Oreáda v bílém

Rákoska není zbytečnost

Uhrančivá kráska v bílém stojí přede mnou,
s úsměvem na rtech, však s hříchy v těle,
její kráse odolat nelze, mé tělo je bdělé,
přistoupím k ní a obejmu ji rukou pevnou,
odejít jí nedovolím, svou šanci nepromarním,
šátky a provazy rády mi budou nápomocny,
sevřu ji v náručí, ještě než ozve se ponocný
toť smělý plán konaný v tom čase zimním,
sukénku bělostnou vykasám ji hnedle
zadeček, co okénko do nebe s radostí spatřím,
jak před božím oltářem já v tichu se pomodlím,
šťavnatá mušlička zatřpytí se vedle,
těžko se udržet v takové vypjaté chvíli,
chtíč ve mně pulzuje silou medvědí,
o tom moralisté vůbec nic nevědí,
za vteřin pár v klidu bych uběhl míli,
jiné chutě mnou však právě lomcují,
chci se zmocnit té překrásné oreády,
padám dolů skrz všechny vodopády,
v mžiku krátkém těla naše se spojují,
čas jiný nastal a prostorově jsme též jinde,
to vlasy její, co šáhtúš za všechno mohou,
spanilost její může se srovnat jen s duhou,
líbezné je toto poupě co čertíky má v pindě,
ještě jí naplácám a bolest klidně ji způsobím,
však to má tak ve snáři napsané černou tužkou,
před mazlením dá přednost trestu mou rákoskou,
bez orgasmu neodejde, plane jejím vědomím.