Cesta vemírem I. Odlet

Psal se rok 3550 a Noemi si přehrávala v paměti vzpomínky na den, kdy ještě byla malá dívenka, která netušila, jaké zrady na lidstvo, život připravuje. Bylo jí tehdy pouhých pět let, když se z rohu místnosti kde byla téměř neviditelně zabudovaná krabička rozhlasu, ozval nepříjemný a pronikavý zvuk sirény, která ohlašovala jisté nebezpečí. Ten zvuk si dodnes nedokázala vymazat z paměti i přesto, že se stále snažila myslet na tu dobu co nejméně. Pamatovala si, že vyšla před dům a na všechno co bylo kolem se snášel bílý prášek, který tak zvláštně voněl. Podobnou vůni čas od času cítila, když vstupovala do matčiny laboratoře, ale v téhle bylo něco, jako by navíc. Před jejíma očima se začaly květiny a stromy chovat, jako by je nikdo už dlouhé měsíce nezalil a doslova uvadaly na počkání. Pak už jen následovalo zatmění před očima a dokonce i v mysli. Vzpomíná si na poslední slova jejího otce, který vyběhl ze dveří a na celou stráň hlasitým hlubokým hlasem zaklel: „Tohle je náš konec!“ Tenkrát ho viděla a slyšela naposledy. Cítila jak při vzpomínce na něj jí po tváři stéká teplý proud slz a nedokázala se svým citům ubránit. Věděla, že pláčem nic nemůže vrátit, ale také věděla, že ten bílý prášek způsobil, že otec byl poslední muž, kterého kdy mohla spatřit.

Byl to následek experimentu týmu vědců, kteří se tehdy snažili svým výzkumem docílit větší produktivity zeleně.Tehdy se zdálo, že lidská rasa dokonale zničí vše, co ještě dokázalo kvést a rodit plody ovoce. Bohužel vědci netušili nic o viru, který se dostal na Zem. Krátká zpráva v televizi oznámila dopad meteoritu, jenž měl obvyklé složení jako ostatně téměř všechny, které poslední dobou pršely na Zem čím dál častěji. Nikdo se už nezabýval průzkumem těchto vesmírných úkazů a to byla ta chyba. Vir trpělivě a nečině čekal na příležitost, kdy se bude moci adaptovat v našich podmínkách a zkušení laboranti mu jí přinesli až pod nos. Sloučeniny, které obsahoval prach na zeleň, byly učiněným rájem pro tento zákeřný vir a v jeho podmínkách docílil takové mutace, že nejen zhasl život stromů, květin a trávy, ale také docílil nemožnost oplodňování lidí. Virus způsoboval poruchu zrání rozmnožovacích buněk spermie. Vznikající vývoj se zastavil v takové fázi tvorby, že spermie nebyly schopné oplodnit vajíčko. Stačilo, aby každý muž jednou vdechl tuto složku a nárok na dědice byl téměř nulový a k tomu se tímto virem smrtelnost mužů prohlubovala a dosahovala v té době nekonečných čísel. Statistiky byly rázem k ničemu. Vědci s celé Země se snažili jak mohli, aby zastavili řádění viru, zkoušeli všechny možné metody, ale výsledky byly neuspokojivé. Ve střediscích asistované reprodukce to časem vypadalo, jako na tržišti. To jak každý muž chtěl obnovit dozrávání spermií ve svém těle a toužil mít dítě, ale žádný výzkum nedokázal tuto nemoc zastavit. Muži propadali zoufalství a brzy se objevovali následky mužské neplodnosti v podobě sebevražd a šílenství. Malí chlapci, jenž se ještě stihli narodit, než jejich otcové naposledy zavřeli oči, zemřeli několik měsíců po narození. Jediné co se podařilo, bylo obnovení vegetace.

