Sauna a sebevědomí

Chodím pravidelně do sauny. A ne, nejsem žádný extra čumil. Věřím, že nikomu nezpůsobuju trauma, že se po mně nevyhlašuje pátrání a že si mě většina lidí ani nevšimne.

Sauna je zvláštní sociologická laboratoř. Sedíš tam, potíš se jak pr*se, snažíš se tvářit zenově, a přitom periferním viděním registruješ... Oko umělce, řekněme někdo, kdo má rád estetiku. Lidské tělo jako umělecké dílo. Křivky, držení těla. Prostě to je i trochu galerie bez rámů.

A teď přijde ta ironie...

Ty ženy, u kterých si člověk řekne: „No teda, příroda dneska měla dobrou náladu,“ se úzkostlivě balí do ručníků tak, že by jim mohl závidět i profesionální balicí tým z letiště. Pohled sklopený, jakože nevšímejte si mě. Jako by hrozilo, že jediný nehlídaný centimetr kůže způsobí kolaps civilizace.

A pak jsou tu ty druhé. Ty, které zjevně razí filozofii „svoboda nade vše“ a pohybují se prostorem s takovou otevřeností, že i zkušený saunový mazák občas přemýšlí, kam přesně upřít zrak, aby si neodnesl materiál do nočních můr (to trochu přehráním, mě to osobně nijak neva). Ale víte jak? Každý máme jiný práh komfortu. Já osobně to zvládám. Dýchám. Potím se. Žiju.

Dnešní návštěva mě ale přiměla k malému zamyšlení.

Je vlastně krásné vidět ženy po čtyřicítce a klidně i o dost starší, které se o sebe starají, chodí rovně, nesou svoje tělo s klidem a bez zbytečné paniky. Neřeší každý pohled, neškubnou sebou při každém šustnutí ručníku. Je v tom jistota, kterou člověk obdivuje víc než jakoukoli dokonalou proporci.

A pak ty mladé. Často objektivně nádherné. A přesto úzkostlivě zabalené, jako by jejich hodnota závisela na tom, že nikdo nic neuvidí. Možná mají pocit, že nejsou „dost“. A to je vlastně trochu smutné. Nebo se opravdu bojí, že se jim něco stane, když je někdo zahlédne na vteřinu nahé? Osobně nemám rád ručník ani kolem pasu, když už si v sauně sednu, lehnu, je to prostě příjemný pocit...

Sauna je jedno z mála míst, kde jsou si všichni rovni. Bez filtrů. Bez Photoshopu. Jen realita, pot a dřevo.

Možná jsem si jen potřeboval trochu popřemýšlet nad tím, jak rozdílně dokážeme nést sami sebe.

Každopádně příště jdu zase. Ne jako čumil. Ale jako tichý návštěvník galerie lidského sebevědomí.