Jaro mi sundalo kalhoty

V pátek to začalo. První opravdová jarní procházka a já si říkám: když už je venku takové teplo, tak proč nezkusit i první opravdovou jarní koupačku. Cílem byla ta nenápadná nudapláž, kde se cedule „NUDISTICKÁ PLAŽ – FKK“ houpala na bříze jako pozvánka na soukromou party. Slunce už mělo sílu, vítr voněl po jehličí a já si poprvé po zimě sundal všechno – triko, kalhoty, poslední zbytky zimní ztuhlosti.

Kůže na břiše, na stehnech, na zadku – všechno najednou ucítilo vzduch. Bylo to jako první polibek po dlouhé pauze: trochu ostych, trochu mrazení, a pak najednou vlna horkosti, která říká „jo, tohle jsem potřeboval“. Voda byla ještě ledová, ale já se ponořil po hlavě, jako bych chtěl zimní zbytky utopit. Když jsem vylezl, kapky stékaly po těle a já si uvědomil, že se na mě dívá jen slunce a pár osamělých kachen. A víš co? Bylo mi to jedno. Poprvé po měsících jsem se cítil… svůj.

Včera chalupa. Celý den řezání dřeva – to známé „chlapské“ soustředění, kdy svaly bolí příjemně a pot stéká po zádech jako malá říčka. A večer ta pravá odměna: špekáčky na ohni. Seděl jsem na pařezu, nohy rozkročené a pozoroval, jak oheň olizuje maso. Kouř mi lezl do vlasů, do očí, do nosu – a já si najednou představil, jak by to asi bylo, kdyby se k tomu ohni přidala ještě nějaká ruka… nebo dvě. Teplé dlaně na ramenou, pak níž, po hrudi, až tam, kde už to pulzuje v rytmu plamenů. Realita byla samozřejmě skromnější – jen já, špekáček a moje fantazie, která si na tom ohni taky trochu připálila křídla. Ale ten pocit… ten zůstal.

Dneska zase procházka. Slunce pálilo, jako by vědělo, že tohle jaro může každou chvíli utéct.

Teď už jen chvilku klidu. Nový týden je tu a s ním nové výzvy. Dopijím kávu a v hlavě mám zvláštní prázdno. Lýtka mě trochu pálí. Je to tím jarem, zapalují se mi, nebo za to mohou desítky kilometrů za poslední dny...