Na šibeničním vrchu - soutěžní

Léta páně 1795

Na nebi svítil měsíc v úplňku a tak Josef ani nezapálil lucernu. Les byl tichý, jen tu a tam se ozvalo zahoukání sovy či prasknutí větévky. Po stranách pěšiny vyrůstaly černé stíny stromů, trochu strašidelné v nočním šeru, ale on se nebál. Byl to urostlý chlap a krom toho mu u pasu visela širočina, se kterou se dovedl zručně ohánět. Však byl tesař, chlap uvyklý na těžkou práci.
Spěchal, co to šlo, v tuto noční hodinu. Doma už o něho měli jistě strach. Ženě slíbil, že se vrátí za světla. Byla pověrčivá a dnes přece byla filipo-jakubská noc.
U vysokého smrku se cesta větvila. Vlevo mírně stoupala a Josef věděl, že vede k šibeničnímu vrchu. Jeho černý stín ukrajoval třpyt hvězdné oblohy. Cesta vpravo obcházela vrch širokým obloukem a vracela se podél potoka zpět, až se obě cesty opět spojily. Josef se zastavil. Cesta vpravo byla delší a on tušil, že po včerejších deštích bude také pořádně bahnitá. Váhal. Nakonec se rozhodl pro kratší cestu, ač věděl, že žena by jej za takovou volbu nepochválila.
Z měkké lesní pěšiny byla rázem tvrdá skála. Cestička vytrvale stoupala a on klopýtal po kamení, dokud nedošel k úbočí šibeničního vrchu a skálu nepokryla tráva. Jak cesta stoupala k vrcholu, rozšiřovala se a stromy řídly.
Nedaleko před ním byla křižovatka a jak se k ní blížil, pocítil i on plíživý strach. Z cestičky se tam oddělovala strmá pěšina, na kterou noha slušného člověka nevkročila. Vedla přímo na vrchol kopce a kráčeli po ní pouze odsouzenci ve své poslední hodině a městský kat a jeho pacholci.
Přidal do kroku, aby místem prošel co nejrychleji. Když míjel odbočku k popravišti, neubránil se pohledu na šibenice, jejichž vrcholky se temně natahovaly k nebi.
„Pozdě na procházku,“ ozval se před ním ženský hlas.
Josef se tak vyděsil, že vykřikl.
Před ním stála postava ženy. Z ničeho nic se zjevila na cestě, se světlem měsíce za zády. Do obličeje jí neviděl. „Nechtěla jsem vás vyděsit,“ pokračovala. „Potřebuji pomoc.“
Josef se vzpamatoval, ale nedokázal se zbavit divného mrazení v zádech. Opatrně se ženy zeptal, co potřebuje.
„Moje sestra onemocněla,“ sdělila mu a než se stačil na cokoli zeptat, chytla jej za paži a vedla na pěšinu k vrcholu kopce. Pokusil se jí vytrhnout, ale podařilo se mu to až po té, co se pevně zapřel. Žena měla mnohem větší sílu, než čekal.
„Kam nás to vedete? Což nevíte, kde jsme?!“
Žena se zastavila a on ve tmě cítil, jak jej mlčky pozoruje.
Po krátké chvíli pravila: „Nejsme zdejší. Přece neodmítnete pomoc ženě,“ naléhala na něho. Přišla blíž a položila mu ruku na rameno. Co mohl dělat?
„Nu dobrá,“ souhlasil nakonec a nechal se vést pěšinou k popravišti. Čím blíže se ocitali, tím zřetelněji bylo slyšet praskání ohně. Stromy po stranách mizely, až dorazili na vrchol, který byl zcela holý.
Po straně hořel malý ohýnek. U něho, opřena zády o šibenici, seděla další žena. Dlouhé šaty měla vyhrnuté nad kolena a nahoře rozepnuté tak, že jí zakrývaly málo z jejího hrudníku. Kůže se jí leskla potem. Oči měla zavřené, s hlavou opřenou o popraviště. Zdálo se, že blouzní. Různě se kroutila a ze rtů jí vycházela slova, šeptem a nesrozumitelná, doprovázená hlasitým sténáním. Černé vlasy, padající na ramena v hustých kadeřích, měla spocené a slepené.
„Jsme na šibeničním vrchu,“ řekl Josef s očima upřenýma na svíjející se ženu.
Žena vedle něho se zasmála.
„Přece byste se nebál. Nepomůžete jí?“ Kývla na svoji společnici.
Josef přišel blíže. Položil nemocné ženě ruku na čelo. Stravovala ji horečka tak hrozná, až si Josef pomyslel, že je s podivem, že je stále mezi živými.
„Měli bychom ji dostat do vesnice. Vzbudím kněze, aby ji zaopatřil.“
„Kněze?“ Žena za jeho zády propukla v hlasitý smích. „Nepotřebuje kněze.“
„Měl by jí dát pomazání. Celá hoří.“
„Nemá horečku. Spaluje ji touha.“
Josef nechápal. Podíval se zpět na nešťastnici a všiml si, že jednu ruku má schovanou pod sukní.
Za ním se ozval smích. „Potřebuje ji uhasit, na co čekáš!“
Zvedl se na nohy a otočil se. Žena, která jej přivedla, stála před ním. V obličeji se jí odráželo světlo plamenů a tak poprvé spatřil její tvář. Byla stažena do širokého úšklebku, děsivá a krásná zároveň. Hluboké oči jí divoce plály. Měla dlouhé vlasy, černé jak peří havrana, ve kterých měla zapleteny uschlé větvičky a listí. Jazykem si olízla smyslné rty. Plášť na nahém těle měla rozeplý. Částečně odhaloval velká prsa a hustě zarostlý klín.