Jak šel čas a lidstvo bylo bez mužů, zvykaly si ženy na ženy a naučily se přijímat lásku svých vrstevnic. Existovala spousta továren na výrobu různých umělých náhražek mužského penisu, kterými si dívky zpestřovaly milostný život. Vzhledem k tomu, že se přestaly rodit děti, ženy často onemocněly rakovinou pohlavního ústrojí. Existoval lék na tuto zhoubnou nemoc, ale stále více se vynakládaly prostředky na doplňování zásob léků. Situace se vyhrocovala, protože se v podstatě zastavil život, ženám přibývaly roky a nové děti se nerodily. A tak se ve vládě rozhodlo, že se speciální tým vědkyň vypraví na dlouhou pouť vesmírem, kde měly za úkol najít řešení pro jejich už skoro nezvladatelnou situaci. Noemi tu noc, po které se měla se svým týmem vydat na tu plavbu vesmírem, nemohla vůbec usnout. Už byla téměř zoufalá, že ráno nebude schopná únavou stisknout jediné tlačítko v pilotní kabině, a tak se rozhodla k radikálnímu řešení. Sáhla do zaoblené zásuvky a po tmě nahmatala ten úžasně vyhlížející a na omak příjemný, umělý pyj. „Tohle mě snad unaví, už dlouho jsem ho nepoužila.“ Pomyslela si a rozsvítila lampičku, aby probudila pohledem na něj, své sexuální představy. Svlékat se nemusela, jelikož spala nejraději nahá, jen vysunula nohu z pod elektricky vyhřívané přikrývky a otevřela jí skříň, ve které se nacházelo obří zrcadlo. Měla ráda, když může pozorovat své tělo, při vášnivé onanii. Lehla si na záda, široce roztáhla nohy a v odrazu zrcadla se jí naskytl pohled na úplně vyholenou kundičku, která dosud nepoznala pravý mužský penis. Zhluboka vydechla a cítila, jak jí tělem proplouvá vlna začínající rozkoše. Olizovala tu náhražku a těšila se až bude připravená jí pojmout do svého lůna. Prsní bradavky pod nátlakem jejího dráždění tvrdly a napínaly se. Ukazováčkem si Noemi hladila poštěváček, doslova se vyžívala pohledem na svou dírku a to jí dráždilo k činnosti ještě více. Schválně se jen lehoučce dotýkala svých stydkých pysků a mírně narážela na svůj Venušin pahorek, byla absolutně rozžhavená a kundička jí pod nátlakem přívalů rozkoše neskonale pálila, jako by se jí dotýkala žhavými uhlíky. Dychtila po dalších vzrušujících pohybech a nedokázala odtrhnout oči od své krásné šťávami zalité lasturky, jenž se vyjímala v zrcadle. Občas zajela něžně do análního otvoru a to jí přinášelo takovou nádheru, že se celá třásla. Tu a tam slízla z bříšek prstů šťávu, která se řítila z dírky její broskvičky ven a nemohla se té laskominy nabažit. Hladila se po stehnech a dychtivě zasouvala penis do své lasturky. Nevnímala okolní svět, dočista zapomněla na starosti a radovala se z té nádhery. Ani nepostřehla cinknutí dveří, to jak její kolegyně z nespavosti zavítala do její místnosti.

