Příběh šlechtičny

3.3.2021 Netty1

Ač se vám může zdát mé vyprávění nostalgické a fádní, ráda bych se o svoje životní zkušenosti podělila. V mých 15 letech otec usoudil, že je nejvyšší čas se poohlédnout po vhodném ženichovi. Což jako mladá květinka jsem si nechtěla připustit. Ale naštěstí otec byl dost soudný pří výběru. Maxmiliána, kterého vybral byl jediný syn mocného souseda a rodinného přítele. S Maxem jsme si rozuměli již jako děti, ale od jeho 12 let pilně studoval a učil se, aby dokázal spravovat jeho nemalý majetek. Kdežto mne matka učila, jak vést domácnost, služebnictvo, chování na veřejnosti v okruhu dámiček z nejlepší společnosti do které patřím dodnes, ale i k poddaným, jenž pro nás pracovali. Za což ji hodně vděčím. Otec i matka nebyl z těch šlechticů, co v lidech co neměli majetek viděli jen póvl a přítěž. Lidem, co byli pod nimi pomáhali jak finančně tak i radou. Zřídili sirotčinec, školu pro chudé. Otec se mohl chlubit nejednou trofeji z lovu, měl i velkou přízeň samotného krále. Já měla i volnost mohla jsem si, když jsem měla splněné své povinnosti hrát s dětmi služebných, lítat po loukách, polích, v pozdějším věku jezdit na otcových koních až mi pořídil mého vlastního.Ale v oněch patnácti letech se vše změnilo. Rodiče nás zasnoubili, podepsala se dohoda o uzavření sňatku, co vše mi otec předá věnem a zbylý majetek, že získá můj choť po jeho smrti.

Já měla štěstí v tom, že jsem měla tři roky na to, abych poznala Maxe a on mne. Scházeli jsme se poměrně často ať buď u prostřené tabule, zahradě, knihovně samozřejmě s dohledem gardedámy, sloužících nebo rodičů. Max byl vychovaný tak jako já ve stejném duchu, což bylo dobře. Pomalinku jsme se jeden do druhého zamilovali. Nenápadné zakázané doteky, sem tam ukradený nějaký polibek. Ale jinak jsme ctili pravidla dané společnosti. Mé panenství čekalo na prolomení na mého milého až na svatební den. Když mi bylo sedmnáct oba jsme se nemohli dočkat až mi bude za půl roku osmnáct. Max neměl již tolik času na mne jelikož jeho otec mu před rokem, kdy mu bylo 23 let,předal veškerý majetek jejich rodu, protože se necítil už v nejlepší kondici a chtěl si užít svého tzv vejminku. Měsíc před svatbou Maxovi rodiče i mé přepadli lupiči zázrakem přežila jediná má matka. Dlouho se dávala do pořádku, jak z fyzické tak i psychické stránky. Pochopitelně se svatba odložila, své osmnácté narozeniny jsem odmítla slavit, abych uctila památku mého otce. Tím, že Max již převzal svůj majetek a titul nikdo si nedovolil vznést námitku, že pravý následovník je zrovna on z nejbližší rodiny. Kdežto u mého jmění jenž bohužel nesmí spravovat žena se přihlásil můj strýc. Snažil se všechny přesvědčit, že smlouva sepsaná mezi rodiči o sňatku je neplatná, ale i úředníci jeho žádost smetli ze stolu. Majetek po otci než se ustanoví nový datum našeho velkého dne převzal otcův dobrý přítel.Konečně se dostavil svatební den. Jsem celá nervózní. Cítí to služebnictvo i má matka.

