem si podvázala a utáhla, co nejvíc mi to šlo mám skřipce a taky hodně utažený, abych cítila lehkou bolest, frndu si honím Satisfyerem, dokola a vždycky, když bych měla mít orgasmus, přestanu …

Přestanu, vezmu si vibrátor, zavřu oči, dotýkám se sama sebe a zkouším si představit Tebe … Poslední dobou to tak mám zase zatraceně často, jsi hodně v mých snech, jsem chvilkama asi mimo, protože se mi zdá, že cítím, jak mě šimraj Tvoje dlouhý vlasy, jak jima proplétám moje ruce, jak se nade mnou skláníš, jak mě šimrá a škrábe Tvoje bradka, jak se o mě otírá Tvoje chlupatý tělo. Zdá se mi, že cítím Tvůj parfém, tabák z cigaret, tlukot srdce, dech, čím víc pevně zavřu svoje oči, vidím Tvoje sametově hnědý – tak něžný a plný lásky ke mně. Jinak hnědý, než všechny co jsem potkala potom, co jsi mi odešel …

Tvůj obraz se mi ale už míchá s jiným, jsi místy jako v nějakým oparu, vidím chvilkama i jiný oči. Jeho oči. Cítím i jeho dotyky. Jsou hodně podobný, tak z půlky, ale jen proto, že jsou bez lásky, je jen převozník. Převozník, bez kterýho nemůžu být, kterýho potřebuju, abych dokázala dýchat a přesto vím, že mám co nejrychleji vystoupit z jeho loďky a nechat ho vzít do ní jinou, jinak se do všeho zamotám víc, než bych chtěla. Že musím všechno ukončit, abych neodešla zraněná.

Je to celý teď jedno, mám ty zavřený oči a jede mi za nima film s Tebou, vybavuje se mi to, co bylo, co je … Míchá se to, je to vlastně dvojfilm, anebo jak to nazvat, jste tam chvilkama oba totiž …

Stojím v kuchyni u sporáku a míchám omáčku, co jsi si přál uvařit … Máš rád hry, vím, že se vracíš a tak mám na sobě černou dlouhou paruku, v ní čelenku, oblečená jsem jak pokojská, anebo služka, mám černej korzet, ze kterýho mi lezou kozy ven, černou sukýnku, podvazky, punčochy a černý boty na vysokým podpatku, u ruky mám kromě kuchyňskýho náčiní i péřovou prachovku na dlouhý tyčce, abych byla dokonale připravená, až vejdeš za chvilku do dveří …

Jsi tady, rychle vypnu plamínek pod hrncem a jdu za Tebou do předsíně „Dobrý večer můj pane“ … Překvapeně a strašně chlípně se na mě podíváš, Tvoje oči i pusa se smějou. „Je pořádně uklizeno a uvařeno Ty jedna Čubko?“ řekneš, vezmeš mě za ramena, odvedeš k lince, posadíš mě na ní a začneš mě líbat …

Na čelo, na nos, na pusu, cítím Tvůj jazyk až v krku, vousy mě škrábou na Tvářích, jak chvilkama koušeš můj krk, moje uši, začínám být mokrá mezi nohama, Tvoje ruce jsou studený z venku a nenechavě mě mačkaj kozy, jezdí po těle. Vezmeš tu prachovku a šimráš mě s ní na kozách, který jsi vyprostil z toho korzetu, jejím koncem občas přejedeš přes píču. Nepřestáváš mě líbat. „Pojď“ řekneš jen stroze a vedeš mě na balkon plnej sněhu ...Má jen kovový zábradlí, jsme v pátým patře činžáku uprostřed sídliště a jako na dlani všem … Překvapeně se na Tebe podívám – začneš se smát a jen řekneš „Nemáš dráždit hada bosou nohou potvoro“ …

Ani nevím, jak rychle jsi vzal tu hrací tašku, co máme u Tebe doma. Ohneš mě přes to ledový zábradlí do ulice, na obě ruce a tyčky od zábradlí přicvakneš policejní pouta, to samý okolo kotníků … „Vidíš, jak se hoděj Čubko nadržená“ … „Zabiju Tě, neblbni, čumí na nás celý sídliště“ vypadnu z role … „Dostaneš roubík, abys neřvala a neser mě“ … Dáváš mi ten roubík, klepu se zimou a chtíčem na to, co bude … Je mi vlastně fuk, kdo nás slyší, anebo vidí, já jsem tady na návštěvě …

Vyhrneš mi zezadu tu sukýnku a vezmeš sníh, uděláš z něj kouli a jezdíš mi s ní mezi půlkama a po frndě, je to neskutečně rajcovní. Jak jsem ohnutá přes to zábradlí, tak mi visí dolů kozy, na bradavky trčící zimou mi přicvakneš skřipce s kovovýma závažíčkama.

