Asi jsem kokot...

Ne v nějakém poetickém nebo metaforickém smyslu. Prostě obyčejný životní kokot, který opustí manželku kvůli dokonalé milence… a pak po půl roce zjistí, že řeší úplně stejné problémy jako předtím.

První blogy, které jsem tu psal, byly právě o tomhle. O tom, jak řeším odchod od manželky kvůli úžasné, nové, zajímavé, skvělé, dokonalé milence. Taková ta klasická pohádka o novém začátku. Všechno je skvělé, všechno je intenzivní, všechno je jiné a samozřejmě lepší.

No… a po půl roce (nebo jak dlouho to vlastně je) řeším s milenkou úplně stejné problémy, jaké jsem měl s manželkou.

Což o mně asi něco vypovídá.

Zároveň začínám zjišťovat, že moje milenka je vlastně docela psycho. A teď to nemyslím jen jako nadsázku. Při jedné z posledních hádek jsem odešel za kámoškou a ona si mezitím řezala žíly. Ne nějak dramaticky, spíš tak… „decentně“. Prý ji ta bolest uklidňuje.

Celkově jsou její reakce dost extrémní. Hodně emoční, hodně intenzivní. A paradoxně , což je asi taky něco, co o mně vypovídá, je to zároveň strašně přitažlivé.

V jedné z našich posledních beznadějných debat jsem jí řekl, že si klidně najdu vlastní bydlení. Prostě se odstěhuju, budu tam s dětma a dám jí pokoj. Ona se ke mně může přidat… nebo taky nemusí.

Možná trochu útěk, možná snaha něco zachránit, možná jen další chaotický nápad.

Její reakce mě ale docela překvapila. Řekla mi, že tohle by pro ni byla asi úplně nejhorší možná varianta. Že nechce, abych si někde vytvářel nějaké další nouzové řešení života. A že když už by nějaká varianta měla dávat smysl, tak jedině ta, že bych se vrátil zpátky k manželce.

S manželkou jsem byl osmnáct let. V podstatě jsme spolu vyrostli. A až teď, zpětně, když jsem ji opustil, začínám zjišťovat, jak moc byla vlastně úžasná. Spousta věcí, které mi na ní tehdy vadily, mi dneska naopak chybí.

A když už jsme v těch paradoxech, největší paradox je asi ten, že nejlepší sex jsem měl stejně s manželkou. A je dost možné, že už s žádnou jinou lepší ani mít nebudu.

Odešel jsem od ní dost definitivně. Takovým tím stylem „už nikdy víc“.

A přesto jsem jí už několikrát napsal zprávu s otázkou, jestli by bylo možné… něco zkusit znovu. Vždycky jsem to ale smazal dřív, než jsem to poslal.

Přijde mi hrozně trapné ptát se na něco takového přes SMS nebo e-mail. A to jsou v podstatě jediné kanály, kde spolu komunikujeme. Respektive ještě Google tabulky a Keep poznámky. Ano, náš vztah se smrskl na čtyři digitální kanály.

Jednou jsem jí dokázal napsat jen to, jestli by se nechtěla někdy potkat a pokecat. Odpověděla, že je ještě brzo.

Moje manželka je mimochodem psycholožka. A během našeho vztahu mi několikrát s jistou dávkou profesionality a možná i osobní frustrace, diagnostikovala hraniční poruchu osobnosti.

Když se na svůj život poslední dobou dívám zpětně, začínám mít trochu podezření, že na tom možná něco bude.

Pro mě to ale pořád je ta Žena. Taková ta životní. Femme fatale, jestli to nezní moc pateticky.

Navíc se mi o ní poslední dobou docela často zdá. Což je zvláštní, protože sny si skoro nikdy nepamatuju. Většinou se mi zdá jen o tom, že piju, když zrovna abstinuju. Nebo že kouřím a fetuju, když zrovna nekouřím a abstinuju. Nebo že hraju ruletu, když zrovna abstinuju a nehraju, což je teď vlastně pořád, protože jsem se dobrovolně nechal zablokovat, po prohrané částce, která by dost lidí zruinovala.

Takže přemýšlím, jestli jí něco napsat. Nebo jestli je lepší ji prostě nechat být.

Logicky mi návrat moc smysl nedává. Ublížil jsem jí. Hodně. A takové věci se prostě nedají vzít zpátky.

Zároveň je ale docela těžké přestat na někoho myslet, když jste spolu strávili osmnáct let života.

Možná bych potřeboval nějaké jasné uzavření. Jenže problém je, že ho vlastně nechci.

Možná mě z toho nakonec vytáhne něco úplně jiného.

Za týden nastupuju do nové práce. A já jsem člověk, který je dost fixovaný na kariéru. Poslední měsíce jsem byl vlastně bez práce a zpětně si říkám, že právě tohle mi asi úplně nepomohlo. Když má člověk moc času přemýšlet, začne řešit věci, které by jinak možná vůbec neřešil.

Tak trochu doufám, že za pár dní už na tyhle myšlenky ani nebudu mít čas.

Že se prostě vrátím do svého režimu… a pojedu si zase svoje.

A tyhle vztahové pičoviny mi konečně přestanou běhat hlavou.