.„Neboj zlato, Maxe miluješ on tebe. Není čeho se bát. Máš o proti jiným nevěstám výhodu, že ho znáš od mala a jste si blízcí. Jen škoda, že se tohoto dne nedožil tatínek, miloval tě jako nikoho jiného." Při poslední větě se jí podlomí hlas, obě máme problém udržet slzy, jak štěstí tak i smutku. Obřad se koná pod širým nebem v parku, kde se vleze plno hostů z okolních hrabství. Celá nervózní kráčím k oltáři. Na Maxovi je znát taky nervozita. Ale s úsměvem na rtech trpělivě čeká na mne svou budoucí manželku po dlouhých letech čekání. Dělí nás od sebe pár mých kroků. Ještě než se otočíme k oddávajícímu mi dvorně Max políbí ruku. Ani jeden nevnímáme slova oddávajícího až nastane trapné ticho, kdy má můj milý říci své ano, ale velmi rychle se vzpamatuje a odpoví. Teď je řada na mne hlas se mi chvěje nervozitou i mi trochu přeskočí. Manželský polibek čekám jako formální jako vždy, ale cítím z něj touhu, vášeň. Svatební oslava nemá konce. Jsem unavená, ale šťastná v náručí mého milého. Dnes se spojili naše životy a mé největší přání v daný moment je, už být konečně sami dva. Což na chvíli utečeme z mumraje.
„Proč se mi drahoušku zdáš i trochu smutná?"
„Odpusť drahý, jsem šťastná, ale zároveň myslím na otce. Doufám, že se na nás kouká i s tvými rodiči ze shora a jsou taky spokojeni." Max se nezmůže ani na slovo, slzy má na kraji. Věnuje mi konejšivý polibek na rty. Dovolí si i trochu víc líbá mne na lícní kosti, na krku, rád by i do dekoltu, ale ovládá se. Mé srdce bije jako splašené, polívá mne šílené horko. Mou ruku zavede ke svému poklopci, kde se ukazuje jeho erekce, jak po mne touží. Poprvé se dotýkám mužského přirození, chci svou ruku odtáhnout, ale drží ji na místě.
„Drahoušku, už aby byl ceremoniál za námi a já ti mohl dokázat, jak moc tě miluji." Ještě jednou mne políbí a raději se přidáme k hostům, aby nás nehledali. Jsme jak dvě zamilované hrdličky, které nemohou být bez sebe. Konečně už je večer.Hosté se již rozjeli ke svým domovům. Za pomocí sloužících se vykoupu a obléknu do nočního úboru. Pohodlně se uložím do našeho manželského lože. Dlouho mne nenecháš čekat. Ještě než ke mne ulehneš, přijde nám má matka dát požehnání, aby jsme byli šťastní a brzo zplodili potomka nejlépe chlapce. Sice je nepsané pravidlo, že by měla zůstat, aby se ujistila, že je sňatek naplněný, ale odchází jelikož se nemá čeho obávat. Max nijak nespěchá libá mne a hladí po těle. Jeho doteky jsou velmi příjemné. I já se odvážím celá nesmělá, ruce se mi úplně chvějí a třepou.
„Elizabeth neboj uklidni se, pokud ti bude něco nepříjemné tak jen řekni." Přivinu se na jeho hruď i přes noční šat musí cítí mé ztvrdlé bradavky. Trochu mne odtáhne, aby mohl pomalu odepínat knoflíčky na mé noční košili. Zahrnuje mi líce, krk,polibky pomalu se sune k mým odhaleným ňadrům. Dá si mou bradavku do svých úst, velmi jemně saje,tahá a druhou rukou se věnuje druhému ňadru, které hněte. Z mých úst se ozve ani nevím jak, sten. Oba nás svlékne. Mám tendenci se zakrýt, ale snažím se dýchat. Osmělím se a začnu se dotýkat jeho odhalené kůže. Můj zrak zavadí na jeho přirození. Už odpoledne se mi zdálo velké. Max vycítí změnu. Snaží se mne ve své náručí uklidnit. Naváže na své něžnosti. Ještě než do mne vstoupí se ujistí , že jsem dostatečně vlhká. Jde to stěží moje panenská blána nechce povolit, proto trochu prudčeji přirazí. Heknu bolestí, která trvá krátce. Zůstává nehybný a omlouvá se mi. Přivinu si ho na svou hruď, pohladím a ujistím, že je to v pořádku. Luno mám plné jeho nástroje, který se začne z počátku velmi něžně pohybovat pak zrychlí. Z počátku to bolí, ale pak i příjemně vzruší. Netrvá to dlouho a vyplní mne svou živou vodou. Oba spokojení a unavení usneme.

