Klisnička a sklepení

Září je prazvláštní měsíc, voní už sice podzimem, ale mnohdy umí čarokrásně překvapit svou štědrostí v podobě krásného, slunečného počasí, stejně tak jako letos. Vydal jsem se tedy se svou nažhavenou klisničkou na zářijově letní výlet. Slunko pralo možná až moc a tak nebylo od věci se před ním kamsi schovat. Není lepšího úkrytu, než temný, tajemstvím opředený sklípek. A zrovinka takový se nám připletl přímo do cesty. No ono to bylo předem tak trošku domluvené, ale to klisnička nevěděla a tak bylo velmi snadné se vžít do role. Už když jsme do sklípku vstupovali, byla plná očekávání, dech se jí tajil, ale nebylo to strachem, nýbrž jakousi zvláštní a sálavě planoucí zvědavostí a nedočkavostí. Ano, ty sklepní místnosti měly v sobě opravdu cosi neuvěřitelně magického a kouzelného. Chybělo už jen jediné, zabouchnout dveře a ocitnout se v té pološeré místnosti, jen loučemi osvětlené kobce zcela sami. Dveře se rázně zabouchly, na můj tajný signál pochopitelně a zvuk, který jejich zavírání doprovázel, dokonale umocňoval vzrušivě stísněnou atmosféru. Klisnička se nejdříve šokem polekala a přitulila se ke mně, ke svému pánovi, to byl ale okamžik, na který jsem čekal a místo toho, abych ji vzal pod svá ochranná křídla, jsem vyslovil první povel. „Svlékni se a na čtyři,“ rozkázal jsem nemilosrdně, přesto jsem dbal na to, aby můj tón hlasu měl i do určité míry hřejivou atmosféru. Chtěl jsem totiž ubezpečit svou klisničku, že všechno je tak, jak má být a že není důvod se čehokoliv obávat, vyjma mých povelů pochopitelně. Instinktivně se vystrašila ještě o trochu více, ale jeden vzájemný pohled do očí měl takovou moc, že ukonejšil veškeré její obavy a na jejich lících se místo strachu usadilo neskrývané vzrušení. „Ty jsi mě neslyšela?“ zavelel jsem přísněji, protože jsem věděl, že výcvik klisničky právě začal a že ona je s tím smířená. „Omlouvám se pane,“ špitla a počala se pomalu svlékat. „To tu takhle budeme dva týdny,“ komentoval jsem uštěpačně tempo jejího odkládání šatstva. Pochopila poznámku a poslušně přidala do tempa, doslova ze sebe začala všechno strhávat, ono toho také nebylo moc, když bylo to horké září. Měla na sobě jen letní šatičky a lehký svetřík, který jsem ji půjčil při vstupu do sklepení, aby se mi ta moje klisnička nenastydla. Sotva ale odložila červenou kabelku s motýlkem coby ozdobou a sundala svůdně černé šatičky, nevýslovně jsem se rozzuřil, rozlítilo mě totiž, že porušila můj příkaz a oblékla si modravě krajkové kalhotky, tanga. „Měla jsi rozkázáno jít naostro, ne?“ zaburácel můj hlas místností tak mocně a hrozivě, že rychlostí blesku ode mě odskočila, protože věděla, co bude následovat přísná odplata, trestu se vyhnout nedalo. „Klekni si na všechny čtyři,“ přikázal jsem prudce. Neměla na vybranou, věděla, že musí poslechnout, že neuposlechnutí by mělo katastrofální následky. S uposlechnutím se ale opět dosti loudala, až když jsem k ní rázně vykročil, škubla sebou a v mžiku byla v pozici, o kterou jsem ji „žádal“, to už jsem měl ale napřaženo a má dlaň se v ten samý okamžik dotkla její levé půlky, ten dotek byl prudký, svižný a dosti bolestivý, zasténala, to už ale i pravá půlka jejího zadku zaplatila stejnou daňovou sazbou, jako její nerozlučná kolegyně. „Tak ty bude dneska takhle neposlušná jo?