Když chci slyšet tvrdé slovo

Jednou večer jsem mu v obýváku řekla něco, co bych dřív nevyslovila. Řekla jsem mu, že by mě vzrušovalo, kdyby mi při intimitě říkal děvko a další sprostá slova...protože ve mně existuje část, která miluje intenzitu, hranu a sílu.

Podíval se na mě tak klidně, až mi z toho projel mráz po páteři. „Až to zazní,“ řekl tiše, „chci, aby ses v tom usmála. Uvnitř.“ Neptal se, jestli jsem si jistá a nepůsobil ani překvapeně. Jen věděl. Řekla jsem mu, že by to ve mně spustilo ještě větší vlnu. Neuhnul pohledem. Řekl „To vím.“ a přiblížil se. „Jestli to v tobě zvedne další vlnu, budu ji držet já.“ V tu chvíli jsem pochopila rozdíl. Nejde přímo o to slovo, jde o rámec.

Ten večer nespěchal. Nezačal tím, co jsem chtěla slyšet. Nechal mě chvíli čekat a cítit napětí. Seděl klidně a díval se na mě. Věděl přesně, co to ve mně dělá. Když ke mně přišel, zastavil mě pohledem dřív než dotekem. „Dneska jsi o to žádala,“ řekl klidně, ale pevně. Ruku mi pevně položil na bok. Ne prudce, ale tak, že jsem se musela nadechnout. „Podívej se na mě, děvko.“ Když to slovo zaznělo, neřekl ho hlasitě. Řekl ho tiše, mezi námi. Projelo mi páteří...

Tu noc se napětí přelilo do divoké, řízené vášně. Cítila jsem, jak ve mně roste intenzita. Kdykoli zaznělo tvrdší slovo, následovala věta, která mě vracela: „Jsi moje...Jsi tady, protože to chceš...Vidím tě.“ Je to jeho tvrdost bez rozbití a slova bez ponížení.

Po tom všem jsem se k němu schoulila. Zabořila hlavu do jeho hrudi a začala tiše plakat. Ne kvůli bolesti nebo z lítosti, ale z otevřené a odhalené hloubky. Objal mě pevněji. Jednou rukou mezi lopatky a druhou do vlasů. Neptal se proč, nechtěl nic vysvětlovat. „Hej… to je v pořádku,“ řekl tiše. Nezastavoval mě, jen mě držel. „Jsi v bezpečí...“ Cítila jsem, jak se mi dech postupně zpomaluje. „Byla jsi odvážná,“ dodal klidně a zůstal. To je možná ta největší věc. Ne že mě dokázal vést do intenzity, ale že mě po ní dokázal udržet. To, že zůstal, bylo nejvíc....ráno jsem se neprobudila menší. Jen měkčí...

...a víc sama sebou.

Nejde o slovo. Nejde o samotnou tvrdost a nejde ani o to, co se děje. Jde o to, od koho to přichází.