Do frndy mi strčíš kus ledovýho sněhu, máš štěstí, že se nemůžu ani hnout, kdyby to šlo, tak Ti uteču, přes roubík mi jen tečou sliny, do análu mi strčíš kuličky, cítím je od tý nejmenší, až po největší, jak jsou postupně uvnitř, bereš do ruky důtky a dostanu přes prdel a frndu. Šleháš mě s nima málo, víš že nemám ráda velkou bolest, občas mi sáhneš prsty do frndy, povytáhneš a vrátíš kuličky do análu.

Snažím se být potichu, ale nejde to … Směješ se tomu, jak se snažím ovládat. Vezmeš ten velkej vibrátor a bez nějakých okolků mi ho vrazíš zezadu do frndy, puštěnej na plno … Zase mě uděláš … Vyndaváš ho, strčíš mi tam teď čůráka a až po koule mě šukáš, rukama houpeš se závažíma na kozách, mačkáš různě moje tělo … „Jen si zakřič, ať místní báby záviděj“ směješ se tomu, jak jsem i přes ten roubík hlasitá a jak občas někdo kouká z oken naproti …

Vytáhneš z análu kuličky a střídavě mě šoustáš v tý zimě a na tom balkonu zezadu frndu a prdel. „Tak dost Čubino, jdeme dovnitř, Pán chce pořádně vykouřit čůráka“.

Trvá Ti, než sundáš ty ledový pouta. Otočíš mě k sobě, zase líbáš, úplně se Ti odevzdávám, nechci, abys přestal – s ničím a nikdy.

Jsme v obýváku a jsi nahej, jsi proti mně jak obr, dovolíš mi, abych se Tě dotýkala, hladím si Tě, lížu a koušu Tvoje bradavky schovaný v těch krásnejch chloupkách, omotávám si Tvoje dlouhý vlasy mezi prsty, klekám si před Tebe. Beru si do pusy Tvýho trčícího čůráka, vezmeš mě rukama za hlavu, sundáš tu paruku, hladíš moje vlasy něžně těma velkýma chlapskýma rukama dozadu, pevně mě chytneš a strčíš mi ho až do krku, dusíš mě s ním, občas mě necháš nadechnout, chvilkama mě necháš cucat ty pevný koule, cítím, jak jsou tvrdý, pevně Tě svírám za Tvůj zadek, myslím, že budeš i poškrábanej o mý nehty.

Celej jsi tak krásnej, tolik Tě chci, chci s Tebou cokoliv, nemám limity, věřím Ti. Dívám se na Tebe nahoru s Tvým čůrákem v puse – máš přivřený oči, líbí se Ti to, dělám to tak, jak to máš rád … Jsme propojený v tom, co se mezi náma děje, nepotřebujeme scénáře, plány, všechno vyplyne ze situace …

„Stačí, teď si chci hrát já s tou cuchtou v podvazkách“ řekneš …
Odvedeš mě vedle do ložnice a hodíš na postel, která má už pod matrací natažený pouta, co jsme spolu koupili minule cestou pro zmrzlinu …

Zase si mě znehybníš a roztáhneš, jako svojí hračku … Koušeš moje kozy, mám to ráda a Ty taky, líbí se Ti to – nikdy neděláš to, co nemáš rád … Líbáš mě až k frndě, bereš si do pusy poštěváček, koušeš ho, lížes, stejně tak i celou frndu … S tou si začínáš hrát i rukama, křičím a celá se kroutím, když už hodně, vezmeš důtky a dostanu přes kozy a tu nenasytnou frndu za trest, že jsem hlučná … Miluju tyhle tresty a Ty to sakra víš ...

Chvíli mě šoustáš prdel a rukama si hraješ s frndou, pak jen frndu. Otočíš se, zase si hraješ s mojí píčou, zatímco já mám plnou pusu Tvýho čuráka, anebo koulí, máš rád, když Ti lížu prdel, nic víc, to by jsi mě asi zabil i za prst … Jsi „Můj Pán“ a dělám jen to, co smím a co chceš Ty …

Jsem hračka, hračka jen pro Tebe … a … pro něj … Vidím najednou nade mnou jiný oči, ne ty Tvoje …

Prudce otevřu do tmy ty svoje zelený ... Uprostřed orgasmu, co jsem si udělala snad už po desátý …

Co mi to s těmi sny pořád děláš? Proč dovolíš, aby do nich chodil poslední dobou i někdo jinej? Proč mi pořád naznačuješ, že je čas jít dál a zapomenout na Tebe? Začít znovu a jinak ...

Proč? … Tuším, ale nechci si to přiznat …

Miluju Tě čím dál víc, blíží se 10 rok, kdy nejsi se mnou … Pořád to bolí, pořád není nikdo jako Ty, komu můžu říct „Miluju Tě“ a kdo mi odpoví „Já Tě přeci taky miluju“ …

A bude to pravda ... Oboustranně ...

Jsem asi už blázen ...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným.“ - Honoré De Balzac