“ dotázal jsem se rozlíceně, aniž bych čekal nějakou odezvu. Jen opět zasykla, beze slov, neměla chuděra co říci. „Zůstaň klisničko,“ zněl jednoznačný rozkaz, s jehož vyřčeným jsem se od ní odvrátil a začal jsem šmátrat ve svém batohu. Netrvalo dlouho a všechny potřebné nástroje a pomůcky spatřily světlo Světa, respektive příšeří toho tajemného sklepení. První přišla na řadu páska na oči, to proto, aby moje klisnička ztratila chuť na veškerý odpor, věděl jsem totiž, že neschopnost cokoliv vidět otupí její zpupnost a vrhne mi ji přímo a nekompromisně do mé zvrhlé moci. Pro jistotu ale ještě následovalo nasazení obojku a vodítka. Pak už jen stačilo dozdobit toto rozkošnicky a po chtíči vonící dílo svorkami umístěné na její bradavky. To už ale stála na čtyřech a bez jakéhokoliv pohybu, přijímala mé konání. „Tak už budeš poslušná a poddajná?“ nesl se místností můj panovačný dotaz vynásoben táhlým zataháním za vodítko. „Ano,“ zazněla lakonická odpověď. „Ano, co?“ Opět jsem zaburácel, až se mé zvolání neslo celým sklepením a v echu se tříštivě rozléhalo, ale to už jsem svíral ve své ruce pečlivě upletený cop jejích vlasů a zatahal jsem za ně tak svérázně, až jsem se sám polekal a hrozil se toho, že svou milovanou klisničku skalpuji. Naštěstí se tak nestalo, naopak úkon splnil svou funkci a zdmi se mohlo rozeznít tentokrát silně hlasité a bolestí vykoupené „ano, můj pane,“. A tak bylo už i slovem dáno, že ta ona, potemnělá místnost bude ten den svědkem výchovy jedné velmi vzpurné a zpupné klisničky a jejího pána, jejího drezéra a rajťáka. To už jsem ale i já měl v kalhotách slušně vyboulíno a na scénu se hlásilo mé jezdecké kopí. „Rozepni mi kalhoty a vyndej ho,“ přikázal jsem nebojácně a postavil jsem se těsně před ní, vědom si toho, že nic nevidí. Ona se nazdvihla a stále v pokleku nahmatala mé boky, aby se podle nich mohla dále orientovat, rozepnula poklopec a stáhla trenky, její obličej se v ten okamžik nacházel jen několik centimetrů před mou chloubou. Neváhal jsem a špičkou žaludu jsem zaklepal na její rty, na ta lačná vrátka, která se bez meškání rozevřela, a já jsem bez okolků mohl vsunout mé ztopořené já do toho lačného ráje. „Saj, klisničko,“ vyštěkl jsem už s patřičným zasténáním, protože můj pták už byl tu samou chvíli v péči jejich úst a především jejího hbitého jazýčku. Sála mě, laskala, převalovala v ústech, olizovala a dráždila tak, jak to umí jen ona, má věrná a oddaná klisnička. Náhle se ale zarazila, ucítila totiž, že ji na záda pokládám další součást naší výbavy, znala ten předmět velmi dobře, byl to můj věrný přítel, pan Bič. „Nepřestávej kouřit, nebo to schytáš hned,“ varoval jsem ji. Pokračovala tedy v práci, ačkoliv ji bylo jasný, že určitému trestu nakonec stejně za žádnou cenu a za žádných okolností neuteče. Do jisté míry se toho trestu bála, ale pocit vzrušení, který se nesl pod stejnou tíhou, byl tisíckrát silnější. V ten samý okamžik zasáhlo mé chřípí závan aroma její zvlhlé kundy. „Kuř ty má zvlhlá klisno, cítím tu tvojí mokrou píču,“ přestával jsem ztrácet zábrany, ačkoliv jsem pochopitelně v podvědomí měl určitou hranici. Za žádných okolností bych skutečně své milované klisničce ani náznakem neublížil. Vše