Sára jen tak chvilku postávala u dveří, které se za ní s šumícím zvukem zavřely, a sledovala Noemi jak si hraje. Tiše řekla: „Nechceš pomoct Noemi?“. Noemi se ani nelekla, jen beze slova přikývla. Sára si klekla Noemi k nohám a zabořila svůj jazyk do její berušky tak hltavě že Noemi, jen zasténala rozkoší. Potom Sára sáhla do kapsy a vyndala z ní nejnovější model dráždidla poštěváčku. Podobalo se většímu vejci, na téměř rovném konci byl malý spínač, jenž zapříčinil pravidelné pulsace, které vyzařovaly z toho tvaru. Přiložila ho na Venušin pahorek a Noemi se zdálo, že se z toho nikdy nevzpamatuje. Nejen že její mušlička začala okamžitě na tyto výboje reagovat a rozevírala se čím dál více, ale orgasmus se nezadržitelnou rychlostí blížil k vrcholu. Proplétala své prsty v Sářiných vlasech a laskala její ušní lalůček. Co chvíli vyndala pyj ze své kundičky a jemně ho zasouvala Sáře do její jeskyňky. Ta téměř ani nedýchala a poddávala se pocitům blaha: „ Dělej mi to ještě víc, nenech mne čekat.“ Prosila Sára a Noemi jí ráda vyhověla. Sára žadonila: „Chci ho i do druhé dírky.“ S lehkým stlačením spínače přidala na rychlosti pulsace dráždidla. Noemi jí však už nevnímala, kráčela na pomyslné cestě orgasmu a zmítala se v křeči slasti. Sára nemohla odolat a sama si zavedla penis do svého kulatého zadečku. Sykla rozkoší a po chvíli se jí z hrdla draly výkřiky vyvrcholení. Jejich ruce a nohy se proplétaly mezi sebou, jazyky si našly cestu k protějším ústům a obě dvě byly kdesi daleko za hranicemi lidského chápání. Milovaly se tak vášnivě, že nedokázaly přestat, znovu a znovu se intenzivně dráždily, vzájemně si pomáhaly docílit vrcholu až padly na zem zcela vyčerpané a unavené. Laskaly se navzájem, tak něžně, jak to dokážou snad jen ženy a víčka jim pomalu těžkla až obě naráz usnuly. Ráno je vzbudil bzukot otvírajících se dveří a technický ženský hlas androida: „ Kosmická loď je připravena k odletu.“ Oznamoval robot a ani se nepozastavil nad tím, že obě ženy jsou nahé a kolem nich se na podlaze povalují erotické hračky. Tito androidé byli sestaveni a naprogramováni k tomu, aby člověku pomáhali a chránili ho v nesnázích. Obnášelo to však několik zásad, které robot musel respektovat. První zásada byla, že robot nesmí využívat svých anatomických vědomostí o člověku k nabytí sexuálních zkušeností za účelem takto člověka napadnout, využít, ani jinak ho ohrozit. Druhá zásada byla, poslouchat příkazy člověka pokud to neodporuje pravidlu číslo jedna a třetí zásada, že robot musí chránit svého pána, sám sebe svou existenci, pokud to neodporuje zásadě číslo jedna a dvě. Vzhledem k tomu, že v zásadách nebylo nic o tom, že by android nesměl použít různých rušivých elementů, které by mohly na nějakou dobu vyřadit lidského tvora ze smyslů,tak se často stávalo, že robot který viděl páchat násilí na svém pánu jiným člověkem, sáhl po zbrani která nebyla smrtelná a v podstatě jen dotyčného na určitou dobu paralyzovala. Tuto zbraň dostal do vínku každý robot, ale nebyla určena na lidskou rasu nýbrž proti napadnutí androida zvěří, která očividně neměla v lásce pochodující obvody.

Plášť jenž pokrýval celé tělo robota byl vytvořen ze speciální hmoty, která byla k nerozeznání podobná lidské kůži, odolná vůči vodě, žáru a různým chemickým vlivům, ale bohužel se dal snadno protrhnout nebo prokousnout. To činilo roboty zranitelnější a proto dostávali zmiňovaný paralizér. Byl podobný dřívější pistoli, ale byl mnohem menší, aby se snadno vešel do úschovy androida, kterou měl na stehně jako malou kapsičku. Stávalo se že ženy chtěly, aby jim androidé udělali potěšení, protože dobře věděly, že v jejich paměti je do posledního detailu zaznamenaná anatomie člověka a jak který orgán funguje, tak ženám bylo jasné, že vyvrcholení v nich dokážou roboti probudit snad nejlépe, jenomže to odporovalo první zásadě a většinou si android v takovéhle