Příběh šlechtičny 2- soutěžní

22. 4. 2021 Netty1

V náručí Frediho se cítím silnější, v bezpečí. Mé slzy tečou jako z hráze. Vím, že se nemám za co stydět a omlouvat se za svou slabost. Většinou si ukládám své slzy jen do soukromí svých komnat. V hlavě mám myšlenky na Maxe, na budoucnost mých dětí. Rozhodnout se, částečně splnit Maxova přání nemám dost sil, i když vím, že budu muset jednat velmi rychle. S uslzenou tváři se podívám do té od Frediho. Je vážný, ale v oku jde vidět jiskra a city. Nikdy si nedovolil se mne dotknout, maximálně, jen obřadně políbit ruku při příchodu nebo odchodu.
„Elizabeth rozhodnutí je jen na tobě. Nikdo tě nutit nebude. S obsahem dopisu jsem byl srozuměný delší dobu. Jak v něm Max píše, jsem několik let do tebe zamilovaný, ale pokud řekneš ne i tak tě budu chránit i vaše děti. Sama víš, že vy ženy to nemáte lehké, pokud nemáte svého ochrance a manžela. A jak znám tvého strýce, pokud by se dostal k majetku, ty a děti budete hodně strádat. Za ty roky, co se známe, víš jaký jsem. Pro tebe by se moc nezměnilo, kromě toho, že bych zaujal místo Maxe. Náš sňatek by byl oficiální a formální, než by ses rozhodla se mi odevzdat. I kdyby k tomu nedošlo, nebudu ti to vyčítat. Můj majetek a postavení nepotřebuje dědice. Vím, že Max sepsal ještě i druhou závěť v případě, že budu tvým manželem. Synům vše rozděluje na půl, titul zástupce krále je už odsouhlasený, že může dědit více synů, pokud tak otec uzná za vhodné. Aby Kateřina nepřišla zkrátka, můj majetek by připadl ji, popřípadě našim dětem." Jeho proslovem jsem ohromená, jak vše promysleli. Asi oba čekali tuhle událost.
„Promiň, Fredi, nejsem schopná momentálně uvažovat o takových věcech. Dej mi čas si vše promyslet, vzpamatovat se z takové zprávy. Je mi jasné, že strýc podnikne kroky. Ať majetek spravuje on sám nebo jeho syn, který nedávno ovdověl. Tak si myslím, že mi ho nabídne jako nástupce za Maxe." Při vyřčení mé poslední věty se oba oklepeme. Do místnosti vstoupí matka. Je velmi překvapená nás takhle vidět. Ale při pohledu do mé tváře může vyčíst, že se děje něco vážného. Fredi se rychle vzpamatuje a odstoupí ode mne.
„Matko není to tak, jak to vypadá. Prosím tě, posaď se, než ti sdělím, co musím." Počkám, až se posadí. „Ač nerada a sama tomu stěží věřím, Max už není mezi námi." Matkou má slova taky otřásla, nedokážu se nadechnout. Přistoupím k ní a pohladím ji po tváři. Do ruky jí vložím dopis určený pro mne. Na konci jí také tečou slzy. Nějakou dobu jsme v objetí. Jsem ráda, že ji mám po svém boku. Dětem velmi opatrně u večeře oznámíme tuhle neradostnou zprávu. Kluci jsou stateční. Kateřina to ani moc vnímat nemůže, jsou ji pouhé dva roky.