muselo být podtrhnuto jejím vzrušením. Kouřila mě vehementně a v rytmickém tempu, bylo to povznášející a bohémské. „Zadrž, ošukám ti tu tvou nevycválanou tlamičku. A jak jsem řekl, tak jsem udělal. Mrdal jsem ji tu dychtivou a po tvrdým péru žádostivou tlamičku. Pořád mě ale svrběla ruka, protože bič umístěný na jejím hřbetu volal tuze lákavou etudu. Náhle už jsem to nevydržel, popadl jsem ten nástroj a bez meškání jsem jím švihl. Riskoval jsem, jelikož mé ztopořené ego se právě nacházelo v tlamičce kobylky, kterou jsem zrovna švihl. Jistému stisku rtů se neubránila, když sykla bolestí, ale podvědomě i ona dbala na to, aby svému pánovi nikterak neublížila. Můj čůrák se v ten moment nacházel už ve stavu maximálního a totálního vzrušení, další manipulace s ním mohla být za následek nechtěnou ejakulaci. „Přistoupíme tedy k trestu,“ vyřkl jsem a vyňal jsem mé dychtivé já z jejich úst. Obešel jsem a poručil ji, abys zase klekla na všechny čtyři. Následující výprask měl rigorózní a radikální charakter. Bič spustil svou melodii tak v rychlém tempu, že ozvěna nestačila ukonejšit jednu ránu a ta byla přikryta ránou následující. Prdelka mé klisničky byla rázem v jednom ohni. Až mi ji bylo poměrně i líto, ale nedalo se nic dělat, trest je trest. Tortura netrvala dlouho, ale měla téměř devastující účinek, má klisnička byla po výkonu trestu dosti vyčerpaná, to ale neobměkčilo můj chtíč a pud a já se jal svou klisnu bez výčitku šukat. Nechal jsem jí klečet na všech čtyřech a pronikl jsem vychloubavě do její orosené studánky, té totiž bylo jedno, že zbytek těla je unavený, kundička chtěla svůj mrd, toužila po něm hladově a žravě. Tak ho také dostala. Šoustal jsem ji ve svižném tempu, nebyla již žádná potřeba ji dál krotit, byla jen moje. Přesto jsem neodolal a kromě úchopu za obojek a za vlasy jsem též nepohrdl pevným stiskem pod krkem. Lehce jsem svou klisničku přidusil, což naprosto ovládlo mou mysl a já pocítil nutkavé, ba téměř nevyhnutelné nutkání se vystříkat. A tu se projevila naše propojenost, protože má klisnička se v ten samý okamžik začala otřásat v lavinovitém orgasmu. Přesto, že jsem ji měl naprosto ve své moci, měl jsem dosti práce ji udržet ve stejné poloze. Na chvíli jsem popřemýšlel, kam s tím, ale najednou mi blesklo hlavou, „nech to v ní“. Svíral jsem tedy jak obojek, tak její už ne tak pečlivě do copu ustrojenou hřívou a šlo to ze mě. Bílé sémě tudíž doslova zaplavilo její promrdanou a prošukanou jeskyňku. Když jsem svou klisničku fyzicky opustil, už dále nevydržela tu torturu a vyčerpáním si lehla a posléze se schoulila do klubíčka a začala plakat. „Jsi v pořádku, lásko?“ vystoupil jsem z role a strachoval o osud své milé. „Jo, ale mám dost,“ odvětila a připojila lehce zastřený úsměv, aby dala najevo, že je relativně v pořádku. „Vydrž, dojdu do auta pro deku a odnesu tě do něho,“ oblékl jsem se a sbalil jsem veškeré naše potřeby do batohu, pak už jsem neváhal a pospíchal pro deku, přistavil vůz, co nejblíže sklepu, odnesl jí ve své náruči do vozu a svou zbědovanou klisničku jsem si už odvážel domů. „Skutečně jsi naprosto v pořádku,“ otázal jsem se znovu. „Ale jo, ale dneska to byla vážně síla,“ pousmála se už zase o něco více.

Věnováno mé milé klisničce (iva74).