Ráno mi věnuje krásný řetízek se srdíčkem z černého kamene, který je v našich končinách vzácný. Matka, když spatří skvrnu lásky na prostěradle je spokojená.Dny a léta ubíhaly, Maxovi jsem dala dva syny a jednu dceru. Dobře jsem se starala o poddané i hospodářství, co se týkalo našich sídel. Pomalu jsem se vyznala i v politice. Max ač nerad mne musel vyslyšet, když se mi nelíbilo nějaké jeho rozhodnutí. Někdy poslechl mou radu jindy ne, což se ukázalo, že jsem měla pravdu a myslela jsem to dobře. Nakonec se rozhodl, že mne zasvětí do veškerého politického dění, co musel zvládat jako zástupce jeho veličenstva. Ale jen doma mi vše vysvětlil a chtěl ať mu řeknu jak já to vidím. Jediný kdo věděl o našem poradenství věděl jeho dobrý přítel Fredi, jehož postavení bylo o trochu nižší než Maxovo.Naše štěstí s Maxem trvalo deset let. Ale i když jsem ho varovala ať se nepouští do křížku s jedním lordem neuposlechl. Stalo se mu to podle mne osudným. Jak jel z jednoho jednání byl přepaden, on i jeho vozka měli podřezaná hrdla. Druhý den za mnou přišel Fredí a podal mi dopis psaný Maxovou rukou.
„Moje drahá, vím že jsi mne varovala. Miluji tebe i naše krásné děti, ale musel jsem v zájmu poddaných jeho veličenstva zakročit. Nemohl jsem přihlížet na nespravedlnost, kterou hodně lidí trpí, nemohl bych se podívat jim do očí ani tobě a svým drahouškům. A ani naši otcové by to nedovolili. Pokud čteš tento dopis tak se stalo toho čeho jsem se obával, už vás nikdy nepolíbím neobejmu. Zlatíčko nebuď zarmoucená, tak to chtěl osud. Děkuji ti za krásná a šťastná léta po tvém boku. Nermuť se, je třeba dát hlavu vzhůru, bojovat za naše děti. Tvého a mého majetku se určitě bude chtít zmocnit tvůj strýc, než dospějí Alex a Albert. Proto je uschovaná u kancléře má závěť. V niž uvádím, že správcem jmenuji Frediho, ale kancléř trval na podmínce, že se musíte vy dva vzít, aby neměl strýc páky. Rozhodnutí je jen na tobě. Fredi k tobě už delší dobu chová jisté city, sám se mi s nimi přiznal a je nevhodnější náhradní otec našich raubířů. Navíc se mu líbí naše sehraná domácnost i tvé názory. Z jeho strany je souhlas k sňatku."

Podívám se na Frediho ten stojí nehybně v koutu se skloněnou hlavou. Mé oči plné slz se vrtí zpět k dopisu.
„Miluji tě jsi v mém životě to nejlepší, co mne potkalo. Žij miláčku pro naše děti, budou tě potřebovat. Jednou se shledáme v nebi, ale slib mi, že až za hodně dlouhou. Až budeš stará dáma a budeš rekapitulovat svůj život."
Celá se zhroutím na zem. Než jsem přečetla jeho dopis byla jsem silná, ale teď jsem se úplně zhroutila. Fredi je v mžiku u mne a schová ve své silné náručí. Odnese k taburetu, kde mne posadí, ale stále drží v náruči.

Jaké bylo nakonec mé rozhodnutí o tom někdy příště.

PS: Ti jenž by chtěli číst starší mé příběhy nebo publikovat své na fb skupiny, kterou jsem založila stačí napsat soukromou zprávu.

Komentáře uživatelů

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Pořadí komentářů: Podle jazyka Podle data
@ksanda děkuji, jsem ráda, že si držím určitou laťku
Opět jako vždy jsi nezklamala*22*skvělý
@Netty1 v pohodě, já to pochopil. Ono je vždycky důležité rozpoložení, kdy člověk tvoří. Dělej dál, co Tě baví a jak Tě to baví a cítíš to. Spokojenost - nás cíl. *4* Pěkný den!
@uzzkuseny Ahoj pokračování zatím nemám vymyšlené. Několik dní se mi právě rojila slova k příběhu. Když jsem ho dopsala přemýšlela jsem jestli ho zveřejnit nebo ne. Je smutný, ale v 16-18 století tohle bylo na denní pořádku. I vím, že mé příběhy čteš,tak za tu dobu si myslím, že jsi pochopil, že mi jde předně o příběh jako takový ne o erotické scény. No pokusím se, aby další díl nebyl tak tragicky, ale nic neslibuji. Pěkný den
@Netty1 I když vlastně smutný a tragický příběh, čte se to jako pohádka. Ale rozhodně to přece musí mít pokračování. Určitě něco vymýšlíš (nebo už nad vymyšleno? *4*). Já se jen přimlouvám - už žádnou tragédii *6*. Hezký den!
@Martin64 děkuji uvidí se kdy mě to chytne pouštět se do pokračování
Moc pěkné, těším se na příště
@Jurasek55 to jsem ráda, že pořád držím poutavou laťku
@modelar děkuji, uvidí se co vymyslím příště