situaci naprogramoval sebezničení, než aby porušil zásadu. Bylo ale veřejným tajemstvím, že několik robotů, kteří kdysi dávno záhadně zmizeli z továrny na jejich výrobu, neměli dokončený program zásad a tudíž nevěděli, že sexuální hrátky jsou jim tabu. Nikdo nevěděl kdo takové roboty vlastní a tak se po nich časem přestalo pátrat. Na Zemi v podstatě neexistovala žena, která by androida neměla, tyto vykonstruované bytosti se staly nedílnou součástí jejich života. Noemi a Sára kvapem vyskočily z podlahy a v rychlosti se rozloučily. Obě měly na spěch, protože patřily do týmu, který za několik okamžiků odlétal do světa galaxie, hledat pomoc na jiné planetě. Nevěděly co je ve vesmíru čeká a byly plné vzrušení i strachu z té cesty. Úkol zněl jasně a nekompromisně: „Najít alespoň jednoho muže, který by obnovil život na Zemi.“ Obě dívky současně vstoupily na palubu vesmírné lodi, kde už na ně čekala další kolegyně s jedním ze svých vlastních androidů, který byl speciálně stvořen pro cestování ve vesmíru. Samozřejmě že měl zakódované zásady, jenž mu ukládaly jistá pravidla jak se chovat k lidem, ale navíc věděl o lodi do posledního šroubečku vše. Byl nepostradatelným doplňkem, jakékoliv cesty lidí, napříč galaxií. Spolupracovnice Sáry a Noemi se jmenovala Ester a byla to velice schopná žena co se týče vědeckých záležitostí. Měla dlouhé hnědé vlasy, modré oči jí lemovalo husté upravené obočí a se svou postavou byla na výsost spokojená. Všechny ženy usedly do pilotní kabiny vedle androida, připoutaly se a čekaly jen na povolení ke startu. Ve sluchátkách, které měly na uších se ozvalo cinknutí. Hlas počítače oznámil povolení startu s udáním souřadnic jedné neznámé planety, kterou našel tým astronomů v dávno zapomenutých archivech na starých zaprášených kompaktních discích, v nichž byla malá zmínka o tom že snad existuje planeta na které se předpokládal život. Ale nikdy se nikdo z průzkumných letů nevrátil. Ovšem nebylo jisté, jestli jde o život lidský nebo život absolutně nevhodný pro rozmnožování.

Vesmírný koráb se s řevem motorů vznesl do nitra oblohy a všichni kdo byli na palubě doufali, že se brzy vrátí s řešením obnovení života na Zemi. Stali se jedinou nadějí na nový život a v myslích jim proudila obrovská zodpovědnost za budoucnost svého světa. Když se konečně dostali na orbitální dráhu okolo Země, počítač zapnul fotonové motory a loď pokračovala do vesmíru, rozhodli se že půjdou do jídelní kabiny posnídat. Noemi a Sára si sedly na pevně přidělané stoličky a Ester vybírala společnou snídani u jednoho z automatů. Noemi nikdy neměla moc ráda tu vesmírnou stravu, ale věděla že si bohužel bude muset zvyknout. Automat svým vykonstruovaným hlasem oznámil že příprava jídla je v konečné fázi a z jeho nitra na běžícím páse, jenž dosahoval až ke stolu se počalo servírovat nevábně vyhlížející jídlo. Ester vybrala šunku s vejci a zeleninu. Sára, která nikdy nejedla v kosmické lodi, se zděsila: „Toho se ani nenajím, proč je jídla tak málo?“ Ester odvětila: „Neboj se, málo toho sice je, ale energetická hodnota je stejná, jako by jsi si to dala doma.“ Lehce se pousmála a s přesvědčenou chutí se dala do konzumace. Vejce byli velikosti uzávěru od nápoje, šunka o nic větší a zelenina připomínala spíše lístky trojlístku, než obrovské zelné listy. „ No dobrá!“ Sykla Sára a neodpustila si poznámku: „Ale jestli budu mít hlad, tak nám zásoby nevydrží do té doby, než opustíme naši sluneční soustavu.“ Když dojídala poslední kousek, nechápala že je přejedená a musela se sama před sebou stydět, že nevěřila té trošce jídla. Posilněny na nějakou dobu, se všechny vydaly do kabiny, která měla sloužit, jako odpočívací místnost. Byla tam spousta knih, několik křesel s vyhřívaným polstrováním a pohovky. Také nechyběla zásoba erotických pomůcek a časopisů, které byly ještě z dob, kdy se dali fotit i muži při sexu se ženami.