O důstojný pohřeb se postaral Fredi sám. Jak se dalo čekat, strýc nedal pokoj ani v ten den. Slušně jsem ho poslala do háje. Ale nehodlal se vzdát. Uběhl týden a byl u mne se zkusit dohodnout. Neuspěl. Tudíž došlo až na soud, kde byla vzata v potaz oficiální závěť Maxe. Správcem dočasným je určený Fredi. Soud mi dal čas si najít vhodného manžela. Mám na to tři měsíce, poté vše by připadlo strýcově synovi. Ty tři měsíce jsem chodila na za sedání lordů, tak jako dříve jen ve smutečních šatech. Všichni nečekali, že se budu pořád angažovat v politice. Fredi mne podpořil. Měsíc před uplynutím doby, jsem se rozhodla si ho vzít. Děti k němu mají dobrý vztah. I po dlouhé rozmluvě s matkou jsme se shodly, že vhodnější nápadník není. Své rozhodnutí oznamuji na zasedaní rady. Do měsíce se vše uspořádalo. Byly pozváni všichni důležití lordi. Vše proběhlo podle tradic a protokolu, jen většina lidí věděla, že jde o formalitu. Fredi si nic ke mne nedovolil tak, jak slíbil. Již je to půl roku, co jsme svoji. Maximálně mne sem tam políbil na ústa, pohladil, objal. Mám ho ráda, ale mé srdce pořád patří Maxovi. Podvědomě vím, že bych se mu měla nějak revanšovat a pokusit si k němu najít i cestu, co se týká fyzické přitažlivosti a dovolit mu víc. Je hodně trpělivý, nechodí do nevěstinců, ani nemá bokem vydržovanou milenku. Svůj volný čas věnuje klukům i Kateřině.

Ani nevím jak, ale blíží se den, kdy se mu plně odevzdám. Je den před pálením čarodějnic. Stále dodržuji tuto tradici, kdy je na zahradě slavnost. Dámy se převlékají za čarodějnice, pánové za vampýry, rytíře a všelijaká monstra i sloužící mají povoleno se účastnit. O půlnoci se všichni přemístíme na náměstí, kde je improvizovaná hranice s čarodějnicí ze slámy, která je upálená. Prohlížím si všechny přípravy. Již je skoro vše přichystané, zahrada i náměstí. Děti se pořád ptají, jestli se mohou také účastnit. Mají povolení, ale myslím si, že brzo usnou. Slavnost probíhá v poklidu, hosté se baví. Na chvíli jsem potřebovala si odskočit. Při cestě zpátky spatřím, jak dva strážní vlečnou mezi sebou dívku. Je celá špinavá, šaty má roztrhané i na místech, které by měla mít zakryté. Tím, že jsem ve stínu domu, si mne nevšímají. Dovlečou ji až k hranici. Uvědomím si, že ji chtějí připoutat do míst, které nejdou vidět i když se kolem hranice utvoří kruh lidí a jakoby bědující nad svou soukmenovnici, která má být obětovaná za ně. Vylezu se svého úkrytu.
„Co si to dovolujete, ihned tu dívku pusťte." Když si je oba prohlížím, jejich tváře neznám. Musí být z jiného hrabství nebo noví.
„Kliď se babo odtud, není to tvoje věc. Hleď se jít bavit, dokud můžeš." Opravdu ji chtějí přidělat k hranici, jak jsem si myslela.
„Co si to dovolujete, co provedla?"
„Nejsme povinni ti nic vysvětlovat, ty venkovská špíno, raději jdi odtud než se i tobě něco stane." Nedivím se, že si mne spletli s venkovankou. Šaty mám prosté, ale na nich drahou brož i prsteny na rukou jsem si nechala.
„Pánové jste povinni mi vše vysvětlit, jsem hraběnka, jíž toto místo patří. Nikoho nemůžete odsoudit, aniž by se konal soud!" Asi jim došla trpělivost. Jeden z nich se na mne vrhne a dostanu políček, až skončím na zemi. Toho využije a chytne mne pod krkem. Druhý mezitím už přidělal nebohou dívku. Jde ke svému kumpánovi s provazem v ruce a chce mne také spoutat. Tu se z ničeho nic vyřítí postava muže. Podle hlasu poznám Frediho. Asi se šel po mne podívat. Rozruch ho zavedl sem. Velmi pohotově se představí a odmaskuje. I tak mu nechtějí věřit. Začnou se prát dorazí celá společnost včetně generála. Muže spacifikují a odvedou pod zámek. Všichni čekají vysvětlení. Nejsem schopna mluvit. Jen dojdu k dívce a uvolním ji. Abych ji zakryla vezmu Fredimu kabát. Právě na kostele odbijí půlnoc. Symbolicky se podpálí hranice, ale už takové ovace a reakce není. Jakmile dohoří, všichni se rozutečou do svých domovů. O dívku jsem se rozhodla postarat osobně. Je otřesená, ale po doušku vína je schopna odpovídat na otázky. Snažila se mne ujistit, že čarodějnice není, ale já sama z ní cítím magii tak, jak od své kartářky u niž převládá ta zlá aura. U Heleny je čistá bez poskvrny. Vykoupu ji, dám jídlo a pití. Poté ji zavedu do pokoje pro hosty. Sama moc dobře ví, že nesmí opustit tento dům.

