Báječně strávená prac. doba 3 - soutěžní

V našem městě se chystá prodejní veletrh. Jako každý rok touto dobou. Nikdy jsem to extra neprožívala, ale od té doby, co se spoluorganizátor stal mým nejlepším kámošem, se situace podstatně změnila.
Psal mi asi týden předem, že bude na zahájení a že by mě rád pozval na oběd, tak jestli bych si to mohla zařídit. Je to už nějaká doba, kdy jsme se viděli naposledy, v diáři volno, a tak s radostí přijímám. Na ten den jsem si nic neplánovala a v práci vyjednala, že bych si po obědě vzala na zbytek dne volno. Vše běželo jako po másle, jenže člověk míní, život mění.
Ráno přišel pokyn "shora", že je nutné vypracovat jeden projekt. A to okamžitě!!! Dnes to musí odejít. Cože? Vždyť je to práce na dva dny a já chtěla přece to volno... Smůla! Měl to udělat Radek už minulý týden, ale jaksi na to zapomněl nebo co a teď je na dovolené. Jasně! Pecka! A já to mám teď za něj vyžehlit!!! Vjel do mě vztek, ale věděla jsem, že to zpracovat musím, tak nač otálet. Kámošovi jsem poslala omluvnou esemesku, že mi to je moc líto, ale musím dnešní oběd zrušit z pracovních důvodů. Nesetkala se úplně s pochopením, když v jeho odpovědi stálo: "Skvělý! Hlavně, že jsem Ti napsal předem, ať si to zařídíš. Škoda. Těšil jsem se." No já asi ne, pomyslím si a pustím se do práce. Nic než zadaný úkol neřeším, venku už je šero, loučí se i poslední kolegyně. Super! Jen si všichni jděte domů, říkám si v duchu naštvaně, i když práce mi celkem odsejpá.
Pípne mi esemeska: "Už zavíráme. Mohl bych Tě vidět aspoň na chvíli? Nerad bych odjel, aniž bych se s tebou setkal". "Jsem ještě v práci", odpovídám. "A nechtěla by sis dát pauzičku?", má odpověď: "Jo, ta by bodla". Za chvíli parkuje před firmou. Jdu za ním, omlouvám se za zmařený dnešek, vysvětluji, že jsem to nedokázala ovlivnit. Vypadá, že nepospíchá. Nabízím mu kávu. "Jasně, dám si rád".
Procházíme potemnělou budovou. "Máte tu klid". "Jasně, vždyť už tu jsem sama. Teda teď s tebou. Tak se zatím posaď do konzultačky a já jdu udělat to kafe. Jsem tu hned". Jde se mnou. Zapínám kávovar, připravuji hrníčky, on si stoupne za mě. Odhrnuje mi vlasy z krku a políbí mě na něj. Okamžitě mám husí kůží. Ví, jak jsem na to citlivá. Přitiskne se ke mně víc, chytí mě za prsa a pevně je stiskne. "Stýskalo se mi po tobě", zašeptá mi do ucha, které následně olízne jazykem. Rukama sjede na boky a já vím, že to kafe nedodělám. Rozhodně ne teď. Obracím se k němu. Líbáme se. Dychtivostí sobě vlastní. Zatímco on mi souká sukni nahoru, já mu rozepínám knoflíček u kalhot. Otáčí mě, opírám se o kuchyňskou linku a už do mě vniká. Po třech pomalých přírazech do mě buší. Přidržuje si mě, abych mu snad nikam neutekla. Já se naopak pořádně vyšpulím. Užívám si každý šťouch, který je doprovázen mlaskáním, společným vzdycháním, které nabírá na intenzitě a rázem mi končí jeho dávka na zadku. "Promiň, nemohl jsem to vydržet. Strašně moc jsem Tě chtěl," říká mi udýchaně a pomáhá mi utřít, co způsobil. "A teď bych si dal to kafe, jestli můžu poprosit".
Odcházíme z kuchyňky, neseme si každý svou kávu a vodu. "Pojďme do zasedačky, v kanclu mám roztahané šanony, navíc tam jsou pohodlná křesílka," povídám mu. Kámoš však volí sedačku. Sedá si a rukou poklepe na místo vedle sebe. Výzvu přijímám. Povídáme si o všem možném. Občas se políbíme, pohladíme. Je mi skvěle, položím mu hlavu na rameno, zatímco on mi vypráví a hladí mě. Z této pohody mě však probere jeho otázka, zda už ten projekt mám dokončený. "Ne, nemám", říkám sklesle. Mám toho za sebou dnes už dost a nejraději bych se na vše vykašlala, ale vím, že nemůžu. "Tak já už pojedu, nebudu Tě zdržovat." Ach néééé! Nechci zpátky do reality!!! Místo toho jen pronesu tiché a smutné "Hmm".
"No tááák, zase se brzy uvidíme. Slibuju", říká, hladí mě po stehně a dává mi pusu, hned další, další, až se k sobě přisajeme a naše jazyky rejdí v puse toho druhého. Vyhoupnu se a sednu mu na klín. Sundá mi halenku a dobývá se na kozy. Nejdřív je jen vyndá z podprsenky, ocucá bradavky, ale nakonec usoudí, že to není ono, rozepíná podprsenku a odhazuje na křeslo. Kozeny masíruje, stlačí je vedle sebe a líže je na střídačku. Třu se o jeho klín. Já dokonale připravená. On po rozepnutí a sundání kalhot evidentně také. Neváhám ani chvilinku a už nasedám a rozjíždím rodeo. Zatímco na něm rajtuju, drží mě za kozy, chvíli za zadek, pak za boky. Jezdím na něm jako smyslů zbavená. Nemůžu se ho nabažit. Není to jeho nejoblíbenější poloha, takže zatímco já rozdýchávám svůj vrchol, vymaní se z mého osedlání, nechá mě si kleknout na sedačku, a bere mě zezadu. Jednou rukou mě drží za vlasy, druhou za prdel, přes kterou mě občas plácne a přiráží. Zbožňuju tu jeho živočišnost. Šoustá mě a já si to maximálně užívám. Achhh!!! Mezi jeho sténáním mi říká, že mi chce vystříkat pusu. Otáčím se, beru jeho klacek do pusy a už mě krmí. Já vše s chutí polknu. Ještě pocucám žalud, aby ani kapka nepřišla na zmar. Pohladí mě po vlasech a já se zvedám, podíváme si do očí a on jen řekne: "Neuvěřitelný!"
Pak se začneme oblékat. Jdu ho vyprovodit k autu, rozloučíme se s tím, že ty neplánované akce bývají stejně nejlepší.
Já se vracím do práce. Mám před sebou ještě ten projekt. Venku už je tma a já zralá akorát tak do postele. Jdu si dát ještě jedno kafe, třeba pomůže. Než se udělá, přehrávám si, co se tu před chvílí odehrálo a musím se usmát, jaká to byla šílenost! Pípne mi esemeska: Jsi skvělá! Jo a mimochodem.. Zítra budu na veletrhu také. Dáme opáčko? :-)"
Zasedám k počítači a s vidinou zítřejšího setkání mi jde práce jedna báseň. Pár minut do půlnoci a projekt odeslán!
A má odpověď na poslední esemesku? "Jasně, beru si volno, po dnešním maratonu si to zasloužím.. Přijeď ke mně. :-*"