Ester vzala do ruky jeden takový časopis a při vzpomínce na svého manžela dosáhla její kundička absolutní vlhkosti. Ucítila hřejivý pocit v břiše a hodnou chvíli nemyslela na nic jiného než na to jak by se chtěla pomilovat. Dobře věděla, že jí nezbude nic jiného než sáhnout po různých druzích dráždidel a spokojit se alespoň s těmito náhražkami. Letmým pohledem zkontrolovala situaci v místnosti a když zjistila, že oběma dívkám podivně září oči, při prohlížení těch samých listů, rozhodla se déle se nemučit a uskutečnit svojí touhu milování hned. Po smrti svého muže, se zapřísahala, že nikdy nebude sdílet lože se ženou a kdykoliv měla tu neodolatelnou chuť na sex, upínala se k vylepšeným vibrátorům. Ani teď neměla v úmyslu toto pravidlo porušit a tak jen tiše hlesla: „Nezlobte se dámy, ale já si to musím udělat“. Obě dívky se na ní s jistým výrazem překvapení podívaly, ale nebyly proti. Právě naopak. Noemi sama začala ve skříni vybírat různé druhy a velikosti umělých údů a nabízela je Ester. Nemohla jinak, než při pohledu na nový model vibrátoru, něžně s ním zajet pod své kalhotky. Lačně si olízla spodní ret a věděla že se k Ester přidá. Sára už seděla v křesle s nohama široce roztaženýma a hladila se na své lasturce.Zavřená oční víčka zakrývala chrpovou barvu očí a hebké prsty si pohrávaly s naběhnutým poštěváčkem. Noemi a Sára jí se vzrušením sledovaly a nemohly se nabažit té podívané. Noemi stále přejížděla vibrátorem po své mokré dírce, kalhotky jí spadly ke kotníkům a ona se z nich obratně vyvlékla, košili si dychtivě svlékla a podprsenka naznačovala její oblá pevná a veliká ňadra. Třela si bradavky a zasténala rozkoší. Nemohla odolat Sářině kundičce a doslova se vrhla jazykem na klitoris. Prst zasouvala do jeskyňky a cítila jak se Sáře stahují břišní svaly. Vibrátor měla Noemi pevně přilepený k podlaze, zasouvala si ho pohyby nahoru a dolů do své dírky, dělal s ní ten pyj doslova zázraky, které Noemi potřebovala tak často. Obě ženy vzdychaly blahem a těšily se z přicházejícího orgasmu. Ester je tiše pozorovala a hrála si se svým přirozením. Hltala milostnou scénu, jenž se odehrávala před ní a pomalu jí opouštělo předsevzetí, že se nikdy se ženou milovat nebude. Zatoužila po mlsném jazýčku Sáry, přesunula se k ní, stoupla si k její hlavě a nastavila k její tváři svou broskvičku, neposkvrněnou jediným chloupkem, nádherně vzrušenou a vlhkou. Hlavou jí prolétla myšlenka: „Cože to vlastně dělám?“Ale rychle jí zaplašil chtíč, jenž s ní doslova třásl.

Sára nelenila a hned se pustila do lízání té krásy, kterou měla Ester v klíně. Se zřejmým leskem v očích, který naznačoval jak si to Sára vychutnává, čím dál rychleji přibližovala svým jazykem Ester k vrcholu. Když viděla že už je téměř na vrcholku orgasmu, zasunula vibrátor do její dírky tak prudce, až Ester zasténala tou božskou nádherou, sama se začala narážet na ten tvrdý vibrující pyj a zmítala se v návalech rozkoše,jenž s ní třásly. Začínala chápat, proč si ženy vzájemně pomáhají v milování a nelitovala že porušila svůj slib. Vyvrcholení nabralo takové intenzity, že nedokázala jediným pohybem vzdorovat Sářinu jazyku, který mistrovsky obhospodařoval její jeskyňku. Pohupovala se a ňadra opisovala její pohyby. Bradavky měla vztyčené a tvrdé k