Fredi na mne čeká v knihovně, kde trochu popiji whisky. Je lehce potlučený. Dnes je asi magická noc. Ani nevím proč, sama od sebe ho obejmu a lehce políbím. Když mi mezi rty vsune jazyk, nebráním se. Polibek se strhne ve velmi vášnivý. Odloží nedopitou sklenici, chytne můj krk zezadu. Tím mne víc natlačí na svou hruď. Polibek trvá neskutečně dlouho. Bradavky mám už ztvrdlé. Mírně se od něj odtáhnu. Zadíváme si do očí. V těch jeho je chtíč. Má i zhrublý dech. Mé prsty ho hladí po tváři, bloudí po lícních kostech, krku až ke knoflíkům, které mu začnu odepínat. Hrudník má hladký, očekávala jsem, že bude zarostlý. Polibky se sunu čím dál níž až k jeho poklopci. Neváhám, rozvážu mu šňůrky. Lehce nadzvedne své pozadí. Kalhoty i spodní prádlo mu skoro sundám nejdříve, ale zuji mu boty. Prohlížím si ho úplně nahého. Po celou dobu jsem nevěděla, jak nádherného muže jsem měla před očima každý den. Mé ruce ho zkoumají celého. Oči mám upřené na jeho mužství. Je o něco hrubší a delší než od Maxe. I tak neodolám a trochu si ho strčím do úst. Fredi jen hekne, rukou mi, ale oddálí hlavu a přiměje mne se mu podívat do očí.
„Elizabeth, nemusíš tohle dělat. Vím, že jsi mi vděčná, že jsem přišel v pravý čas, ale takhle mi to dokazovat nemusíš."
„Vím, že nemusím, ale chci. Oba víme, že by k tomu došlo dříve nebo později. Dnes se ve mne něco zlomilo a uvědomila jsem si, koho mám po svém boku. Sice Maxe mám pořád v srdci. Dnes cítím, že to tak má být i on by byl rád." Pustí mou bradu a nebrání mi v dalším počínání. Lehce mu saji špičku žaludu, nebo mu ho olíznu celého. Když má téhle hry dost lehce mne odstrčí a vymění své místo za mé. Vyhrne mi spodničku i s košilkou. Začne mou jeskyňku ochutnávat jazykem. Hraje si velmi obratně až do té doby, než se udělám. Poté mne postaví a opře o křeslo zády k němu. Tím mám na něj vystrčený zadeček. Vykasá vše nahoru tak, že jsem před ním opět nahá od pasu dolů. Ještě než do mne vstoupí, prsty zkontroluje vlhkost. Nevím, kolik jich ve mne má, jestli dva nebo tři. Ale s kontrolou si dává na čas. Zasouvá je a vysouvá s citem, pomalu někdy rychleji a prudčeji. Až jsem skoro znovu hotová. V moment, kdy do mne zasune svůj nástroj lásky, se všechny mé poševní svaly stáhnou a dost ho obemknou. Toho využívá a hýbe se ve mne, což mi prodlužuje můj orgasmus. Oba víme, že si můžeme dovolit vydávat hlasité zvuky. Nikdo nás nemůže slyšet, jelikož knihovna je v odlehlé části domu, aby čtenář měl klid. Fredimu trvá dlouho než je i on hotový. Takovou výdrž neměl ani Max, kdy jsme se milovaly i třikrát denně. Spoušť, která mi stéká po stehnech až k lýtkům, vyřeším utřením kapesníčkem. Při odchodu ho políbím. Umyji se a jdu spát. Což se mi nedaří až do svítání. Pořád se mé myšlenky vracejí zpět do osudné skoro půlnoci.

O tom, co se zjistilo během vyšetřování i to, kdo je Helena, někdy příště.