Natáhla k němu ruku a přikovala jej k zemi. Přišla blíže a donutila jej pokleknout.
„Pomoz mé sestře!“ Vykřikla po chvíli. „Pokud selžeš, zaplatíš!“
Uvolnila jej ze svého kouzla.
Padl vzad a rychle se od ní odtáhl. Srdce v hrudi mu divoce bilo. Otočil se na tu, která seděla u ohně. Stále se svíjela v divoké křeči, šibenice s oprátkou se tyčila vysoko nad ní.
Oči, dosud zavřené, se náhle otevřely a ona se na něho hladově podívala. Vyhrnula si zcela sukni a odhalila ruku kmitající v jejím klíně. Pokynula, aby šel blíže.
Zaváhal. Pohlédl zpět na první ženu, která se nad ním výhružně tyčila a jejíž moc, skrytá, ale přítomná, jej srážela na kolena. Uvědomil si, že mu po tváři tečou slzy.
„Vzop se, červe!“ Vykřikla na něho.
Probudila se v něm touha přežít, která přebila strach.
Doplazil se k ležící ženě. Naklonil se nad ní a políbil ji na rozpálené rty. Její ruka mu zajela pod košili. Ostré nehty se mu zaryly do kůže na zádech a klouzaly dolů.
Tělo mu zaplavila bolest, ale ta se pozvolna vytrácela, neboť čarodějčin polibek jej plnil zničující touhou tupící všechny smysly.
Oběma rukama chytl její šaty a škubl. Knoflíky se rozlétly do trávy. Rukou uchopil její spocené ňadro a stiskl ho tak silně jako by držel topůrko serery. Druhou rukou našel její klín, do kterého našel cestu hned třemi prsty. Vzápětí však na nich ucítil žár a bolest, jako by je strčil do žhavých uhlů. Bylo mu to jedno. Stejně jako hluboké rány a krev, která mu stékala po zádech.
Polibek, který je spojoval, přebíjel všechnu bolest. A i když se od ní odtrhl, ten zvláštní tupící pocit v jeho těle zůstal.
Díval se na její nádhernou tvář, rty, které křičely a vzdychaly, říkaly slova, kterým nerozuměl.
Vyndal z ní své prsty a ani nepostřehl, že se mu z nich kouří, jak se z rozpálené kůže odpařovala její šťáva. Místo toho si stáhl kalhoty a odhalil svůj naběhlý úd. Rukou se chytl za sloupek popraviště, druhou chytl její slepené vlasy a jedním trhnutím pánve ho vrazil do její úzkého mokrého klína. Trouchnivé dřevo vrzalo a šibenice se kývala, jak mocně přirážel. Dole cítil bolest, pálení a také lechtivé mravenčení, které sílilo. Nakonec žena vykřikla a jemu se zdálo, že v tu chvíli se hvězdy přestaly otáčet. I on se přiblížil k cíli a začal plnit její klín nekončícím proudem semene, který jej vysával v dalším a dalším záškubu, jako by to celé nemělo nikdy skončit a její tělo si žádalo každou kapku, kterou jí byl schopen dát. Nakonec zcela vyčerpaný padl na zem.
Odpočinek mu nebyl dopřán.
První žena je celou dobu pozorovala. Přišla k němu a o otočila jej na záda.
„Odpočívat budeš v hrobě. Ne teď!“
Sedla si na jeho obličej a přitiskla na něho své zarostlé pysky. Rukou jej popadla za vlasy a nutila jej k něčemu, co dle milostného pána nebylo v souladu s božím záměrem neb to nevede k zázraku zrození, ale jen k uspokojení chlípného těla.
Brzy měl obličej celý mokrý a když povolila stisk svých stehen a propustila ho, konečně se mohl zhluboka nadechnout.
Otevřel slepené oči a spatřil nad sebou stát obě ženy. Šklebily se na něho a jedna z nich pravila: „Tvé semeno uhasilo žár v mé sestře. Obstál jsi.“
Oheň vedle něho náhle divoce vzplál. Přimhouřil oči a když je znovu otevřel, ženy byly pryč a s nimi i oheň. Vrcholek šibeničního vrchu byl pustý a kolem panovala temná noc. Měsíc byl schován za hustými mraky, která hnal rychlý západní vítr.
Zvedl se na nohy a ztěžka se opřel o vrzající šibenici. Na zádech měl hluboké rány a krev na nich pomalu zasychala. Úd a prsty měl popálené a nateklé.
Na zemi nahmatal svoji pohozenou lucernu a křesadlem se mu ji podařilo zapálit. Pár kroků od něho ležela v trávě jeho širočina a kousek dál ještě něco. Shýbl se a sebral malý kožený měšec, na němž byl v kůži vypálen znak ďábla. Bojoval s pokušením tu nečistou věc zahodit, ale když uvnitř našel několik dukátů, zastrčil ji spěšně do kalhot. Poté se nejistým krokem vydal k domovu. Po cestě přemýšlel, jak vysvětlí všechna ta zranění na svém těle a upřímně doufal, že ty dvě čarodějnice, přes všechnu jejich krásu, už nikdy v životě nespatří.
Mnoho let se mu jeho přání plnilo. Až jednou...