prasknutí. Dlouho si vychutnávala tu blaženost, kterou vnímala všemi smysly, zdálo se jí že cítí každou buňku v těle a byla šťastná, že nezůstala po zadu. Když orgasmus pomalu odezníval, sáhla do skříně a připnula si na pevné břicho jiný penis, tak obrovský až se z toho samotné Ester zatočila hlava. Zvedla Sáru z křesla a otočila si jí zády k sobě. Jemným stisknutím spínače, jenž se nacházel na boku pásku, přiměla vibrátor k činnosti. Chvíli nechala Sáru napjatou a dožadovala se jejího prosíku: „ Tak mi řekni, jak Ti to mám nejlépe udělat?“ To Sáru vyburcovalo k několika slovům, jenž byly tvrdšího rázu a při tom ne vulgární. Ester jako na povel zasunula penis do její rozpálené dírky a Sára si ze spodu laskala Venušin pahorek. Tak divoce přirážela na úd, že se jí zatmívalo před očima a viděla miliony jiskřiček, které byly náznakem neskonalého vzrušení, které panovalo v celém jejím těle. Noemi se už na to nemohla jen tak nečině dívat a rozhodla se přidat k té dvojici. Rozhrnula si záclonky stydkých pysků a nastavila svou kundičku Sáře. Ta jí obšťastňovala poštěváček, jazykem rejdila v její dírce a Noemi si při tom hladila pozadí. Vždy jí vzrušovalo, když se mohla dotýkat svého hebkého zadečku a prstem si laskat jeho úzký otvor. Otočila se a Sáře se naskytl pohled na její rozevřenou mušličku, hrudníkem se Sára opřela o opěradlo křesla, to aby mohla vsunout prsty do té šťavnaté lasturky. Nejprve vstrčila dva a potom čtyři prsty do té rozžhavené dírky, palcem jí masírovala Venušin pahorek a druhou rukou přejížděla po análku. Noemi téměř křičela rozkoší a když ucítila prst ve svém zadečku, zalapala po dechu. Všechny tři dívky dokázaly dokonale ovládat pohyby při sexu a to jim dovolovalo učinit si blaho vzájemně. Hlasitost jejich výkřiků nabíralo na síle a jedna po druhé tušila vyvrcholení. „Rychleji, rychleji, zasuň mi ho do zadečku, Ester.“ Zaprosila Sára a netrpělivě vystrčila výš svou prdelku. „Jak chceš, udělám to tak něžně a dráždivě, že se z toho hned tak nevzpamatuješ.“ Se vzdycháním odpověděla Ester a Sára jen potichu znovu poprosila: „Tak už ho tam dej, strašně po tom toužím.“ Ester chvilku jen tak kroužila kolem análku a pak pomalu, ale s pevnou rukou zasouvala penis dovnitř do nitra jejího těla. Orgasmus se Sáře dostavil v podstatě okamžitě, kdy ucítila vnikání toho obřího údu do svého zadečku. Zatřásla se slastí, mohla sotva dýchat, jak se ocitala někde na druhé straně ženské mysli. V hlavě jí šumělo a před očima jí hrálo několik barev na jednou. V té extázi ani nepostřehla že její kamarádka Noemi se nachází na stejné cestě. Obě se chvěly jako jablka, která se snaží pod náporem větru udržet na větvích a ve tvářích měly křečovitý výraz, ale mysl byla neskonale klidná, odpoutaná od všeho trápení. Ester při pohledu na ně byla opět tak vzrušená, že stačilo, aby se jen dotkla svého poštěváčku, něžně ho polaskala a orgasmus se v ní rozlil jako řeka do moře. Cítila vrchol až u kořínků vlasů a střídalo jí mrazení s nekonečným žárem, jenž spaloval její tělo. Nechtěla se z té slasti vrátit zpět do reality a vibrátorem se pokoušela co nejdéle ten pocit v sobě udržet a prodloužit tu krásu, která v ní vládla. Všechny tři byly totálně vyčerpané, ale věděly, že to co se tady odehrálo, ještě bude mít pokračování.

