Pláč

Ano, pláču a nestydím se za to. Byl jsem se rozloučit s člověkem, kterého jsem měl hrozně rád. Předpokládám, že to nesnáší nikdo. Pohřeb. Poslední rozloučení. Slyšíte ,,Až mě andělé zavolají k sobě", koukáte na fotku člověka, který se směje, ale už nikdy neuvidíte jeho smějící se tvář naživo. V hlavě si promítáte, co jste s ním zažili a co pro vás znamenal.

Podíváte se kolem sebe a vidíte všechny ty lidi, s kterýma se sejdete pohromadě jenom na svatbě, nebo na pohřbu. Na svatbě vidíte veselí, na pohřbu smutek. Loučíte se s veselým člověkem a pláčete. Říkáte si, že takhle by to nechtěl, že i na poslední cestě by chtěl smějící se osazenstvo.

Po obřadu za mnou přišla sestřenka se slovy:,,Tvl, ty brečíš? Ty, takovej tvrďák?"

Nestydím se za slzy smutku, ale ani za slzy štěstí. Řekl jsem jí, že kdyby tady byl, tak mě za pláč nakope do prdele, že to je prostě život. Že zábava, radost, šukání, ale i smrt k životu prostě patří.

Moje otázka na Vás je, jak hodně jste citliví?

A stydíte se za své slzy?