Ležely vedle sebe na zemi a každé z nich se v hlavě rodil nápad jak zdokonalit milostné scény, aby to bylo ještě lepší a přemýšlely, kde je hranice absolutní dokonalosti sexu. Mezi tím kosmická loď opustila sluneční soustavu a vydala se do hluboké a tajemné galaxie. Android neustále kontroloval panel s navigací a sledoval dění ve vesmíru. Náhle jeho elektronické oči spočinuli na blikající kontrolce a palubní počítač zahlásil výskyt planety. „Ale to není ta planeta kterou hledáme.“ Zapřemýšlel nahlas a sezval všechny tři členky posádky do pilotní kabiny. První se ozvala Ester: „ Můžeme zkusit prozkoumat povrch a pak se uvidí.“ „Franku!“ Tak se jmenoval android. „ Udělej testy.“ Frankovi se rozběhly prsty po ovládacím panelu, že šlo jen stěží zachytit pouhým okem, které tlačítko právě stisknul. „Než budou výsledky, půjdu si nalít kávu, kdo si dá se mnou?“ Zeptala se Noemi a obě dívky naráz přikývly. Zatímco Noemi přikazovala automatu, aby jim připravil kávu, Sára a Ester netrpělivě čekaly na dokončení rozboru. „Už jsem tady.“ Zvolala s úsměvem Noemi a přinášela černou tekutinu. V zápětí se zarazila a v očích jejích kolegyň spatřila němý úžas. „Ta planeta má klima jako u nás na Zemi.“ Vesele odpověděla Ester na nevyřčený dotaz Noemi. „Zopakuj rozbor Franku!“ Doslova nařídila Noemi robotovi a ten se beze slova dal do práce. Druhý rozbor potvrdil první a ve všech svitla jiskřička naděje. „Možná jsme u cíle naší cesty.“ Ozvala se Ester, Sára jen nevěřícně pokývala hlavou a v duchu se modlila, aby to na téhle planetě nevypadalo právě, jako na Zemi. „Kolik máme času než se pokusíme přistát?“ Zeptala se Sára Franka, ten bez rozpaků rychle odpověděl: „Jsme dost blízko na to abychom mohli připravit modul.“ Rozčilením mluvila jedna přes druhou, až se museli okřiknout. Ester se pokusila přesvědčit Noemi a Sáru, aby tolik nevěřily, že najdou to co hledají, ale naděje tady přes to byla. Kosmická loď zamířila k orbitální dráze planety a zastavila. Sára, Noemi a Ester seděly pěvně připoutány v modulu u ovládacího panelu a čekaly až se jim otevře průchod lodi.

Zkontrolovaly systémy řízení modulu a spojení s Frankem a plné očekávání zažehly motory. Každá z nich myslela na to, jak bude jejich svět zachráněn a lidská populace opět poroste, díky nim a jejich objevení planety, na níž snad najdou to, co Zem potřebuje ze všeho nejvíc. Sára i když se sama zabývala těmito myšlenkami si neodpustila proslov: „Teď myslete na to co jste se naučily v astronautickém centru, abychom vůbec zvládly přistát.“ Všechny tři se zasmály a začaly si víc všímat tlačítek v kabině. Se syčením se otevřel průduch v mateřské lodi a modul se vznesl do nitra vesmíru. Frank neustále zkoušel spojení mezi ním a modulem, aby se mohl přesvědčit, že ony jsou stále na příjmu. „Je hezké že náš robot má o nás takový strach.“ Zavtipkovala Noemi i když dobře věděla, že Frank samozřejmě strach mít nemůže. Nutila ho k tomu povinnost, kterou měl naprogramovanou v elektronickém mozku, nicméně si neodpustil poznámku: „Strach je jen lidská vlastnost a slabost, kterou my androidé naštěstí nemáme, to snad víš Noemi.“ Opět se modulem rozlehl smích a pochvalné řeči na adresu Ester, jak pěkně svého robota učí. „Nechte těch hloupých vtipů, už tam za chvíli budeme a já jsem tak zvědavá, že na tohle teď nemám náladu.“ Téměř ostře odsekla Ester, ale její úsměv, jenž se po chvíli objevil v její tváři, značil že to s tou ostrostí nemyslela tak doslova vážně. Prostupovaly atmosférou a přibližovaly se k pevnině. Frank jim zadal souřadnice místa přistání, které určovaly, že zaručeně jejich modul přistane na pevné zemi. Bylo zvláštní, že na téhle planetě bylo neobvykle mnoho míst pokrytých vodou, ale nikdo si s tím hlavu moc nelámal.

Pokračování příště........